Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Č. P., t. č. Věznice Nové Sedlo, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, sídlem Husovo náměstí 65/2, Hořovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2022 č. j. 8 Tdo 339/2022-1676, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2021 sp. zn. 4 To 64/2021 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. července 2021 č. j. 34 T 7/2019-1471, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným 1) pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., 2) přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, 3) přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku a 4) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a za tyto trestné činy ho odsoudil podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech na dobu pěti let. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 11. 2020 sp. zn. 41 T 6/2020, který nabyl ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") sp. zn. 12 To 130/2020 právní moci dne 16. 3. 2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, podkladu. Krajský soud rozhodl též o náhradě škody. Podle krajského soudu se stěžovatel dopustil těchto trestných činů - ve stručnosti uvedeno - tak, že se obohatil tím, že poškozeného D. L. uvedl v omyl a vylákal na něm finanční prostředky pod záminkou podnikání v oblasti nákupu a prodeje luxusních vozidel, čímž způsobil na cizím majetku značnou škodu [bod 1) rozsudku], přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena (finanční prostředky poukázané poškozeným coby záloha na opravu poškozeného vozu), čímž způsobil na cizím majetku značnou škodu [bod 2) rozsudku], přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena (finanční prostředky poukázané poškozeným coby úhrada kupní ceny pneumatik), čímž způsobil na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou [bod 3) rozsudku], a poškozeného V. D. uvedl v omyl a vylákal na něm finanční prostředky pod záminkou zprostředkování prodeje osobního motorového vozidla, čímž způsobil na cizím majetku značnou škodu [bod 4) rozsudku].
3. Vrchní soud napadeným usnesením odvolání stěžovatele podané proti rozsudku krajského soudu podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítl.
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy skutek pod bodem 1) kvalifikovaný podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku nesprávně právně posoudily jako pokračující trestný čin. Oponuje, že u všech deseti dílčích útoků nedošlo ke splnění podmínek pokračování, protože mezi všemi dílčími útoky nebyla zachována blízká časová souvislost předvídaná v § 116 trestního zákoníku. I když tato časová souvislost není zákonem blíže upravena, judikatura dospěla k závěru, že o blízkou časovou souvislost mezi jednotlivými dílčími útoky půjde zpravidla jen tehdy, nebude-li přesahovat dobu tří měsíců. V jeho věci však uvedená zásada nebyla dodržena, což našlo odraz ve vadné právní kvalifikaci a následně v nesprávně uloženém trestu. Krajský soud pochybil rovněž tím, že ve vztahu k rozsudku městského soudu ze dne 5. 11. 2020 sp. zn. 41 T 6/2020 neuložil společný trest podle § 45 trestního zákoníku. Závěry vrchního soudu v bodech 31., 32. a 34. odůvodnění usnesení stěžovatel označuje za nesprávné. Nejvyšší soud sice uznal, že znaky pokračování v trestném činu vymezené v § 116 trestního zákoníku nebyly naplněny, nicméně dovodil, že dovolání nemůže vyhovět, aniž by porušil zásadu zákazu reformationis in peius vyjádřenou v § 265p odst. 1 trestního řádu. Podle stěžovatele Nejvyšší soud tento závěr nerozvedl a neodůvodnil způsobem, který lze považovat za dostatečný.
6. Vůči skutku pod bodem 2) stěžovatel vytýká, že nešlo o zpronevěru, protože soudy vadně vyložily zjištěné skutečnosti. Nebraly do úvahy, že nepopíral přijetí částky 1 500 000 Kč na opravu vozu Bentley od poškozeného D. L. Na ceně se dohodli a opravu stěžovatel zajistil. Částku stěžovatel konzultoval se specialistou na opravu luxusních vozidel, když cena 3 000 000 Kč sdělená oficiálním zastoupením značky Bentley se zdála poškozenému vysoká. Nešlo však o peníze, které byly stěžovateli svěřeny pro účely předání další osobě, ale o platbu za opravu vozidla, kterou přijal stěžovatel jako podnikatel, resp. zástupce obchodní společnosti X. Finanční prostředky se tedy staly jejich připsáním na bankovní účet majetkem této obchodní společnosti. Podle judikatury v takovém případě nejde o zpronevěru podle § 206 trestního zákoníku, protože stěžovatel tím poškozenému poskytl službu v podobě zajištění opravy jeho vozu u specializovaného autoservisu.
7. Obdobné výhrady stěžovatel uplatňuje ke skutku pod bodem 3), u něhož požadované zimní pneumatiky D. L. měl dodat jako podnikatel a finanční prostředky tedy nebyly svěřeny k předání další osobě. Šlo o platbu předem za dodání zboží. Finanční prostředky se připsáním na účet staly majetkem obchodní společnosti X, která využívala i účet znějící na jméno I. P. Ani v tomto případě nemohly být naplněny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku.
8. Jde-li o skutky pod body 2) a 3), Nejvyšší soud podle stěžovatele svými úvahami, že s poškozeným jednal nikoli jako podnikatel, ale coby přítel, vybočil z mezí rozhodných z hlediska trestněprávních norem, přičemž - jak bylo uvedeno výše - nedocenil ani okolnost, že peníze byly zaslány na účet třetí osoby.
9. U zločinu podvodu pod bodem 4) stěžovatel tvrdí, že bylo prokázáno, že splnil vše, na čem se dohodl se svědkem V. D. starším, neboť zajistil kupce a důvodně očekával úhradu kupní ceny, byť nižší, než na které se původně dohodl s prodávajícím, avšak tuto kupní cenu neobdržel a ani nebyl upozorněn na postup kupujícího, že kupní cenu si započte na jím tvrzenou pohledávku vůči stěžovateli. Rozhodné skutečnosti se dozvěděl až v okamžiku úhrady kupní ceny. Že stěžovatel kupní cenu ve skutečnosti neobdržel, potvrdil i svědek P. B. starší, který vypověděl, že stěžovateli kupní cenu auta nezaplatil proto, že (aniž by ho na to předem upozornil) započítal tuto částku na jinou pohledávku, kterou za ním měl. Z pohledu stěžovatele tudíž nelze v tomto činu shledat znaky úmyslného jednání v neprospěch prodávajícího V. mladšího. Rozdíl v prodejní ceně a ceně sjednané s ním představující částku 280 000 Kč měl stěžovatel v úmyslu uhradit z jiné obchodní činnosti, což (byť se zpožděním) učinil. Z uvedených důvodů nejednal v úmyslu V. D. mladšího podvést, a proto nemůže jít o podvod podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. V daných souvislostech považuje stěžovatel určující skutková zjištění za odporující obsahu provedených důkazů, zejména výpovědi svědka P. B. staršího, z níž vyplývá, že nejednal v podvodném úmyslu kupní cenu poškozenému V. D. mladšímu nezaplatit. Nejvyšší soud se přiklonil k závěrům soudů nižších stupňů, což stěžovatel nepovažuje za postup odpovídající obsahu jeho námitek zdůrazňujících, že nemůže nést trestní odpovědnost za to, co nechystal a s čím nebyl srozuměn.
10. Z výše uvedeného stěžovatel dovozuje, že soudy přehlížely obecné standardy dokazování v trestním řízení, u všech činů vymezených v bodech 1) až 4) neobjasnily rozhodné skutečnosti, jejich skutkové závěry se příčí elementární logice (nebyl tedy zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti) a právní závěry jsou v extrémním rozporu s výsledky dokazování. Trest odnětí svobody byl uložen téměř na horní hranici trestní sazby, a to bez řádného odůvodnění. Anomálií je též jeho zařazení do věznice s ostrahou.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového posouzení plyne z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních předpisů je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. V posuzované věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
16. Jde-li o čin pod bodem 1), Nejvyšší soud uznal, že nebyla zachována blízká časová souvislost ve smyslu § 116 trestního zákoníku, nicméně dospěl k závěru, že zohlednění této okolnosti by bylo v neprospěch stěžovatele, tj. došlo by k porušení zásady zákazu reformationis in peius, vyjádřené v § 265p odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud ústavně souladným způsobem dovodil, že vyhověním požadavku stěžovatele by se jednání popsané v bodě 1) rozdělilo na tři skutky. První by spáchal v době od 6. 10.
2014 pěti dílčími útoky, z nichž poslední je datován dnem 28. 11. 2014, přičemž vylákaná výše finančních prostředků činí 1 400 000 Kč. Navazují čtyři dílčí útoky, počínající dnem 20. 10. 2015 a ukončené dne 21. 12. 2015, při nichž byla vylákána částka 1 750 000 Kč. Po devíti měsících je dobou spáchání září 2016, kdy stěžovatel vylákal od poškozeného částku 2 000 000 Kč. Podle těchto částek (§ 138 trestního zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb.) by u každého ze tří takto samostatně posouzených skutků šlo vždy o trestný čin, u něhož by byl naplněn znak značné škody, a tudíž by ve všech třech případech šlo o trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku.
Tím by byly stěžovateli místo jednoho trestného činu přičítány tři stejně závažné zločiny s trestní sazbou od dvou do osmi let, což by jeho postavení zhoršilo. Nejvyšší soud se též vypořádal s námitkou stěžovatele týkající se § 45 trestního zákoníku, když objasnil, že podmínky pro jeho aplikaci splněny nebyly, jelikož způsob spáchání činů ve srovnávaných trestních věcech byl odlišný. Ve věci, ze které vychází nyní posuzovaná ústavní stížnost, stěžovatel podle zjištění obecných soudů zneužil přátelského vztahu s poškozeným, peníze od něj přebíral jako fyzická osoba (byť pro potřeby svého podnikání, což činil prostřednictvím právnické osoby) a zejména od počátku zneužíval dobrých vztahů s poškozeným, kterému nikdy nechtěl peníze vrátit.
Naproti tomu ve věci městského soudu sp. zn. 41 T 6/2020 činil obchod za právnickou osobu, a to určitou formou zneužití neplatné smlouvy (podepsané neoprávněnou osobou) a jeho subjektivní stránka byla tvořena zatajením skutečného finančního stavu dané společnosti. Jde tedy o jinou povahu trestného jednání, a proto spolu tyto věci po skutkové stránce nesouvisejí v míře, která by umožňovala postup podle § 45 trestního zákoníku.
17. Ústavní soud neshledal relevantní nedostatky ani v souvislosti s argumentací obecných soudů k jednání pod bodem 2) rozsudku krajského soudu. Soudy vzaly za prokázané, že poškozený svěřil peníze stěžovateli proto, aby zajistil opravu poničeného motorového vozidla. Vycházely z výpovědí zainteresovaných osob, zejména svědka J. K., který byl pověřen opravou automobilu, i dalších důkazů, přičemž dospěly k závěru, že stěžovatel převzal od poškozeného částku 1 500 000 Kč na opravu vozidla a měl ji předat J. K., což neučinil. Předával-li ji po částech, učinil tak nikoliv v plné výši, ale pouze v hodnotě 1 151 000 Kč, když peněžní sumu 349 000 Kč nepředal vůbec a ponechal si ji. Stěžovatel tedy převzal peníze na opravu vozidla, daným způsobem je použil jen částečně, od určitého okamžiku bezdůvodně přestal komunikovat jak s poškozeným, tak i se svědkem J. K. a zbylé peníze si bez právního důvodu a v rozporu s účelem jejich svěření ponechal.
18. Ke skutku pod bodem 3) rozsudku krajského soudu mělo podle dohody mezi poškozeným a stěžovatelem dojít k nákupu nových pneumatik k opravovanému vozidlu, na což poškozený poskytl stěžovateli částku ve výši 55 000 Kč, avšak stěžovatel pneumatiky nezakoupil a v rozporu s důvodem poskytnutí těchto finančních prostředků si je ponechal pro svou potřebu. Tuto skutečnost potvrdil svědek J. K., jenž vyvrátil tvrzení stěžovatele, že mu peníze předal, a potvrdil výpověď poškozeného, jenž byl v přesvědčení, že stěžovatel svědkovi tuto hotovost předal na zakoupení pneumatik, jak byli domluveni. Stěžovatel zdůrazňuje, že předmětné peněžní prostředky byly zaslány na účet třetí osoby, nicméně obecné soudy výstižně poukázaly na skutečnost, že platební místo určil poškozenému právě on. S tím souvisí též úvahy soudů, že poškozený vycházel z toho, že je se stěžovatelem v přátelském vztahu, v důsledku čehož postupoval méně obezřetně, což však na trestní odpovědnosti nic nemění. Stěžovatel přehlíží, že finanční prostředky na bankovním účtu jsou majetkem banky, nikoli majetkem majitele účtu, který má "pouze" pohledávku vůči bance a práva plynoucí ze smlouvy o účtu.
19. U skutku pod bodem 4) rozsudku krajského soudu považovaly obecné soudy za určující, že stěžovatel záměrně převzal vozidlo od poškozeného za účelem jeho zpeněžení a slíbil, že jakmile ho prodá, peníze poškozenému vyplatí, což však od počátku neměl v úmyslu a vozidlo chtěl prodat pro dosažení vlastního zisku, aniž by poškozenému jakékoli utržené peníze předal. Převzal-li vozidlo v hodnotě 1 080 000 Kč za účelem jeho prodeje za tuto částku, a již v době jeho převzetí věděl, že stanovenou dohodu nesplní, a peníze, které za ně utrží, prodávajícímu nevrátí, vylákal od poškozeného uvedené vozidlo, čímž mu způsobil škodu ve výši hodnoty vozidla.
Podvodným záměrem stěžovatele bylo, po jeho prodeji, který neodpovídal dohodě s prodávajícím, si tyto peníze ponechat, a proto částka 900 000 Kč je prospěchem, který stěžovatel z tohoto podvodného jednání získal. Stěžovatel tak jednal s vědomím a znalostí všech rozhodných skutečností ke škodě poškozeného a s cílem vlastního obohacení. Podle obecných soudů o jeho úmyslu svědčí, že poškozeného opakovaně ubezpečoval, že k prodeji již došlo a peníze mu budou zaslány, ačkoli je už předtím vyinkasoval a pro svou potřebu užil.
Ani v tomto směru Ústavní soud neshledal v úvahách obecných soudů vybočení dosahující ústavněprávní roviny.
20. Stěžovatel vznáší výhrady též k závěrům obecných soudů o přiměřenosti trestu. Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence [např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Závěry obecných soudů se a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností nemá důvod přistoupit ke kasačnímu zásahu. Uložený trest byl obecnými soudy řádně odůvodněn a i v tomto ohledu lze na jejich závěry odkázat. Krajský soud stěžovateli uložil podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku (srov. rozsudek městského soudu ze dne 5. 11. 2020 sp. zn. 41 T 6/2020) za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře sedmi let a dále mu stanovil výše konkretizovaný trest zákazu činnosti. Vzal v potaz, že stěžovatel spáchal více trestných činů, trestnou činnost páchal po delší dobu a poškodil více osob, následně neprojevil jakýkoli kritický náhled na škodlivost svého jednání ani snahu o náhradu způsobené škody. Za situace, kdy zákonná sazba činila 5 až 10 let, nelze předmětný - souhrnný - trest považovat za nepřiměřeně přísný či dokonce excesivní, a tedy vybočující z ústavněprávních požadavků. Totéž platí o závěru, že zákonným kritériím podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku odpovídá zařazení stěžovatele do věznice s ostrahou.
21. Ani stěžovatelovy námitky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou opodstatněné. Z odůvodnění napadeného usnesení se zřetelně podává, proč se Nejvyšší soud nemohl zabývat částí jeho dovolacích námitek (s ohledem na jejich skutkový základ). Naopak tam, kde stěžovatel prostřednictvím své argumentace vymezil otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod, byl postup soudů nižších stupňů podroben přezkumu dovolacím soudem, jenž však žádných pochybení neshledal. Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatele na řádné soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
22. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedeno. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v rovině navazujícího právního hodnocení zjištěného skutkového stavu. Jak bylo předznačeno, věcně udržitelné jsou též úvahy o výši trestu odnětí svobody.
23. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu