Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele T. J., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2024 č. j. 6 Tdo 508/2024-396 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2024 č. j. 11 To 394/2023-331, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 10. 2023 č. j. 3 T 126/2023-306 uznal stěžovatele vinným (ad 1) přečiny poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a (ad 2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku, kterých se podle jeho zjištění dopustil způsobem popsaným v rozsudku. Okresní soud odsoudil stěžovatele za tyto přečiny a za sbíhající se přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, jimiž byl uznán vinným rozhodnutími téhož soudu ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. 6 T 111/2022 a Okresního soudu v Mostě ze dne 2. 2. 2023 sp. zn. 2 T 22/2022, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti čtyř měsíců a současně zrušil výroky o trestu rozhodnutí okresního soudu ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. 6 T 111/2022 a Okresního soudu v Mostě ze dne 2. 2. 2023 sp. zn. 2 T 22/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za další přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání uložil okresní soud stěžovateli trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zavázal okresní soud stěžovatele zaplatit obchodní společnosti Uniqa pojišťovna, a. s., na náhradě škody částku 21 444 Kč.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) a navazujících výrocích o trestu a náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu ve věci znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným skutkem, který právně kvalifikoval jako přečiny poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku.
Za tyto přečiny a sbíhající se přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, jimiž byl uznán vinným rozhodnutími okresního soudu ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. 6 T 111/2022 a Okresního soudu v Mostě ze dne 2. 2. 2023 sp. zn. 2 T 22/2022, odsoudil stěžovatele k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti čtyř měsíců a současně zrušil výroky o trestu uložené mu rozhodnutími okresního soudu ze dne 6.
9. 2022 sp. zn. 6 T 111/2022 a Okresního soudu v Mostě ze dne 2. 2. 2023 sp. zn. 2 T 22/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu stěžovatele zavázal zaplatit obchodní společnosti Uniqa pojišťovna, a. s., na náhradě škody částku 21 444 Kč.
4. Uvedených přečinů se stěžovatel podle závěrů krajského soudu dopustil (ve stručnosti uvedeno) tím, že dne 11. 5. 2022 v době od 08:55 hodin do 09:06 hodin, v Kladně, v ulici Divadelní, u objektu č. p. 1806, poté, co přijel společně se Z. M. do bývalého areálu obchodní společnosti ZEOLIT Kladno se záměrem odcizit zde kovový materiál, naložil do dodávkového automobilu kovové komponenty v hodnotě 500 Kč, přičemž byl přistižen zaměstnancem bezpečnostní agentury (dále jen "poškozený"), který svým služebním automobilem ve vlastnictví obchodní společnosti Raiffeisen - Leasing, s. r. o. (dále jen "poškozená"), zablokoval výjezd z areálu a sdělil stěžovateli, že na místo volá policejní hlídku, se záměrem z místa uniknout sdělil poškozenému "uhni s tím vozidlem, nebo ti to nabourám", poté nasedl na místo řidiče dodávkového vozidla, dojel ke služebnímu vozu poškozeného, kde odstranil stavební tvárnice nacházející se vedle tohoto vozu, načež opět nasedl na místo řidiče a se záměrem z místa uniknout se do takto vytvořeného prostoru rozjel, ačkoliv si byl vědom a počítal s tím, že s ohledem na velikost jím řízeného vozidla, stav terénu a velikost vytvořeného prostoru může dojít ke střetu obou vozidel. Ke středu vozidel došlo, neboť při objíždění vozidla poškozené stěžovatel poškodil jeho pravou přední část, čímž způsobil škodu v celkové výši 33 049 Kč, následně pokračoval dále v jízdě k ulici Divadelní. Tohoto jednání se stěžovatel dopustil, ačkoliv mu byl rozsudkem okresního soudu ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. 3 T 26/2014, který nabyl právní moci dne 16. 9. 2014, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 90 měsíců, který s ohledem na výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody v rozhodné době vykonával.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
6. Stěžovatel nepopírá, že vůči poškozenému pronesl větu "uhni mi s tím autem, nebo ti to auto nabourám", nicméně setrvává na své obhajobě, podle které z ničeho nelze dovodit, že tato ve skutečnosti neškodná věta představovala pohrůžku jiné těžké újmy, případně pohrůžku násilí, jak je koncipována ve skutkové podstatě trestného činu vydírání.
7. Stěžovatel se plně ztotožňuje s odůvodněním rozsudku okresního soudu, který objasnil, proč má za to, že inkriminované jednání nemůže naplňovat skutkovou podstatu trestného činu vydírání. Podle stěžovatele okresní soud správně vyhodnotil, že věta pronesená bez zvyšování hlasu byla myšlena pouze jako upozornění, co se chystá ve snaze opustit místo učinit, a to ve vztahu k překážce, a jaké mohou být následky na služebním voze poškozeného.
8. Byl-li stěžovatel odsouzen pro spáchání trestného činu poškození cizí věci podle § 228 trestního zákoníku, nelze současně dovodit, že šlo o pohrůžku násilí či jiné těžké újmy předpokládané skutkovou podstatou trestného činu vydírání. Navíc bylo zřejmé, že stěžovatel chtěl místo opustit, avšak nepřistoupil k ničemu, co by jen naznačovalo, že se chystá dále působit na poškozeného, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Následné poškození služebního vozidla nebylo jeho úmyslem (natož úmyslem přímým), o čemž svědčí skutečnost, že spolu se svědkyní se snažil odklidit tvárnice nacházející se na příjezdové cestě, aby mohli se svým vozidlem odjet bez kolize, k níž však posléze došlo.
9. Závěrem stěžovatel zdůrazňuje, že je namístě v jeho prospěch aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se zjišťuje z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
14. Ve věci v zásadě nebyly sporné otázky skutkové, ale především její právní posouzení, a to se zřetelem k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku a dále hodnocení skutku z pohledu zásady subsidiarity trestní represe (princip ultima ratio).
15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, zejména usnesení Nejvyššího soudu. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech, lze doplnit následující závěry.
16. Trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Nejvyšší soud dovodil, že podle krajského soudu se stěžovatel svou výhrůžkou snažil donutit poškozeného, aby mu umožnil z místa uniknout, a na vůli poškozeného působil hrozbou nabourání jeho vozidla blokujícího výjezd z areálu, a tedy je zřejmé, že hrozil užitím násilí (tj. použitím fyzické síly vyvolané mechanickým působením jím řízeného vozidla "nabourávajícího" vozidlo poškozeného). Podle Nejvyššího soudu skutkovému zjištění krajského soudu byla proto odpovídající alternativa "pohrůžka použití násilí" (nikoli "pohrůžka vážnou újmou", kterou shledal krajský soud), neboť tato pohrůžka se může týkat i násilí na majetku.
17. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a podanými Nejvyšším soudem v rovině, které z nich jsou "správnější", nepovažuje závěry obsažené v napadeném usnesení ke znakům skutkové podstaty trestného činu vydírání za neústavní, neboť zjevně nejsou excesivní, mají logickou základnu a lze je racionálně zastávat.
18. V posuzované věci obecné soudy vzaly v potaz též souvislosti skutku, jímž stěžovatel uskutečňoval záměr krást cizí materiál z hlídaného areálu, kde byl přistižen poškozeným. V důsledku vlastního záměru se ocitl v ohrožení z fyzického dopadení, což zjevně nehodlal připustit. Snažil se přimět poškozeného (tj. nutil jej konat), aby vyvinul aktivitu spočívající v přemístění služebního vozidla z cesty a umožnil mu a jeho družce z místa uniknout před příjezdem policejní hlídky. Výhružku střetu vozidel poté reálně naplnil tak, že poškodil služební vozidlo, které mu bránilo v úniku, a dále pokračoval v jízdě.
Poškozený vnímal hrozbu jako vážně míněnou, neboť raději poodstoupil dál, aby se mu něco nestalo. Uvedený kontext sporného výroku není bez významu, přičemž lze připomenout, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 6. 2011 sp. zn. 8 Tdo 612/2011, publikovaném pod č. 25/2012 Sb. rozh. tr. a citovaném četnou navazující judikaturou téhož soudu, konstatoval, že dopad stejného verbálního projevu (pohrůžky) může být podle jeho povahy u různých poškozených odlišný.
19. Nejvyšší soud se též ústavně souladným způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele proti konstatování krajského soudu, podle kterého "souběh jednočinný mezi přečinem vydírání a přečinem poškození cizí věci není vyloučen". Nejvyšší soud s odkazy na odbornou právní literaturu připomenul, že jako předčasně dokonaný trestný čin byl i v posuzované věci přečin vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku dokonán pronesením výhrůžky, v důsledku čehož je úvaha krajského soudu o "souběhu" zavádějící, nicméně nemá dopad na výsledek trestního řízení.
20. Nejvyšší soud se zabýval i tvrzením stěžovatele, že byla opomenuta zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku a z ní vyplývající princip ultima ratio, přičemž s odkazem na svoji ustálenou judikaturu dospěl k závěru, že ve věci stěžovatele nebyly zjištěny žádné výjimečné okolnosti, které by svědčily o tom, že jím spáchaný skutek neodpovídá běžně se vyskytujícím případům uvedeného přečinu. Připomněl přitom, že z provedených důkazů vyplynulo, že stěžovatel ve vztahu k dovozené právní kvalifikaci jednal v časové a místní souvislosti s dalším svým protiprávním jednáním, ať již trestněprávně nepostiženým (krádeží kovového materiálu), či kvalifikačně vyjádřeným [přečiny podle § 228 odst. 1 a § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku].
21. Stěžovatel vytýká, že Nejvyšší soud jeho jednání nesprávně právně posoudil a neaplikoval v jeho prospěch zásadu subsidiarity trestní represe, nicméně další důvody, proč jeho usnesení pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvádí, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl, jak bylo konstatováno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení neshledal.
Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
22. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli.
23. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. února 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu