Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o návrhu na vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci - ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Cackem, advokátem, sídlem Dukelská 15/16, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2021 č. j. 8 Tdo 233/2021-4751 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. září 2020 č. j. 13 To 130/2020-4678, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníků řízení, takto: Soudce Pavel Šámal je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2614/21
.
1. Dne 26. 5. 2021 přijal v této věci Nejvyšší soud usnesení č. j. č. j. 8 Tdo 233/2021-4751 v řízení, v němž jako předsedkyně senátu 8 Tdo zasedala a rozhodovala manželka soudce JUDr. Pavla Šámala, Ph.D., soudkyně Nejvyššího soudu JUDr. Milada Šámalová.
2. Vzhledem k tomu, že by - jak soudce Pavel Šámal uvádí ve svém přípisu ze dne 5. 10. 2021 - s ohledem na tuto skutečnost mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, předložil spis k rozhodnutí o svém vyloučení z projednání a rozhodování v uvedené věci.
3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina").
4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
5. S ohledem na poměr soudce Pavla Šámala ke shora uvedené soudkyni Nejvyššího soudu, která se podílela na přijetí napadeného rozhodnutí tohoto účastníka řízení o předmětné ústavní stížnosti, proto III. senát Ústavního soudu, určený podle § 10 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2021 pro rozhodnutí o vyloučení soudce IV. senátu, dospěl k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci sp. zn. IV. ÚS 2249/21
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. října 2021
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu
6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy dospěly k nesprávným závěrům, neboť nevzaly v potaz porušení procesních předpisů policejním orgánem v přípravném řízení, nevypořádaly se s argumentací obhajoby týkající se faktického zdanění vozidel jinými daňovými subjekty, opomenuly se vypořádat se stěžovatelem navrženými důkazy a svá rozhodnutí zatížily extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
7. Svoje námitky stěžovatel nejprve zaměřuje k domovní prohlídce a tvrdí, že listiny uvedené v úředním záznamu nebyly mezi věcmi při ní odňatými. Tím podle stěžovatele došlo k porušení § 85 odst. 3 trestního řádu ve spojení s § 79 odst. 5 téhož zákona. Stěžovatel poukazuje na tzv. "doktrínu ovoce z otráveného stromu", jíž měly soudy při dokazování brát do úvahy, byť není v našich poměrech přijata. Policejní orgán soupis listin provedl sám, bez přítomnosti stěžovatele a nezúčastněné osoby, což i podle okresního soudu a krajského soudu byl vadný postup, který však bagatelizovaly. Nejvyšší soud pochybil, hodnotil-li postup policejního orgánu coby reálně nezasahující do práv stěžovatele.
8. Stěžovatel za extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními označuje způsob hodnocení výpovědi svědků P. a R. T., neboť soudy u výpovědi svědka P. T. nebraly do úvahy, že byl již za obdobné krácení daní odsouzen, přičemž v posuzované trestní věci odmítl vypovídat, protože by si mohl přivodit trestní stíhání z důvodu nezdaněných dovozů, že prokazatelně falšoval podpisy své manželky na dokladech a v předmětné době se jako dovozce a prodejce vozidel prezentoval na internetu. Soudy nereflektovaly, že tiskopisy dokladů odpovídaly svědkem v minulosti užívaným tiskopisům, na jejichž základě byl odsouzen, a že podnikání tohoto svědka v oboru dovozu a prodeje vozidel potvrdili i svědci M. R., P. B., P. D., J. F. a J. M. Extrémní rozpor spočíval v závěrech ohledně vozidla Škoda Octavia, s nímž stěžovatel neměl nic společného, neboť ho koupil svědek P. T. a svědek L. C. připustil, že "přišel někdo na plnou moc od T.". U vozidla Suzuki SX4 doložil kompletní historii a prokázal, že v účetních sestavách skutečně existovalo, a tudíž mělo být vyřazeno z žalovaného skutku. Výhrady stěžovatel uplatňuje i vůči vozidlům spojeným se zesnulým J. D., s poukazem na nový důkaz výpisem z účtu obchodní společnosti B (dále jen "společnost B"), kde je z údaje k 28. 1. 2013 patrno, že J. D., který jediný s účtem disponoval, zadal příkaz k úhradě ve prospěch konkretizovaného účtu, což je zřejmý důkaz, že J. D. za společnost B hradil DPH za IV. čtvrtletí roku 2012. Přitom ve výroku o vině je uvedeno několik vozidel zakoupených společností B, která do tohoto období spadají, u nichž okresní soud vyčíslil zkrácenou daň na celkem 193 679 Kč. Důkaz, že společnost B prostřednictvím J. D. vozidla v zahraničí nakupovala a platila převodem, přičemž finančnímu úřadu odváděla DPH, krajský soud nepřípustně opomněl, stejně jako důkazy o podnikatelské historii J. D. a o faktickém podnikání s vozidly, které uskutečňovaly některé další osoby. Tím podle stěžovatele nastala procesní situace opomenutých důkazů, na což Nejvyšší soud reagoval formalistickým konstatováním, že obhájce stěžovatele po přednesu odvolání sdělil, že nemá návrhy na doplnění dokazování.
9. Porušení zásady vyhledávací stěžovatel spatřuje v tom, že soudy neprováděly ucelené dokazování a nerespektovaly, že svědci P. D. a J. F. potvrdili zakoupení vozů a plnění daňových povinností. Za důkazy nepodložený považuje závěr, že uvedené osoby obchody nedanily, protože neměl k dispozici účetnictví obchodní společnosti C, ani společnosti B, a dokazováním nebyly objasněny poměry u manželů T., jimž byla daň vyměřena, a T. se proti tomuto rozhodnutí nijak nebránili a podvolili se vymáhacímu procesu, což je další důkaz, že šlo o jimi zakoupená a dovezená vozidla. Svědek J. F. nejenže zdanění vozidel potvrdil, ale soudům také své kompletní účetnictví prokazující zdanění doložil. Stěžovatel má za to, že soudy mu přičetly krácení daní, aniž by si ověřily, zda daně nebyly osobami uvedenými na dokladech v minulosti odvedeny.
10. U řady vozidel nedošlo k objasnění všech rozhodných skutečností, a proto při zachování pravidla in dubio pro reo by musela být z obžaloby vyřazena, což by mělo za následek i snížení celkové škody a následnou změnu právní kvalifikace. Stěžovatel poukazuje na to, že v prostorách dílny si nechávaly doklady i jiné osoby, než on sám (což tyto osoby ostatně potvrdily, jak vyplývá z doplnění jeho odvolání a tam uvedených citací svědeckých výpovědí). Proto mu nepřišlo od počátku zvláštní, že je s cizími doklady nalezenými v dílně konfrontován. Odmítá argumentaci, že dokumenty by se do spisu nemohly dostat jiným způsobem, než z domovní prohlídky.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
14. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
16. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
17. Stěžovatel obrací pozornost zejména k závěrům obecných soudů o naplnění objektivní stránky a subjektivní stránky trestného činu a dokazování k nim.
18. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
19. V prvé řadě jde o situace, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
20. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že policejní orgán postupoval v rozporu s trestním řádem při domovní prohlídce, včetně jejího zdokumentování protokolem. S jeho polemikou se nicméně vypořádaly ústavně konformním způsobem obecné soudy, které konstatovaly, že neexistují skutečnosti nasvědčující tomu, že písemnosti zahrnuté do seznamu listin odňatých při domovní prohlídce nebyly těmi, které policejní orgán v provozovně stěžovatele skutečně nalezl. Zdůraznily, že stěžovatel předmětnou obhajobu uplatnil až v hlavním líčení, zatímco v přípravném řízení se velmi podrobně vyjadřoval k tomu, proč při domovní prohlídce policejní orgán nalezl část účetnictví společnosti A, účetnictví společnosti B a doklady svědků R. T. a P. T., jakož i k jednotlivým odňatým dokladům, které se vztahovaly ke konkrétním vozidlům. Soudy též dovodily, že původ a obsah stěžovatelem zpochybňovaných listin (včetně dokumentů zahraničních, např. kupních smluv nizozemských prodejců apod.) nepodporují předpoklad, že si je policejní orgán obstaral záměrně předem a do spisu zařadil, aby stěžovatele svévolně obvinil z trestné činnosti. Nejvyšší soud v bodě 21. svého usnesení výstižně připomenul judikaturu Ústavního soudu týkající se nutnosti diferencovaně posuzovat povahu a závažnost procesní vady z hlediska jejího možného vlivu na výsledek řízení.
21. Druhou skupinu případů tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jde dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
22. Ústavní soud nepovažuje za formalistický závěr Nejvyššího soudu, který zdůraznil, že obhájce stěžovatele po přednesu odvolání sdělil, že nemá návrhy na doplnění dokazování. Za připomenutí stojí obecně uznávaná zásada vigilantibus iura scripta sunt [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 263/06 , ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 264/06 , ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 370/06 , ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 472/06 , ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 596/07 , ze dne 7. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 434/08 (U 4/49 SbNU 655), ze dne 6. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 1857/08 , ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2461/09 , ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 a ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1358/21 ; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz], a to zvláště za situace, kdy stěžovatel byl zastoupen obhájcem, tj. právním profesionálem.
23. Konečně třetí skupinou vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
24. Stěžovatel v souvislosti s touto skupinou vad uplatnil námitky, kterými se již obecné soudy zabývaly, konkrétně okresní soud v bodech 3. až 84. rozsudku, krajský soud v bodech 16. až 41. usnesení a Nejvyšší soud v bodech 25. až 29. usnesení. Ústavní soud - při respektování výše uvedených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal v závěrech obecných soudů relevantní pochybení.
25. Obecné soudy odkazovaly na řadu důkazních prostředků, jmenovitě na výsledky domovní prohlídky ve spojení s výpověďmi svědků, výpisy z obchodního rejstříku, obsah spisů okresního soudu sp. zn. 3 T 43/2012 a 2 T 123/2016, zprávy obchodních společností D (okolnosti založení společnosti B) a E (okolnosti přepravy vozidel), Úřadu práce České republiky (zdravotní stav J. D.), Komerční banky, a. s. (dispoziční práva k účtům společnosti A), výpisy z účtů této banky, znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá, zpracovaný znalkyní Mgr. Ing. Dagmar Christophovou, výpověď této znalkyně a další. Na tomto základě považovaly za vyvrácenou obhajobu stěžovatele, podle něhož dovozy a prodeje vozidel byly uskutečněny subjekty od něj odlišnými, a současně shledaly za prokázané, že vytvořil poměrně rozsáhlý systém nákupu vozidel v zahraničí a jejich prodeje v České republice realizovaný s pomocí spřízněných osob, na které nechával v zahraničí fiktivně vyhotovovat faktury, čímž výrazně zvýšil zisk z jejich následného prodeje v České republice.
26. Obecné soudy konstatovaly, že stěžovatel se svých obchodních společností zjevně účelově zbavil převodem na nového jednatele a společníka při podezření na aktivitu správce daně či po poznatcích o vlastním trestním stíhání. Takto angažovanou osobou je svědek M. R., který k odpovídajícímu postupu neměl jakýkoli regulérní důvod.
27. Obecné soudy nepřisvědčily ani výhradám stěžovatele ke svědkům P. T. a R. T. (nyní B.), resp. k okruhu vozidel jimi podle tvrzení obhajoby zobchodovaných, přičemž vyšly z výsledku dokazování prokazujícího jejich nepříznivou finanční situaci, která vylučovala nákupy vozidel v zahraničí v tvrzeném rozsahu, dále z výpovědi uvedené svědkyně popírající předmětné dovozy i údajně její podpisy na dokladech o koupi vozidel, jakož i z dokumentů a firemního razítka zajištěných v provozovně stěžovatele (srov. body 10. a 11. rozsudku okresního soudu a body 18. až 20. usnesení krajského soudu).
28. Posléze soudy učinily konkrétní zjištění o vozidlech, na něž stěžovatel výslovně v ústavní stížnosti poukazuje. U vozidla Suzuki SX4 poukázaly na formulaci smlouvy, kterou kromě svědka M. R. při svém podnikání používal stěžovatel, přičemž podle fakturace nizozemského prodejce bylo vozidlo prodáno společnosti A. Podle závěrů obecných soudů je svědek R. osobou, kterou stěžovatel využíval při svých obchodních činnostech. Označené obchody s automobily, které stěžovatel připisoval manželům T., resp. P. T., soudy shledaly jako fakticky provedené stěžovatelem. Na tomto závěru podle soudů nic nemění ani stěžovatelem připomínané poznatky, že se měl svědek na internetu prezentovat jako dovozce a prodejce vozidel, že jeho podnikání údajně potvrdili svědci R., B., F., D. a M. (kteří jsou osobami na aktivitách stěžovatele přímo zaangažovanými), či že svědek u hlavního líčení odmítl vypovídat.
29. Soudy rovněž dospěly k závěru, že J. D. činil i v rozhodném období jisté úkony (platby z účtu společnosti RB apod.), nicméně zbývající komplex důkazů opět svědčí o tom, že šlo pouze o "zástěrku" k provedení obchodů stěžovatelem. J. D. byl v říjnu 2012, kdy společnost vznikla, ve velmi vážném zdravotním stavu onkologického onemocnění, jemuž dne 10. 4. 2013 podlehl. Již samotné založení obchodní společnosti je tedy nelogické (do té doby provozoval jako fyzická osoba pro stěžovatele dovoz vozidel ze zahraničí a stěžovatel měl v počítači uložen podnikatelský záměr společnosti, s níž formálně neměl nic společného), přičemž ani manželka J. D. až do jeho smrti neměla o existenci společnosti tušení. Soudy konstatovaly, že i nález účetnictví u stěžovatele svědčí o tom, že šlo ve skutečnosti o zastřené faktické podnikání stěžovatele. I v tomto případě nizozemský prodejce potvrdil prodej konkretizovaného vozidla dne 19. 4. 2013 (tedy 9 dnů po úmrtí J. D.), nicméně fyzicky vozidlo předal právě stěžovateli. Soudy pak správně poukázaly na časové souvislosti i absurdity, kdy v úmyslu administrativně časově zařadit obchod ještě do období života J. D. byly smlouvy o prodeji v České republice u některých vozidel datovány dnem předcházejícím jejich zakoupení v Nizozemsku. Soudy se ústavněprávně konformním způsobem vypořádaly i s výhradami stěžovatele směřujícími k dalším automobilům formálně nakoupeným společností B (srov. body 46., 50., 54., 56. a 60. rozsudku okresního soudu).
30. Stěžovatel tvrzení, že na základě výroku o náhradě škody poškozená obdržela plnění, které jí splněním daňové povinnosti bylo již dříve uhrazeno, předkládá jen v obecné rovině a na základě skutkové verze, která je odlišná od závěrů obecných soudů.
31. Stěžovatel tedy předestírá polemiku s hodnocením důkazů podaným soudy, jakož i navazujícím právním hodnocením, ta nicméně ústavněprávní roviny nedosahuje. Svá rozhodnutí obecné soudy odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů a v právní argumentaci řídily.
32. Jak bylo konstatováno, uvedený rozsah dokazování, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím z principu presumpce neviny a z něj plynoucího pravidla in dubio pro reo.
33. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
34. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
35. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
36. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle § 9 odst. 4 ve spojení s § 10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2021 (Org. 1/21), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování věci vyloučen usnesením III. senátu Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021 č. j. IV. ÚS 2614/21-12 . Vzhledem k tomu, že vyloučený soudce byl původním soudcem zpravodajem, byla ústavní stížnost opatřením předsedy Ústavního soudu podle § 10 odst. 2 rozvrhu práce přidělena Josefu Fialovi, jako soudci zpravodaji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2021
Jan Filip v. r. předseda senátu