Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., t. č. Vazební věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Annou Jirotkovou, advokátkou, sídlem Moravská 924/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2024 č. j. 11 Tdo 1127/2023-10920, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 2023 č. j. 15 To 38/2023-10269 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2023 č. j. 2 T 8/2022-9472, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 1, čl. 10, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Za tento trestný čin mu uložil trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy 200 000 Kč, trest propadnutí konkretizovaných věcí a ochranné léčení psychiatrické protitoxikomanické v ambulantní formě. Uvedeného zločinu se stěžovatel podle zjištění městského soudu dopustil popsanou distribucí a přechováváním psychotropních látek.
3. Z podnětu odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil napadený rozsudek ohledně tohoto stěžovatele ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a ve výroku o uloženém ochranném opatření a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině a stěžovateli uložil podle § 283 odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a uložil mu ochranné léčení protitoxikomanické v ambulantní formě.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Stěžovatel namítá, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že se dopustil jednání v rozsahu, v jakém byl uznán vinným. V souladu se zásadou in dubio pro reo je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného, v posuzované věci v podobě závěru, že stěžovatel se dopustil inkriminovaného jednání toliko ve značném (nikoli velkém) rozsahu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku.
6. Z výroku o vině, podle kterého prodal či poskytl 335,3 g omamné látky kokain, lze dovodit, že ohledně zbývajícího množství do požadované hranice 1000 g soudy založily své skutkové závěry pouze na svých domněnkách a ničím nepodložených předpokladech. K jednání stěžovatele, jehož se dopustil a v průběhu řízení opakovaně litoval, je třeba především uvést, že sám užíval kokain na denní bázi, a to ve vyšších dávkách, aby překonal rezistenci organismu a zachoval účinky drogy. Stěžovatel se snažil orgánům činným v trestním řízení opakovaně vysvětlit, že distribuce drogy nikdy nebyla jeho primárním zájmem ani zdrojem obživy, nesnažil se okruh svých odběratelů rozšiřovat, spíše naopak. Droga mu pomáhala k lepším pracovním výkonům bez potřeby spánku, k dosahování vyšších zisků, které ovšem následně utrácel za opatřování dalších dávek drogy. Vzhledem k jeho pracovnímu vytížení a vysoké spotřebě drogy hledal stěžovatel zdroj větších objemů kokainu dobré kvality. Nalezl ho ve spoluobviněném S. S. Jakmile známí stěžovatele zjistili, že má přístup ke kvalitnímu kokainu, žádali ho, aby jim část svého kokainu začal přenechávat. Stěžovatel jim kokain prodával za vyšší cenu, čímž si zlevňoval svoji vlastní spotřebu. Náhled na svoji trestnou činnost měl v době jejího páchání zkreslený právě v důsledku užívání drogy, když distribuci považoval za pomoc přátelům, kteří měli v té době k užívání kokainu obdobně kladný vztah jako on sám. Celkově byl zjištěn prodej 335,3 g omamné látky kokain. Ačkoli telefonické a prostorové odposlechy spolu se sledováním pokrývaly život stěžovatele prakticky bezezbytku, soud žádného stupně nedokázal přesvědčivě vysvětlit a prokázat, jakým způsobem, kdy, v jakých množstvích a komu distribuoval stěžovatel zbývajících 664,7 g kokainu potřebných pro právní kvalifikaci spáchání trestné činnosti ve velkém rozsahu.
7. Městský soud se v bodech 334. a 335. rozsudku zabýval naplněním znaku kvalifikované skutkové podstaty (požadovaného množství pro naplnění znaku "velký rozsah") výhradně u obžalovaného S. S. Ohledně stěžovatele odůvodnění toho, proč považuje tento znak skutkové podstaty za naplněný, zcela chybí. Městský soud v odůvodnění na jiném místě (bod 130.) navíc operuje s nesprávným údajem, který stěžovatel uvedl o rozložení spotřeby a distribuce kokainu. Zatímco stěžovatel připustil, že distribuoval 20 % zakoupeného kokainu, městský soud v bodě 130. konstatoval, že stěžovatel uvedl, že spotřeboval 20 % zakoupeného kokainu. Je tedy otázkou, zda městský soud neučinil svůj výpočet na základě nesprávného údaje. To ovšem nelze u městského soudu posoudit, neboť odůvodnění k rozsahu trestné činnosti stěžovatele v rozsudku chybí.
8. Vrchní soud v bodu 23. napadeného rozsudku odkazuje opět na vysvětlení toho, proč je velký rozsah naplněn u S. S., nikoliv u stěžovatele (tj. na bod 335. odůvodnění rozsudku městského soudu). Další úvahy, které vrchní soud činí ohledně spotřeby stěžovatele, se pak odchylují od úvah městského soudu. Městský soud uvedl u stěžovatele spotřebu 2 g denně, zatímco vrchní soud tuto spotřebu snížil na průměrných 1,5 g denně. V obou případech jde o spekulace a nepodložené domněnky bez náležité opory v provedeném dokazování.
9. Nejvyšší soud v napadeném usnesení pouze opakuje, že skutková zjištění byla učiněna správně a důkladně odůvodněna, odkazuje přitom na body odůvodnění soudů nižších stupňů, která vyvolávají závažné pochybnosti o skutkových závěrech pro naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty. Nejvyšší soud shrnuje, že hodnocením vrchního soudu není co vytknout a plně se s nimi ztotožňuje. Za povšimnutí stojí, že zatímco Nejvyšší soud se nepokouší vysvětlit stěžovateli, "jak to vrchní soud myslel a jak to chápe on", u dovolání S. S., který brojí proti skutkovým závěrům ohledně jím distribuovaného množství kokainu, Nejvyšší soud znovu podrobně rozvádí konkrétní důvody naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty a vyvrací jednotlivá tvrzení tohoto dovolatele. Ani jeden ze soudů však nevysvětluje, jak je možné, že by se stěžovateli podařilo pod drobnohledem policejního orgánu distribuovat více než dvojnásobek zachycených prodejů.
10. Podle stěžovatele se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkami proti skutkovým zjištěním o množství kokainu, které nakoupil od S. S. Soudy vzaly za prokázané, že šlo o 2,1 kg kokainu, což dovodily toliko na základě prostorových odposlechů hovoru stěžovatele s M. O. Žádný ze soudů nevysvětlil, proč tyto hovory, nadsazené, mnohdy v žertu přepjaté, považuje za jediný věrohodný doklad zakoupeného objemu. Námitky, které stěžovatel opakovaně uplatnil (že objemy údajně distribuovaného kokainu neodpovídají finančním tokům, že by kokain nebyl dále stěžovateli dodáván, kdyby za něj stěžovatel dlužil ohromné částky, nebo že by v době zatčení muselo být u něj zadrženo řádově vyšší množství kokainu, kdyby odběry proběhly tak, jak je uvedeno ve výroku o vině), nebyly žádným ze soudů náležitě vyvráceny. Obecné soudy učinily skutkové závěry na základě domněnek, které nebyly podloženy žádnými relevantními důkazy. Naopak důkazy, které hovořily ve prospěch stěžovatele (výpověď stěžovatele, svědecké výpovědi odběratelů stěžovatele, výpověď partnerky stěžovatele, odposlechy o jednotlivých prodejích, doklady o finančních tocích), nevzaly soudy v potaz.
11. Stěžovatel dále připomíná, že první návrh na nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl podán již počátkem září 2019. Doba stanovená v procesně navazujícím příkazu v rozsahu 4 měsíce údajně ke zjištění trestné činnosti nepostačovala, docházelo proto k opakovaným žádostem o prodloužení příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Z první takové žádosti lze dovozovat, že již v lednu 2020 věděly vyšetřující orgány o charakteru činnosti stěžovatele, o tom, komu kokain prodává a prostřednictvím koho, i kde se tak odehrává. Prodloužení lze v této fázi ještě chápat jako snahu zjistit, od koho stěžovatel kokain získává, nicméně v okamžiku, kdy orgány činné v trestním řízení tuto informaci získaly (nejpozději v létě 2020, jak vyplývá ze žádostí o prodloužení příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu), přestalo být další sledování účelné. Další prodlužování těchto činností před zahájením trestního stíhání konkrétních osob bylo nadbytečné a v rozporu se základními zásadami trestního řízení. Podle § 158 odst. 1 trestního řádu je policejní orgán povinen nejen učinit všechna potřebná opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele (v daném případě byly podle názoru stěžovatele tyto povinnosti splněny již v lednu 2020, nejpozději však v srpnu 2020), ale též je povinen činit nezbytná opatření k předcházení trestné činnosti. V posuzované věci mělo zahájení trestního stíhání bezprostřední a okamžitý účinek v tom, že trestná činnost, jejímuž páchání orgány činné v trestním řízení téměř dva roky bez jakéhokoliv zásahu nečinně přihlížely, okamžitě ustala. Jestliže je v dané trestní věci chráněným objektem trestného činu zájem na ochraně společnosti před zneužíváním omamných a psychotropních látek, mohly v daném případě orgány činné v trestním řízení zasáhnout o mnoho měsíců dříve, než jak učinily, a účinně tak zabránit pokračování v páchání trestné činnosti. Samotnému stěžovateli by včasný zásah v souladu se zásadami trestního řádu nejen pomohl v ochraně jeho zdraví, ale zároveň by mu zajistil mírnější posouzení jeho trestné činnosti, neboť její rozsah by nemusel být ani značný podle § 283 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
17. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel námitky tohoto druhu neuplatnil.
18. Druhou skupinou pochybení soudů při dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
19. Konečně třetí skupinu kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
20. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit stěžovatelovy námitky, že z provedeného dokazování nevyplývá naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, pro který byl odsouzen, přičemž dovozuje, že soudy rozhodly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo.
21. Ústavní soud dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že obecné soudy se nedopustily žádného z výše uvedených pochybení ani se jiným způsobem nezpronevěřily ústavněprávním požadavkům, na něž poukazuje stěžovatel. K výtkám stran předání celkem 2100 g kokainu lze konstatovat, že obecné soudy ústavněprávně konformním způsobem odůvodnily, proč dovodily, že obviněným S. S. předané a stěžovatelem distribuované množství hranici 1000 g přesáhlo, což je patrné z citovaného výroku rozsudku městského soudu a odpovídající části odůvodnění. Podle bodu 224. rozsudku městského soudu 2100 g kokainu přechovával stěžovatel jak pro sebe, tak převážně pro jiného, přičemž kokain prodal nejméně ve 110 případech, a to v přesně nezjištěném celkovém množství, přinejmenším však prodal či poskytl 335,3 g. Městský soud vyslovil závěr, že z 2100 g kokainu byla k distribuci určena převážná část, tedy více než 1050 g. Vrchní soud tyto závěry aproboval; konstatoval, že předání 2100 g kokainu vyplývá ze skutkových zjištění ohledně skutku I. výroku o vině rozsudku městského soudu. V situaci, kdy dodavatelem stěžovatele byl pouze obviněný S. S., vrchní soud při odůvodnění svého rozhodnutí vzal za prokázané, že jediným kupujícím byl právě stěžovatel. Vrchní soud v bodě 23. svého rozsudku vycházel jednak z prokázaného množství zakoupeného kokainu a dále pak z vyjádření stěžovatele o jeho vlastní spotřebě kokainu. Vrchní soud v bodě 24. svého rozsudku vypočítal poměr mezi vlastní spotřebou kokainu stěžovatele a jeho distribucí, když dospěl k závěru, že spotřeba stěžovatele činila 928 g kokainu, přičemž na distribuci mu zbylo 1 172 g kokainu.
22. Shledává-li stěžovatel pochybení orgánů Policie České republiky ve skutečnosti, že jeho jednání (jakož i jednání spoluobviněných) delší dobu monitorovaly a že v rámci předcházení trestné činnosti (jakož i v zájmu ochrany zdraví uživatelů kokainu, včetně stěžovatele) měly již dříve zasáhnout a neprodleně zahájit trestní stíhání, Ústavní soud připomíná, že ani stěžovatel relevantně nezpochybňuje, že z jeho strany byla trestná činnost již prováděna (oponuje toliko její rozsah) a policejní orgány takové jednání pouze monitorovaly, tedy nevstupovaly do skutkového děje, natožpak způsobem kolidujícím se závěry k tzv. nedovolené policejní provokaci, podávajícími se z judikatury Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 597/99 (N 97/18 SbNU 345), ze dne 25. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 710/01 (N 100/30 SbNU 437) či ze dne 19. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 4185/16 (N 52/88 SbNU 683)] a Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 9. 6. 1998 ve věci Teixeira de Castro v. Portugalsko, stížnost č. 25829/94, rozsudek velkého senátu ze dne 5. 2. 2008 ve věci Ramanauskas v. Litva, stížnost č. 74420/01, rozsudek ze dne 4. 11. 2010 ve věci Bannikova v. Rusko, stížnost č. 18757/06, či rozsudek ze dne 26. 3. 2015 ve věci Volkov a Adamskij v. Rusko, stížnost č. 7614/09).
23. Stěžovatel vytýká, že Nejvyšší soud nepřisvědčil jeho námitkám, nicméně další důvody, proč jeho usnesení pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvádí, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl, jak bylo konstatováno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
24. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v rovině navazujícího právního hodnocení zjištěného skutkového stavu.
25. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu