Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Pokorné, zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 319/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1446/2024-625 ze dne 14. června 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 113/2023-548 ze dne 2. srpna 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 21 C 764/2019-469 ze dne 3. května 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Ing. Daniela Kotuly a Ivony Kotulové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, 12, čl. 30 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 ("obvodní soud") sp. zn. 21 C 764/2019, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že vedlejší účastníci se žalobou podanou k obvodnímu soudu po stěžovatelce domáhali vyklizení a předání vyklizeného bytu specifikovaného ve výroku I napadeného rozsudku obvodního soudu. Byt (jednotku) vedlejší účastníci nabyli od stěžovatelky za cenu 1 200 000 Kč na základě kupní smlouvy (smlouvy o převodu vlastnictví jednotky) ze dne 14. srpna 2014, současně se stěžovatelkou uzavřeli další dvě smlouvy, které se týkaly tohoto bytu - jednak nájemní smlouvu, kterou byt stěžovatelce přenechali do nájmu na dobu určitou (pět let) od 1. září 2014 do 31. srpna 2019 za nájemné ve výši 6 056 Kč měsíčně a dále smlouvu o smlouvě budoucí kupní, v níž se dohodli, že stěžovatelka (jako budoucí kupující) a vedlejší účastníci (jako budoucí prodávající) uzavřou do 1. září 2019 smlouvu o (zpětné) koupi jednotky - bytu za kupní cenu ve výši 1 500 000 Kč, od této třetí smlouvy vedlejší účastníci později odstoupili. Po skončení nájmu stěžovatelka byt dále užívala a nevyklidila jej ani na výzvu vedlejších účastníků, proto se vyklizení a předání vyklizeného bytu domáhali soudní cestou.
3. Obvodní soud žalobě vyhověl. Smlouva o převodu jednotky a navazující smlouvy byly podle něj uzavřeny platně, nikoli v rozporu s dobrými mravy, a smlouva o převodu jednotky nenaplňuje znaky lichvy. Uvedl, že k tomu by musela stěžovatelka prokázat, že vedlejší účastníci zneužili její tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti a byt koupili za částku, která byla za daných okolností v hrubém nepoměru ke skutečné ceně bytu prodávanému za stejných podmínek. Tak tomu podle obvodního soudu vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem nebylo. Obranu neplatností smlouvy o převodu bytu s tím, že se má jednat o lichvu nebo rozpor s dobrými mravy, označil jako účelovou. Důvodnou neshledal ani námitku týkající se možnosti odstoupit od smlouvy o smlouvě budoucí. Skončením nájmu stěžovatelka pozbyla oprávnění byt užívat, požadavek vedlejších účastníků na vyklizení bytu je po právu a nikoli v rozporu s dobrými mravy, naopak soud by považoval za v rozporu s čl. 11 Listiny, kdyby odepřel ochranu vlastnickému právu vedlejších účastníků.
4. Městský soud napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu potvrdil, neboť se zcela ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i z nich vyvozenými právními závěry.
5. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl zčásti pro vady, které nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a zčásti pro nepřípustnost. Ohledně otázek "koncentrace civilního řízení", "principů doručování zásilek" a "problematiky automatického opakovaného prodlužování trvání nájemního vztahu založeného na dobu určitou" stěžovatelka totiž k přípustnosti dovolání pouze obecně uvedla, že se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené judikatury, resp. že část této problematiky zatím judikována nebyla, aniž by uvedla, ke které z jí uvedených právních otázek se měla vztahovat jí uplatněná kritéria přípustnosti dovolání, a nespecifikovala ani judikaturu, od níž se měly soudy nižších stupňů při řešení těchto otázek odchýlit. Dovoláním zpochybněná otázka (ne)platnosti smluv uzavřených dne 14. srpna 2014 pak podle Nejvyššího soudu nezaložila přípustnost dovolání, protože se při jejím řešení městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Námitkou odepření práva na přístup k soudu (pro nevyhovění žádosti o odročení jednání) a ani námitkou podjatosti se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť jde o zmatečnostní vady, k nimž může přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné.
6. Stěžovatelka nesprávný procesní postup městského soudu, který nevyhověl její žádosti o odročení jednání z důvodu nemoci, a následně nereflektoval z toho důvodu podanou námitku podjatosti vůči celému senátu 72 Co, namítá i v ústavní stížnosti. Další pochybení spatřuje v tom, že ačkoli vznesla námitku neplatnosti kupní smlouvy i nájemní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, obvodní soud ani městský soud se s ní nevypořádaly. K této otázce soudy neprovedly dostatečně dokazování (např. znaleckým posudkem z oboru oceňování nemovitostí). Obvodní soud provedl dokazování korespondencí mezi účastníky řízení před soudy z léta 2014, která však byla založena do spisu až po lhůtě k předložení důkazů, došlo tedy v neprospěch stěžovatelky k prolomení zásady koncentrace řízení. Naopak stěžovatelkou navržený pro věc zásadní důkaz inzerátem na prodej bytu v ulici, kde se nachází byt, připuštěn nebyl. Stěžovatelka také nesouhlasí s tím, jak obvodní soud posoudil otázku doručení výzvy podle § 2285 občanského zákoníku. Podle ní nelze výzvu nahradit podáním žaloby na vyklizení bytu. Upozorňuje dále, že se městský soud nevypořádal s její žádostí o stanovení delší než patnáctidenní lhůty k vyklizení bytu.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud odmítl stěžovatelkou podané dovolání zčásti pro vady, které nebyly v dovolací lhůtě odstraněny. Stěžovatelka k tomuto závěru Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti pouze uvádí, že je zklamána a rozhořčena přístupem Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl, i když bylo plně kvalifikované a obsahovalo odkazy na judikaturu. Ústavní soud se seznámil s obsahem dovolání a závěru Nejvyššího soudu o vadě dovolání nemá z ústavněprávního hlediska co vytknout. Nejvyšší soud přiléhavě a srozumitelně odůvodnil, proč dovolací námitky týkající se "koncentrace civilního řízení", "principů doručování zásilek" a "problematiky automatického opakovaného prodlužování trvání nájemního vztahu založeného na dobu určitou" nepostačují k naplnění požadavku vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. V odmítnutí takového dovolání pro vady nelze spatřovat porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. prosince 2017 (ST 45/87 SbNU 905); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
9. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoli. Bylo-li dovolání stěžovatelky zčásti důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby v tomto rozsahu přípustnost dovolání vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelky hledět tak, jako by zčásti nebylo podáno a v tomto ohledu (rozsahu) je pak třeba ústavní stížnost směřující proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu považovat za částečně nepřípustnou.
10. Namítá-li stěžovatelka vadu postupu městského soudu, který nevyhověl žádosti stěžovatelky o odročení jednání (z důvodu nemoci stěžovatelky) a při tomto jednání rozhodl ve věci samé, jde o námitku nepřípustnou. Jak již upozornil stěžovatelku Nejvyšší soud, jedná-li soud v nepřítomnosti účastníka, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady, jde o zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 3 občanského soudního řádu. Stěžovatelka proto měla před podáním ústavní stížnosti podat žalobu pro zmatečnost. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, že by tuto žalobu podala, tato skutečnost nevyplývá ani z obsahu spisu. Ústavní soud současně dodává, že podle jeho ustálené judikatury ani případné zdravotní problémy účastníka řízení nemusí znamenat automatické vyhovění žádosti o odročení (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1511/24 ze dne 17. července 2024).
11. Taktéž námitka podjatosti vady podjatosti soudců městského soudu, tedy námitka, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci, je důvodem, pro který lze podat žalobu pro zmatečnost [§ 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu]. Nevyužila-li proto stěžovatelka k ochraně svých práv před podáním ústavní stížnosti žalobu pro zmatečnost, je také tako námitka v řízení před Ústavním soudem materiálně nepřípustná. Pouze nad rámec věci Ústavní soud konstatuje, že se městský soud s námitkou podjatosti soudců městského soudu v bodě 9 rozsudku s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a § 15b odst. 2 občanského soudního řádu řádně vypořádal.
12. Ve zbývající části, tj. proti usnesení Nejvyššího soudu a částečně proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu, jsou námitky sice přípustné, avšak zjevně neopodstatněné.
13. Zásadní pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatelka v tom, že se nesprávně vypořádaly s otázkou neplatnosti smluv uzavřených dne 14. srpna 2014 pro jejich rozpor s dobrými mravy.
14. Odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání v této části nepřípustné. Nejvyšší soud odkázal na svůj rozsudek sp. zn. 33 Cdo 42/2021 ze dne 25. ledna 2022, podle něhož hrubým nepoměrem vzájemných plnění bude hranice přibližně do poloviny vzájemných plnění, od níž se soud odchýlí jen tehdy, budou-li pro to zvláštní důvody. Vzhledem k tomu, že podle znalce Ing. Vladimíra Knopa byla obvyklá cena bytu v době jeho prodeje 1 885 736 Kč a účastníky byla sjednána kupní cena bytu v částce 1 200 000 Kč, je podle dovolacího soudu závěr městského soudu, že smlouvy uzavřené dne 14. srpna 2014 nenesou znaky lichvy, v souladu s tímto rozsudkem. Nejvyšší soud dodal, že právní úprava lichvy představuje konkretizaci jednání, které se svojí povahou příčí dobrým mravům, zabýval-li se tedy městský soud otázkou lichevní povahy smluv, nemůže mu stěžovatelka důvodně vytýkat, že se s její námitkou v rozporu s dobrými mravy více nevypořádal. Sama stěžovatelka důvody rozporu s dobrými mravy spatřovala právě v lichevní povaze smluv.
15. Již z uvedeného je zřejmé, že se stěžovatelka mýlí, tvrdí-li, že se soudy námitkou rozporu dobrých mravů nezabývaly a neprováděly v tomto směru řádné dokazování, zejména jde-li o zjištění skutečné hodnoty bytu. Obvodní soud prováděl ve věci rozsáhlé dokazování, mimo jiné z několika tržních odhadů nemovitosti (body 26 až 28 a 30 rozsudku) a dvou znaleckých posudků, jejichž účelem bylo posoudit obvyklou cenu nemovitosti (znalce Ing. Knopa) a výši obvyklého nájemného (znalce Ing. Voplakala). Zabýval se také tím, zda na smlouvu o převodu bytu nelze nahlížet jako na lichvu či zda smlouva není v rozporu s dobrými mravy (body 71 a 72 rozsudku).
Ústavně souladným způsobem odůvodnil, že stěžovatelka, která měla k dispozici právního zástupce, musela zvážit, zda za situace, kdy měla statisícové dluhy, bude reálně v jejích silách byt po pěti letech odkupovat zpět za částku ve výši 1 500 000 Kč a zda bude schopna splácet sjednané (byť pro ni výhodné) nájemné a nezavdá prodlením s jeho platbou důvod pro odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Na základě uzavřených smluv se jí dostalo jednak protiplnění v podobě možnosti splatit dluhy stávajících věřitelů a dále v možnosti v období do 1.
září 2019 koupit byt zpět za kupní cenu jen o 300 000 Kč vyšší, než za jakou jej vedlejším účastníkům prodala, přitom současně měla po dobu pěti let možnost užívat byt za nájemné ve výši 6 056 Kč, tedy v částce o polovinu nižší, než byla výše obvyklého nájemného. Za pět let nájmu tak úspora vzniklá rozdílem mezi obvyklým a sjednaným nájemným činila dokonce více než 300 000 Kč. Od smlouvy vedlejší účastníci odstoupili z důvodů na straně stěžovatelky (prodlení s platbou nájemného a záloh za služby).
16. Soud shledal nadbytečným vyhotovení dalšího znaleckého posudku k zjištění obvyklé ceny bytu a obvyklého nájemného v období od roku 2014 až do roku 2020, stejně tak důkaz přehledem prodávaných nemovitostí v dané lokalitě v rozhodné době a vysvětlil proč. Ohledně důkazu inzerátem na prodej jiného bytu v téže ulici, jehož provedení stěžovatelka navrhovala v podání ze dne 21. prosince 2021, konstatoval, že jde sice o důkaz, který nemohla stěžovatelka bez svojí viny dříve uvést, ten nicméně nemá vypovídací hodnotu a je tedy také nadbytečným, neboť se týká současné ceny, nikoli ceny v srpnu 2014. Takový postup je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle které je na soudu rozhodnout, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, je však povinen odůvodnit, z jakých důvodů nebyly navržené důkazy provedeny. Jde-li o důkaz korespondencí mezi účastníky z doby těsně před uzavřením smluv, kterou založili vedlejší účastníci podle tvrzení stěžovatelky do spisu až po koncentrací řízení, tato korespondence se týká pouze otázek vyúčtování vůči SVJ a dodavateli energií, členství v družstvu a zaslání návrhu nájemní smlouvy ze dne 11. srpna 2014 (viz bod 25 rozsudku obvodního soudu). Není zřejmé, jaká pro věc podstatná zjištění měla z této komunikace vyplynout. Nadto z protokolu o jednání před obvodním soudem dne 4. prosince 2020 vyplývá, že účastníkům řízení byla poskytnuta dodatečná lhůta jednoho měsíce k doplnění relevantních tvrzení týkajících se uzavření smlouvy o prodeji bytu, sjednání kupní ceny a výše tržní ceny ke dni 14. srpna 2014. Listiny zachycující komunikaci v této lhůtě předložila soudu k důkazu sama stěžovatelka.
17. Stěžovatelka nemá pravdu ani v tom, že obvodní soud neodůvodnil, proč k vyklizení bytu nestanovil delší než patnáctidenní lhůtu. Tyto důvody jsou dostatečně uvedeny v bodě 75 napadeného rozsudku.
18. Ústavní soud v části, v níž je ústavní stížnost přípustná, porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, posoudil ji tedy jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbylé části je návrh nepřípustný. Ústavní stížnost proto podle § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 16. října 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu