Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Gábora, zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem, sídlem Laubova 1729/8, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2022 č. j. 21 Cdo 2974/2021-240, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 2021 č. j. 24 Co 20/2021-199 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 18. listopadu 2020 č. j. 10 C 121/2020-162, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti RISL, s. r. o., sídlem U Vodárny 461, Hostivice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") domáhal vydání rozsudku, kterým by okresní soud uložil vedlejší účastnici povinnost souhlasit s vydáním stavebního pracovního stroje (dále jen "stroj") ze soudní úschovy ve smyslu § 299 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."). Žalobu odůvodnil tím, že vlastnické právo ke stroji nabyl na základě kupní smlouvy dne 23. 5. 2008 a v dobré víře ho užíval od jara 2008 do 16. 2. 2018, kdy ho dobrovolně vydal policii. Okresní soud po provedeném dokazování shledal, že předložená kupní smlouva je absolutně neplatná, neboť chybí řádná identifikace prodávající strany (obchodní společnost Gomont, s. r. o., nikdy neexistovala), a zjištěné okolnosti, za nichž se stěžovatel ujal držby stroje a za nichž ji později vykonával, vylučují, aby vlastnické právo ke stroji vydržel. Okresní soud k mimořádnému vydržení podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), uvedl, že pro ně nejsou splněny podmínky, neboť stěžovatel získal stroj v nepoctivém úmyslu. Z výše uvedených důvodů okresní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl (I. výrok) a uložil mu povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok).
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") potvrdil I. výrokem napadeného rozsudku rozsudek okresního soudu a II. výrokem rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud rovněž dospěl k závěru, že institut mimořádného vydržení stěžovateli nesvědčí, neboť měl za prokázané, že stěžovatel uzavíral v roce 2008 předmětnou kupní smlouvu se zištným nepoctivým úmyslem. Poukázal zejména na okolnosti, za kterých stěžovatel stroj nabyl, konkrétně, že stroj koupil od blíže nezjištěné osoby za významně nižší cenu, než byla v té době cena obvyklá, osobu prodávající nikterak neprověřil, nenechal si vystavit kvitanci, nevyžadoval předložení potřebných úředních dokumentů a stroj zjevně používal ve větším rozsahu, než uváděl, nezahrnul ho do svého podnikatelského majetku, nesnažil se ho zaregistrovat v příslušné evidenci a neprováděl jeho servis v autorizovaných servisech.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. výrok). Nejvyšší soud posoudil rozsudek krajského soudu jako souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021), ze které vyplývá, že podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele, nikoli poctivá držba podle § 992 odst. 1 o. z., přičemž důkazní břemeno o nepoctivém úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Uzavřel, že krajský soud založil své rozhodnutí o nesplnění podmínek mimořádného vydržení na jednoznačném závěru o nepoctivém úmyslu stěžovatele a v tomto ohledu mu nelze nic vytknout.
5. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před soudy všech tří instancí a je přesvědčen, že obecné soudy dospěly ke skutkovým zjištěním, která nemají oporu v provedeném dokazování, čímž došlo k vydání (zejména okresním soudem a krajským soudem) nepřezkoumatelných rozhodnutí a bylo tak porušeno jeho základní právo na soudní ochranu. Stěžovatel poukázal na pochybení okresního soudu, který měl řízení zatížit nezhojitelnou vadou, když při zjišťování rozsahu užívání stroje nevyšel z obsahu odborného pojmu "motohodina". Stěžovatel uvedl, že v důsledku nesprávného právního posouzení podmínek pro mimořádné vydržení byl obecnými soudy zbaven vlastnického práva, které nabyl zákonem předpokládaným způsobem, neboť mu svědčí dlouhodobý charakter držby a v řízení mu nebyl prokázán nepoctivý úmysl, pouze nedbalostní jednání při pořízení stroje.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahuje pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
8. Ústavní soud nepřisvědčil námitce o nepřezkoumatelnosti napadených rozsudků okresního soudu a krajského soudu, neboť z jejich odůvodnění je patrné, k jakým skutkovým zjištěním soudy dospěly a na základě jakých úvah stěžovatelově žalobě ani jeho odvolání nevyhověly. Ani stěžovatelem tvrzené pochybení okresního soudu, který nevyšel při zjišťování rozsahu užívání stroje z odborného pojmu "motohodina", není způsobilé založit zásah do ústavních práv stěžovatele, nadto není tato otázka pro posouzení splnění podmínek mimořádného vydržení nikterak zásadní.
9. Stěžovatel svou argumentaci zakládá na tvrzení, že obecné soudy učinily zjištění, podle kterých nepoctivý úmysl bránící mimořádnému vydržení vlastnického práva spočívá v jeho nedbalostním jednání při pořízení stroje. Má za to, že si pojmy úmysl a jednání vzájemně odporují a k naplnění úmyslu nepostačuje nedbalostní jednání. Ústavní soud zvážil tuto výhradu stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost také v tomto ohledu není opodstatněná.
10. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci a je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, čímž stěžovatel staví Ústavní soud do postavení další soudní instance, které mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní soud shledal, že obecné soudy se podmínkami mimořádného vydržení, jako mimořádného a originárního způsobu nabytí vlastnického práva, podrobně a důsledně zabývaly a své závěry dostatečně odůvodnily. Přijatému právnímu závěru o jejich nenaplnění nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout a lze pouze odkázat na závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který podmínky institutu mimořádného vydržení podle § 1095 o.
z. v nedávné době formuloval (srov. rozsudky ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, ze dne 31. 5. 2022 sp. zn. 22 Cdo 1686/2021 nebo usnesení ze dne 18. 5. 2022 sp. zn. 22 Cdo 2961/2021). Ústavní soud se ztotožňuje s názorem uvedeným v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, že závěr krajského soudu o nepoctivém úmyslu stěžovatele (viz okolnosti uvedené výše sub 3. i. f.) nelze mít za zjevně nepřiměřený.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu