Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem 1. máje 398, Třinec, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4420/2011-123 ze dne 12. 6. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 229/2011-102 ze dne 4. 8. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 41 C 304/2009, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel podal dne 15. 12. 2009 u okresního soudu žalobu proti České republice - Ministerstvu financí (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 2.656.018,- Kč. Stěžovatel uplatnil předmětný nárok z titulu náhrady škody a nemateriální újmy, kterou utrpěl v důsledku nezákonného rozhodnutí Celního úřadu ve Frýdku-Místku o doměření daně z lihu ve výši 2.616.345,- Kč, jež bylo později k odvolání stěžovatele Celním ředitelstvím v Ostravě zrušeno.
Vzniklou škodu stěžovatel vyčíslil na 41.273,- Kč, což zahrnovalo úhradu odměny zaplacenou právnímu zástupci a hotové výdaje v podobě správního poplatku a cestovného. Zbylá částka, tzn. 2.616.345,- Kč, představovala imateriální újmu, k níž mělo dojít v důsledku ztráty důvěry mezi stěžovatelem a jeho obchodními partnery, v důsledku zhoršení pověsti stěžovatele ve sféře společenského života a rovněž v důsledku ztráty důvěry ze strany rodiny, což nakonec vedlo k rozpadu stěžovatelova manželství. Okresní soud rozsudkem č. j.
41 C 304/2009-72 ze dne 11. 2. 2011 uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit stěžovateli částku 4.200,- Kč (výrok I.) a ve zbylém rozsahu, tzn., co do částky 2.651.818,- Kč žalobu zamítl (výrok II.). Stěžovatel byl současně zavázán zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 9.268,- Kč (výrok III.). Proti výrokům II. a III. rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem č. j. 8 Co 229/2011-102 ze dne 4. 8. 2011 rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil a dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4420/2011-123 ze dne 12. 6. 2012 odmítnuto pro nenaplnění podmínek přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Posledně uvedená rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že Nejvyšší soud svým formalistickým přístupem k podanému dovolání porušil čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, krajský soud pak potvrzením rozhodnutí ve věci samé porušil čl.
6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Formalistický přístup Nejvyššího soudu měl dle stěžovatele spočívat v tom, že se tento soud odmítl meritorně zabývat dovolacími námitkami s odůvodněním, že otázka příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem nemajetkové újmy je otázkou skutkovou a k námitkám proti skutkovým zjištěním nelze u dovolání, jehož přípustnost je opřena o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přihlížet.
Stěžovatel měl naopak za to, že pokud tvrdil, že v důsledku vydání rozhodnutí celního úřadu došlo ke ztrátě důvěry manželky vůči jeho osobě a následně i k citovému odcizení vedoucímu k rozpadu manželství, pak měl být pro náležité objasnění věci v řízení před obecnými soudy připuštěn důkaz výslechem jeho bývalé manželky. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že stěžovatelova manželka neměla důvod se obávat finančního postihu, neboť předmětné prostory byly pronajaty třetí osobě, a kromě toho podala návrh na rozvod manželství až po skončení daňového řízení, kdy již bylo rozhodnutí celního úřadu zrušeno.
Dle názoru stěžovatele se jednalo o účelové závěry subjektivního charakteru, které a priori vylučovaly odpovědnost státu za škodu vzniklou v imateriální sféře v důsledku nezákonného rozhodnutí, což nelze akceptovat. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4420/2011-123 ze dne 12. 6. 2012 a rozsudek krajského soudu č. j. 8 Co 229/2011-102 ze dne 4. 8. 2011 svým nálezem zrušil.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Pokud jde o věc samu, nutno konstatovat, že obecné soudy se uplatněným nárokem pečlivě zabývaly a své závěry, vedoucí k částečnému zamítnutí stěžovatelovy žaloby, logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Při neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Posledně uvedené potom platí i ve vztahu k úvahám Nejvyššího soudu stran přípustnosti dovolání.
Co se týče neprovedení navrženého výslechu svědka - bývalé manželky stěžovatele, Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, za jakých okolností má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/93 ,
,
III. ÚS 51/96 ,
,
II. ÚS 213/2000 ,
I. ÚS 549/2000 ,
IV. ÚS 582/01 ,
I. ÚS 113/02 ,
II. ÚS 182/02 ,
I. ÚS 413/02 ,
IV. ÚS 219/03 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z citovaných rozhodnutí mimo jiné plyne, že obecné soudy nejsou povinny provést veškeré účastníky navržené důkazy, nicméně pokud k provedení takového důkazu nepřistoupí, musí svůj postup náležitě odůvodnit. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisového materiálu, okresní i krajský soud ve svých rozsudcích podrobně rozvedly důvody, pro něž považovaly výslech bývalé manželky stěžovatele za nadbytečný. Jelikož argument nadbytečnosti důkazu, je-li řádně odůvodněn jako v nyní projednávané věci, představuje ústavně konformní důvod pro zamítnutí důkazního návrhu, neměl Ústavní soud v této souvislosti obecným soudům co vytknout (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 733/01 ,
III. ÚS 569/03 ,
IV. ÚS 570/03 ,
II. ÚS 418/03 a další). Nesouhlas stěžovatele a jeho polemika s úvahami obecných soudů stran potřeby provedení předmětného důkazu sama o sobě porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nezakládá.
Stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice s úvahami obecných soudů v rovině podústavní, stavěl Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. října 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu