Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Tomášem Maxou, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2023 č. j. 25 Cdo 318/2022-291, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2021 č. j. 13 Co 239/2021-273 a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. ledna 2021 č. j. 13 C 41/2018-252, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Allianz pojišťovna, a. s., sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u obvodního soudu domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit mu bolestné a náklady spojené s léčením a uplatněním nároku, a to z titulu pojištění řidiče (jako provozovatele motorového vozidla), který ho při dopravní nehodě srazil a stěžovatel utrpěl závažná zranění. Obvodní soud rozsudkem uvedeným v záhlaví uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 75 905 Kč s příslušenstvím (I. výrok), co do částky 386 850 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (III. a IV. výrok). Doplňujícím rozsudkem ze dne 16. 3. 2021 č. j. 13 C 41/2018-262 ještě uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 5 783 Kč představující kapitalizovaný úrok z prodlení a na nákladech řízení částku 2 178 Kč. Mezi stranami nebylo sporné, že stěžovatel utrpěl úraz při dopravní nehodě, jejímž viníkem byl pojištěnec vedlejší účastnice. Stěžovatel se domáhal řady nároků, přičemž vedlejší účastnice je v průběhu soudního řízení sama postupně plnila, ať již z vlastní iniciativy nebo na základě znaleckého posudku. V závěru sporu tak byl jeho předmětem již jen nárok na část odškodnění z titulu bolestného, neboť spornou zůstala otázka, zda má stěžovatel nárok na ještě vyšší plnění, než to, které stanovil znalec podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 Cpjn 14/2014 (dále jen "metodika Nejvyššího soudu") pro stanovení bolestného s ohledem na § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V daném případě podle okresního soudu trvalo léčení stěžovatele ve srovnání s obdobnými případy podstatně delší dobu, lékařské zákroky musely být prováděny opakovaně, a proto obvodní soud zvýšil náhradu bolestného o dalších 50 % nad částku určenou znaleckým posudkem.
3. Proti zamítavému výroku a výroku o nákladech řízení státu rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, o němž městský soud zjistil, že není důvodné, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem, změnil IV. výrok tak, že náklady státu ve výši 9 425 Kč vůči stěžovateli se nepřiznávají (I. výrok) a vedlejší účastnici nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění se ztotožnil se závěry obvodního soudu, který hodnotil specifické okolnosti stěžovatelovy věci a přistoupil k dalšímu navýšení odškodnění. Připomenul, že znalec hodnotil stav stěžovatelova léčení z hlediska bolesti jako středně těžký, a proto nedošlo k maximálnímu zvýšení, které je i podle příslušné metodiky Nejvyššího soudu možné.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok), protože neobsahovalo žádnou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost, a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů nehodnotily odškodnění bolestného stěžovatele "mechanicky" a matematicky, nýbrž zohlednily reálnou peněžní hodnotu odškodnění, a to i s ohledem na hodnotu zdraví v hierarchii hodnot obecně; zabývaly se nejen bolestí fyzickou, ale i duševním strádáním. Přiměřené odškodnění dlouhého léčení stěžovatele zohledňuje již bodové ohodnocení bolestného určené podle metodiky. Nejvyšší soud zdůraznil, že je úkolem soudů nižších stupňů, aby přiměřené odškodnění bolesti stanovily podle konkrétních okolností případu, přičemž v posuzované věci jejich úvahy o takových okolnostech nepovažuje za zjevně nepřiměřené.
5. Stěžovatel odkazuje zejména na nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 (N 200/67 SbNU 573), z něhož, jakož i z další odkazované judikatury, usuzuje, že poškozený má právo na plnou náhradu jím prožité újmy. Dále připomíná, že doba jeho léčení byla vzhledem ke komplikacím asi šestkrát delší, než by se u zranění tohoto typu dalo očekávat. I proto navýšení odškodnění jeho bolesti znalcem o 10 % a pak ještě následné navýšení soudem o dalších 50 % je podle stěžovatele stále nedostatečné; také z důvodu, že navýšení odškodnění toliko o 50 % soudy v napadených rozhodnutích neodůvodnily. Stěžovatel dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. 25 Cdo 4650/2015 a ze dne 25. 7. 2019 sp. zn. 25 Cdo 5/2019 a ze skutkových okolností, na jejichž základě byla tato usnesení vydána, dovozuje, že při značném rozsahu poškození zdraví může být poškozenému přiznána náhrada až pětinásobná oproti běžnému odškodnění. Obecné soudy v napadených rozhodnutích nezohlednily, že zákonodárce se přijetím občanského zákoníku zjevně chtěl vymezit proti omezením v předchozí právní úpravě, která svazovala obecné soudy v úvahách o výši přiměřeného odškodnění.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
8. Z práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257) a ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03
(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také požadavky na skutková zjištění a jejich právní hodnocení. Skutková zjištění musejí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nálezy ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93
(N 49/2 SbNU 87) a sp. zn. III. ÚS 84/94 ]. Ústavní soud shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Podle zjištění Ústavního soudu je stěžovatelova argumentace převážně jen opakováním námitek, které stěžovatel uplatnil již před obecnými soudy, a ty se s nimi z ústavního hlediska přijatelným způsobem vypořádaly. Tvoří-li základ stěžovatelovy argumentace přesvědčení, že jemu přiznané odškodnění bolestného nezohledňuje značnou délku samotného léčení, pak taková úvaha sama o sobě - jak již objasnily i obecné soudy - obstát nemůže, protože metodika Nejvyššího soudu s ohledem na principy, na nichž je založena, zohledňuje dobu, v níž byl poškozený léčen a byl tak vystaven útrapám, a to nejen fyzickým, ale i psychickým. Proto samotná délka nutná ke stěžovatelovu léčení je zohledněna již v základním výpočtu, z něhož obecné soudy v dané věci vycházely. Budiž připomenuto, že znalec - s ohledem na zdravotní komplikace stěžovatele - kalkuloval v posudku s nutností vyššího odškodnění prožité bolesti, než je běžné, a toto utrpení zohlednily obecné soudy dalším násobným navýšením odškodného.
10. Ústavní soud dále shledal, že stěžovatelova argumentace postrádá hlubší ústavněprávní rozměr, neboť odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 444/11 není přiléhavý, byť na jeho podkladě stěžovatel odkazuje na princip tzv. plného odškodnění škody na zdraví. Stěžovatel ovšem nezohledňuje, že v uvedeném nálezu se Ústavní soud zabýval tím, zda je škůdce povinen v rámci náhrady škody na zdraví hradit i péči, kterou zdravotní stav poškozeného vyžaduje a kterou mu poskytuje jeho rodinný příslušník. Nejenže tato záležitost nebyla ve stěžovatelově věci sporná, ale nedošlo ani - nahlíženo z širšího hlediska - k tomu, že by některý z nároků uplatňovaných stěžovatelem nebyl vůbec odškodněn. To je ovšem zásadní rozdíl oproti judikatuře prezentované například nálezy ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 46/12
(N 14/68 SbNU 201) nebo sp. zn. IV. ÚS 444/11
.
11. Ani stěžovatelovy odkazy na další rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. k tomu rekapitulaci provedenou shora) nejsou relevantní, neboť v nich šlo zásadně o jiné okolnosti, na jejichž základě bylo nutno odškodnit poškození zdraví. U stěžovatele tak například nedošlo k situaci, že by mu při operačním výkonu byla porušena žíla a tato situace by si vyžadovala akutní operační zásah. Proto jakýkoliv judikaturní odkaz vztahující se k výši odškodnění, reagující na konkrétní okolnosti věci, musí být vzhledem k eventuálnímu odškodnění, k němuž dojde při soudním rozhodování, hodnocen tak, aby případné srovnání nebylo (právě s ohledem na skutkové okolnosti) nepřiměřené.
12. Opodstatněné není ani tvrzení stěžovatele, že obecnými soudy použitá metodika Nejvyššího soudu omezuje jejich rozhodování, že jde ve svém důsledku o další "svazující tabulku", kterou se zákonodárce občanským zákoníkem snažil překonat. Jednak v napadených rozhodnutích je vysvětleno, že uvedená metodika slouží obecným soudům jen jako základní vodítko, aby nedošlo k neregulovanému roztříštění judikaturní praxe obecných soudů, přitom samotná výše odškodnění závisí především na úvaze obecného soudu vycházející právě z hodnocení konkrétních okolností dané věci.
Stěžovatel si ostatně v daném kontextu poněkud protiřečí, neboť v ústavní stížnosti na jednu stranu naznačuje, že posouzení obecných soudů v jeho věci bylo "svázáno" metodikou Nejvyššího soudu, aby na druhou stranu kritizoval obvodní soud za to, že když přistoupil k dalšímu navýšení odškodnění bolestného, učinil tak na základě vlastní, nedostatečně odůvodněné, úvahy. K tomu Ústavní soud připomíná, že v odůvodnění napadených rozhodnutí je uvedeno, že při navýšení odškodnění bolestného pro stěžovatele bylo zohledněno mimo jiné odborné východisko znalce, který sice vycházel z toho, že útrapy způsobené stěžovateli zraněním a následným léčením byly větší, než je u daného typu úrazu obvyklé, nicméně ani sám znalec je neposuzoval jako maximální.
13. Odmítl-li za této situace Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání s tím, že úvahy soudů nižších stupňů o odškodnění stěžovatele nejsou zjevně nepřiměřené, a proto do nich nemůže Nejvyšší soud zasahovat kasačním rozhodnutím, pak i toto východisko, na němž je rozhodnutí Nejvyššího soudu založeno, Ústavní soud akceptuje.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími (ev. jejich jednotlivými výroky) nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu