Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Sieratovského, zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2022 č. j. 33 Cdo 922/2022-161, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. listopadu 2021 č. j. 47 Co 161/2021-138 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. května 2021 č. j. 53 C 27/2020-96, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Česká revitalizační, s. r. o., sídlem Atriová 512/36, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 605 795,57 Kč s úrokem 10,5 % ročně a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z uvedené částky od 1. 4. 2021 do zaplacení (výrok I), dále mu uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 200 000 Kč (výrok II), co do částky 902 886,43 Kč a úroku z prodlení z částky 605 795,57 Kč od 21. 8. 2019 do 30. 3. 2021 řízení podle § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Uvedený soud vyšel z toho, že právní předchůdkyně vedlejší účastnice uzavřela dne 10. 11. 2015 se stěžovatelem smlouvu o (spotřebitelském) úvěru, na jejímž základě stěžovateli poskytla úvěr ve výši 632 000 Kč a ten se zavázal úvěr splácet ve splátkách po 6 572 Kč. V této smlouvě byl dohodnut úrok ve výši 10,5 % + PRIBOR pro prodej depozit se splatností jednoho roku. Pro případ porušení byla dohodnuta smluvní pokuta až do výše 20 % z dlužné částky po splatnosti, dále smluvní pokuta ve výši 30 000 Kč za každý případ porušení všeobecných obchodních podmínek a pro případ stěžovatelova prodlení s úhradou nejméně tří měsíčních anuitních splátek úvěru smluvní pokuta až do výše 50 % z celkové dosud nezaplacené jistiny úvěru (mj.) s tím, že smluvní pokuta může být požadována v případě zesplatnění celé nebo části jistiny úvěru včetně příslušenství. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se ocitl s jednotlivými splátkami v prodlení, došlo k zesplatnění zbývající jistiny úvěru, přičemž na jistinu uhradil jen 26 204,42 Kč, okresní soud uložil stěžovateli, aby jistinu uhradil, a dále mu uložil povinnost uhradit smluvní pokutu a příslušenství pohledávky, které vedlejší účastnice značně omezila, když požadovala pouze zaplacení 10,5 % úroku, a to až od 1. 4. 2021, a úroku z prodlení od stejného data.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu jednak v napadené části výroku I týkající se povinnosti zaplacení částky 240 179,57 Kč s úrokem ve výši 10,5 % ročně a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 605 795,57 Kč od 1. 4. 2021 do zaplacení, jednak ve výrocích II a IV, a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 27 742 Kč. Uvedený soud se plně ztotožnil se závěry, jimiž okresní soud reagoval na stěžovatelovy námitky, že smlouva o úvěru je neplatná, protože právních předchůdkyně vedlejší účastnice náležitě neprověřila jeho úvěruschopnost, že neplatné je ujednání o smluvní pokutě pro neurčitost, že nebyl seznámen se všeobecnými obchodními podmínkami a ceníkem a že nebyly naplněny zákonné podmínky pro zesplatnění úvěru.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl s tím, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
5. Stěžovatel namítá, že okresní soud o věci rozhodl bez zhodnocení a přihlédnutí k jeho námitkám, resp. že fakticky nijak nepřihlédl k jeho tvrzením uplatněným při procesní obraně, přičemž toto pochybení má být "přičitatelné" krajskému soudu i Nejvyššímu soudu. Konkrétně jde o vyhodnocení povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, (dále jen "zákon č. 145/2010 Sb."), kdy platí, že poskytovatel úvěru nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39) i Soudního dvora Evropské unie (rozsudek ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. C-449/13 ve věci CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a dalším), a namítá, že krajský soud v rozporu s ní konstatoval, že vyplněný dotazník bez jakýchkoliv dalších podkladů je dostatečný pro řádné posouzení úvěruschopnosti. V průběhu řízení měly soudy nižších stupňů podle stěžovatele snahu "otočit" důkazní břemeno ohledně prokázání posouzení úvěruschopnosti z vedlejší účastnice směrem k němu a krajský soud svůj odklon od dosavadní judikatury neodůvodnil.
6. Stěžovatel také namítá, že nebyl seznámen se všeobecnými obchodními podmínkami a ceníkem ke smlouvě o úvěru tak, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11 (N 183/71 SbNU 201). Tuto námitku uplatnil v řízení před soudy nižších stupňů, krajský soud se s ní však nevypořádal, resp. učinil tak pouze okrajově, a jen u smluvní pokuty.
7. Podle stěžovatele soudy přistupovaly k účastníkům řízení odlišně v hodnocení ujednání o smluvní pokutě. To bylo formulováno bez určení výše či způsobu jejího určení, které tak bylo ponecháno na libovůli poskytovatele. Soudy přes jeho upozornění pominuly, že takové ujednání je v rozporu s požadavkem dobré víry a znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran k újmě spotřebitele, a je tudíž absolutně neplatné. Stěžovatel argumentuje i tím, že v kontextu čl. III. bodu 6 smlouvy o úvěru dochází k vytvoření nepřehledné změti ustanovení a odkazů, které ve svém důsledku vytvářejí pro spotřebitele překážku, aby se s takovými ujednáními před podpisem smlouvy seznámil. To je podle uvedené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu důvod absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, resp. ujednání o smluvní pokutě.
8. Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že podání vedlejší účastnice ze dne 26. 2. 2021 posoudil jako výzvu ve smyslu § 124 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen "zákon č. 257/2016 Sb."), ačkoliv tento úkon žádnou výzvu k úhradě dlužných splátek neobsahoval; vedlejší účastnice pouze úvěr "zesplatnila" a vyzvala ho k úhradě částky 1 708 682 Kč, přičemž součet dlužných splátek v té době činil 81 606 Kč. Podle stěžovatele jsou jakékoliv skutečnosti vyvozené krajským soudem bez tvrzení stran nad rámec smyslu a účelu uvedeného ustanovení k jeho újmě. Závěrem stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3199/12 (N 191/71 SbNU 279) a ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 2560/13 (N 101/73 SbNU 639) s tím, že do kontextu "vyřizovačství", zmíněného Ústavním soudem v posledně uvedeném nálezu, zapadají i další okolnosti projednávané věci, kdy soudy v odůvodnění svých rozhodnutí opakovaně pominuly jím vznesené námitky a polemiku v krátkosti výše naznačenou.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat jejich rozhodování; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti soudům nižších stupňů vytýká, že se náležitě nevypořádaly s jeho argumentací. Těžiště ústavní stížnosti však tvoří námitka, že soudy nesprávně, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, posoudily sporné právní otázky (zda poskytovatel spotřebitelského úvěru řádně zhodnotil jeho úvěruschopnost, zda byl seznámen se všeobecnými obchodními podmínkami a ceníkem, zda je smlouva o úvěru platná a zda došlo k řádnému "zesplatnění" pohledávky vedlejší účastnicí), a to za stavu, kdy své závěry ohledně interpretace a aplikace podústavního práva a smlouvy o úvěru srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení zdůvodnily. Již vzhledem k tomu nelze o "vyřizovačtsví", které stěžovatel soudům s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vytýká, hovořit.
12. Jde-li o údajně nikoliv řádné posouzení stěžovatelovy úvěruschopnosti, z napadených soudních rozhodnutí plyne, že se touto námitkou soudy všech stupňů z hlediska příslušné právní úpravy a relevantní judikatury zabývaly, přičemž vysvětlily, proč právní předchůdkyně vedlejší účastnice nepochybila, když s ohledem na zjištěné údaje nepovažovala stěžovatele za osobu, u níž by nebylo patrno, zda je schopna úvěr splácet. Vzhledem k tomu, že stěžovatel argumentaci soudů důsledně nereflektuje, není Ústavnímu soudu zřejmé, v čem by porušení ústavnosti mělo spočívat.
Namítl-li stěžovatel, že si právní předchůdkyně vedlejší účastnice neověřila z dalších zdrojů informace od něj získané, již okresní soud poukázal na to, že i kdyby takto postupovala, nezjistila by nic více, než bylo uvedeno v žádosti o úvěr, neboť stěžovatel (i) v soudním řízení prohlásil, že jím sdělené údaje byly pravdivé a úplné. Úvěr tedy nebyl poskytnut spotřebiteli neschopnému jej splácet, a tudíž kolize s cílem sledovaným § 9 zákona č. 145/2010 Sb. ve výsledku nenastala. Námitka, podle níž soudy nižších stupňů měly tendenci "otočit" důkazní břemeno ohledně posouzení stěžovatelovy úvěruschopnosti, je bezpředmětná, protože napadená rozhodnutí nejsou postavena na tom, že by stěžovatel toto údajné důkazní břemeno neunesl.
13. Stěžovatel dále tvrdí, že nebyl seznámen se všeobecnými obchodními podmínkami a ceníkem k úvěrové smlouvě. V tomto případě je situace stejná jako u předchozí námitky. Soudy nižších stupňů s ohledem na text příslušného ujednání uzavřely, že toto tvrzení neodpovídá skutečnosti, nadto jak uvedl Nejvyšší soud, i kdyby byl tento skutkový závěr nesprávný, nemělo by to žádný vliv na výsledek řízení, neboť nároky uplatněné v žalobě plynou přímo z úvěrové smlouvy (následky porušení splácení, výše smluvního úroku a smluvní pokuta) nebo ze zákona (zákonný úrok z prodlení).
14. Stejně tak již okresní soud posuzoval oprávněnost nároku vedlejší účastnice na zaplacení smluvní pokuty, přičemž shledal, že tento nárok má oporu v čl. III odst. 6 smlouvy o úvěru a že smluvní pokuta byla uplatněna do výše stanovené v § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. Krajský soud pak ke stěžovatelově námitce zkoumal, zda je dané smluvní ujednání neurčité (a zda proto není neplatné), a dospěl k závěru, že nikoliv. Nejvyšší soud vysvětlil, proč rozsudek krajského soudu obstojí z hlediska jeho judikatury, nadto se plně se závěrem krajského soudu ve formě obiter dicti ztotožnil. Ústavní soud přitom neshledal, že by úvahy soudů všech stupňů byly nějak nepřiměřené, a z tohoto důvodu z hlediska ústavnosti nepřijatelné.
15. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem soudů, že došlo k zesplatnění celého úvěru v souladu s § 124 zákona č. 257/2016 Sb., a proto že žaloba není (zčásti) tzv. předčasná, jak v soudním řízení namítal. Okresní soud měl za to, že za výzvu k zaplacení pohledávky lze považovat výzvu k zaplacení nesplaceného úvěru ze dne 12. 8. 2020, resp. žalobu doručenou stěžovateli dne 20. 11. 2020, a že o zesplatnění zbývající části jistiny úvěru byl stěžovatel informován v průběhu řízení dopisem ze dne 26. 2.
2021, tj. více než 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splacení úvěru, s tím, že pro posouzení naplnění podmínky zakotvené ve výše uvedeném ustanovení je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Krajský soud okresnímu soudu přisvědčil, že k datu jeho rozhodnutí (tj. ke dni 18. 5. 2021) třicetidenní lhůta marně uplynula, a vedlejší účastnici tak vzniklo právo na celou nezaplacenou část úvěru. Podrobně se touto otázkou zabýval i Nejvyšší soud, přičemž odmítl, že by stěžovateli byla upřena výhoda plynoucí z § 124 zákona č. 257/2016 Sb. Podle uvedeného soudu si vedlejší účastnice v průběhu řízení byla vědoma, že nedošlo k zesplatnění zbývající části jistiny úvěru, a proto stěžovateli zaslala výzvu ze dne 26.
2. 2021, čímž své pochybení napravila. Stěžovatel na tuto výzvu úhradou dlužných splátek nereagoval, čímž toto zesplatnění de facto způsobil.
16. Ani zde Ústavní soud neshledal, že by soudy vybočily z mezí ústavně přijatelného výkladu a použití zákonů, neboť i když postup vedlejší účastnice (hodnoceno samostatně podle jednotlivých úkonů) vykazoval určité nedostatky, posuzováno z materiálního hlediska si stěžovatel musel být vědom toho, že se ocitl v prodlení s plněním svého dluhu a že v důsledku toho došlo k zesplatnění úvěru, neboť byl na to vedlejší účastnicí (opakovaně) upozorněn, přičemž měl více než dostatečný časový prostor na to, aby svou platební povinnost dodatečně splnil. Původně sice vedlejší účastnice požadovala úhradu vyšší částky, podstatné však podle názoru Ústavního soudu je, že stěžovatel (stejně) neuhradil to, co by odpovídalo jejímu oprávněnému nároku ve výši nezaplacených splátek.
17. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu