Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Jižní 1820/53, Česká Lípa, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31. srpna 2023 č. j. 55 To 119/2023-141 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. března 2023 č. j. 0 Nt 5801/2023-73, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v České Lípě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 39 Listiny, čl. 4 odst. 4 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení podle § 277 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, v trestní věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 32 T 36/2020.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel podle § 141 a násl. trestního řádu stížnost, kterou napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu v tom, že ani tento další (nový) návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení neobsahuje žádné nové skutečnosti nebo důkazy dříve soudu neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí (nebyly tak ani podle krajského soudu dány předpoklady pro povolení obnovy řízení požadované v § 278 odst. 1 trestního řádu). Podle krajského soudu stěžovatel využívá řízení o povolení obnovy jen k tomu, aby opakoval stanovisko o své nevině, přesvědčení o nespravedlivém a nezákonném odsouzení, aby vyjádřil nespokojenost s postupem orgánů činných v trestním řízení a finanční správy, jakož i insolvenčních soudů, které také vedly řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem. Stěžovatel se snaží využít opravný prostředek - obnovu řízení - k tomu, aby dokázal oprávněnost svého tvrzení, že zaměstnanci správce daně zneužili svou pravomoc, čímž však ve skutečnosti zpochybňuje naplnění skutkové podstaty trestného činu pomluvy, pro který byl pravomocně odsouzen. Důvodem povolení obnovy řízení nemůže být pouhá možnost stěžovatele, jako odsouzeného, znovu vyjadřovat své stanovisko k obžalobě a k důkazům, ze kterých původní trestní řízení vedené proti němu vycházelo. Okresní soud postupoval podle krajského soudu správně, když neshledal žádný zákonný podklad pro povolení obnovy řízení předpokládaný trestním řádem, a proto nepochybil, nerozhodoval-li o návrhu na povolení obnovy řízení ve veřejném zasedání, neboť i tento návrh stěžovatele se opírá o shodné skutečnosti a důkazy jako pravomocně zamítnutý jeho předchozí návrh.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle vysvětluje, proč podle jeho názoru insolvenční řízení vedené proti němu, resp. proti majetku jeho rodiny, bylo vedeno nezákonně. Je přesvědčen, že neměl žádné nedoplatky na daních, a pokud v této souvislosti snad osočil zaměstnance správce daně ze zneužití pravomocí daných zákonem, postupoval tak toliko v sebeobraně a nemohl se dopustit jemu za vinu kladeného trestného činu pomluvy.
5. Vlastní ústavněprávní argumentace je založena zejména na tom, že stěžovateli nemůže být bráněno ve vyjádření vlastního názoru.
6. Dále stěžovatel nesouhlasí s hodnocením své výpovědi ani důkazů provedených v předcházejícím trestním řízení. Obecné soudy nectily zásadu subsidiarity trestního řízení, když výroky, které adresoval zaměstnancům správce daně, nedosahují podle stěžovatele potřebné míry společenské škodlivosti, aby kvůli tomu mohlo být proti němu zahájeno trestní řízení. Naopak, podle přesvědčení stěžovatele došlo k tomu, že prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv zaměstnanců správce daně, přičemž tato práva jsou soukromoprávní povahy. Trestný čin pomluvy by pak měl podle stěžovatele zůstat vyhrazen jen pro zcela výjimečné případy těch nejzávažnějších jednání a zásahů do osobnostních práv jiných osob.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.
9. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž jsou založena pravomocná soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původních rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je napravení případného justičního omylu a je vyjádřením zásady, že veřejný zájem na správném trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným, původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08
(N 174/54 SbNU 193) a ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15
(N 168/78 SbNU 513)].
10. Úlohou Ústavního soudu není přezkoumávání správnosti původních rozhodnutí napadených návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené (resp. napadená) meritorní rozhodnutí, ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 905/17
(N 176/96 SbNU 229)]. Posouzení Ústavního soudu se může týkat pouze toho, zda o existenci důvodů pro obnovu řízení rozhodl obecný soud ústavně souladným způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, a zamítne-li takový návrh, je stěžejní, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10
(N 70/61 SbNU 89)]. Napadená rozhodnutí ve stěžovatelově věci v porovnání s uvedenými hledisky obstojí.
11. Obsáhlá stěžovatelova argumentace je převážně zaměřena na posouzení, zda stěžovatel měl nebo neměl splněny daňové povinnosti, zda eventuální dluhy na dani měly nebo neměly být přihlášeny jako pohledávka v insolvenčním řízení a zda se vůbec mohl dopustit trestného činu pomluvy vůči zaměstnancům správce daně, a proto důsledně a přesvědčivě (natožpak na ústavněprávní úrovni) nezpochybňuje závěr obecných soudů, na němž jsou založena napadená rozhodnutí, že ani v opakovaném návrhu na povolení obnovy řízení nebyly vymezeny nové skutečnosti nebo důkazy, jejichž existence by mohla vést k povolení obnovy řízení. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy nepochybily, když dospěly k závěru, že podmínky povolení obnovy řízení ve věci stěžovatele nejsou dány, a proto okresní soud důvodně návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítl a následně krajský soud zamítl jeho stížnost.
12. Také v řízení před Ústavním soudem došlo k situaci, kterou již v odůvodnění napadeného rozhodnutí popisoval krajský soud; tedy že stěžovatel podávané opravné prostředky (včetně ústavní stížnosti) využívá k tomu, aby polemizoval se závěry ať již orgánů finanční správy či se závěry insolvenčního soudu nebo s rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení, neboť s nimi nesouhlasí. Takto však ani podle Ústavního soudu nelze chápat naplnění podmínek umožňujících rozhodnout o povolení obnovy řízení.
Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani okolnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti hojně, avšak zcela blanketně, odkazuje na nejrůznější judikaturu soudů vyšších stupňů, nálezovou judikaturu Ústavního soudu z toho nevyjímaje. Pro úplnost - byť sám stěžovatel v tomto ohledu hlouběji neargumentuje - Ústavní soud dodává, že krajský soud se vypořádal i se stěžovatelem v předchozích fázích řízení opakovanou námitkou podjatosti, která měla být důvodem pro stěžovatelem tvrzené porušení práva na zákonného soudce; stěžovatel totiž v ústavní stížnosti namítá rovněž porušení čl.
38 odst. 1 Listiny, tedy ve svém důsledku namítá porušení práva na zákonného soudce.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu