Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelů Oldřicha Černockého, Radka Černockého a Pavla Černockého, zastoupených JUDr. Tomášem Pavlíčkem, advokátem, sídlem Příkrá 6898, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2025 č. j. 24 Cdo 1220/2025-470, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Dr. Franze Thienen-Adlerflychta, jmenovaného správce pozůstalosti po Isabelle Thienenové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Přestože stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že ústavní stížnost podávají i proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), navrhují zrušit pouze usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto přezkoumal pouze toto rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že žalobkyně Isabella Thienenová se v řízení před okresním soudem sp. zn. 38 C 80/2019 domáhala určení vlastnictví k nemovitým věcem, které byly podle rozhodnutí pozemkového úřadu v jejím výlučném vlastnictví. V průběhu řízení žalobkyně zemřela a soud rozhodl o přerušení řízení až do pravomocného skončení řízení o její pozůstalosti podle § 107 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř."). V průběhu řízení o pozůstalosti vydal Okresní soud v Blanku usnesení ze dne 14. 4. 2023 č. j. 60 D 953/2019-250, kterým jmenoval pozůstalého syna správcem celé její pozůstalosti. Správci pozůstalosti přísluší vykonávat prostou správu pozůstalosti. Takovou činností je i pokračování správce pozůstalosti v řízení před okresním soudem sp. zn. 38 C 80/2019. Okresní soud usnesením ze dne 26. 9. 2024 č. j. 38 C 80/2019-433 proto rozhodl, že v řízení se pokračuje (výrok I.) a v řízení bude na místě žalobkyně nadále pokračováno se správcem její pozůstalosti.
3. Krajský soud usnesením ze dne 22. 1 2025 č. j. 58 Co 9/2025-450 usnesení okresního soudu změnil tak, že v řízení, které bylo přerušeno usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 1. 2020 č. j. 38 C 80/2019-398, se nepokračuje. Na místě žalobkyně nebude nadále jednáno s vedlejším účastníkem, jako ustanoveným správcem pozůstalosti po zemřelé žalobkyni. Podle § 170 o. s. ř. je soud vázán usnesením, jakmile jej vyhlásil, nedošlo-li k vyhlášení, jakmile je doručeno, a není-li třeba doručovat, jakmile bylo vyhotoveno. Soud není vázán pouze usnesením, kterým se upravuje vedení řízení, a tím usnesení o přerušení řízení není. Protože usnesení o přerušení řízení bylo účastníkům doručeno a nabylo právní moci, je jím soud vázán. Pokud tedy okresní soud rozhodl o pokračování řízení, ačkoliv řízení o pozůstalosti dosud nebylo skončeno, není jeho rozhodnutí správné. Okresní soud tedy nemohl rozhodnout ani o tom, že na straně žalobkyně bude nadále jednáno s ustanoveným správcem pozůstalosti.
4. Nejvyšší soud však usnesení krajského soudu změnil tak, že usnesení okresního soudu se potvrzuje. V odůvodnění uvedl, že vedení sporu (za účelem určení vlastnického práva) je judikaturou považováno za prostou správu pozůstalostního majetku, jejíž podstatou je činit vše, co je nutné k zachování majetku v pozůstalosti. Nejvyšší soud odkázal na své rozhodnutí ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. 24 Cdo 1660/2021, podle něhož je třeba na správce pozůstalosti nahlížet jako na dočasného procesního nástupce žalobkyně. Protože je zde procesní subjekt, který může v řízení jednat, odpadla tak překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, a v řízení lze pokračovat. Podmínit pokračování v projednávané věci výlučně pravomocným rozhodnutím soudu o dědictví po zemřelé žalobkyni považoval Nejvyšší soud za přepjatý formalismus, který je v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.
5. Stěžovatelé uvádějí, že okresní soud stanovil ve svém usnesení o přerušení řízení jasný předpoklad pro pokračování v řízení, a to pravomocné skončení pozůstalostního řízení po zemřelé žalobkyni. Rozhodnutí o ustanovení správce pozůstalosti není tímto typem meritorního rozhodnutí. Pozůstalostní řízení stále probíhá. Stěžovatelé nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že trvání na pokračování v řízení o určení vlastnictví až po pravomocném rozhodnutí o dědictví je přepjatým formalismem. Pozůstalostní řízení po žalobkyni navíc není standardním řízením, je vedeno již více než šest let. Do úvahy přichází více dědiců, jejichž zájmy jsou očividně antagonistické. Proto je z hlediska zájmu stěžovatelů na právní jistotě nezbytné, aby bylo v řízení pokračováno právě s tím, kdo pozůstalost po zemřelé žalobkyni nabyde. Rozhodnutí okresního soudu je tedy nutné vnímat i v tomto kontextu.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
8. Těžištěm ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů s procesním postupem okresního soudu, který pokračoval v řízení o určení vlastnictví k nemovitým věcem se správcem pozůstalosti, ačkoli řízení bylo přerušeno až do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti. Nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že trvat na tom, že v řízení lze pokračovat až po pravomocném rozhodnutí o dědictví, ačkoliv byl ustanoven správce pozůstalosti, by bylo přepjatým formalismem.
9. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95)]. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz]. O takový případ však v této věci nejde.
10. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí upozornil na to, že překážkou pro pokračování řízení o určení vlastnického práva bylo úmrtí žalobkyně, a to, že v okamžiku přerušení řízení nebyl znám její právní nástupce. Tato situace se však změnila právní mocí usnesení o jmenování správce pozůstalosti. Tomu přísluší vykonávat prostou správu pozůstalosti, jejíž podstatou je činit vše, co je nutné k zachování majetku v pozůstalosti. Překážka spočívající v tom, že okresní soud po smrti žalobkyně neměl s kým jednat, tedy odpadla okamžikem právní moci usnesení o jmenování správce pozůstalosti.
Soud proto již nebyl vázán svým rozhodnutím o přerušení řízení. Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že vyčkávat na rozhodnutí o dědictví za této situace by bylo přepjatě formalistické a vedlo by k neodůvodněným průtahům. Uvedené závěry Nejvyššího soudu tedy Ústavní soud nepovažuje za neústavní. Argumenty stěžovatelů týkající se délky pozůstalostního řízení a vztahů mezi jednotlivými případnými dědici nejsou pro posouzení toho, zda lze v řízení pokračovat se správcem pozůstalosti, relevantní.
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. října 2025
Josef Fiala v. r. předseda senátu