24 Cdo 1660/2021-787
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci
žalobce V. V. se sídlem XY, správce pozůstalosti po V. M., zemřelé dne 19.
dubna 2020, posledně bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem
se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 49/5, proti žalované České republice –
Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO
01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8,
Pobřežní č. 370/4, o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 20 C 191/2019, o dovolání žalované proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. ledna 2021, sp. zn. 95 Co
10/2021-712, takto:
Dovolání se zamítá.
Návrhem ze dne 27.12.2017 se V. M. domáhala nahrazení projevu vůle žalované
mimo jiné k převodu pozemků evidovaných na LV XY Katastrálního úřadu pro
Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, s tvrzením, že je restituentkou, jíž
byl přiznán nárok na náhradu za vyvlastněné pozemky, které pro překážku
zastavění nebylo možné vydat, žalovaná však postupuje liknavě v nabídce
náhradních pozemků a neumožnila jí nárok realizovat ve veřejných nabídkách.
V průběhu řízení žalobkyně V. M. dne 19.4.2020 zemřela. Okresní soud v
Litoměřicích (místně příslušný k rozhodnutí o návrhu ohledně specifikovaných
pozemků evidovaných na LV) usnesením ze dne 8.12.2020, č.j. 20 C 191/2019-693,
zamítl návrh V. V., správce pozůstalosti žalobkyně V. M., na pokračování
řízení, které bylo přerušeno usnesením ze dne 21.8.2020, č.j. 20 C
191/2019-663, do skončení dědického řízení po žalobkyni. Vyslovil názor, že
ještě není jednoznačně určen okruh dědiců, a i kdyby byl, pak správce dědictví
nedoložil jednomyslný souhlas dědiců se svým návrhem, který překračuje limity
prosté správy.
K odvolání V. V., správce pozůstalosti, Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením
ze dne 27.1.2021, č.j. 95 Co 10/2021-712, usnesení soudu prvního stupně změnil
tak, že se v řízení pokračuje, a to na místě žalobkyně s V. V. S odkazem na
ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř. a postavení správce pozůstalosti, jemuž podle
nové právní úpravy účinné od 1.1.2014 náleží prostá správa spravovaného
majetku, dovodil, že není důvod žalobu na nahrazení projevu vůle ohledně
pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení, z uplatňování těchto práv
vyloučit, bude-li sloužit k zachování (již přiznaných) majetkových nároků
žalobkyně. Uzavřel, že „bylo-li osvědčeno, že advokát V. V. byl zemřelou
žalobkyní povolán jako správce pozůstalosti, v zákonné formě veřejné listiny (§
1556 odst. 1 o.z.), je třeba na něho nahlížet jako na (dočasného, do potvrzení
nabytí dědictví – viz § 1677 odst. 1 o.z.) procesního nástupce žalobkyně“, a
„protože je zde procesní subjekt, odpadla tak překážka, pro kterou bylo řízení
přerušeno, a v řízení lze tak pokračovat (§ 107 odst. 1 věta třetí o.s.ř.)“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, a to z důvodu, že
napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost
dovolání spatřuje jednak v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 15.12.2010 sp. zn. 32 Cdo 2394/2009, ze dne 30.1.2007, sp. zn. 28 Cdo
3576/2006, ze dne 26.7.2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, a ze dne 31.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 209/2005), když při hodnocení překážky postupu řízení za situace,
kdy účastník řízení po zahájení řízení ztratil způsobilost být účastníkem
řízení, řízení nepřerušil, jednak v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí
na vyřešení otázky, která dosud nebyla vyřešena, a to „zda vedení a pokračování
v soudním řízení (o nahrazení projevu vůle) lze podřadit pod prostou správu
pozůstalosti, k níž je správce pozůstalosti oprávněn bez dalšího“. Podle jejího
názoru je nepřerušení řízení v rozporu s ustálenou praxí vyčkat skončení
projednání pozůstalosti a vydání pravomocného rozhodnutí v dědickém řízení tak,
aby bylo postaveno na jisto, jaká konkrétní osoba nebo osoby vstoupily do práv
a povinností zemřelého účastníka řízení. Odlišný postup soudní praxe připouští
pouze ve zcela výjimečných případech. V dané věci žádné mimořádné okolnosti
odůvodňující odlišný postup odvolací soud neuvádí, samotná povaha věci
pokračování se správcem pozůstalosti vylučuje. I pokud by bylo možné uzavřít,
že jsou dány mimořádné důvody pro pokračování v řízení, považuje žalovaná
napadené usnesení za nesprávné z důvodu nesprávného právního posouzení otázky
způsobilosti správce pozůstalosti vystupovat v řízení jako procesní nástupce
zemřelé původní žalobkyně. Poukazuje na rozdíl mezi správou prostou a úplnou, s
tím, že cílem správy prosté je zachování spravovaného majetku, konzervace
stavu, jaký byl na začátku správy, účelem není rozmnožení majetku, změna účelu
spravovaného majetku přichází v úvahu pouze v případě, že s takovým krokem
vysloví souhlas beneficienti dané správy. Z toho pak dovozuje, že správce
pozůstalosti má svou činnost zaměřit pouze na úkony nezbytně nutné k zachování
pozůstalosti, a to v takovém rozsahu, v jakém byla v okamžiku smrti
zůstavitele, a je přesvědčena, že nelze dospět k závěru, že správce
pozůstalosti disponuje bez dalšího oprávněním vést soudní řízení týkající se
pozůstalosti, disponovat s jeho předmětem a vystupovat tak jako plnohodnotný
účastník takového řízení. Pokračováním v soudním řízení se správcem
pozůstalosti v dané věci fakticky dochází ke změně účelu spravovaného majetku a
dědicům se znemožňuje zvolit případně jiný způsob uspokojení přiznaného
restitučního nároku, než převodem náhradních pozemků. S odkazem na uvedené
žalovaná navrhuje, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že v
řízení na místo zemřelé původní žalobkyně nebude dále pokračováno s V. V. a
řízení se přerušuje do pravomocného skončení dědického řízení vedeného Obvodním
soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 837/2020, popř. aby usnesení odvolacího
soudu zrušil. K dovolání žalované podal správce pozůstalosti V. V.
vyjádření. Především má za
to, že se odvolací soud při posouzení otázky přerušení řízení v případě ztráty
procesní způsobilosti účastníka řízení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu nijak neodchýlil, naopak z ustálené rozhodovací praxe přímo vycházel. Z
ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že posouzení, zda v případě úmrtí
účastníka řízení dojde k přerušení řízení či bude nadále v řízení pokračováno a
s kým, je pouze na uvážení soudu, jelikož zákon neuvádí žádný taxativní výčet
situací ani osob, s nimiž je možné v řízení dále pokračovat. Povaha řízení, v
němž se původní žalobkyně domáhá odčinění křivd, které jí byly v minulosti
způsobeny, je pak natolik významná, aby mohlo být zařazeno mezi řízení, v nichž
hrozí nebezpečí z prodlení, spočívající v tom, že žalobkyní zvolené náhradní
pozemky již nebudou ve vlastnictví žalované, která při své činnosti převádí
pozemky i jiným oprávněným osobám. Na specifickou povahu restitučního řízení
opakovaně upozorňuje jak Nejvyšší soud České republiky (např. rozsudek ze dne
29.2.2012, sp. zn. 30 Cdo 775/2011), tak i Ústavní soud (např. nález ze dne
18.7.2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16). Dále je správce pozůstalosti toho názoru,
že vedení sporu za účelem uspokojení restitučních nároků, které byly zemřelé
žalobkyni přiznány již za jejího života, lze považovat za prostou správu
existujícího majetku, když podstatou prosté správy je činit vše, co je nutné k
zachování majetku v pozůstalosti. Za součást prosté správy se považuje i
uplatňování všech práv týkajících se spravovaného majetku a řádné hospodaření
se svěřeným majetkem, jakož i vymáhání dluhů a uplatňování pohledávek. Hranici
pravomoci správce upravuje ustanovení § 1406 občanského zákoníku, které
zakazuje změnit účel spravovaného majetku, k čemuž v dané věci v žádném případě
nedochází, když nárok na náhradu za odejmuté pozemky podle zákona o půdě byl
zůstavitelce přiznán za jejího života a ona také vybrala konkrétní pozemky,
jejichž vydání se předmětnou žalobou domáhá – správce tak bude pouze pokračovat
v její snaze vymoci tyto konkrétní pozemky. Pokud žalovaná v dovolání uvádí, že
volbou uspokojení nároků správce pozůstalosti zmaří volbu oprávněných dědiců na
uspokojení nároku finanční náhradou, úmyslně opomíjí to, že volbu uspokojení
nároku provedla sama žalobkyně tím, že podala návrh na vydání náhradních
pozemků, navíc právo na finanční náhradu ani nevzniklo, když nebyly splněny
podmínky uvedené v ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, a žaloba na takové
uspokojení restitučního nároku by musela být zamítnuta. Z uvedených důvodů
považuje správce pozůstalosti dovolání žalované za nedůvodné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl. Nejvyšší soud České republiky (jako soud dovolací) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst.1 věta první o.s.ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde, pokud odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož
správnost nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat, srov. ust.§ 241a odst. 1
o.s.ř.), vyplývá, že po úmrtí žalobkyně V. M. bylo třeba posoudit, zda lze v
řízení o žalobě na nahrazení projevu vůle žalované pokračovat, případně s kým
namísto této žalobkyně. Odvolací soud na tento stav aplikoval ustanovení § 107
odst. 1 o.s.ř. za současného použití hmotněprávní úpravy dědického práva, a to
ustanovení § 1677 odst. 1, § 1678 odst. 1, § 1405 a § 1406 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), o správě pozůstalosti. Otázka aplikace
uvedených ustanovení o.z. pro účely rozhodování podle ustanovení § 107 odst. 1
o.s.ř. nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu jako dovolací důvod dosud
řešena (v rozsudku ze dne 10.7.2019, sp. zn. 28 Cdo 1352/2018, kterým bylo
rozhodováno ve věci samé „o nahrazení projevu vůle“, dovolací soud bez dalšího
konstatoval, že jelikož žalobce v průběhu dovolacího řízení zemřel, stal se
jeho nástupcem správce pozůstalosti jmenovaný soudem v řízení o pozůstalosti). Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalované je
podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), učinil Nejvyšší
soud České republiky závěr, že dovolání není opodstatněné. Jestliže účastník řízení ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem
řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy
věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat,
soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne
usnesením (§ 107 odst. 1 o.s.ř.). Povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti, spravuje
pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce pozůstalosti, jinak
vykonavatel závěti. Nepovolal-li zůstavitel žádného z nich, spravuje
pozůstalost dědic, je-li dědiců více a neujednají-li si nic jiného, spravují
pozůstalost všichni dědicové (§ 1677 odst. 1 o.z.). Kdo spravuje pozůstalost,
vykonává její prostou správu (§ 1678 odst. 1 o.z.). Kdo vykonává prostou správu cizího majetku, činí vše, co je nutné k jeho
zachování (§ 1405 o.z.). Správce uplatňuje při prosté správě všechna práva
týkající se spravovaného majetku a řádně s ním hospodaří. Správce nesmí bez
souhlasu beneficienta změnit účel spravovaného majetku (§ 1406 o.z.). Dovolací soud především poukazuje na to, že posouzení, zda lze v řízení
pokračovat, pokud po jeho zahájení některý z účastníků zemřel, závisí podle
ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř. na povaze projednávané věci. Dlouhodobě
ustálená soudní judikatura (již od rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne
20. 4. 1973, sp. zn. 5 Cz 12/73, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č.
66, ročník 1973) vychází z toho, že pro úvahu, zda lze v
řízení pokračovat, je zpravidla rozhodující, nedochází-li smrtí žalobce k
zániku uplatněného nároku (např. nárok na výživné, který je vázán výlučně na
samotného účastníka řízení) nebo k zániku právního vztahu, o němž mělo být v
řízení rozhodováno (např. řízení o rozvod manželství). Pokud nejde o tyto
případy, soud opět podle povahy věci posoudí, zda je na místě přerušení řízení,
nebo lze v řízení pokračovat ihned, a rozhodne, s kým bude v řízení
pokračováno. Povahu předmětu řízení při posuzování, zda lze v řízení pokračovat
bez přerušení řízení, ostatně zdůrazňují i rozhodnutí dovolacího soudu, která v
dovolání označila žalovaná (na doložení toho, že se od v nich uvedených
názorech dovolacího soudu odvolací soud odchýlil), navíc poukazují i na další
okolnosti, které je třeba vzít v úvahu, např. stav řízení, v němž jsou
zjišťováni právní nástupci zemřelého účastníka řízení, ale také nemožnost
předjímat výsledek řízení o dědictví. Pokud v označených rozhodnutích dovolací
soud vyslovil, že pokračování v řízení před skončením řízení o dědictví není na
místě, bylo to dáno právě povahou projednávané věci, navíc jde o rozhodnutí
vydaná v době dřívější právní úpravy správy dědictví (zákon č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013). Vzhledem k tomu, že v dané věci smrt žalobkyně nepochybně neznamená zánik práva
na uspokojení přiznaného restitučního nároku, nelze mít za to, že by se
odvolací soud, pokud vycházel z názoru, že lze v řízení pokračovat, odchýlil od
dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména, když současně aplikoval
aktuální (od 1.1.2014 účinnou) právní úpravu správy pozůstalosti a z ní také
dovodil, s kým bude v řízení pokračováno namísto zemřelé žalobkyně. Z ustanovení § 1677 odst. 1 a násl. o.z. vyplývá, že úkolem toho, kdo spravuje
pozůstalost, je postarat se o zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je
pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti, tak, aby byl tento majetek zachován
pro dědice, popř. věřitele. Osobami oprávněnými ke správě pozůstalosti jsou
především správce pozůstalosti a vykonavatel závěti, které k tomu povolal sám
zůstavitel za svého života, nejsou-li takové osoby, pak dědic nebo všichni
dědici (§ 1677 odst. 1 o.z.), popř. správce jmenovaný soudem (§ 1677 odst. 2
o.z. ve spojení s § 157 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních). Pro všechny, kteří spravují pozůstalost, podle ustanovení § 1678
odst. 1 o.z. platí, že vykonávají její prostou správu. Prostá správa je v současném občanském zákoníku upravena v ustanovení § 1405 až
1408, jako jedna z forem správy cizího majetku (vedle plné správy). Podstatou
prosté správy je činit vše, co je nutné k zachování spravovaného majetku (§
1405).
Správce uplatňuje všechna práva týkající se spravovaného majetku a řádně
s ním hospodaří, bez souhlasu beneficienta nesmí změnit účel spravovaného
majetku (§ 1406), peněžní prostředky musí vynaložit obezřetně (§ 1407), se
souhlasem beneficienta (v případě, kdy majetku hrozí rychlá zkáza nebo ztráta
na hodnotě, i bez jeho souhlasu) může ze spravovaného majetku něco zcizit,
je-li to v zájmu zachování hodnoty, podstaty a účelu spravovaného majetku nebo
je-li to nutné k zaplacení dluhů s tímto majetkem spojených, jinak jen za
protiplnění, za stejným účelem může majetek zastavit nebo použít jako jistotu
(§ 1408). Takto definovanou prostou správu jistě nelze vykládat tak, že jde o úplné
„zakonzervování“ majetku ve stavu, jaký byl v době, kdy se správce ujal své
funkce. Je zřejmé, že podle povahy majetku půjde i o snahu pokračovat v
dosavadním nakládání s konkrétními věcmi a právy, jak s nimi nakládal samotný
zůstavitel, pokračování v podnikatelské činnosti zůstavitele, apod. K plnění
povinností vedoucích k zachování podstaty a účelu svěřeného majetku, tj. i
zamezení zhoršení jeho stavu, mohou patřit především faktické úkony a právní
jednání obdobné, k nimž byl oprávněn správce dědictví podle předcházející
právní úpravy (občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
kdy soudní praxe (při absenci definice pojmu „obvyklé hospodaření“ přímo v
zákoně) dovodila, že obvyklé hospodaření je nutno posuzovat podle okolností
případu, s přihlédnutím k charakteru majetku, který má správce spravovat, a
jako obvyklá správa bylo uváděno např. placení či vybírání nájemného,
zajišťování a placení oprav, platby zajišťující chod podniku (nákup surovin,
mzdy zaměstnanců, pojistné, daňové povinnosti), jako úkony přesahující obvyklé
hospodaření pak byly uváděny např. investice, které by měnily činnost podniku,
zcizení nebo zastavení nemovitosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 25.2.2021, sp. zn. 24 Cdo 1770/2020). Dovolací soud doplňuje, že má-li být
tato činnost správce pozůstalosti úspěšná, nemůže se např. při přijímání plnění
spojeného se spravovaným majetkem obejít bez možnosti tato plnění také vymáhat
procesními prostředky, včetně podávání žalob, resp. exekučních návrhů. Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že pokud V. M. za svého života podala
žalobu, kterou se vůči žalované domáhá realizace práva na náhradu za odňaté a
nevydané pozemky podle zákona o půdě, přitom označila konkrétní pozemky ve
vlastnictví žalované, ohledně nichž má být rozhodnutím soudu nahrazen projev
vůle žalované k převodu do jejího vlastnictví, není žádného důvodu nepokračovat
v řízení právě se správcem pozůstalosti, kterého si sama zvolila, neboť jde jen
o pokračování toho, co činila ona sama. Projednáním věci může být přiznaný
restituční nárok fakticky realizován (vymožen) v souladu s právním jednáním
zemřelé žalobkyně, nelze tedy uvažovat o změně účelu v době její smrti
existujícího nároku vůči žalované. Činnost správce pozůstalosti vedoucí k
dovršení přiznaného restitučního nároku je tak činností naplňující prostou
správu podle ustanovení § 1405 o.z.
(činit vše, co je nutné k zachování
spravovaného majetku), tak, aby nedošlo ke zhoršení stavu přiznaného
restitučního nároku zejména tím, že se vlivem času (kdy převod pozemků
uplatňují i další restituenti) zmenší výběr vhodných náhradních pozemků ve
vlastnictví státu. Podpůrně lze procesní nástupnictví správce pozůstalosti namísto zemřelé
žalobkyně dovodit i z ustanovení § 1703 o.z., podle něhož, dokud soud
nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu,
kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku náležejícího do
pozůstalosti. Není žádného důvodu k tomu, aby ten, kdo spravuje pozůstalost,
mohl být do skončení řízení o pozůstalosti žalovaným ohledně případných dluhů
zůstavitele, na druhé straně však neměl možnost žalovat případného dlužníka
zůstavitele ohledně plnění ve prospěch pozůstalosti. Z uvedeného je zřejmé, že pokud odvolací soud na zjištěný skutkový stav
aplikoval nejen ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř., ale i ustanovení o.z. o správě
cizí věci a správě pozůstalosti, použil správnou právní normu, kterou také
správně vyložil. Z hlediska žalovanou uplatněných dovolacích důvodů proto
dovolací soud shledal dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu jako
správné, a protože nebylo zjištěno, že by usnesení bylo postiženo některou z
vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolání žalované podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a)
o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto soudem prvního
stupně, popř. soudem odvolacím, v rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu