USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a
soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
žalobkyně I. T., zemřelé dne 18. srpna 2019, proti žalovaným 1) O. Č., 2) P. Č.
a 3) R. Č., všem třem zastoupených JUDr. Tomášem Pavlíčkem, advokátem se sídlem
ve Zlíně, Příkrá č. 6898, o určení vlastnického práva, vedené Okresním soudem
ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 80/2019, o dovolání F. T.-A., jako jmenovaného
správce pozůstalosti po zemřelé žalobkyni, zastoupeného JUDr. Danielou
Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská č. 1018/1, proti
usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 22. ledna 2025, č. j.
58 Co 9/2025-450, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 22. 1. 2025, č. j. 58
Co 9/2025-450, se mění tak, že usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 9.
2024, č. j. 38 C 80/2019-433, se potvrzuje.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení vlastnictví k nemovitým věcem
nacházejícím se v katastrálním území XY, a to pozemků p. č. St. XY (bez na něm
stojící stavby), p. č. XY (včetně stavby č. p. XY), p. č. St. XY, p. č. XY
(nově vzniklý podle GP č. 2431-96/2016 ze dne 29. 1. 2018), p. č. XY a XY.
Žalobu zdůvodnila tvrzením, že výlučnou vlastnicí těchto pozemků se stala na
základě rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu XY,
ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. SPU 483556/2018, které nabylo právní moci dne 31.
10. 2018. Toto rozhodnutí bylo vydáno podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve spojení se zákonem
č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že v
rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. došlo po 24. 6. 1991 k
majetkovým přesunům týkajících se předmětných pozemků, a proto právní jednání,
jimiž byly tyto přesuny realizovány, jsou absolutně neplatná pro rozpor se
zákonem. Neplatným právním jednáním je tak podle žalobkyně i kupní smlouva ze
dne 22. 10. 2009, kterou společnost CE WOOD, a.s., prodala předmětné pozemky
žalovaným, kteří jsou jinak jako jejich vlastníci (spoluvlastníci každý s
podílem id. 1/3) zapsáni v katastru nemovitostí.
2. Žalobkyně v průběhu řízení dne 18. 8. 2019 zemřela. Protože tehdy
nebyl v zahájeném řízení o její pozůstalosti znám ani okruh jejích dědiců,
rozhodl Okresní soud ve Zlíně ze dne 15. 1. 2020, č. j. 38 C 80/2019-398, podle
§ 107 odst. 1 o. s. ř. o přerušení řízení do pravomocného skončení řízení o
její pozůstalosti.
3. V průběhu řízení o pozůstalosti žalobkyně vydal Okresní soud v
Blansku usnesení ze dne 14. 4. 2023, č. j. 60 D 953/2019-250, kterým jmenoval
pozůstalého syna žalobkyně – pana F. T.-A. správcem celé pozůstalosti. Toto
usnesení nabylo právní moci dne 23. 5. 2024.
4. Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 26. 9. 2024, č. j. 38 C
80/2019-433, rozhodl, že v řízení se pokračuje a že v řízení bude na místě
žalobkyně nadále pokračováno se správcem její pozůstalosti F. T.-A. V
odůvodnění mimo jiné uvedl, že „byl-li jmenován správce pozůstalosti žalobkyně
soudem podle § 1677 odst. 2 o. z. ve spojení s § 157 z. ř. s., přísluší mu
vykonávat prostou správu pozůstalosti“, že tedy je správce pozůstalosti
„povinen se postarat o žalobkyní (zůstavitelkou) zanechaný majetek do doby, než
je pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti tak, aby byl tento majetek
zachován pro dědice, popřípadě věřitele“, že „je zřejmé, že podle povahy
majetku půjde i o snahu pokračovat v dosavadním nakládání s konkrétními věcmi a
právy tak, jak s nimi nakládala samotná zůstavitelka (žalobkyně)“, a proto
„pokud žalobkyně (zůstavitelka) za svého života podala žalobu, kterou se vůči
žalovaným domáhá ochrany svého podle zákona o půdě založeného vlastnického
práva, tj. určení svého vlastnického práva k předmětným pozemkům, které byly
podle citovaného rozhodnutí pozemkového úřadu v jejím výlučném vlastnictví,
není žádného důvodu nepokračovat v řízení na straně žalobkyně se správcem její
pozůstalosti, neboť jde jen o pokračování toho, co ona sama činila“. Soud
prvního stupně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp.
zn. 24 Cdo 2335/2021, uzavřel, že „činnost správce pozůstalosti vedoucí k
dovršení přiznaného restitučního nároku, je tak činností naplňující prostou
správu podle ustanovení § 1405 o. z., neboť vede k zachování žalobkyní nabytého
majetku pro její dědice“.
5. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně
usnesením ze dne 22. 1. 2025, č. j. 58 Co 9/2025-450, usnesení soudu prvního
stupně změnil tak, že v řízení, které bylo přerušeno usnesením Okresního soudu
ve Zlíně ze dne 15. 1. 2020, č. j. 38 C 80/2019-398, se nepokračuje, a že na
místě žalobkyně nebude nadále jednáno s F. T.-A. jako správcem pozůstalosti po
zemřelé žalobkyni. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že „poté, co došlo k úmrtí
žalobkyně, soud v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 o. s. ř. posoudil podle
povahy věci, zda v řízení může pokračovat, a dospěl k závěru, že v řízení ihned
pokračovat nelze, proto řízení přerušil; specifikoval i dobu přerušení, a to do
pravomocného skončení řízení o pozůstalosti po žalobkyni“, že „toto usnesení
není usnesením o vedení řízení a jelikož již bylo účastníkům doručeno, a nadto
i nabylo právní moci, je jím soud vázán“, a proto „pokud soud prvního stupně
rozhodl o pokračování řízení, ačkoliv řízení o pozůstalosti po žalobkyni dosud
nebylo skončeno, není jeho rozhodnutí správné“. Dále odvolací soud konstatoval,
že „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2335/2021, na které soud prvního
stupně odkázal ve svém rozhodnutí, není pro toto řízení využitelné“, neboť „na
rozdíl od nyní posuzované věci v tamní věci soud nevyhodnotil nejdříve podmínky
ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. tak, že v řízení podle povahy věci nelze
pokračovat, a řízení nepřerušil; jinými slovy řečeno, soud v tamní věci nebyl
vázán rozhodnutím o přerušení řízení do pravomocného skončení dědického řízení
po žalobkyni, jako je tomu v nyní posuzované věci, neboť o pokračování se
správcem pozůstalosti na straně žalobkyně rozhodl dříve, než řízení přerušil do
právní moci rozhodnutí, jímž bude skončeno řízení o pozůstalosti“. Totéž platí
podle odvolacího soudu ve vztahu k správcem pozůstalosti odkazovanému řízení u
Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2123/19, když „jak se podává z rozhodnutí
ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. I. ÚS 2123/19, zní výrok přerušujícího usnesení
Řízení se přerušuje a v souvislosti s odůvodněním předmětného rozhodnutí je
zřejmé, že Ústavní soud hodlal vyčkat výsledků dědického řízení (nikoli jeho
pravomocného skončení) a teprve poté rozhodnout o dalším procesním postupu“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení odvolacího soudu podal F. T.-A., jako jmenovaný
správce pozůstalosti po zemřelé žalobkyni, prostřednictvím své právní
zástupkyně dovolání, jehož přípustnost shledává v dosud dovolacím soudem
neřešených otázkách: 1) zda o pokračování v přerušeném řízení je třeba vydávat
usnesení a zda je proti němu přípustné odvolání, a 2) zda (v případě, pokud by
odvolání proti usnesení o pokračování v řízení bylo přípustné) je soud vázán
usnesením o přerušení řízení do té míry (absolutně), že i v případě, nastane-li
po právní moci usnesení o přerušení řízení změna poměrů spočívající v tom, že
odpadne překážka pokračování v řízení (např. je ustanovena osoba, zde správce
pozůstalosti, se kterou již lze v řízení na místě zemřelého účastníka
pokračovat), tak soud vázán předchozím usnesením s touto osobou v řízení
pokračovat nemůže. Jinak řečeno, zda v přerušeném řízení může soud pokračovat
jen v případě, pokud předtím řízení nepřerušil.
7. K první dovolacímu soudu předkládané otázce dovolatel odkazuje na
odbornou literaturu, konkrétně na „Soudcovský komentář k OSŘ autorů Jirsa a
spol.“, kde podle názoru dovolatele „autoři tohoto komentáře zastávají názor,
že usnesení o pokračování v řízení nemusí soud vydat, natož aby proti němu bylo
možno podat odvolání“, a dovozuje, že „odvolací soud měl tudíž odvolání
žalovaných proti usnesení o pokračování v řízení odmítnout jako nepřípustné v
souladu s § 218 písm. c) o. s. ř.“ a že „pokud tak neučinil, napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolání proti němu
je důvodné podle § 241a o. s. ř., neboť rozhodnutí je v rozporu s § 201, § 202
odst. 1 písm. a) a § 218 písm. c) o. s. ř.“.
8. Ve vztahu k druhé otázce dovolatel namítá, že napadené usnesení
odvolacího soudu „spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to na
nesprávné interpretaci § 107 odst. 1 a odst. 2, § 111 odst. 2 o. s. ř., který
se sice vztahuje podle výslovného znění na přerušení řízení podle § 109, musí
však být podle odborné literatury též použit ve všech ostatních případech
přerušení řízení (tedy i podle § 107)“. Dále dovolatel „považuje za zcela
extrémní závěry odvolacího soudu týkající se rozhodnutí Ústavního soudu ve věci
sp. zn. I. ÚS 2123/19, že toto rozhodnutí na projednávanou věc nedopadá z
důvodu, že podle odvolacího soudu Ústavní soud pouze hodlal vyčkat výsledků
dědického řízení, nikoli jeho pravomocného skončení, a teprve poté rozhodnout o
dalším procesním postupu“, když dovolatel má za to, že „toto slovíčkaření již
nemá nic společného s náležitým a správným právním posouzením věci, na kterém
je nutné v případě odvolacího soudu bezpodmínečně trvat, a to s ohledem na čl.
36 Listiny“. V dovolání je dále poukazováno na skutečnost, že „zůstavitelka
vedla více soudních řízení o završení svého restitučního nároku, aby docílila
zápisu svého nesporného vlastnického práva k nemovitým věcem v katastru
nemovitostí, jichž se stala vlastníkem na základě pravomocného správního
rozhodnutí, během kterých dne 18. 8. 2019 zemřela“, že „z důvodu, že ihned
nebylo možné pokračovat v těchto řízeních, když v té době (18. 8. 2019) správce
pozůstalosti jmenován nebyl, k čemuž došlo až 23. 5. 2024, soudy řízení
přerušily do skončení řízení o pozůstalosti“, že „nyní však správce jako
procesní nástupce žalobkyně jmenován soudem je, tudíž dovolatel nevidí žádný
důvod, aby v řízení se správcem nebylo pokračováno, byť dědické řízení skončeno
není“, a proto „je opačný názor odvolacího soudu, že soud prvního stupně je
absolutně vázán svým předchozím rozhodnutím o přerušení řízení, kvůli čemuž
nemůže po odpadnutí překážky, která byla důvodem přerušení řízení, v řízení
pokračovat, na kterém je vybudováno napadené rozhodnutí, dle dovolatele zcela
nesprávný“.
9. Z výše uvedených důvodů má dovolatel za to, že „napadené usnesení
odvolacího soudu je založené na nesprávném právním názoru a nesprávné
interpretaci výše uvedených procesních předpisů“. Navrhuje proto, aby „dovolací
soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalším u řízení. Žalovaní, nechť jsou zavázáni k náhradě nákladů dovolacího
řízení, jak budou tyto náklady soudem stanovené, do tří dnů od právní moci
rozhodnutí, k rukám právní zástupkyně dovolatele“.
10. K podanému dovolání se vyjádřili žalovaní tak, že „s dovoláním,
vymezenými dovolacími důvody ani s jeho odůvodněním nesouhlasí“, že rozhodnutí
odvolacího soudu „považují za věcně správné a konformní s platným právem“, že
„v usnesení o přerušení věci byly zcela jasně specifikovány i podmínky, kdy
bude možno v řízení dále pokračovat, a to sice po pravomocném skončení řízení o
pozůstalosti po zemřelé žalobkyni“, že „tímto vyhlášeným, doručeným a
pravomocným usnesením je soud vázán“, že „toto usnesení nemůže soud nijak
revokovat a/nebo postupovat v rozporu s jeho zněním“ a že „pokud by v řízení
naopak pokračováno bylo, došlo by takovým postupem k porušení zásad civilního
řízení“. Žalovaní „považují za mylné přesvědčení a argumentaci dovolatele v tom
smyslu, že o pokračování v řízení nemusel soud prvního stupně vůbec usnesení
vydávat a měl rovnou nařídit jednání a v něm na straně žalobce pokračovat s
dovolatelem“ a „u druhé právní otázky formulované dovolatelem mají za to, že
změna poměrů spočívající ve jmenování správce pozůstalosti žalobkyně není tím
meritorním rozhodnutím v dědickém řízení po zemřelé žalobkyni, které by bylo s
to umožnit další pokračování v řízení v nadepsané věci, a to právě proto, že
toto rozhodnutí soudu projednávající dědické řízení po zemřelé žalobkyni není
meritorním rozhodnutím, které pro pokračování v přerušeném řízení stanovil ve
svém usnesení soud prvního stupně, a tudíž by pokračování v řízení pouze se
správcem pozůstalosti bylo s usnesením soudu o přerušení řízení v příkrém
rozporu“. Dále žalovaní dovozují, že „odpadnutím překážky pro další pokračování
v řízení v projednávané věci by bylo jen a pouze pravomocné rozhodnutí soudu o
dědictví po zemřelé žalobkyni, které by mimo jakoukoliv pochybnost určilo
právního nástupce žalobkyně v projednávané věci“. Proto navrhují, aby „Nejvyšší
soud vydal ve smyslu ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozhodnutí,
kterým podané dovolání zamítne a současně zaváže dovolatele k úhradě nákladů
řízení na straně žalovaných“.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu)
projednal dovolání F. T.-A. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou a za splnění podmínek § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel
(jehož správnost nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat, srov. ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř.), vyplývá, že po úmrtí žalobkyně bylo třeba posoudit, zda
lze v řízení o žalobě na určení vlastnického práva pokračovat, případně s kým
namísto této žalobkyně. Soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 15. 1.
2019, č. j. 38 C 80/2019-398, řízení podle § 107 odst. 1 o. s. ř. přerušil do
pravomocného skončení řízení o pozůstalosti po žalobkyni vedeného u Okresního
soudu v Blansku pod sp. zn. 60 D 953/2019. V průběhu řízení o pozůstalosti
žalobkyně vydal Okresní soud v Blansku usnesení ze dne 14. 4. 2023, č. j. 60 D
953/2019-250, kterým jmenoval pozůstalého syna žalobkyně – pana F. T.-A. –
správcem celé pozůstalosti. Následně Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 29.
6. 2024, č. j. 38 C 80/1019-433, rozhodl, že v řízení se pokračuje s tím, že na
místě žalobkyně bude nadále pokračováno se správcem její pozůstalosti F. T.-A.,
přičemž Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně toto usnesení změnil tak, že se
v řízení nepokračuje a že na místě žalobkyně nebude nadále jednáno s F. T.-A.
jako ustanoveným správcem pozůstalosti po zemřelé žalobkyni.
15. Za tohoto skutkového stavu bylo v projednávané věci pro rozhodnutí
odvolacího soudu mimo jiné významné vyřešení otázky, zda je soud vázán
usnesením o přerušení řízení „do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti po
žalobkyni“ do té míry, že i v případě, nastane-li po právní moci tohoto
usnesení změna poměrů spočívající v tom, že je v řízení o pozůstalosti po
žalobkyni soudem jmenován správce pozůstalosti, tak soud (vázán předchozím
usnesením) s touto osobou v řízení pokračovat nemůže. Dovolání shledal Nejvyšší
soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť
při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
16. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.),
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
17. Jestliže účastník řízení ztratí po zahájení řízení způsobilost být
účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud
podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned
pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud
rozhodne usnesením (§ 107 odst. 1 o. s. ř.).
18. Povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti,
spravuje pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce pozůstalosti,
jinak vykonavatel závěti. Nepovolal-li zůstavitel žádného z nich, spravuje
pozůstalost dědic, je-li dědiců více a neujednají-li si nic jiného, spravují
pozůstalost všichni dědicové (§ 1677 odst. 1 o. z.). Kdo spravuje pozůstalost,
vykonává její prostou správu (§ 1678 odst. 1 o. z.).
19. Kdo vykonává prostou správu cizího majetku, činí vše, co je nutné k
jeho zachování (§ 1405 o. z.). Správce uplatňuje při prosté správě všechna
práva týkající se spravovaného majetku a řádně s ním hospodaří. Správce nesmí
bez souhlasu beneficienta změnit účel spravovaného majetku (§ 1406 o. z.).
20. Dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat
plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z
majetku náležejícího do pozůstalosti (§ 1703 o. z.).
21. Dovolací soud v první řadě poukazuje na to, že posouzení, zda lze v
řízení pokračovat, pokud po jeho zahájení některý z účastníků zemřel, závisí
podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. na povaze projednávané věci. Povahou
věci se z hlediska ustanovení § 107 odst. 1 věty první o. s. ř. rozumí
hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a
povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze
zaniklého účastníka na někoho jiného. Dlouhodobě ustálená soudní judikatura
(již od rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 4. 1973, sp. zn. 5 Cz
12/73, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66,
ročník 1973) vychází z toho, že pro úvahu, zda lze v řízení pokračovat, je
zpravidla rozhodující, nedochází-li smrtí žalobce k zániku uplatněného nároku
(např. nárok na výživné, který je vázán výlučně na samotného účastníka řízení)
nebo k zániku právního vztahu, o němž mělo být v řízení rozhodováno (např.
řízení o rozvod manželství). Pokud nejde o tyto případy, soud opět podle povahy
věci posoudí, zda je na místě přerušení řízení, nebo lze v řízení pokračovat
ihned, a rozhodne, s kým bude v řízení pokračováno. Okolnost, zda je možné v
řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení a od osoby, která
ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v
němž jsou zjišťováni její právní nástupci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1331/2019).
22. Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-
li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li
zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde
(§ 107 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud dospěl již dříve k závěru, že na místě
dědice je procesním nástupcem fyzické osoby, která ztratila způsobilost být
účastníkem řízení, správce dědictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009).
23. Ve vztahu ke správci dědictví soudní praxe vycházela před 1. 1. 2014
z toho, že ztratila-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a
spočívalo-li právní nástupnictví na dědickém právu, soud zpravidla řízení
přerušil do skončení řízení o dědictví. Výjimečně bylo možno v řízení
pokračovat ještě před skončením řízení o dědictví. Buď v případech jediného
dědice, anebo v případech povolání či ustanovení správce dědictví zůstavitele,
který se stal procesním nástupcem účastníka řízení (komentář k § 107 o. s. ř.
in: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 7. vydání. Praha,
2006, str. 485).
24. Z důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále
jen „o. z.“) vyplývá, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 převzala dosavadní
institut správce dědictví v podobě správce pozůstalosti (viz str. 389 důvodové
zprávy). Proto je na místě dosavadní soudní praxi vycházející z toto, že se
procesním nástupcem zemřelého účastníka stane správce pozůstalosti, zachovat.
25. Při rozhodování o tom, s kým bude v řízení pokračováno ve smyslu §
107 odst. 1 o. s. ř. však nelze přehlédnout změny účinné od 1. 1. 2014,
především právní úpravu kompetencí toho, kdo vykonává správu pozůstalosti, tj.
má se postarat o zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je pravomocně
skončeno řízení o pozůstalosti tak, aby byl tento majetek zachován pro dědice,
popř. věřitele. Osobami oprávněnými ke správě pozůstalosti jsou především
správce pozůstalosti a vykonavatel závěti, které k tomu povolal sám zůstavitel
za svého života, nejsou-li takové osoby, pak dědic nebo všichni dědici (§ 1677
odst. 1 o. z.), popř. správce jmenovaný soudem (§ 1677 odst. 2 o. z. ve spojení
s § 157 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Pro všechny,
kteří spravují pozůstalost, podle ustanovení § 1678 odst. 1 o. z. platí, že
vykonávají její prostou správu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1286/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 4. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2243/2023).
26. Prostá správa je v občanském zákoníku upravena v ustanovení § 1405
až § 1408 o. z. jako jedna z forem správy cizího majetku (vedle plné správy).
Takto definovanou prostou správu jistě nelze vykládat tak, že jde o úplné
„zakonzervování“ majetku ve stavu, jaký byl v době, kdy se správce ujal své
funkce. Je zřejmé, že podle povahy majetku půjde i o snahu pokračovat v
dosavadním nakládání s konkrétními věcmi a právy, jak s nimi nakládal samotný
zůstavitel, pokračování v podnikatelské činnosti zůstavitele apod. K plnění
povinností vedoucích k zachování podstaty a účelu svěřeného majetku, tj. i
zamezení zhoršení jeho stavu, mohou patřit především faktické úkony a právní
jednání obdobné, k nimž byl oprávněn správce dědictví podle předcházející
právní úpravy (občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
kdy soudní praxe (při absenci definice pojmu „obvyklé hospodaření“ přímo v
zákoně) dovodila, že obvyklé hospodaření je nutno posuzovat podle okolností
případu, s přihlédnutím k charakteru majetku, který má správce spravovat, a
jako obvyklá správa bylo uváděno např. placení či vybírání nájemného,
zajišťování a placení oprav, platby zajišťující chod podniku (nákup surovin,
mzdy zaměstnanců, pojistné, daňové povinnosti), jako úkony přesahující obvyklé
hospodaření pak byly uváděny např. investice, které by měnily činnost podniku,
zcizení nebo zastavení nemovitosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1770/2020). Má-li být tato činnost správce
pozůstalosti úspěšná, nemůže se např. při přijímání plnění spojeného se
spravovaným majetkem obejít bez možnosti tato plnění také vymáhat procesními
prostředky, včetně podávání žalob, resp. exekučních návrhů (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2335/2021, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68, ročník 2022, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2261/2021).
27. K tomuto závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud v řízení ve věci
projednání pozůstalosti po žalobkyni, když v usnesení ze dne 30. 1. 2025, sp.
zn. 24 Cdo 3166/2024, uvedl, že „vedení sporu za účelem uspokojení restitučních
nároků je judikaturou považováno za prostou správu pozůstalostního majetku,
jejíž podstatou je činit vše, co je nutné k zachování majetku v pozůstalosti,
tedy postarat se o zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je pravomocně
skončeno řízení o pozůstalosti, tak, aby byl tento majetek zachován pro dědice,
popř. věřitele“.
28. Vždyť i v obdobné věci Nejvyšší soud dovodil, že (odvolací) soud
postupoval správně, když „na zjištěný skutkový stav aplikoval nejen ustanovení
§ 107 odst. 1 o. s. ř., ale i ustanovení o. z. o správě cizí věci a správě
pozůstalosti“ jestliže uzavřel, že „bylo osvědčeno, že zůstavitelka povolala
správce pozůstalosti“, že „je třeba na něho nahlížet jako na (dočasného, do
potvrzení nabytí dědictví – viz § 1677 odst. 1 o. z.) procesního nástupce
žalobkyně“, a „protože je zde procesní subjekt, odpadla tak překážka, pro
kterou bylo řízení přerušeno, a v řízení lze tak pokračovat (§ 107 odst. 1 věta
třetí o. s. ř.)“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24
Cdo 1660/2021, v němž bylo řízení rovněž přerušeno do „skončení dědického
řízení“). Nadto Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí konstatoval, že „podpůrně
lze procesní nástupnictví správce pozůstalosti namísto zemřelé žalobkyně
dovodit i z ustanovení § 1703 o. z., podle něhož, dokud soud nepotvrdí dědici
nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo spravuje
pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku náležejícího do
pozůstalosti. Není žádného důvodu k tomu, aby ten, kdo spravuje pozůstalost,
mohl být do skončení řízení o pozůstalosti žalovaným ohledně případných dluhů
zůstavitele, na druhé straně však neměl možnost žalovat případného dlužníka
zůstavitele ohledně plnění ve prospěch pozůstalosti“ (k tomu rovněž srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2261/2021;
usnesení ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2238/2021, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1286/2021, nebo již výše uvedené
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2335/2021,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68, ročník 2022).
Na tom, co bylo právě uvedeno, nic nemění ani to, že v posuzované věci byl
správce dědictví jmenován soudem ve smyslu § 156 z. ř. s., když soudem
jmenovaný správce pozůstalosti má stejné postavení jako správce povolaný
zůstavitelem. Nejvyšší soud tak nesdílí názor odvolacího soudu, že usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2335/2021, „není pro toto
řízení využitelné“.
29. Dovolatel tedy podle Nejvyššího soudu přiléhavě dovozuje, že
překážkou v předmětné věci bylo, že žalobkyně v průběhu řízení zemřela, přičemž
nebylo možné ihned v řízení pokračovat, jelikož nebyl znám její právní
nástupce. Tato překážka odpadla, když byl pravomocně ustanoven správce její
pozůstalosti, se kterým lze v řízení pokračovat namísto žalobkyně. Trvat na
skutečnosti, že odpadnutím překážky pro další pokračování v řízení v
projednávané věci by bylo jen a pouze pravomocné rozhodnutí soudu o dědictví po
zemřelé žalobkyni, považuje dovolací soud za přepjatý formalismus odporující
zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení.
30. Kromě toho v soudní praxi nejsou pochybnosti, že usnesení o tom, s
kým bude v řízení pokračováno na místě zemřelé fyzické osoby jako s dědicem
(správcem dědictví), soud přijímá s výhradou změny poměrů (cum clausula rebus
sic stantibus). Znamená to, že soud znovu rozhodne o tom, s kým bude v řízení
pokračováno (a změní v tomto směru své předchozí usnesení), vždy, jakmile po
vydání usnesení dojde ke změně v osobě správce dědictví, ke zrušení správy
dědictví nebo se změní okolnosti rozhodné pro závěr o dědickém právu, popř. o
tom, komu jako dědici svědčí právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1331/2019).
31. Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že pokud I. T. za svého života
podala žalobu, kterou se se vůči žalovaným domáhala určení svého vlastnického
práva k předmětným pozemkům, které byly podle citovaného rozhodnutí pozemkového
úřadu v jejím výlučném vlastnictví, není žádného důvodu nepokračovat v řízení
na straně žalobkyně právě se soudem jmenovaným správcem pozůstalosti, neboť jde
jen o pokračování toho, co činila ona sama. Projednáním věci může být přiznaný
nárok fakticky realizován (vymožen) v souladu s právním jednáním zemřelé
žalobkyně.
32. Dovolatel se však mýlí, pokud se domnívá, že o pokračování v
přerušeném řízení nebylo potřeba vydávat usnesení a že proti tomuto usnesení
není přípustné odvolání. Již dříve Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odpadla-li
překážka bránící pokračování v řízení, soud zjistí (bez návrhu z úřední
povinnosti), kdo je procesním nástupcem zemřelého (zaniklého) účastníka. O tom,
s kým bude v řízení pokračováno na místě účastníka, jenž ztratil způsobilost
být účastníkem řízení (tedy kdo je jeho procesním nástupcem v projednávané
věci), soud vždy rozhodne usnesením, proti němuž lze podat odvolání. Soud může
v řízení pokračovat vždy až po právní moci usnesení o procesním nástupnictví
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4457/2015,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 495/2011).
Kdyby soud prvního stupně v řízení pokračoval, aniž by usnesením rozhodl, s kým
bude v řízení pokračováno, je to samo o sobě důvodem ke zrušení jeho rozhodnutí
o věci samé odvolacím soudem [srov. § 219a odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
33. Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné,
neboť spočívá na chybném právním posouzení věci. Nejvyšší soud, s přihlédnutím
k zásadě rychlosti řízení (§ 6 o. s. ř.), postupoval podle § 243d odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a usnesení odvolacího soudu změnil, neboť dosavadní výsledky řízení
mu umožňují o věci rozhodnout. Nejvyšší soud proto přikročil ke změně usnesení
odvolacího soudu, a to formou potvrzení usnesení soudu prvního stupně (podle §
219 o. s. ř.), neboť usnesení soudu prvního stupně, jímž rozhodl, že v řízení
se pokračuje a že v řízení bude na místě žalobkyně nadále pokračováno se
správcem její pozůstalosti F. T.-A., je věcně správné.
34. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení ve
věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím
řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu