24 Cdo 2261/2021-295
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci
žalobce V. V., se sídlem v XY, správce pozůstalosti po V. M., zemřelé dne 19.
dubna 2020, posledně bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem
se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 49/5, proti žalované České republice –
Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO
01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8,
Pobřežní č. 370/4, za účasti J. M., narozeného dne XY, bytem v XY, jako
vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného Mgr. Marianem Francem,
advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova č. 796/10, o vydání náhradních pozemků,
vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 146/2019, o dovolání žalované
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2021, sp. zn. 71 Co
330/2020-254, takto:
Dovolání se zamítá.
V. M. se návrhem ze dne 6.6.2019 domáhala vydání rozsudku, kterým by Okresní
soud v Opavě nahradil projev vůle žalované, kterým souhlasí s uzavřením smlouvy
o převodu pozemků p.č. XY, XY a XY v k. ú. XY, okres XY. Návrh odůvodnila
tvrzením, že je restituentkou, které byl přiznán nárok na náhradu za
vyvlastněné pozemky, které pro překážku zastavění nebylo možné vydat, žalovaná
jí však znemožňuje uspokojení tohoto nároku prostřednictvím veřejných nabídek,
dlouhodobě postupuje liknavě a svévolně.
V průběhu řízení V. M. 19.4.2020 zemřela. Okresní soud v Opavě usnesením ze dne
23.7.2020, č.j. 26 C 146/2019-227, řízení přerušil do doby skončení řízení o
pozůstalosti vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 837/2020.
Návrhu na pokračování v přerušeném řízení se správcem pozůstalosti po zemřelé
žalobkyni V. V. pak usnesením ze dne 1.10.2020, č.j. 26 C 146/2019-236,
nevyhověl, když vycházel z názoru, že správa pozůstalosti spočívá ve správě
existujícího majetku a nikoli k vedení za života zůstavitele zahájeného
soudního sporu o to, zda zde jeho právo je či není, k tomu jsou podle jeho
názoru příslušní jen právní nástupci zůstavitele.
K odvolání strany žalující Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31.3.2021,
č.j. 71 Co 330/2020-254, usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 1.10.2020,
č.j. 26 C 146/2019-236, změnil tak, že v řízení bude pokračováno s procesním
nástupcem žalobkyně, kterým je V. V., advokát se sídlem XY, jako správce
pozůstalosti. V odůvodnění tohoto usnesení poukázal na řešení otázky aktivní
legitimace v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.12.2003, sp. zn. 9
Co 696/2003, v němž bylo dovozeno, že může-li správce dědictví po dobu řízení o
dědictví činit na vrub spravovaného majetku vlastním jménem hmotněprávní úkony
k zajištění chodu podniku (živnosti) zůstavitele tak, aby se zabránilo ztrátám
na majetku, může též vlastním jménem činit v tomto rozsahu i procesní úkony,
tedy i podat návrh na nařízení exekuce a být tak aktivně legitimován v
exekučním řízení. Uvedl dále, že byť se rozhodnutí týká exekučního řízení, má
za to, že závěry v něm uvedené lze beze zbytku vztáhnout i na daný případ, a
„jestliže správce pozůstalosti je oprávněn podávat návrhy na zahájení řízení,
je-li třeba získat majetek, který měl být zůstaviteli vydán, pak lze nepochybně
s tímto správcem pokračovat v řízení, je-li jeho účelem získání majetku do
pozůstalosti“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, a to z důvodu, že
napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost
dovolání spatřuje jednak v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 15.12.2010, sp. zn. 32 Cdo 2394/2009, ze dne 30.1.2007, sp. zn. 28 Cdo
3576/2006, ze dne 26.7.2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, a ze dne 31.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 209/2005), když při hodnocení překážky postupu řízení za situace,
kdy účastník řízení po zahájení řízení ztratil způsobilost být účastníkem
řízení, řízení nepřerušil, jednak v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí
na vyřešení otázky, která dosud nebyla vyřešena, a to „zda vedení a pokračování
v soudním řízení (o nahrazení projevu vůle) lze podřadit pod prostou správu
pozůstalosti, k níž je správce pozůstalosti oprávněn bez dalšího“. Podle jejího
názoru je nepřerušení řízení v rozporu s ustálenou praxí vyčkat skončení
projednání pozůstalosti a vydání pravomocného rozhodnutí v dědickém řízení tak,
aby bylo postaveno na jisto, jaká konkrétní osoba nebo osoby vstoupily do práv
a povinností zemřelého účastníka řízení. Odlišný postup soudní praxe připouští
pouze ve zcela výjimečných případech, a to se zřetelem ke všem rozhodným
skutečnostem a musí být řádně zdůvodněn. V dané věci odvolací soud žádné
mimořádné okolnosti odůvodňující postup odlišný v usnesení neuvedl, samotná
povaha věci pokračování se správcem pozůstalosti vylučuje a v tomto směru jsou
jeho právní závěry s ohledem na skutkové okolnosti nepřiměřenými. I pokud by
byly dány mimořádné důvody pro pokračování v řízení, považuje žalovaná napadené
usnesení za nesprávné z důvodu nesprávného právního posouzení otázky
způsobilosti správce pozůstalosti vystupovat v řízení jako procesní nástupce
zemřelé původní žalobkyně. Připomíná, že účelem institutu správce pozůstalosti
je nakládání se svěřeným majetkem ve prospěch těch osob, které jsou konečnými
oprávněnými ve vztahu k takovému majetku. Správce vykonává jen prostou správu
cizího majetku, jejímž cílem není nutně rozmnožování majetku, ale „předně jeho
konzervace v původní podobě, a to i proto, že se zpravidla jedná o správu
majetku zamýšlenou již předem jako dočasnou a pouze přechodnou do doby, než
nastanou určité očekávané právní skutečnosti“, a „to reflektuje princip, podle
něhož by v rámci prosté správy nemělo docházet ke změnám účelu svěřeného
majetku“, změna účelu přichází v úvahu pouze v případě, že k tomu udělí souhlas
beneficienti. Z toho dovozuje, že správce pozůstalosti má svou činnost zaměřit
pouze na úkony nezbytně nutné k zachování pozůstalosti, a to tím spíše, když
dědické právo dědicům vzniká již smrtí zůstavitele a jediným důvodem, pro který
s pozůstalostí nakládá správce pozůstalosti a nikoli přímo dědicové, je časový
prostor potřebný pro stát k potvrzení dědictví dědicům.
Žalovaná je
přesvědčena, že nelze dospět k závěru, že správce pozůstalosti disponuje bez
dalšího oprávněním vést soudní řízení týkající se pozůstalosti, disponovat s
jeho předmětem a vystupovat tak jako plnohodnotný účastník takového řízení. Pokračováním v soudním řízení se správcem pozůstalosti v dané věci fakticky
dochází ke změně účelu spravovaného majetku a dědicům se znemožňuje zvolit
případně jiný způsob uspokojení přiznaného restitučního nároku, než převodem
náhradních pozemků. S odkazem na uvedené žalovaná navrhuje, aby dovolací soud
změnil usnesení odvolacího soudu tak, že v řízení na místo zemřelé původní
žalobkyně nebude dále pokračováno s V. V., a rozhodl, že se řízení přerušuje do
pravomocného skončení dědického řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 27 D 837/2020, popř. aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalované podal správce pozůstalosti V. V. vyjádření. Především
nesouhlasí s námitkou žalované, že se odvolací soud při posouzení otázky
přerušení řízení v případě ztráty procesní způsobilosti účastníka řízení
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z ustanovení § 107
odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že posouzení, zda v případě úmrtí účastníka řízení
dojde k přerušení řízení či bude nadále v řízení pokračováno a s kým, je pouze
na uvážení soudu, jelikož zákon neuvádí žádný taxativní výčet situací ani osob,
s nimiž je možné v řízení dále pokračovat. Tento závěr vyplývá např. i z
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.1.2013, sp. zn. 28 Cdo 3631/2012. Povaha
řízení, v němž se původní žalobkyně domáhá odčinění křivd, které jí byly v
minulosti způsobeny, je pak natolik významná, aby mohlo být zařazeno mezi
řízení, v nichž hrozí nebezpečí z prodlení, spočívající v tom, že žalobkyní
zvolené náhradní pozemky již nebudou ve vlastnictví žalované, která při své
činnosti převádí pozemky i jiným oprávněným osobám. Na specifickou povahu
restitučního řízení opakovaně upozorňuje jak Nejvyšší soud České republiky
(např. rozsudek ze dne 29.2.2012, sp. zn. 30 Cdo 775/2011), tak i Ústavní soud
(např. nález ze dne 18.7.2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16). Dále je správce
pozůstalosti toho názoru, že vedení sporu za účelem uspokojení restitučních
nároků, které byly zemřelé žalobkyni přiznány již za jejího života pravomocným
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4.4.2019, č.j. 29 Co 545/2018-252, lze
považovat za prostou správu existujícího majetku, když podstatou prosté správy
je činit vše, co je nutné k zachování majetku v pozůstalosti. Za součást prosté
správy se považuje i uplatňování všech práv týkajících se spravovaného majetku
a řádné hospodaření se svěřeným majetkem, jakož i vymáhání dluhů a uplatňování
pohledávek.
Hranici pravomoci správce upravuje ustanovení § 1406 občanského
zákoníku, které zakazuje změnit účel spravovaného majetku, k čemuž v dané věci
v žádném případě nedochází, jedná se o správu majetku, který existoval již za
života zůstavitelky, a ona také vybrala konkrétní pozemky, jejichž vydání se
předmětnou žalobou domáhá – správce tak bude pouze pokračovat v její snaze
vymoci tyto konkrétní pozemky. Pokud žalovaná v dovolání uvádí, že volbou
uspokojení nároků správce pozůstalosti zmaří volbu oprávněných dědiců na
uspokojení nároku finanční náhradou, úmyslně opomíjí to, že volbu uspokojení
nároku provedla sama žalobkyně tím, že podala návrh na vydání náhradních
pozemků, navíc právo na finanční náhradu ani nevzniklo, když nebyly splněny
podmínky uvedené v ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, a žaloba na takové
uspokojení restitučního nároku by musela být zamítnuta. Z uvedených důvodů
považuje správce pozůstalosti dovolání žalované za nedůvodné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst.1 věta první o.s.ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde, pokud odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož
správnost nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat, srov. ustanovení § 241a
odst. 1 o.s.ř.), vyplývá, že po úmrtí žalobkyně V. M. bylo třeba posoudit, zda
lze v řízení o žalobě na nahrazení projevu vůle žalované pokračovat, případně s
kým místo této žalobkyně. Odvolací soud řešil tuto situaci aplikací ustanovení
§ 107 odst. 1 o.s.ř. za současného použití hmotněprávní úpravy dědického práva,
a to ustanovení § 1677 odst. 1, § 1678 odst. 1, § 1405 a § 1406 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), o správě pozůstalosti. Otázka
aplikace uvedených ustanovení o.z. pro účely rozhodování podle ustanovení § 107
odst. 1 o.s.ř. nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu jako dovolací důvod
do doby rozhodování odvolacího soudu řešena (dovolací soud v rozsudku ze dne
10.7.2019, sp. zn. 28 Cdo 1352/2018, kterým bylo rozhodováno ve věci samé „o
nahrazení projevu vůle“, bez dalšího konstatoval, že jelikož žalobce v průběhu
dovolacího řízení zemřel, stal se jeho nástupcem správce pozůstalosti jmenovaný
soudem v řízení o pozůstalosti), Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k
závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), učinil Nejvyšší
soud závěr, že dovolání není opodstatněné. Jestliže účastník řízení ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem
řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy
věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat,
soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne
usnesením (§ 107 odst. 1 o.s.ř.). Povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti, spravuje
pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce pozůstalosti, jinak
vykonavatel závěti. Nepovolal-li zůstavitel žádného z nich, spravuje
pozůstalost dědic, je-li dědiců více a neujednají-li si nic jiného, spravují
pozůstalost všichni dědicové (§ 1677 odst. 1 o.z.). Kdo spravuje pozůstalost,
vykonává její prostou správu (§ 1678 odst. 1 o.z.). Kdo vykonává prostou správu cizího majetku, činí vše, co je nutné k jeho
zachování (§ 1405 o.z.). Správce uplatňuje při prosté správě všechna práva
týkající se spravovaného majetku a řádně s ním hospodaří. Správce nesmí bez
souhlasu beneficienta změnit účel spravovaného majetku (§ 1406 o.z.). Dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen
vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku
náležejícího do pozůstalosti (§ 1703 o.z.). Dovolací soud především poukazuje na to, že posouzení, zda lze v řízení
pokračovat, pokud po jeho zahájení některý z účastníků zemřel, závisí podle
ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř.
na povaze projednávané věci. Dlouhodobě
ustálená soudní judikatura (již od rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne
20. 4. 1973, sp. zn. 5 Cz 12/73, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 66, ročník 1973) vychází z toho, že pro úvahu, zda lze v
řízení pokračovat, je zpravidla rozhodující, nedochází-li smrtí žalobce k
zániku uplatněného nároku (např. nárok na výživné, který je vázán výlučně na
samotného účastníka řízení) nebo k zániku právního vztahu, o němž mělo být v
řízení rozhodováno (např. řízení o rozvod manželství). Pokud nejde o tyto
případy, soud opět podle povahy věci posoudí, zda je na místě přerušení řízení,
nebo lze v řízení pokračovat ihned, a rozhodne, s kým bude v řízení
pokračováno. Povahu předmětu řízení při posuzování, zda lze v řízení pokračovat
bez přerušení řízení, ostatně zdůrazňují i rozhodnutí dovolacího soudu, která v
dovolání označila žalovaná (na doložení toho, že se od v nich uvedených
názorech dovolacího soudu odvolací soud odchýlil), navíc poukazují i na další
okolnosti, které je třeba vzít v úvahu, např. stav řízení, v němž jsou
zjišťováni právní nástupci zemřelého účastníka řízení, ale také nemožnost
předjímat výsledek řízení o dědictví. Pokud v označených rozhodnutích dovolací
soud vyslovil, že pokračování v řízení před skončením řízení o dědictví, není
na místě, bylo to dáno právě povahou projednávané věci. Vzhledem k tomu, že v dané věci smrt žalobkyně nepochybně neznamená zánik práva
na uspokojení přiznaného restitučního nároku, nelze mít za to, že by se
odvolací soud, pokud vycházel z názoru, že povaha věci umožňuje v řízení
pokračovat, odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu. zejména,
když současně aplikoval aktuální (od 1.1.2014 účinnou) právní úpravu správy
pozůstalosti, a z té také dovodil, s kým bude v řízení pokračováno místo
zemřelé žalobkyně. Z ustanovení § 1677 odst. 1 a násl. o.z. vyplývá, že úkolem toho, kdo spravuje
pozůstalost, je postarat se o zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je
pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti, tak, aby byl tento majetek zachován
pro dědice, popř. věřitele. Osobami oprávněnými ke správě pozůstalosti jsou
především správce pozůstalosti a vykonavatel závěti, které k tomu povolal sám
zůstavitel za svého života, nejsou-li takové osoby, pak dědic nebo všichni
dědici (§ 1677 odst. 1 o.z.), popř. správce jmenovaný soudem (§ 1677 odst. 2
o.z. ve spojení s § 157 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních). Pro všechny, kteří spravují pozůstalost, podle ustanovení § 1678 odst. 1 o.z. platí, že vykonávají její prostou správu. Prostá správa je v současném občanském zákoníku upravena v ustanovení § 1405 až
1408, jako jedna z forem správy cizího majetku (vedle plné správy). Podstatou
prosté správy je činit vše, co je nutné k zachování spravovaného majetku (§
1405).
Správce uplatňuje všechna práva týkající se spravovaného majetku a řádně
s ním hospodaří, bez souhlasu beneficienta nesmí změnit účel spravovaného
majetku (§ 1406), peněžní prostředky musí vynaložit obezřetně (§ 1407), se
souhlasem beneficienta (v případě, kdy majetku hrozí rychlá zkáza nebo ztráta
na hodnotě, i bez jeho souhlasu) může ze spravovaného majetku něco zcizit,
je-li to v zájmu zachování hodnoty, podstaty a účelu spravovaného majetku nebo
je-li to nutné k zaplacení dluhů s tímto majetkem spojených, jinak jen za
protiplnění, za stejným účelem může majetek zastavit nebo použít jako jistotu
(§ 1408). Takto definovanou prostou správu jistě nelze vykládat tak, že jde o úplné
„zakonzervování“ majetku ve stavu, jaký byl v době, kdy se správce ujal své
funkce. Je zřejmé, že podle povahy majetku půjde i o snahu pokračovat v
dosavadním nakládání s konkrétními věcmi a právy, jak s nimi nakládal samotný
zůstavitel, pokračování v podnikatelské činnosti zůstavitele, apod. K plnění
povinností vedoucích k zachování podstaty a účelu svěřeného majetku, tj. i
zamezení zhoršení jeho stavu, mohou patřit především faktické úkony a právní
jednání obdobné, k nimž byl oprávněn správce dědictví podle předcházející
právní úpravy (občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
kdy soudní praxe (při absenci definice pojmu „obvyklé hospodaření“ přímo v
zákoně) dovodila, že obvyklé hospodaření je nutno posuzovat podle okolností
případu, s přihlédnutím k charakteru majetku, který má správce spravovat, a
jako obvyklá správa bylo uváděno např. placení či vybírání nájemného,
zajišťování a placení oprav, platby zajišťující chod podniku (nákup surovin,
mzdy zaměstnanců, pojistné, daňové povinnosti), jako úkony přesahující obvyklé
hospodaření pak byly uváděny např. investice, které by měnily činnost podniku,
zcizení nebo zastavení nemovitosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
25.2.2021 sp. zn. 24 Cdo 1770/2020). Na tomto místě lze vyslovit souhlas s
názorem odvolacího soudu, že může-li správce činit hmotněprávní úkony k
zajištění chodu živnosti zůstavitele tak, aby se zabránilo ztrátám na majetku,
může též vlastním jménem činit v tomto rozsahu i procesní úkony, tedy i podat
návrh na nařízení exekuce, resp. v dané věci pokračovat v řízení zahájeném
zůstavitelkou. Dovolací soud dodává, že bez možnosti vymáhat plnění po
dlužnících zůstavitele ve prospěch pozůstalosti i procesními prostředky, včetně
podávání žalob či pokračování v soudním řízení na místo zemřelého žalobce, by
činnost správce pozůstalosti, kterou mu ukládá zákon, nemohla být zcela
úspěšná. Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že pokud V. M. za svého života podala
žalobu, kterou se vůči žalované domáhá realizace práva na náhradu za odňaté a
nevydané pozemky podle zákona o půdě, přitom označila konkrétní pozemky ve
vlastnictví žalované, ohledně nichž má být rozhodnutím soudu nahrazen projev
vůle žalované k převodu do jejího vlastnictví, není žádného důvodu nepokračovat
v řízení právě se správcem pozůstalosti, kterého si sama zvolila, neboť jde jen
o pokračování toho, co činila ona sama.
Projednáním věci může být přiznaný
restituční nárok fakticky realizován (vymožen) v souladu s právním jednáním
zemřelé žalobkyně, nelze tedy uvažovat o změně účelu v době její smrti
existujícího nároku vůči žalované. Činnost správce pozůstalosti vedoucí k
dovršení přiznaného restitučního nároku je tak činností naplňující prostou
správu podle ustanovení § 1405 o.z. (činit vše, co je nutné k zachování
spravovaného majetku), tak, aby nedošlo ke zhoršení stavu přiznaného
restitučního nároku zejména tím, že se vlivem času (kdy převod pozemků
uplatňují i další restituenti) zmenší výběr vhodných náhradních pozemků ve
vlastnictví státu. Podpůrně lze procesní nástupnictví správce pozůstalosti na místo zemřelé
žalobkyně dovodit i z ustanovení § 1703 o.z., podle něhož, dokud soud nepotvrdí
dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo
spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku náležejícího do
pozůstalosti. Není žádného důvodu k tomu, aby ten, kdo spravuje pozůstalost,
mohl být do skončení řízení o pozůstalosti žalovaným ohledně případných dluhů
zůstavitele, na druhé straně však neměl možnost žalovat případného dlužníka
zůstavitele ohledně plnění ve prospěch pozůstalosti. Pokud tedy odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nejen ustanovení §
107 odst. 1 o.s.ř., ale i ustanovení o.z. o správě cizí věci a správě
pozůstalosti, použil správnou právní normu, kterou také správně vyložil. Z
hlediska žalovanou uplatněných dovolacích důvodů proto dovolací soud shledal
dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu jako správné, a protože nebylo
zjištěno, že by usnesení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., nebo jinou
vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání
žalované podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto soudem prvního
stupně, popř. soudem odvolacím, v rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu