24 Cdo 2238/2021-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci
žalobce V. V., se sídlem v XY, správce pozůstalosti po V. M., zemřelé dne 19.
dubna 2020, posledně bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem
se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 49/5, proti žalované České republice –
Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO
01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8,
Pobřežní č. 370/4, o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Ústí
nad Labem pod sp. zn. 10 C 251/2019, o dovolání žalované proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. března 2021, sp. zn. 14 Co
47/2021-124, takto:
Dovolání se zamítá.
Návrhem ze dne 27.12.2017 (doručeným Okresnímu soudu v Domažlicích) se V. M.
domáhala nahrazení projevu vůle žalované mimo jiné i k převodu pozemků p.č. XY,
XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY,
XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY,
XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k.ú. XY, obec XY, s tvrzením, že je
restituentkou, které byl přiznán nárok na náhradu za vyvlastněné pozemky, které
pro překážku zastavění nebylo možné vydat, žalovaná však postupuje liknavě v
nabídce náhradních pozemků a neumožnila jí nárok realizovat ve veřejných
nabídkách.
Po vyloučení žaloby ohledně uvedených pozemků v k.ú. XY k samostatnému řízení u
Okresního soudu v Ústí nad Labem (jako soudu místně příslušného) v průběhu
řízení žalobkyně V. M. dne 19.4.2020 zemřela. Okresní soud v Ústí nad Labem
usnesením ze dne 3.12.2020, č.j. 10 C 251/2019-94, rozhodl, že „v řízení bude
dále pokračováno namísto žalobkyně V. M. se správcem její pozůstalosti,
procesním nástupcem V. V., advokátem se sídlem XY“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 31.3.2021,
č.j. 14 Co 47/2021-124, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění
uvedl, že z definice prosté správy podle současné právní úpravy vyplývá, že
správce pozůstalosti je oprávněn uplatňovat všechna práva týkající se
spravovaného majetku a řádně s ním hospodařit, není proto důvod žalobu na
nahrazení projevu vůle ohledně pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení, z
uplatňování těchto práv vyloučit, bude-li sloužit k zachování (již přiznaných)
majetkových nároků žalobkyně. Uzavřel, že „jestliže bylo osvědčeno, že V. V.,
advokát, byl zemřelou žalobkyní povolán jako správce pozůstalosti, a to v
zákonné formě veřejné listiny (§ 1556 odst. 1 o.z.), je třeba na něho nahlížet
jako na (dočasného, do potvrzení nabytí dědictví – viz § 1677 odst. 1 o.z.)
procesního nástupce žalobkyně, s nímž je třeba v řízení pokračovat (§ 107 odst.
1 o.s.ř.)“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, a to z důvodu, že
napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost
dovolání spatřuje jednak v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 15.12.2010, sp. zn. 32 Cdo 2394/2009, ze dne 30.1.2007, sp. zn. 28 Cdo
3576/2006, ze dne 26.7.2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99 a ze dne 31.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 209/2005), když při hodnocení překážky postupu řízení za situace, kdy
účastník řízení po zahájení řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení,
řízení nepřerušil, jednak v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky, která dosud nebyla vyřešena, a to „zda vedení a pokračování v
soudním řízení (o nahrazení projevu vůle), jež se týká pozůstalosti, lze
podřadit pod prostou správu pozůstalosti, k níž je správce pozůstalosti
oprávněn bez dalšího“. Podle jejího názoru je nepřerušení řízení v rozporu s
ustálenou praxí vyčkat pravomocného skončení dědického řízení, když žádné
mimořádné okolnosti odůvodňující odlišný postup odvolací soud neuvádí, samotná
povaha věci pokračování se správcem pozůstalosti vylučuje. I pokud by bylo
možné uzavřít, že jsou dány mimořádné důvody pro pokračování v řízení, považuje
žalovaná napadené usnesení za nesprávné z důvodu nesprávného právního posouzení
otázky způsobilosti správce pozůstalosti vystupovat v řízení jako procesní
nástupce zemřelé původní žalobkyně. Připomíná, že cílem správy prosté, kterou
je oprávněn vykonávat správce pozůstalosti, je zachování spravovaného majetku
ve prospěch konečných beneficientů, a že „prostá správa tak nemá nutně za účel
rozmnožování svěřeného majetku, ale předně jeho konzervaci v původní podobě, a
to i proto, že se zpravidla jedná o správu majetku zamýšlenou již předem jako
dočasnou a pouze přechodnou do doby, než nastanou určité očekávané právní
skutečnosti“. Z toho dovozuje, že správce pozůstalosti má svou činnost zaměřit
pouze na úkony nezbytně nutné k zachování pozůstalosti, zejména když dědické
právo dědicům vzniká již smrtí zůstavitele a jediným důvodem, pro který s
pozůstalostí nakládá správce pozůstalosti a nikoli přímo dědicové, je časový
prostor potřebný pro stát k potvrzení nabytí dědictví. Nelze tak podle žalované
dospět k závěru, že správce pozůstalosti disponuje bez dalšího oprávněním vést
soudní řízení týkající se pozůstalosti, disponovat s jeho předmětem a
vystupovat tak jako plnohodnotný účastník takového řízení. V projednávané věci
odvolací soud přehlíží, že pokračováním v soudním řízení o nahrazení projevu
vůle se správcem pozůstalosti dochází ke změně účelu spravovaného majetku, když
tvrzená pohledávka V. M. za žalovanou (restituční nárok) v hodnotě
10,245.687,85 Kč (pokud by byla shledána oprávněnou) může být uspokojena
několika způsoby a když takové klíčové rozhodnutí o způsobu vypořádání
restitučního nároku nemůže příslušet správci pozůstalosti v rámci prosté
správy, tj. bez souhlasu dědiců či soudu.
S odkazem na uvedené žalovaná
navrhuje, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že v řízení
na místo zemřelé původní žalobkyně nebude dále pokračováno s V. V. a řízení se
přerušuje do pravomocného skončení dědického řízení vedeného Obvodním soudem
pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 837/2020, popř. aby usnesení odvolacího soudu
zrušil. K dovolání žalované podal správce pozůstalosti V. V. vyjádření. Především
nesouhlasí s námitkou žalované, že se odvolací soud při posouzení otázky
přerušení řízení v případě ztráty procesní způsobilosti účastníka řízení
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z ustanovení § 107
odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že posouzení, zda v případě úmrtí účastníka řízení
dojde k přerušení řízení či bude nadále v řízení pokračováno a s kým, je pouze
na uvážení soudu, jelikož zákon neuvádí žádný taxativní výčet situací ani osob,
s nimiž je možné v řízení dále pokračovat (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 24.1.2013, sp. zn. 28 Cdo 3631/2012). Povaha řízení, v němž se původní
žalobkyně domáhá odčinění křivd, které jí byly v minulosti způsobeny, je pak
natolik významná, aby mohlo být zařazeno mezi řízení, v nichž hrozí nebezpečí z
prodlení, spočívající v tom, že žalobkyní zvolené náhradní pozemky již nebudou
ve vlastnictví žalované, která při své činnosti převádí pozemky i jiným
oprávněným osobám. Na specifickou povahu restitučního řízení opakovaně
upozorňuje jak Nejvyšší soud (např. rozsudek ze dne 29.2.2012, sp. zn. 30 Cdo
775/2011), tak i Ústavní soud (např. nález ze dne 18.7.2017, sp. zn. II. ÚS
4139/16). Dále je správce pozůstalosti toho názoru, že vedení sporu za účelem
uspokojení restitučních nároků, které byly zemřelé žalobkyni přiznány již za
jejího života, lze považovat za prostou správu existujícího majetku, když
podstatou prosté správy je činit vše, co je nutné k zachování majetku v
pozůstalosti. Za součást prosté správy se považuje i uplatňování všech práv
týkajících se spravovaného majetku a řádné hospodaření se svěřeným majetkem,
jakož i vymáhání dluhů a uplatňování pohledávek. Hranici pravomoci správce
upravuje ustanovení § 1406 občanského zákoníku, které zakazuje změnit účel
spravovaného majetku, k čemuž v dané věci v žádném případě nedochází, když
nárok na náhradu za odejmuté pozemky podle zákona o půdě byl zůstavitelce
přiznán za jejího života a ona také vybrala konkrétní pozemky, jejichž vydání
se předmětnou žalobou domáhá – správce tak bude pouze pokračovat v její snaze
vymoci tyto konkrétní pozemky. Pokud žalovaná v dovolání uvádí, že volbou
uspokojení nároků správce pozůstalosti zmaří volbu oprávněných dědiců na
uspokojení nároku finanční náhradou, úmyslně opomíjí to, že volbu uspokojení
nároku provedla sama žalobkyně tím, že podala návrh na vydání náhradních
pozemků, navíc právo na finanční náhradu ani nevzniklo, když nebyly splněny
podmínky uvedené v ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, a žaloba na takové
uspokojení restitučního nároku by musela být zamítnuta.
Z uvedených důvodů
považuje správce pozůstalosti dovolání žalované za nedůvodné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl. Nejvyšší soud České republiky (jako soud dovolací) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst.1 věta první o.s.ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde, pokud odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož
správnost nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat, srov. ustanovení § 241a
odst. 1 o.s.ř.), vyplývá, že po úmrtí žalobkyně V. M. bylo třeba posoudit, zda
lze v řízení o žalobě na nahrazení projevu vůle žalované pokračovat, případně s
kým místo této žalobkyně. Odvolací soud na tento stav aplikoval ustanovení §
107 odst. 1 o.s.ř. za současného použití hmotněprávní úpravy dědického práva, a
to ustanovení § 1677 odst. 1, § 1678 odst. 1, § 1405 a § 1406 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), o správě pozůstalosti. Otázka aplikace
uvedených ustanovení o.z. pro účely rozhodování podle ustanovení § 107 odst. 1
o.s.ř. nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu jako dovolací důvod do doby
rozhodování odvolacího soudu v této věci řešena (dovolací soud v rozsudku ze
dne 10.7.2019, sp. zn. 28 Cdo 1352/2018, kterým bylo rozhodováno ve věci samé
„o nahrazení projevu vůle“, bez dalšího konstatoval, že jelikož žalobce v
průběhu dovolacího řízení zemřel, stal se jeho nástupcem správce pozůstalosti
jmenovaný soudem v řízení o pozůstalosti), Nejvyšší soud České republiky proto
dospěl k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), učinil Nejvyšší
soud České republiky závěr, že dovolání není opodstatněné. Jestliže účastník řízení ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem
řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy
věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat,
soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne
usnesením (§ 107 odst. 1 o.s.ř.). Povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti, spravuje
pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce pozůstalosti, jinak
vykonavatel závěti. Nepovolal-li zůstavitel žádného z nich, spravuje
pozůstalost dědic, je-li dědiců více a neujednají-li si nic jiného, spravují
pozůstalost všichni dědicové (§ 1677 o.z.). Kdo spravuje pozůstalost, vykonává
její prostou správu (§ 1678 odst. 1 o.z.). Kdo vykonává prostou správu cizího majetku, činí vše, co je nutné k jeho
zachování (§ 1405 o.z.). Správce uplatňuje při prosté správě všechna práva
týkající se spravovaného majetku a řádně s ním hospodaří. Správce nesmí bez
souhlasu beneficienta změnit účel spravovaného majetku (§ 1406 o.z.). Dovolací soud především poukazuje na to, že posouzení, zda lze v řízení
pokračovat, pokud po jeho zahájení některý z účastníků zemřel, závisí podle
ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř. na povaze projednávané věci. Dlouhodobě
ustálená soudní judikatura (již od rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne
20.4.1973, sp. zn.
5 Cz 12/73, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 66, ročník 1973) vychází z toho, že pro úvahu, zda lze v
řízení pokračovat, je zpravidla rozhodující, nedochází-li smrtí žalobce k
zániku uplatněného nároku (např. nárok na výživné, který je vázán výlučně na
samotného účastníka řízení) nebo k zániku právního vztahu, o němž mělo být v
řízení rozhodováno (např. řízení o rozvod manželství). Pokud nejde o tyto
případy, soud opět podle povahy věci posoudí, zda je na místě přerušení řízení,
nebo lze v řízení pokračovat ihned, a rozhodne, s kým bude v řízení
pokračováno. Povahu předmětu řízení při posuzování, zda lze v řízení pokračovat
bez přerušení řízení, ostatně zdůrazňují i rozhodnutí dovolacího soudu, která v
dovolání označila žalovaná (na doložení toho, že se od v nich uvedených
názorech dovolacího soudu odvolací soud odchýlil), navíc poukazují i na další
okolnosti, které je třeba vzít v úvahu, např. stav řízení, v němž jsou
zjišťováni právní nástupci zemřelého účastníka řízení, ale také nemožnost
předjímat výsledek řízení o dědictví. Pokud v označených rozhodnutích dovolací
soud vyslovil, že pokračování v řízení před skončením řízení o dědictví, není
na místě, bylo to dáno právě povahou projednávané věci. Vzhledem k tomu, že v dané věci smrt žalobkyně nepochybně neznamená zánik práva
na uspokojení přiznaného restitučního nároku, nelze mít za to, že by se
odvolací soud, pokud vycházel z názoru, že povaha věci umožňuje v řízení
pokračovat, odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména,
když současně aplikoval aktuální (od 1.1.2014 účinnou) právní úpravu správy
pozůstalosti, a z té také dovodil, s kým bude v řízení pokračováno místo
zemřelé žalobkyně. Z ustanovení § 1677 odst. 1 a násl. o.z. vyplývá, že úkolem toho, kdo spravuje
pozůstalost, je postarat se o zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je
pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti, tak, aby byl tento majetek zachován
pro dědice, popř. věřitele. Osobami oprávněnými ke správě pozůstalosti jsou
především správce pozůstalosti a vykonavatel závěti, které k tomu povolal sám
zůstavitel za svého života, nejsou-li takové osoby, pak dědic nebo všichni
dědici (§ 1677 odst. 1 o.z.), popř. správce jmenovaný soudem (§ 1677 odst. 2
o.z. ve spojení s § 157 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních). Pro všechny, kteří spravují pozůstalost, podle ustanovení § 1678 odst. 1 o.z. platí, že vykonávají její prostou správu. Prostá správa je v současném občanském zákoníku upravena v ustanovení § 1405 až
1408, jako jedna z forem správy cizího majetku (vedle plné správy). Podstatou
prosté správy je činit vše, co je nutné k zachování spravovaného majetku (§
1405).
Správce uplatňuje všechna práva týkající se spravovaného majetku a řádně
s ním hospodaří, bez souhlasu beneficienta nesmí změnit účel spravovaného
majetku (§ 1406), peněžní prostředky musí vynaložit obezřetně (§ 1407), se
souhlasem beneficienta (v případě, kdy majetku hrozí rychlá zkáza nebo ztráta
na hodnotě, i bez jeho souhlasu) může ze spravovaného majetku něco zcizit,
je-li to v zájmu zachování hodnoty, podstaty a účelu spravovaného majetku nebo
je-li to nutné k zaplacení dluhů s tímto majetkem spojených, jinak jen za
protiplnění, za stejným účelem může majetek zastavit nebo použít jako jistotu
(§ 1408). Takto definovanou prostou správu jistě nelze vykládat tak, že jde o úplné
„zakonzervování“ majetku ve stavu, jaký byl v době, kdy se správce ujal své
funkce. Je zřejmé, že podle povahy majetku půjde i o snahu pokračovat v
dosavadním nakládání s konkrétními věcmi a právy, jak s nimi nakládal samotný
zůstavitel, pokračování v podnikatelské činnosti zůstavitele, apod. K plnění
povinností vedoucích k zachování podstaty a účelu svěřeného majetku, tj. i
zamezení zhoršení jeho stavu, mohou patřit především faktické úkony a právní
jednání obdobné, k nimž byl oprávněn správce dědictví podle předcházející
právní úpravy (občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
kdy soudní praxe (při absenci definice pojmu „obvyklé hospodaření“ přímo v
zákoně) dovodila, že obvyklé hospodaření je nutno posuzovat podle okolností
případu, s přihlédnutím k charakteru majetku, který má správce spravovat, a
jako obvyklá správa bylo uváděno např. placení či vybírání nájemného,
zajišťování a placení oprav, platby zajišťující chod podniku (nákup surovin,
mzdy zaměstnanců, pojistné, daňové povinnosti), jako úkony přesahující obvyklé
hospodaření pak byly uváděny např. investice, které by měnily činnost podniku,
zcizení nebo zastavení nemovitosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
25.2.2021 sp. zn. 24 Cdo 1770/2020). Dovolací soud doplňuje, že má-li být tato
činnost správce pozůstalosti úspěšná, nemůže se např. při přijímání plnění
spojeného se spravovaným majetkem obejít bez možnosti tato plnění také vymáhat
procesními prostředky, včetně podávání žalob, resp. exekučních návrhů. Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že pokud V. M. za svého života podala
žalobu, kterou se vůči žalované domáhá realizace práva na náhradu za odňaté a
nevydané pozemky podle zákona o půdě, přitom označila konkrétní pozemky ve
vlastnictví žalované, ohledně nichž má být rozhodnutím soudu nahrazen projev
vůle žalované k převodu do jejího vlastnictví, není žádného důvodu nepokračovat
v řízení právě se správcem pozůstalosti, kterého si sama zvolila, neboť jde jen
o pokračování toho, co činila ona sama. Projednáním věci může být přiznaný
restituční nárok fakticky realizován (vymožen) v souladu s právním jednáním
zemřelé žalobkyně, nelze tedy uvažovat o změně účelu v době její smrti
existujícího nároku vůči žalované. Činnost správce pozůstalosti vedoucí k
dovršení přiznaného restitučního nároku je tak činností naplňující prostou
správu podle ustanovení § 1405 o.z.
(činit vše, co je nutné k zachování
spravovaného majetku), tak, aby nedošlo ke zhoršení stavu přiznaného
restitučního nároku zejména tím, že se vlivem času (kdy převod pozemků
uplatňují i další restituenti) zmenší výběr vhodných náhradních pozemků ve
vlastnictví státu. Podpůrně lze procesní nástupnictví správce pozůstalosti na místo zemřelé
žalobkyně dovodit i z ustanovení § 1703 o.z., podle něhož, dokud soud nepotvrdí
dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo
spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku náležejícího do
pozůstalosti. Není žádného důvodu k tomu, aby ten, kdo spravuje pozůstalost,
mohl být do skončení řízení o pozůstalosti žalovaným ohledně případných dluhů
zůstavitele, na druhé straně však neměl možnost žalovat případného dlužníka
zůstavitele ohledně plnění ve prospěch pozůstalosti. Pokud tedy odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nejen ustanovení §
107 odst. 1 o.s.ř., ale i ustanovení o.z. o správě cizí věci a správě
pozůstalosti, použil správnou právní normu, kterou také správně vyložil. Z
hlediska žalovanou uplatněných dovolacích důvodů proto dovolací soud shledal
dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu jako správné, a protože nebylo
zjištěno, že by usnesení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., nebo jinou
vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání
žalované podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto soudem prvního
stupně, popř. soudem odvolacím, v rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu