Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele V. D. zastoupeného doc. JUDr. Vladimírem Pelcem, Ph.D., advokátem, sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2025 č. j. 7 Tdo 397/2025-423, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2024 č. j. 3 To 177/2024-368 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. září 2024 č. j. 18 T 154/2023-343, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a P. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu spisu vedeného Okresním soudem ve Znojmě (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 18 T 154/2023 Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem byli stěžovatel a spoluobžalovaný vedlejší účastník shodně uznáni vinnými přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Uvedeného trestného činu se měli dopustit (stručně řečeno) tím, že vedlejší účastník nabídl H. K. vyhotovení padělku maturitního vysvědčení, stěžovatel objednal prostřednictvím komunikace přes aplikaci WhatsApp u samostatně stíhaného J. B. zhotovení padělku maturitního vysvědčení, který následně vyhotovil samostatně stíhaný M. D., a poté bylo padělané maturitní vysvědčení prostřednictvím vedlejšího účastníka předáno H. K., která jej dvakrát předložila při ucházení o zaměstnání. Za tento trestný čin byli oba obvinění shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Dále jim byl uložen peněžitý trest.
3. Krajský soud v Brně napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatel i vedlejší účastník dovolání, která Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
5. Stěžovatel namítá, že z hlediska skutkových zjištění obecných soudů existují zásadní pochybnosti o jeho vině. Tyto pochybnosti mají natolik závažný charakter, že dosahují intenzity tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, což ostatně konstatoval i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání. Obecné soudy podle stěžovatele rezignovaly na princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo, neboť přes přetrvávající pochybnosti dovodily vinu stěžovatele.
6. Nejvyšší soud protiústavní postup posvětil, ačkoliv si byl vědom toho, že proti stěžovateli neexistuje žádný přímý usvědčující důkaz. V trestním řízení absentuje přímý důkaz o komunikaci mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem. Nejvyšší soud vyslovil ničím nepodloženou domněnku, že důkaz o jejich komunikaci není třeba, neboť "tato mohla probíhat i přes další osoby", čímž konstruoval zcela novou verzi, aby odstranil pochybnosti způsobené chybějícím přímým důkazem. V trestní věci dále nebylo prokázáno nad důvodnou pochybnost, že s obviněným B. skutečně komunikoval právě stěžovatel. Údajný podíl stěžovatele na trestné činnosti vyvrátil již v hlavním líčení svou výpovědí svědek V. Š., který se k trestné činnosti doznal. Dovolací soud nevzal v úvahu existenci uceleného řetězce přímých a nepřímých důkazů, které svědčí ve prospěch stěžovatele.
7. Stěžovatel závěrem zdůrazňuje, že profesní kariéru zasvětil službě v bezpečnostních sborech a v minulosti se aktivně angažoval v charitativní činnosti. Pravomocné odsouzení založené na sporných a nepřesvědčivých závěrech obecných soudů představuje závažný zásah do jeho profesního života i dlouhodobě budované pověsti.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Pouze obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)].
10. Do procesu dokazování před obecnými soudy či do jeho výsledku v podobě zjištěného skutkového stavu může Ústavní soud zasahovat jen velmi výjimečně. První z těchto výjimek představují tzv. opomenuté důkazy, tj. situace, v nichž soud navržený důkaz zamítne či bez dalšího neprovede a tento postup dostatečně nezdůvodní, případně k provedenému důkazu nepřihlédne při hodnocení důkazů a utváření obrazu o skutkovém stavu věci. Druhou výjimkou jsou případy nepřípustných důkazů, k nimž soud naopak přihlédl přesto, že k nim podle procesního předpisu, jímž byl vázán, přihlédnout nesměl. Třetí výjimkou jsou situace tzv. extrémních rozporů mezi provedeným důkazem a jeho odrazem ve zjištěném skutkovém stavu, tj. situace, v nichž soud z provedeného důkazu vyvodí určitý závěr, který z něj při dodržení základních pravidel logického uvažování dovodit nelze [srov. např. usnesení ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05
(U 22/38 SbNU 579), nález ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. II. ÚS 215/99
(N 69/18 SbNU 115)]. K žádnému z těchto excesů však v nyní posuzovaném případě nedošlo.
11. Stěžovatel založil svou ústavní stížnost na polemice se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a popírání skutkových zjištění, k nimž soudy touto cestou dospěly. Shodnými námitkami se trestní soudy zabývaly v odůvodnění napadených rozhodnutí a Ústavní soud neshledal v jejich úvahách vady, které by jej opravňovaly do nich zasáhnout. Závěr o vině stěžovatele obecné soudy řádně odůvodnily. Neopomněly přesvědčivě vysvětlit, jakým způsobem hodnotily věrohodnost jednotlivých svědků a jaká zjištění z toho vyvodily.
Pakliže obecné soudy vyhodnotily výpovědi svědka Š. a B. jako nevěrohodné, a proto neuvěřily tvrzení obhajoby o autorství zmiňované WhatsAppové komunikace usvědčující stěžovatele ze spáchání stíhaného trestného činu, není Ústavní soud povolán jejich skutková zjištění přehodnocovat, a to již s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti hodnocení provedených důkazů. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry, který by byl zjevně patrný z obsahu napadených rozhodnutí, v nynějším případě Ústavní soud neshledal.
12. Uplatnění zásady in dubio pro reo má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V posuzované věci však soudy neměly po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, čímž naplnily ústavněprávní požadavky na ochranu základních práv stěžovatele jako obžalovaného v trestním řízení.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu