Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavních stížnostech stěžovatelů I. F., zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem, sídlem Pražská 255/41, Olomouc, a R. M., zastoupeného JUDr. Janou Barvíkovou, advokátkou, sídlem Vítkovická 3276/2a, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2021 č. j. 4 Tdo 439/2021-2927, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. července 2020 č. j. 4 To 303/2019-2849 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. září 2019 č. j. 2 T 101/2018-2660, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud usnesením ze dne 12. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2693/21 ,
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. Stěžovatelé v ústavních stížnostech vznáší totožné námitky, které uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, popř. přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Výjimkou je jen zjevná svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
15. K námitkám, kterými stěžovatelé brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze, jde-li o porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní kautely řádně vedeného trestního řízení.
16. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění rozsudku okresního soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Okresní soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatelů a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jejich vině. Velmi podrobně rozvedl, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl.
Oba stěžovatelé byli u hlavního líčení podrobně vyslechnuti, byly přečteny jejich výpovědi z přípravného řízení a konstatovány listinné důkazy. Okresní soud zdůraznil, že závěry stěžovatelů, které učinily ve věci odsouzeného P. K., byly přezkoumány z odborné stránky, a to znaleckým posudkem v oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaným znaleckým ústavem, Nemocnicí České Budějovice, a. s., kterým bylo prokázáno, že jedinou reálnou příčinou smrti u poškozených M. K. a K. K. bylo náhlé selhání srdce při úrazu elektrickým proudem.
Obhajobou předložené znalecké posudky podle okresního soudu jen navazovaly na původní taktiku obhajoby důsledně zpochybňující závěry znalců, kteří stanovili jako příčinu smrti K. K. a M. K. akutní selhání srdce při úrazu elektrickým proudem, a jelikož nebyly souladné se závěry stěžovatelů, které učinili jako znalci ve věci P. K., neměly podle názoru okresního soudu co do obhajoby stěžovatelů žádný zásadní význam. Okresní soud rozhodl podle § 216 odst. 1 trestního řádu, že další důkazy prováděny nebudou, neboť byly provedeny veškeré důkazy umožňující zjištění skutkového stavu věci v rozsahu nezbytném pro soudní rozhodnutí, a provádění dalšího dokazování by bylo nadbytečné a v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.
V této souvislosti upozornil na taktiku obhajoby s tím, že orgány činné v trestním řízení byly stěžovateli zahlcovány řadou přednesů, podání a návrhů, ve kterých bylo rozporováno velké množství detailů odvádějících pozornost od podstaty věci, a dále upozorňováno na fakta, která již byla vyřešena a vyargumentována soudy všech stupňů. Navrhovala-li obhajoba výslechy znalců z původního nalézacího řízení, jakož i znalců, kteří zpracovali nové posudky, které byly doloženy k návrhu na obnovu řízení, k tomu okresní soud vysvětlil, že nelze směšovat procesní postavení svědka a znalce.
Zdůraznil, že jelikož byly provedeny důkazy původní, provádění odvozených důkazů by bylo v rozporu se zásadou bezprostřednosti trestního řízení. Námitky týkající se znaleckého posudku Nemocnice České Budějovice, a. s., které druhý stěžovatel zopakoval v ústavní stížnosti, okresní soud označil za zavádějící s tím, že předmětný posudek nepochybně splňuje veškeré náležitosti znaleckého posudku a že správní řízení vůči Nemocnici České Budějovice, a. s., ve věci zániku práva vykonávat znaleckou činnost bylo zastaveno.
17. Krajský soud se s názorem okresního soudu o skutkovém stavu i právní kvalifikaci jednání stěžovatelů ztotožnil, když jeho závěry považoval za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že se jde o skutková zjištění bez důvodných pochybností pro rozhodnutí soudu, jak to předpokládá § 2 odst. 5 trestního řádu (korekci učinil pouze ve výroku o trestu). Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
18. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení důsledně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatelů, a to včetně argumentace k namítanému nevypracování revizního znaleckého posudku a nevyslechnutí jednotlivých znalců z původní věci. K námitce, že nebyli vyslechnuti znalci, kteří vypracovali znalecké posudky v původní věci, Nejvyšší soud zdůraznil, že tyto znalecké posudky byly v nyní posuzované věci provedeny jako listinné důkazy, takže strany měly možnost se k nim vyjádřit. Současně byly jako listinné důkazy provedeny i další znalecké posudky, které byly předloženy obhajobou v řízení o obnově. Rovněž podotkl, že soudy založily výrok o vině stěžovatelů nejen na znaleckých posudcích, které byly předloženy v původní věci, jak se snaží od počátku řízení naznačit oba stěžovatelé, nýbrž rovněž na základě dalších důkazů, a to zejména výpovědí samotných stěžovatelů, protokolů z hlavního líčení a zejména nahrávky ze dne 24. 9. 2015, která vystihovala jednání stěžovatelů i přípravu a realizaci znaleckého posudku. Poukázal na to, že podle učiněných skutkových zjištění se na neúplnosti, nepravdivosti a hrubé zkreslenosti předmětného znaleckého posudku oba stěžovatelé domlouvali již při zkoumání histologických preparátů, když především zkoumání histologických preparátů neprovedli záměrně důsledně, což nepochybně jako znalci byli povinni učinit a čehož si byli jako dlouholetí a zkušení znalci vědomi, přičemž následně úmyslně neuvedli ve svém znaleckém posudku popis těchto histologických preparátů a domlouvali se, jakou dají vzorkům, které zkoumali, interpretaci, aby znevěrohodnili znalecký posudek předložený orgány činnými v trestním řízení. Dále se prokazatelně záměrně snažili prokázat jinou příčinu smrti poškozených, která byla rozporuplná s jejich vlastními tvrzeními v jejich znaleckém posudku, aby záměrně zmátli soud a zpochybnili příčinu smrti poškozených, která byla následně potvrzena jinými znaleckými posudky.
19. Nejvyšší soud proto ve shodě s názorem okresního soudu a krajského soudu uzavřel, že osobní výpověď zpracovatelů daných znaleckých posudků by nepřinesla do posuzované věci žádné nové skutečnosti, když na základě výsledků provedeného dokazování bylo bez pochybností zřejmé, že oba stěžovatelé, bez ohledu na své odborné znalosti a povinnosti znalců, které byly na vyšší úrovni než se běžně požaduje u osoby vykonávající lékařské povolání, neboť byli znalci vykonávajícími dlouhodobě znaleckou činnost v oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, se záměrně snažili vytvořit znalecký posudek, který by podporoval verzi obhajoby o příčině smrti poškozených M. K. a K. K., a vypracovaným znaleckým posudkem se záměrně snažili zpochybnit a znevěrohodnit znalecký posudek, který jako příčinu smrti uváděl zásah elektrickým proudem. Nejvyšší soud nezjistil ani namítané porušení zásad bezprostřednosti, ústnosti a kontradiktornosti řízení. Konstatoval, že stěžovatelé byli k věci velmi podrobně vyslechnuti a svoje výpovědi v průběhu hlavních líčení doplňovali a upřesňovali a že současně byly před okresním soudem provedeny i listinné důkazy, ke kterým se mohly v hlavním líčení vyjádřit, takže zásady bezprostřednosti a ústnosti byly dodrženy. Ke stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl rovněž u namítaného porušení zásady kontradiktornosti řízení a práva na obhajobu s tím, že stěžovatelé se mohli vyjádřit ke všem provedeným důkazům a navrhovat provedení dalších důkazů, když skutečnost, že jejich důkazním návrhům nebylo vyhověno, sama o sobě neznamená porušení zásady kontradiktornosti řízení, neboť meze dokazování jsou stanoveny v § 2 odst. 5 trestního řádu. Námitku vůči reviznímu znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaný Nemocnicí České Budějovice, posoudil Nejvyšší soud shodně s názorem krajského soudu jako bezpředmětnou.
20. Na základě shora uvedených skutečností je nutno uzavřít, že Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatelů a po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovateli deklarovaným dovolacím důvodům. Zabýval se přitom i tím, zda postupem soudů nižších stupňů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné neústavní pochybení.
21. Přisvědčit nelze ani námitkám stěžovatelů, že obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Pravidlo in dubio pro reo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
22. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatelů. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nesly znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatelů, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
23. Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů (viz sub 1), jejich ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r. předseda senátu