Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., zastoupeného Mgr. Davidem Macháčkem, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2025 č. j. 12 To 33/2025-103 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2025 č. j. 0 Nt 2/2024-94, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl v trestním řízení uznán vinným ze zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku a ze zločinu maření spravedlnosti. Podle skutkových zjištění orgánů činných v trestním řízení měl uplatnit padělanou směnku, byť věděl o její nepravosti.
3. Následně stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení, který Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") zamítl, protože navržené nové důkazy (čestné prohlášení J. S., jeho svědecká výpověď a protokol z hlavního líčení u Krajského soudu v Ostravě, v němž byla posuzována trestná činnost stěžovateli kladená za vinu) podle jeho názoru nesplňovaly podmínku důkazů dříve soudu neznámých; dva z nich byly v předchozím řízení předloženy a třetí měl pouze podpůrný charakter a nic zásadního neprokázal. Okresní soud neshledal, že by tyto důkazy - samy o sobě nebo ve spojení s ostatními již hodnocenými důkazy - mohly vést k jinému závěru o vině nebo trestu stěžovatele, neboť spolehlivě pouze dokládaly, že mezi zúčastněnými osobami probíhala jednání o obchodních záležitostech, ale nevyvrátily původní skutková zjištění založená především na konzistentních výpovědích svědků a znaleckém posudku potvrzujícím falzifikaci směnky. Zejména svědecké výpovědi svědků H. a T. byly podle soudu od přípravného řízení konzistentní, přičemž původní originální směnka se jednoznačně lišila od směnky zfalšované, a stěžovatel své tvrzení o převzetí směnky u notáře neprokázal. Důvěryhodnost nově navrhovaných důkazů podle okresního soudu dále snižuje skutečnost, že byly předloženy až po vyhlášení rozhodnutí v původním řízení, přestože stěžovatel měl již od doby zahájení trestního stíhání (leden 2022) možnost identifikovat svědka J. S. a jeho výpověď získat.
4. Následnou stížnost stěžovatele podanou podle § 141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud se ztotožnil s argumentací okresního soudu: navržené důkazy neměly povahu nových a významných skutečností způsobilých vyvolat jiné rozhodnutí o vině či trestu. Dále uvedl, že J. S. ve své svědecké výpovědi ve veřejném zasedání poněkud upravil své tvrzení z čestného prohlášení s tím, že ve skutečnosti ani nevěděl, co mělo být účelem vystavení nové směnky a pouze si to následně domyslel.
Proti této svědecké výpovědi přitom stojí v původním řízení provedené konzistentní a věrohodné výpovědi svědků H. a zejména T., kteří uváděli, že originální směnka stěžovateli nikdy nebyla předána a že ji stále drží svědek T. Navíc bylo znaleckým posudkem zjištěno, že podpisy na směnce předložené stěžovatelem jsou velmi pravděpodobně falza. V takové situaci si nelze podle rekapitulace provedené krajským soudem představit, že by výpověď svědka J. S. - a to ani ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými - mohla odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu.
5. Podle stěžovatele obecné soudy při posouzení návrhu na povolení obnovy řízení zaujaly restriktivní přístup k jeho novým důkazům a uplatněným námitkám. Soudy dostatečně neprověřily relevanci čestného prohlášení J. S. (toto čestné prohlášení ostatně podle stěžovatele bylo ignorováno již v odvolacím řízení, kdy bylo rozhodováno o stěžovatelově vině a trestu). To přesto, že stěžovatel má jako fyzická osoba jen omezené možnosti jak provádět vlastní zkoumání okolností jemu za vinu kladené trestné činnosti, což by naopak měly důsledně činit samotné orgány činné v trestním řízení. O to víc je podle stěžovatele zarážející, že obecné soudy relativizují jeho zjištění. Přitom z judikatury Ústavního soudu plyne obecným soudům povinnost svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit, přičemž svévolné neprovedení důkazu v trestním řízení může být zásahem do práva na obhajobu. Stěžovatel je za dané situace podle svého názoru uznán vinným na základě výpovědí svědků, které ale neměl možnost v řízení před soudem efektivně zpochybnit. Obecné soudy se v odůvodnění napadených rozhodnutí omezily toliko na konstatování, že stěžovatelem navrhované nové důkazy nejsou způsobilé vyvolat jiné rozhodnutí ve věci. Soudy v jeho věci rovněž porušily východiska plynoucí z usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409) a z nálezů ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239) a ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193). Neprovedením stěžovatelem navrhovaných důkazů stěžovatel ztratil možnost konfrontovat svědky obžaloby.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.
8. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž jsou založena pravomocná soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původních rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je napravení případného justičního omylu a je vyjádřením zásady, že veřejný zájem na správném trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným, původním rozhodnutím [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 2445/08 a ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15
(N 168/78 SbNU 513)].
9. Úlohou Ústavního soudu není přezkoumávání správnosti původních rozhodnutí napadených návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení přezkoumávat meritorní rozhodnutí, ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 905/17
(N 176/96 SbNU 229)]. Posouzení Ústavního soudu se může týkat pouze toho, zda o návrhu na povolení obnovy řízení rozhodl obecný soud ústavně souladným způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí. Zamítl-li obecný soud takový návrh, je stěžejní, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10
(N 70/61 SbNU 89)]. Napadená usnesení ve stěžovatelově věci přitom v porovnání s uvedenými hledisky obstojí.
10. Podle zjištění Ústavního soudu je stěžovatelova argumentace velmi obecná a dostatečně nereaguje na odůvodnění napadených usnesení. Obecné soudy v nich v prvé řadě uvedly, že stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení nemůže být úspěšný už proto, že v jeho věci nejsou přítomny důkazy, které by byly v původním řízení neznámé a teprve dodatečně vyšly najevo. Přesto se obecné soudy stěžovatelovou argumentací zabývaly, přičemž vyslechly stěžovatelem navrhovaného svědka J. S., který ale potvrdil jen to, že osoby, které měly stěžovateli ve svém důsledku podsunout padělanou směnku, se sice scházely ke společným poradám v obchodních věcech, nicméně J.
S. nebyl svědkem toho, že by tyto osoby připravily pro stěžovatele padělanou směnku, aby nebyl s nárokem, který měla směnka zajišťovat, úspěšný. Naopak z řízení vyplynulo, že stěžovateli se nepodařilo prokázat jeho původní tvrzení o tom, kdy a za jakých okolností měl údajně padělanou směnku převzít. Obecné soudy navíc popsaly i další okolnosti, na základě nichž neuvěřily stěžovatelovu tvrzení o tom, že nevěděl o padělané směnce. Právě v této souvislosti Ústavní soud odkazuje na přiléhavé závěry obecných soudů, které jsou výše rekapitulovány.
Obecné soudy se rovněž nedopustily žádného porušení obecných principů plynoucích z judikatury Ústavního soudu, na kterou stěžovatel blanketně odkazuje. V jeho věci nejsou přítomné žádné opomenuté důkazy, protože obecné soudy se s důkazními návrhy v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení vypořádaly.
11. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu