Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem, sídlem Bělocerkevská 1037/38, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 483/2024-5424 ze dne 17. července 2024, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 1/2023-5314 ze dne 8. srpna 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 40 T 10/2020-5199 ze dne 31. srpna 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ("městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a dále funkci prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci, a to na dobu pěti let.
Pro část dílčích útoků stejného pokračujícího trestného činu byl stěžovatel napadeným rozsudkem zproštěn. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel jako předseda představenstva společnosti X ("X"), za tuto společnost v době v devíti případech neoprávněně prodal různým společnostem pšenici, ječmen a kukuřici ze zásob ve vlastnictví banky UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. ("UniCredit Bank"), která vlastnictví nabyla na podkladě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva.
Stěžovatel měl jednat s vědomím, že s takto zajištěnými zásobami nesmí X nakládat, a uvedeným jednáním způsobil škodu ve výši 88 936 911,01 Kč.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel namítá, že se orgány činné v trestním řízení nesnažily zajistit důkazy svědčící v jeho prospěch, byť je navrhoval. Konkrétně se mělo jednat o právní stanovisko advokátní kanceláře Deloitte. V této souvislosti připomíná nález sp. zn. II. ÚS 4029/19 ze dne 10. března 2020, který je podle něj použitelný i pro jeho případ a z něhož dovozuje, že lze uvedené právní stanovisko považovat za opomenutý důkaz. Nesouhlasí s výkladem, jaký obecné soudy zastávaly vůči smlouvě o úvěru a smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Tvrdí, že veškeré transakce byly realizovány způsobem, proti kterému UniCredit Bank nic nenamítala, což podle jeho názoru potvrzuje, že nemohl být srozuměn s tím, že se dopouští krádeže. Odkazuje na výpověď svědka J. N., která podle jeho názoru podporuje závěr o tom, že nemohl vědět, že nakládá s cizím zbožím.
6. Stěžovatel má za to, že napadená rozhodnutí neodůvodňují dostatečně jeho úmyslné zavinění, když obecné soudy nezohlednily všechny aspekty jím prováděných transakcí. Nejvyšší soud se podle něj v tomto ohledu nezabýval jeho přesvědčením, že obchodoval pouze se zásobami, které byly v převisu oproti údajům uvedeným ve skladištních listech. Obecné soudy podle něj nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu vztahující se k posuzování nepřímého úmyslu, přičemž odkazuje na nálezy sp. zn. III. ÚS 722/09 a
III. ÚS 1073/15
. V reakci na úvahy obecných soudů, že si ke kontrole množství skladovaných komodit objednal obchodní společnost SGS Slovakia spol. s r.o. vždy v době, kdy bylo množství zásob dostatečné, resp. kdy nedocházelo k jednotlivým obchodům, jejichž provedením se měl dopustit krádeže, uvádí, že ke kontrolám docházelo každé tři měsíce, takže je nereálné, aby byl daný stav natolik odlišný ode dne, kdy se obchody uskutečnily. Poukazuje na to, že v obchodních společnostech, které zásoby skladovaly v době, kdy se banka rozhodla zesplatnit úvěr, ztratil kontrolní vliv a možnost cokoliv ovlivnit. Je přesvědčen, že obecné soudy nesprávně aplikovaly právní úpravu skladištního listu a ujednání o jejich použití.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však zde nejde.
9. Jestliže stěžovatel obecným soudům vytýká, že neprovedly jím navrhovaný důkaz v podobě právního stanoviska, musí Ústavní soud připomenout, že dokazováním orgány činné v trestním řízení zjišťují skutkový podklad pro své rozhodnutí. Proto nehodlá rozporovat postoj obecných soudů, že právní stanovisko nemělo žádný vztah ke skutkovým zjištěním a týkalo se právních otázek, jejichž řešení přísluší soudu (srov. bod 40 rozsudku městského soudu a bod 11 usnesení Nejvyššího soudu). Závěry vyplývající z nálezu sp. zn. II.
ÚS 4029/19 ze dne 10. března 2020 (N 49/99 SbNU 111) na posuzovanou věc nelze aplikovat, neboť v nálezu Ústavní soud vytýkal absenci jakéhokoli vysvětlení odklonu od právních závěrů obsažených v rozhodnutích jiných soudů v obdobných věcech, zatímco v posuzované věci k žádnému takovému odklonu nedošlo (ani stěžovatel to netvrdí). Stěžovateli nelze přisvědčit, že by obecné soudy upustily od vypořádání se s jiným právním názorem k problematice skladištních listů, neboť i k této otázce řádně vyložily své právní úvahy a pozorně se vypořádaly s námitkami uplatněnými obhajobou, jak o tom bude dále řeč.
10. Stěžovatel námitku týkající se toho, jak obecné soudy vyložily obsah smlouvy o úvěru a smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, blíže nespecifikuje. Ústavní soud proto pouze odkazuje na body 18 až 32 usnesení Nejvyššího soudu, kde byl přesvědčivě vysvětlen jak obsah zmiňovaných smluv, tak výklad týkající se vlastnického práva ke komoditám, jichž se týkal skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, zejména pak toho, že toto vlastnické právo nijak neovlivňovaly skladištní listy. Ústavní soud nenalezl ničeho, co by těmto úvahám vytknul.
11. Jako přesvědčivé vyhodnotil Ústavní soud též odůvodnění, kterým obecné soudy podepřely svůj závěr o úmyslném zavinění stěžovatele. Odkazuje na bod 34 usnesení Nejvyššího soudu, kde byly shrnuty hlavní důvody vysvětlující uvedený závěr. Dále odkazuje na body 10, 13, 16 a 17 usnesení vrchního soudu a body 44 až 48 a 67 rozsudku městského soudu, kde obecné soudy reagovaly na stěžovatelovu obhajobu, jejíž součást tvořily i námitky uvedené výše.
12. Ústavní soud v uvedené argumentaci obecných soudů neshledal žádný logický exces či jinou podstatnou vadu, která by mohla odůvodňovat jeho kasační zásah. Nesdílí názor stěžovatele, že by obecné soudy při posuzování jeho nepřímého úmyslu postupovaly v rozporu s pravidly vymezenými judikaturou Ústavního soudu. Jestliže stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nepřihlédly ke všem aspektům uskutečňovaných transakcí, neuvádí žádný takový aspekt, který obecné soudy skutečně přehlédly a který by byl způsobilý zpochybnit závěr o jeho úmyslném zavinění.
13. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 16. října 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu