Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky L. M., zastoupené Mgr. Gabrielou Podzimkovou, advokátkou, sídlem Mrštíkova 399/2a, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2025 č. j. 8 Tdo 361/2025-575, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2024 č. j. 8 To 106/2024-521 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. října 2024 č. j. 49 T 9/2024-476, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatelka byla odsouzena za přípravu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. j) trestního zákoníku a za spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Krajský soud v Ústí nad Labem po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka dne 10. 5. 2024 telefonicky požádala člověka, o kterém věděla, že je recidivista s bohatou trestní minulostí, o osobní setkání (tento člověk vystupoval v trestním řízení jako svědek). O pět dní později se setkali na parkovišti u obchodního domu. Zde stěžovatelka svědkovi sdělila, že chce, aby za úplatu usmrtil jejího manžela, protože ho nenávidí a chce po něm zdědit majetek. Navrhla, aby svědek u manželova domu přerušil v rozvodné skříni dodávku elektrické energie, čímž by ho vylákal před dům a poté u elektrického rozvaděče usmrtil. Svědkovi za vraždu nabídla odměnu 1 000 000 Kč se složením zálohy ve výši 500 000 Kč. Stěžovatelka poté utvrzovala svědka, že shání peníze na zaplacení zálohy a dne 22. 5. 2024 mu sdělila, že zvyšuje odměnu na 1 500 000 Kč, navýšenou o úroky ve výši 20 000 Kč měsíčně do zaplacení částky.
3. Téhož dne, tj. 22. 5. 2024, se stěžovatelka setkala se svědkem (kvůli další domluvě) na čerpací stanici. Ačkoli jí byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel, dojela stěžovatelka na čerpací stanici automobilem. Stěžovatelka zde svědkovi oznámila, že má problém sehnat peníze. Sdělila, že chce, aby manžel zemřel ještě v tom týdnu. Zároveň dodala, že majetek manžela má hodnotu 30 000 000 Kč a zopakovala, že chce, aby zemřel. K tomu nicméně nedošlo, neboť svědek nikoho zavraždit nechtěl. Nejdříve si myslel, že stěžovatelka nemyslí svou žádost vážně, po opětovném kontaktu z její strany si ale uvědomil, že ano. Dne 19. 5. 2024 se proto obrátil na policii, která stěžovatelku díky jeho pomoci bezprostředně po schůzce na čerpací stanici zadržela.
4. Krajský soud stěžovatelce uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti roků, trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků a uložil jí povinnost zaplatit manželovi jako poškozenému náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím.
5. Odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl. Rozsudek krajského soudu a ani řízení, které mu předcházelo, netrpí žádnými vadami. Krajskému soudu nelze nic vytknout, neboť věc správně posoudil po skutkové i právní stránce a rozsudek odůvodnil přesvědčivě a nadstandardně podrobně. Stěžovatelka v odvolacím řízení pouze opakuje námitky, se kterými se již krajský soud vypořádal. Uložený trest není nepřiměřeně přísný a adekvátní je i uložení povinnosti zaplatit odškodnění za nemajetkovou újmu, neboť šlo o intenzivní zásah do osobnostní sféry poškozeného.
6. Stěžovatelka podala proti usnesení vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Rozhodná skutková zjištění nejsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, nejsou založena na nepoužitelných důkazech a nedošlo ani k neprovedení navrhovaných podstatných důkazů. Nejde o policejní provokaci, protože policie pouze reagovala na již projevený zájem stěžovatelky spáchat trestnou činnost a využila k tomu prostředky, s nimiž zákon počítá. Nedošlo ani k nesprávnému právnímu posouzení věci a jednání stěžovatelky naplňuje všechny znaky přípravy trestného činu a snahy získat trestnou činností majetkový prospěch. V neposlední řadě Nejvyšší soud konstatoval, že uložený trest není nepřiměřeně přísný.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti staví svou argumentaci na čtyřech argumentačních okruzích. Zaprvé, Nejvyšší soud pochybil odmítnutím stěžovatelčina dovolání pro zjevnou neopodstatněnost, neboť měl provést meritorní přezkum. Formalisticky podřadil většinu argumentů pod "skutkovost" a nevypořádal se s řadou právních otázek, které stěžovatelka vznesla. Zadruhé, policie se dopustila nepřípustné provokace a trestní soudy užily důkaz, který trestní řád nezná. Svědek svými otázkami a nátlakem nepřípustně vyvolal stěžovatelčiny výroky, které později sloužily jako klíčový důkaz o jejím úmyslu. Zatřetí, trestní soudy nepřipuštěním stěžovatelčiných klíčových důkazů a řádným neodůvodněním jejich neprovedení zasáhly do zásady rovnosti zbraní a stěžovatelčina práva na obhajobu. Tyto důkazy mohly významně zpochybnit verzi skutkového děje přijatou trestními soudy. Trestní soudy řádně neodůvodnily jejich neprovedení, výsledkem čehož je jednostranné hodnocení důkazů obžaloby. Začtvrté, trestní soudy v rozporu s pravidlem in dubio pro reo založily závěr o vině stěžovatelky výhradně na výpovědi nevěrohodného svědka (recidivisty) a všechna tvrzení stěžovatelky plošně odmítly jako lživá a účelová. Bez přímých důkazů dovodily její zištný motiv, ačkoli nebylo prokázáno, že by mohla mít faktický majetkový prospěch ze smrti manžela.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
9. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ústavní soud posuzuje jen vybočení trestních soudů z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu. Ústavní soud může rozhodnutí zrušit také tehdy, pokud v něm nebyl důkazní postup popsán a logicky odůvodněn, popřípadě trestní soud relevantní důkaz opominul [např. nálezy ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000
(N 181/20 SbNU 267) nebo ze dne 28. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 1026/21
(N 11/110 SbNU 106), body 27 a 28]. K ničemu takovému však v této věci nedošlo.
10. Stěžovatelka v zásadě jen opakuje argumentaci již uplatněnou v řízení před trestními soudy. Ty se s ní přitom v souladu s ústavními požadavky vypořádaly, detailně odůvodnily své závěry a jejich zjištění vycházejí z provedeného dokazování a jsou jeho logickým důsledkem. Dokazování provedly důkladně a vzaly v potaz jak všechny důkazy, které usvědčují stěžovatelku, tak i ty, které svědčí v její prospěch. Stěžovatelka již vypořádané argumenty ostatně namítala i v dovolacím řízení. Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil, že v takové situaci jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, načež detailně a přesvědčivě odůvodnil, proč tomu tak je i v této věci (bod 10 a následující usnesení Nejvyššího soudu). Tento postup je v souladu se stěžovatelkou uváděnou judikaturou a není na něm nic neústavního [srov. nález ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04
(N 114/34 SbNU 187), část IV].
11. Policie se ani nedopustila žádné nepřípustné policejní provokace. K té dochází v situaci, kdy se policisté či osoby jimi řízené neomezují na vyšetřování trestné činnosti v zásadě pasivním způsobem, ale vyvíjejí takový vliv na jedince, kterým ho přimějí ke spáchání trestného činu, který by jinak nespáchal, a to proto, aby bylo možné tento trestný čin prokázat, tj. předložit o něm důkazy a zahájit trestní stíhání (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 5. 2. 2008 Ramanauskas proti Litvě, č. 74420/01, § 55).
12. Taková situace ale v posuzované věci zjevně nenastala. Trestní soudy srozumitelně vysvětlily, že všechen kontakt iniciovala stěžovatelka, a že se svědek obrátil na policii až po opakované urgenci stěžovatelky, aby provedl vraždu. Policie pouze reagovala na již existující záměr stěžovatelky spáchat trestnou činnost. Svědek byl poučen policií, že nebude stěžovatelku kontaktovat a ani ji volat, a že všechny její zprávy bude hned přeposílat policii. Na schůzce na čerpací stanici se choval svědek pasivně a pouze se stěžovatelky zeptal, zda trvá na tom, co po něm žádá. Tyto skutečnosti přitom vyplývají z exaktních důkazů, jako jsou textové zprávy zasílané stěžovatelkou či prostorový odposlech ze schůzky na čerpací stanici (srov. body 14 a 15 usnesení Nejvyššího soudu a body 15 až 25 rozsudku krajského soudu). Toto posouzení je v souladu s ústavními požadavky.
13. Neopodstatněný je i argument, že takový operativně pátrací prostředek, jaký v této věci použila policie, trestní řád nezná. Šlo totiž o sledování osob a věcí (pod které spadá i užití prostorových odposlechů) podle § 158d odst. 1 a 2 trestního řádu, přičemž k němuž v souladu se zákonem udělil státní zástupce souhlas (body 14 a 15 usnesení Nejvyššího soudu a body 23 až 25 rozsudku krajského soudu).
14. Trestní soudy také v souladu s ústavními požadavky odůvodnily, proč neprovedly stěžovatelkou navržené důkazy. Vysvětlily, že na základě již provedeného dokazování zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. Většina stěžovatelkou navržených důkazů měla kromě toho prokázat skutečnosti, které nemají žádnou souvislost s posuzovanou věcí (bod 12 usnesení Nejvyššího soudu, bod 7 usnesení vrchního soudu a bod 47 rozsudku krajského soudu). Na tom není nic neústavního [srov. nález ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/09
(N 60/56 SbNU 643), bod 17].
15. V neposlední řadě se trestní soudy nedopustily žádného neústavního pochybení ani v závěru o vině stěžovatelky. Srozumitelně vysvětlily, proč je svědek věrohodný. Jeho výpověď podporují jiné důkazy, například textová komunikace mezi ním a stěžovatelkou, pohyb telefonu stěžovatelky, fotodokumentace z kamerového záznamu či zvukový záznam ze schůzky na čerpací stanici. Tyto důkazy vyvracejí tvrzení stěžovatelky. Věrohodnost svědka nesnižuje podle trestních soudů ani to, že je recidivista - tato skutečnost jeho věrohodnost v posuzované věci naopak zvyšuje.
I přesto, že má zřejmě averzi vůči orgánům činným v trestním řízení, bylo pro něj jednání stěžovatelky natolik problematické, že se obrátil na policii. Tím se sám vystavil možnému ohrožení trestním stíháním, neboť mohlo vzniknout podezření o jeho aktivním zapojení do plánované vraždy. Na základě těchto a dalších důkazů (například prověrky u domu, kde měla vražda proběhnout, omezení společného jmění manželů či toho, že stěžovatelka na internetu hledala nejlepší způsoby usmrcení) trestní soudy zároveň prokázaly stěžovatelčin zištný úmysl dědit po manželovi, který se s ní chtěl rozvést (bod 13 a 23 usnesení Nejvyššího soudu, bod 8 usnesení vrchního soudu a body 50 až 62 rozsudku krajského soudu).
16. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu