USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2025 o dovolání, které podala obviněná L. M., rozená P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2024, č. j. 8 To 106/2024-521, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 9/2024,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Obviněná L. M. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2024, č. j. 49 T 9/2024-476, uznána vinnou přípravou zločinu vraždy podle § 20 odst. 1, § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku (bod 1 výroku rozsudku) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 2 výroku rozsudku). Za tyto trestné činy byla podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 6 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 4 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 (tří) roků. O náhradě nemajetkové újmy poškozenému bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.
2. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2024, č. j. 49 T 9/2024-476, napadla obviněná odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2024, č. j. 8 To 106/2024-521, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci námitek uvedla, že v popisu skutku nejsou specifikovány skutečnosti, které by odůvodnily závěr, že došlo ke spáchání přípravy zločinu vraždy, a to z důvodu, že kroky popsané ve skutkové větě nedosahují takových konkrétností, aby bylo možné učinit uvedený závěr. Pouhou myšlenku ani její projev nelze trestním právem postihovat.
Podle obviněné nemohlo nikdy dojít k naplnění tvrzeného závěru, neboť prostředkem byl nezpůsobilý nástroj v podobě svědka K., který na jedné straně vystupoval jako nájemný vrah a na druhé straně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Soudy v dané věci rovněž uložily podle jejího mínění nepřípustný trest, který je v extrémním rozporu s povahou a závažností daného činu a neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 312/2015, uvedla, že v dané věci byli pachatelé také stíháni za přípravu vraždy, avšak byli odsouzeni k mírnějšímu trestu než ona (myšleno obviněná).
Soud tak podle ní postupoval při uložení trestu v rozporu se zásadami pro jeho ukládání a rovněž v rozporu se zásadami přiměřenosti a humanity. Dále argumentovala tím, že soudy odmítly provést výslechy jí navržených svědků, což mělo vliv na skutková zjištění, neboť jimi mohlo být prokázáno, že nikdy neměla v úmyslu poškozeného usmrtit. Z provedených důkazů pak podle jejího názoru nelze dovodit, že by v případě úmrtí poškozeného měla z dědictví nějaký prospěch, přičemž soudy pojaly problematiku dědictví velmi zjednodušeně.
Je přesvědčena, že klíčový důkaz – nahrávka, je procesně nepoužitelným důkazem, neboť se jedná o provokaci k trestnému činu, když svědek K. ji měl provokovat, vkládat jí slova do úst a snažit se jí podsunout, aby pronesla, že chce svého manžela usmrtit. V této souvislosti citovala závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 793/2022, že „vyprovokovaný skutek nezakládá trestní odpovědnost vyprovokované osoby trestným činem, jehož zákonné znaky by jím – nebýt provokace – byly naplněny“. Podobně vyprovokovaná měla být i komunikace přes WhatsApp.
Jedná se tak podle dovolatelky o procesně nepoužitelné důkazy. Dalšími usvědčujícími důkazy měly být SMS zprávy, které jsou však pouze nepřímým důkazem. Podle názoru obviněné je svědek K. nedůvěryhodný, a to s ohledem na jeho trestní minulost. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2024, č. j. 8 To 106/2024-521, zrušil a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyjádřila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obsahuje skutková věta konkrétní údaje, na jejichž podkladě lze s jistotou konstatovat, že obviněná podnikla reálné kroky k odstranění poškozeného, přičemž nejvýraznějšími z nich bylo objednání potenciálního vraha, obhlížení místa činu včetně identifikace poškozeného. Ze skutkových zjištění rovněž zřetelně vyplývá snaha o získání majetkového prospěchu a zvolená právní kvalifikace je tudíž správná. Stejně tak nelze považovat uložený trest za nepřiměřeně přísný, neboť bylo použito moderační ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, a to výrazně pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Podle státního zástupce soudy rovněž neopomenuly provést podstatné důkazy, důkazními návrhy obviněné se zabývaly a stanovisko týkající se jejich nadbytečnosti jasně a logicky zdůvodnily, stejně tak nebyly naplněny znaky policejní provokace. Nebyl to policejní orgán ani nastrčený provokatér, kdo vzbudil v obviněné rozhodnutí spáchat předmětný trestný čin. Toto rozhodnutí pojala sama dovolatelka, tudíž usvědčující důkazy tak nelze považovat za nezákonné. Pokud jde o věrohodnost svědka K., jeho výpověď koresponduje s dalšími usvědčujícími důkazy a není tedy důvod o ní pochybovat. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněná uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou jí uplatněnou v řízení před soudy nižších stupňů, včetně odvolání. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že provedenému dokazování nelze ničeho vytknout, neboť skutkový stav byl zjištěn na základě provedení dostatečného počtu relevantních důkazů, které byly hodnoceny jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a to velmi precizním způsobem. Pochybení ostatně neshledal ani odvolací soud (bod 6 usnesení). Závěry soudů jsou logické, bez zjevných nesprávností, které by vyžadovaly kasační zásah ze strany Nejvyššího soudu. Stejně tak Nejvyšší soud neshledal v posuzovaném případě porušení práva obviněné na obhajobu či práva na spravedlivý proces.
12. Ve vztahu k námitce týkající se neprovedení navržených důkazů, a to výslechu v dovolání specifikovaných svědků a přečtení úředního záznamu o vytěžení A. K., pak musí Nejvyšší soud obviněnou upozornit na skutečnost, že z konstantní judikatury vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu z bodu 47 rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, z jakých důvodů soud důkazní návrhy dovolatelky odmítl. V případě navržených výslechů svědků V., B. a L. dospěl k závěru, že ty se měly vyjadřovat k zosnování vraždy bývalé manželky poškozeného poškozeným, což se však nevztahovalo k projednávané věci. Výslech svědků Č. a B. pak považoval soud prvního stupně za nadbytečný. Otázkou odmítnutí některých důkazních návrhů se zabýval i odvolací soud, který v bodě 7 svého usnesení vyslovil s postupem soudu prvního stupně souhlas. Vzhledem k uvedeným skutečnostem, kdy na důkazní prostředky obviněnou navržené bylo dostatečným způsobem soudy nižších stupňů reagováno, přičemž dovolací soud se s jejich argumentací ztotožňuje, tak nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv k uvedeným závěrům soudů nižších stupňů dodávat a námitky obviněné tak posoudil jako neopodstatněné.
13. Akceptovat nemohl Nejvyšší soud ani námitku týkající se [ne] věrohodnosti svědka K. Je zřejmé, že tuto otázku nastolila obviněná již v řízení před soudem prvního stupně, který však dospěl k závěru, že zmíněný svědek je věrohodný (bod 53 rozsudku). V tomto ohledu Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že je obvyklé, že při výslechu svědka si soud provádějící tento úkon učiní závěr o jeho věrohodnosti. Je tak na orgánu provádějícím výslech, aby výpověď svědka posoudil a rozhodl se, do jaké míry ji považuje za věrohodnou či nikoliv. Přitom nelze považovat za automatické, že svědek s kriminální minulostí je a priori nevěrohodný, byť je obvyklé, že se k jeho výslechu přistupuje zpravidla s vyšší opatrností. Tak si právě počínal soud prvního stupně, který velmi logicky a výstižně uzavřel, že jednání, které po svědkovi požadovala dovolatelka, bylo natolik kriminálně závadné, že i svědek jako osoba s averzí k orgánům činným v trestním řízení neváhal příslušné jednání oznámit Policii ČR. Navíc, jak správně uvedl odvolací soud, výpověď svědka K. je podporována i jinými, v předmětné trestní věci provedenými důkazy, kdy je vhodné poukázat např. na WhatsAppovou komunikaci mezi svědkem a obviněnou, staženou ze svědkova mobilního telefonu (bod 8 usnesení). Nejvyšší soud tak nemá důvod cokoli na závěrech soudů nižších stupňů týkajících se uvedené otázky měnit.
14. Lze obecně souhlasit s obviněnou v tom, že důkaz získaný na základě policejní provokace je absolutně neúčinný v trestním řízení vedeném proti vyprovokované osobě (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, publikované pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr.). S ohledem na konstantní judikaturu je však třeba dovolatelku upozornit na skutečnost, že o policejní provokaci či nepřípustnou ingerenci policejního orgánu do skutkového děje nemůže jít za situace, kdy policie pouze reaguje na již projevený zájem pachatele uskutečnit trestné jednání a jestliže k tomu policejní orgán případně využije některé aktivity, s nimiž zákon počítá, např. předstíraný převod podle § 158c tr.
ř. a použití agenta podle § 158e tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 68/2014, uveřejněné pod č. 29/2019 Sb. rozh. tr.). Naproti tomu se za policejní provokaci považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla.
Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, publikované pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr.).
15. V posuzovaném případě ze skutkových zjištění však vyplývá, že to byla právě obviněná, kdo telefonicky požádal svědka J. K. o první setkání, na kterém mu sdělila svůj záměr usmrtit manžela. První kontakt tak zcela zjevně učinila dovolatelka, což ostatně před soudem sama potvrdila (bod 4 rozsudku soudu prvního stupně), byť tvrdila, že její snahou bylo uvedeného svědka „vtáhnout do své hry“ [přehlédnout v rámci argumentace obviněné a jejího tvrzení o nepřípustné policejní provokaci nelze bezpochyby ani výpověď svědka J. K., který mj. uvedl, že před ním mluvila obviněná o tom, že by se potřebovala poškozeného zbavit, že by pak dostala snad 20 milionů]. Tuto skutečnost navíc potvrdil i svědek K., a dokládá ji rovněž komunikace mezi ním a obviněnou, která byla zajištěna ze svědkova telefonu (body 15 a 18 rozsudku soudu prvního stupně). Skutková zjištění dále potvrzují, že teprve na základě kontaktu s obviněnou svědek J. K. oznámil dne 19. 5. 2024 záměr obviněné Policii ČR, která následně začala konat. Je tak zřejmé, že Policie ČR reagovala až na záměr dovolatelky spáchat předmětný trestný čin a nemůže se tudíž jednat o nepřípustnou policejní provokaci. Námitka obviněné je tak nedůvodná a příslušné důkazy v trestním řízení použitelné.
16. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tak bylo možné zařadit námitky, že jednání obviněné nenaplnilo znaky přípravy ke zločinu vraždy a že nebylo prokázáno, že svým jednáním zamýšlela získat majetkový prospěch. Tyto námitky však Nejvyšší soud považoval za neopodstatněné, a to z následujících důvodů.
17. Podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku je přípravou jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu. Příprava je prvním relevantním stadiem trestné činnosti, neboť pouhá myšlenka nebo projev úmyslu spáchat trestný čin, předcházející přípravě, není ještě trestným činem. Trestní zákoník vymezuje přípravu, jako
a) jednání záležející v úmyslném vytváření podmínek, spočívajících zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu či pomoci, b) pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3 věta za středníkem), c) u kterého to trestní zákoník výslovně stanoví, d) pokud nedošlo k pokusu ani dokonání takového zvlášť závažného zločinu.
18. Jak dále vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 7 Tdo 694/2021), příprava trestného činu je prvním právně významným trestně postižitelným vývojovým stadiem trestné činnosti, následujícím po pojetí myšlenky (úmyslu) spáchat trestný čin. Příprava nevykazuje ještě povahu jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu uvedeného konkrétního zvlášť závažného zločinu (v tomto případě provinění), jen vytváří úmyslně podmínky pro spáchání takového zvlášť závažného činu. Příprava vyvolává zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu. Tím se liší na jedné straně od projevu úmyslu takový zločin spáchat, který uvedenou povahu ještě nemá, a na druhé straně od pokusu zvlášť závažného zločinu, při němž pachatelovo jednání pokročilo dále než příprava a již bezprostředně směřuje k jeho dokonání.
19. Pouhý úmysl, byť veřejně vyslovený, spáchat zvlášť závažný zločin, jehož příprava je trestná, není jeho přípravou, pokud za takto vysloveným úmyslem nenásledují kroky natolik konkrétní, aby z nich bylo možné identifikovat, že se jedná o přípravu k určitému trestnému činu. Projev myšlenky spáchat trestný čin bude výjimečně trestný jako příprava pouze tehdy, pokud by pachatel již přistoupil též ke konkrétnímu jednání, z něhož by byla patrná reálnost jeho myšlenky konkrétní trestný čin (např. vraždu) uskutečnit, byť nikoli bezprostředně. Pro vystižení hranice mezi beztrestným vyjádřením úmyslu čin spáchat, které přípravou ještě není, a situací, kdy jde již o vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, a tedy přípravu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, je důležité zhodnocení konkrétních okolností, za nichž k vyjádření myšlenky pachatele a případně jejímu sdělení jiné osobě došlo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 514/2017, uveřejněné pod č. 35/2018 Sb. rozh. tr.).
20. Přípravné jednání může spočívat i v takové formě útoku, která svým charakterem nedosahuje ještě intenzity jednání bezprostředně směřujícího k dokonání zamýšleného zvlášť závažného zločinu, vytváří však objektivní podmínky pro následné uskutečnění takového záměru. Příprava zvlášť závažného zločinu je jednáním úmyslným, při němž úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky toho konkrétního způsobu přípravy, o nějž se jedná, současně však je v úmyslu zahrnuto i zaměření přípravy k spáchání individuálně určitého zvlášť závažného zločinu. Nevyžaduje se však detailní promyšlenost a konkretizace připravovaného útoku na zájem chráněný trestním zákoníkem, neboť postačí, aby se čin jevil pachateli dostatečně určitým (Šámal, P. a kol: Trestní zákoník: Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 282).
21. Příprava k zvlášť závažnému zločinu je v trestním zákoníku vymezena jednak obecně jako úmyslné vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, jednak zákon příkladmo vypočítává jednotlivé typické způsoby přípravného jednání mezi nimi i opatřování prostředků k jeho spáchání. Opatřování prostředků nebo nástrojů k spáchání zvlášť závažného zločinu záleží např. v zakoupení nezbytných prostředků nebo nástrojů, jejich zapůjčení, popř. vyrobení (Šámal, P. a kol: Trestní zákoník: Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 283.). Je proto nutné, aby vedle myšlenky či projevu úmyslu spáchat trestný čin bylo bez pochybností prokázáno i další konkrétní jednání, kterým jsou vytvářeny podmínky pro spáchání konkrétního trestného činu. Bez tohoto právně významného jednání se nemůže jednat o přípravu trestného činu ve smyslu zákona. Jde přitom i o to, že bez náležité specifikace povahy jednání, v němž je spatřována příprava, nelze s určitostí zjistit, k jakému trestnému činu má směřovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 109/2017).
22. V posuzované trestní věci lze závěry soudů nižších stupňů o naplnění znaků přípravy ke zločinu vraždy označit za správné. Skutková zjištění totiž jednoznačně potvrzují, že obviněná zamýšlela usmrtit svého manžela, přičemž za tímto účelem kontaktovala J. K., kterému nabídla úplatu s tím, že mu na setkání předestřela podrobný způsob, jakým by zmíněného usmrcení poškozeného mohlo být dosaženo (navrhla, aby J. K. nejdříve přerušil dodávku elektrické energie v rozvodné skříni v blízkosti domu, čímž by poškozeného vylákal z domu a následně by jej nespecifikovaným způsobem usmrtil). V této souvislosti je dále třeba zmínit, že dovolatelka svědkovi K. ukázala fotografii manžela z facebookového profilu, bezprostředně poté s ním jela do místa bydliště poškozeného (na příslušnou adresu jej navigovala), kde mu ukazovala příjezdovou cestu a předmětný elektrický rozvaděč, a navíc cestou označila i poškozeného, který se v té době nacházel poblíž domu. O vážnosti záměru obviněné svědčí i to, že nabízenou odměnu navýšila z částky 1 mil. Kč na 1,5 mil. Kč, včetně úroků 20 tis. Kč do splacení celkové částky. Nelze tak přisvědčit námitce dovolatelky, že popis skutku neobsahuje konkrétnosti o přípravě zločinu vraždy, tudíž tato námitka je zcela zjevně neopodstatněná. V tomto směru s ohledem na provedené důkazy a logičnost závěrů soudů nižších stupňů ohledně vysloveného záměru obviněné usmrtit svého manžela svědkem J. K., byla obhajoba obviněné [mj. i pokud šlo např. o shora uvedenou částku a úroky, s tím, že finanční prostředky si chtěla od uvedeného svědka půjčit na své podnikání a pak mu je vracet i s úroky (stejně jako tvrzení, že svědka chtěla vtáhnout do své hry ohledně zavraždění manžela, kdy pak svědkovi chtěla sdělit, že vše má nahrané, pokud by se jí něco stalo (nahrávku však žádnou nepořídila)] označena za účelovou.
23. Za nedůvodnou považoval Nejvyšší soud i námitku obviněné, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním zamýšlela získat majetkový prospěch. Skutková zjištění totiž jednoznačně potvrzují, že dovolatelka svědkovi K. sdělila, že zamýšlí manžela usmrtit z důvodu, že jej nenávidí a chce zdědit veškerý majetek. To jednoznačně potvrzuje zištný záměr obviněné, bez ohledu na její tvrzení, že soudy zjednodušily problematiku dědického řízení s tím, že závěr o dědictví lze učinit teprve z obsahu soupisu majetku.
Navíc skutková zjištění potvrzují, že obviněná o majetku poškozeného přehled zjevně měla, neboť uvedla, že jeho hodnota činí asi 30 mil. Kč, což však v dovolání taktně pominula [rovněž před svědkem K. se obviněná zmínila o možnosti získat smrtí manžela částku cca 20 milionů korun – viz shora bod 15]. V této souvislosti nelze rovněž přehlížet výpověď poškozeného (manžela obviněné), který se vyjádřil k majetkovým poměrům jak jeho, tak obviněné, ještě před uzavřením manželství, když mj. uvedl, že v případě rozvodu mělo vše zůstat jemu.
Rovněž uvedl, že nikdy neměl v úmyslu obviněnou usmrtit (tato v době uzavření manželství žádný majetek neměla), což rovněž vyvrací jednu z verzí obhajoby obviněné, že pokud by se jí něco stalo, měla disponovat nahrávkou, ze které by snaha o její likvidaci mohla vyplývat (viz shora bod 22 ve vztahu k svědkovi J. K.).
24. Z uplatněných námitek rovněž vyplynulo, že obviněná považuje uložený trest za přísný. K této námitce je vhodné uvést, že měla být uplatněna v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (tento dovolací důvod je naplněn, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným), což obviněná neučinila. Pod uvedený dovolací důvod lze například podřadit námitky, že v daném případě byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo, že byl uložen nepřípustný druh trestu.
V rámci tohoto dovolacího důvodu ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. však nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci je zřejmé, že došlo k uložení trestu pod zákonnou trestní sazbu v trvání 10 let, a to za využití ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, přitom obviněná byla ohrožena trestní sazbou v rozmezí od 15 do 20 let odnětí svobody.
Z těchto důvodů nelze uložený trest považovat za nepřiměřeně přísný při plném respektování práva na spravedlivý proces. Odkaz obviněné na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 312/2015, v jehož rámci byla posuzována věc pachatelů, kteří byli odsouzeni za přípravu vraždy k mírnějšímu trestu než obviněná, nemůže na uvedených závěrech ničeho změnit, neboť uložený trest je výsledkem tzv. soudcovské individualizace trestu, kdy příslušný trest je ukládán vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu.
V posuzované věci tak soud prvního stupně v bodě 66. rozsudku zohlednil řadu polehčujících i přitěžujících skutečností, například i to, že obviněná neprojevila ani náznak sebereflexe.
25. I přes výše uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Takové pochybení (viz shora bod 25.) ovšem ve věci obviněné dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněné přisvědčit, neboť jí byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí (viz shora bod 24). Uplatněná námitka je tudíž zjevně neopodstatněná.
26. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněná uplatnila v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
27. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 6. 2025
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu