Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Evou Novou, advokátkou, sídlem Doupovská 1411/4, Praha 15 - Hostivař, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2024 č. j. 4 Tdo 447/2024-934, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. února 2024 č. j. 13 To 28/2024-785 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 14. prosince 2023 č. j. 8 T 83/2023-644, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Berouně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (skutek I/1), přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (skutek I/2), přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku (skutek II/1) a přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (skutek II/2). Za přečiny uvedené pod bodem I výroku o vině okresní soud uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců. Současně mu za tato jednání uložil trest zákazu činnosti, a to zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Za přečiny uvedené pod bodem II výroku o vině uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu uložil ochranné opatření, a to ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické ambulantní formou.
3. Uvedených trestných činů se stěžovatel podle závěrů okresního soudu dopustil (ve stručnosti uvedeno) tím, že řídil osobní motorové vozidlo, ač si byl vědom toho, že má uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání do třiceti měsíců, v průběhu pátrání po jeho pobytu jako podezřelého v souvislosti s oznámením další násilné trestné činnosti, které se měl dne 14. 12. 2021 dopustit, opakovaně (způsobem blíže popsaným ve skutkové větě rozsudku) vyhrožoval prostřednictvím telefonu a SMS zpráv policistům při výkonu služby jejich fyzickým napadením a fyzickou likvidací, z přesně nezjištěného důvodu fyzicky napadl druha své matky a poté jeho souseda, kterému také slovně hrozil tím, že znásilní a zabije jeho dcery, přičemž takové jednání bylo způsobilé s ohledem na okolnosti a osobu stěžovatele vyvolat obavu z realizace této výhrůžky, v době omezení jeho osobní svobody zadržením zničil údery a kopáním bezpečnostní kameru v cele a v jiné cele po vstupu policistů do ní bez varování fyzicky napadl vstupujícího policistu.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které směřoval proti všem jeho výrokům, na jehož základě Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, částečně zrušil rozsudek okresního soudu, a to ve výroku o trestu pod bodem II. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovateli za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku a přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
6. Stěžovatel namítá, že se nedopustil jakéhokoliv jednání, které by mohlo být kvalifikováno jako trestné, přičemž dovozuje, že se obecné soudy nevypořádaly s jím uplatněnou argumentací.
7. Stěžovatel připomíná, že trestní řízení bylo nejprve vedené pro skutky pod bodem I výroku o vině a posléze došlo ke spojení se skutky, u nichž orgány činné v trestním řízení chtěly konat zkrácené přípravné řízení, přičemž dne 7. 7. 2023 policejní orgán vydal záznam o sdělení podezření podle § 179b odst. 3 trestního řádu a téhož dne vydalo okresní státní zastupitelství návrh na potrestání. Podle stěžovatele však zkrácené přípravné řízení bylo nezákonné, neboť nebyla dodržena lhůta podle § 179b odst. 4 trestního řádu a nebyly splněny podmínky podle § 179f odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu.
8. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že jeho rozsudek postrádá argumenty, téměř se nevyjadřuje k jeho odvolacím námitkám, popř. tak činí velmi obecně, nehodnotí procesní použitelnost výslechů provedených ve zkráceném přípravném řízení, vychází z podání vysvětlení a dalších procesně nepoužitelných důkazů, neobjasňuje jeho duševní stav, když nebyl vypracován revizní znalecký posudek, nebyli vyslechnuti navrhovaní svědci a nebylo doplněno dokazování o kamerové záznamy a záznam volání na linku 158.
9. Podle stěžovatele jsou skutkové závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, soudy nepřihlédly k důkazům obhajoby, hodnotily jen důkazy v jeho neprospěch, navrhované důkazy neprovedly a některé důkazy již neexistují, v důsledku čehož byl odsouzen v rozporu se zásadou presumpce neviny a principem in dubio pro reo. Vytýká, že skutková zjištění soudů jsou nesprávná i nepravdivá, a proto nastal natolik extrémní rozpor s provedenými důkazy, že by k takto opatřeným zjištěním nemělo být přihlíženo. Právní hodnocení nesprávně formulovaných skutkových zjištění neodpovídá skutečnosti a v tomto směru pochybil především krajský soud, nereagoval-li na tyto zjevné nedostatky. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud se k jeho námitkám obsaženým v dovolání vyjádřil pouze s obecnou argumentací, která se nevypořádává s uplatněnou obhajobou.
10. Ke skutku pod bodem I/1 výroku o vině stěžovatel namítá, že soudy neprovedly důkaz výslechem svědka D. Š. a odmítly ho s apriorním závěrem, že stejně nebude věrohodným (srov. bod 27. rozsudku okresního soudu a bod 15. rozsudku krajského soudu). Okresní soud neprovedl důkaz záznamy na linku 158, přestože mu krajský soud v usnesení ze dne 25. 7. 2023 v bodě 10. uložil zajistit tyto záznamy, jak ke skutku pod bodem I/1, tak ke skutku pod bodem I/2. Tomuto pokynu okresní soud nedostál a vycházel opět, stejně jako v rozsudku ze dne 20.
3. 2023, z jakýchsi přepisů hovorů policistů mezi sebou s názvem "detail akce", bez podpisu a označení zpracovatele, což však podle něj není důkazem toho, že by vozidlo řídil, pročež neexistuje žádný důkaz, že by se tohoto skutku dopustil. Nadto připomíná, že krajský soud v bodě 15. rozsudku uvádí, že úřední záznamy sloužily jako podklad k posouzení jeho věrohodnosti, avšak na druhé straně připouští, že nejde o důkazy procesně způsobilé. Stěžovatel proto opakovaně namítá, že tyto záznamy neměly být součástí trestního spisu, protože skutek, ke kterému se vztahují, byl odložen.
Zdůrazňuje, že záznam hovoru na linku 158 neexistuje, nebyl dodán, a proto není možné vycházet z části přepisů mezi policisty. Krajský soud v bodě 15. rozsudku vychází pravděpodobně z úředních záznamů o podání vysvětlení, které jsou však procesně nepoužitelné. Neexistuje žádný svědek, který by jej viděl odjet vozidlem, nic takového neuvedl ani svědek A., který byl k tomuto vyslechnut u hlavního líčení. Stěžovatel zpochybňuje úřední záznamy o podání vysvětlení, na jejichž základě byla hodnocena jeho věrohodnost, a dovozuje, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Okresní soud v bodě 27. rozsudku uvádí skutečnosti, které nebyly prokázány, tzn. napadení otčíma (svědka O.), ohrožování nožem. Uvedené skutečnosti podle něj nekorespondují s hlášením svědka na linku 158, protože žádné neexistuje. Krajský soud opět nesprávně vycházel z úředních záznamů. Závěrem k tomuto skutku uvádí, že v rozsudku okresního soudu je uvedeno, že stěžovatele bratr zanechal u auta, ač věděl, že má sebevražedné sklony. Tento závěr však podle něj není pravdivý, neboť se do této doby nepokusil o sebevraždu.
11. Ke skutku pod bodem I/2 stěžovatel namítá, že nebyl proveden důkaz výslechem ošetřujících lékařů, MUDr. Pořického a nebyl vypracován revizní znalecký posudek z oboru psychiatrie. Uvádí, že mu v září 2021 zemřel otec a on to těžce nesl, do té doby byl stabilizovaný a první pokus o sebevraždu se u něj projevil až 15. a 16. 12. 2021. Připomíná, že v té době bylo prováděno pátrání po jeho osobě na žádost rodinných příslušníků, neboť měli v návaznosti na jeho SMS zprávy obavy, že si chce ublížit a chce spáchat sebevraždu, což se nakonec i potvrdilo.
Proto požádali policii o jeho nalezení podle jeho telefonního čísla. Zdůrazňuje, že to byla policie, kdo jej jako první kontaktoval, nikoliv naopak, neboť na policisty neměl telefonní číslo ani nevěděl, že ho hledají. Byl totiž ve stavu těžké intoxikace a nevěděl, co říká a s kým mluví. Dále uvádí, že policisty neznal a že ve spise není celá komunikace s nimi. Poukazuje na to, že v usnesení krajského soudu ze dne 25. 7. 2023 v bodě 13. je uvedeno, že se okresní soud mohl důsledněji zabývat i posouzením profesionality vedení komunikace příslušníky Policie České republiky, jež by eventuálně mohla ovlivňovat stupeň společenské škodlivosti jednání stěžovatele, a že si měl vyžádat spis Městského úřadu v Berouně, neboť se měl obdobného jednání dopustit i dne 20.
3. 2023. Ani tomuto pokynu krajského soudu podle stěžovatele okresní soud nedostál. V napadeném rozsudku se krajský soud k této vytýkané vadě nevyjádřil. Poukazuje na skutečnost, že pod bodem 20. rozsudku ze dne 20. 3. 2023 se okresní soud zabýval znaleckými posudky a uvedl, že závěry znalců nejsou shodné a že se okresní soud shodl se závěrem znalce MUDr. Hrona a neakceptoval názor znalce MUDr. Pořického. Krajský soud v reakci na to okresnímu soudu v usnesení ze dne 25. 7. 2023 uložil povinnost přibrat jiného znalce nebo nechat vyhotovit revizní znalecký posudek.
Poté v napadeném rozsudku krajský soud uvedl, že MUDr. Hron se k tomuto vyjádřil při výslechu u hlavního líčení dne 13. 11. 2023 a po zhlédnutí stěžovatele dne 14. 12. 2023 (bod 23.). Z pohledu stěžovatele je však zjevné, že oba znalecké posudky se rozcházejí v zásadní otázce, tedy v závěru o tom, zda byl plně příčetný či částečně příčetný v době, kdy měl páchat přisouzené jednání, a to i s ohledem na stav, který nastal po 4. 7. 2023. Předmětné pochybení je zvyšováno tím, že zůstal nevypořádán názor druhého ze znalců, MUDr.
Pořického. Vyslýchán byl totiž pouze znalec MUDr. Hron. Právní názor krajského soudu tak nebyl podle stěžovatele naplněn ani dodržen. Taktéž není zřejmé, z jakých podkladů (lékařských zpráv) znalec vycházel. Naopak je podle něj zřejmé, že minimálně 6. 7. 2023 kvůli jeho chování vznikla další pochybnost o duševním stavu a z toho plynoucí míře případné trestní odpovědnosti za jednání, kterého se měl podle návrhu na potrestání dopustit ve dnech 6. 7. 2023 až 7. 7. 2023, tj. skutky pod body II/1 a II/2 rozsudku.
Okresní soud se tak měl podle něj zabývat zodpovězením otázky, zda a případně do jaké míry byl příčetný či nepříčetný v době, kdy měl spáchat skutek pod bodem I/2, a dále i tím, jaký byl jeho duševní stav v době, kdy měl spáchat trestné činy tvrzené v bodě II rozsudku. Současně namítá, že není možné souhlasit s názorem soudu, podle nějž se MUDr. Pořický vyloučil z vykonávání úkonů v tomto trestním řízení, respektive z důkazu znaleckým posudkem, protože následně převzal stěžovatele do své zdravotní péče.
Zdůrazňuje, že zdravotní stav vyšetřované osoby totiž zůstává objektivně stejný a jeho popis nemůže ovlivnit to, že lékař a původně i znalec se stal ošetřujícím lékařem. Namítá, že bylo možné MUDr. Pořického vyslechnout jako ošetřujícího lékaře, jakož i další ošetřující lékaře. K této námitce uzavírá, že MUDr. Pořický zcela jistě zpracoval znalecký posudek, jehož obsah a závěry nebyly relevantně zpochybněny, takže naopak existoval významný důkaz, který zpochybňoval závěry druhého znalce, MUDr. Hrona.
S tímto rozporem se soudy zjevně nevypořádaly. Podle stěžovatele měl být zpracován revizní znalecký posudek o jeho zdravotním stavu z oboru psychiatrie, a to i ke skutkům vymezeným pod bodem II/1 a II/2 rozsudku.
12. Ke skutku vymezenému pod bodem II/1 výroku o vině vytýká neprovedení důkazu výslechem svědka P. K. a druhé hlídky policie. Dále namítá nezákonnost důkazů, a to konkrétně výslechů dvou svědků, ohledání, resp. prohlídky těla, a dále, že nebyl zadán revizní znalecký posudek z oboru psychiatrie. Poukazuje, že žalovanému jednání byl přítomen svědek P. K., a přesto jej soud nevyslechl. Není pravdou, že by obhajoba tohoto svědka neuvedla a že s tím přišla až na konci hlavního líčení. Poukazuje na skutečnost, že ve věci bylo vedeno zkrácené řízení, v důsledku čehož nebyla obhajoba vyrozuměna o výslechu svědků A., A.
a O. Upozorňuje, že podle úředního záznamu ze dne 7. 7. 2023 svědek O. uvedl, že byl přítomen P. K. Krajský soud v bodě 25. uvádí chybně jméno svědka N. a nadto 20. 3. 2023 u hlavního líčení nemohl vypovídat ke skutku, který se v té době ještě nestal, neboť se měl udát 6. 7. 2023. Připomíná, že si zvolil obhájkyni JUDr. Evu Novou, která však nebyla vyrozuměna o konání výslechu uvedených svědků, čímž došlo k porušení práva na obhajobu. Stěžovatel se též vymezuje proti zvolenému procesnímu způsobu výslechů svědků A.
a A., vycházejícímu z § 158 odst. 9 věta 3 trestního řádu. Rovněž namítá, že pořízení těchto důkazů bylo provedeno nezákonným způsobem, čímž se i tyto důkazy staly nezákonnými a procesně nepoužitelnými. Dále odkazuje na bod 25. rozsudku krajského soudu, podle nějž matka stěžovatele znemožnila prohlídku místa činu a prvotní úkony a nedala souhlas ke vstupu policie na pozemek v jejím vlastnictví, což je sice pravda, nicméně i přesto policie tyto úkony prováděla, což je činí nezákonnými. Uvádí, že svědek O.
protokol o ohledání ani nepodepsal. Dále namítá, že nebyla vyslechnuta ani druhá policejní hlídka. Poukazuje na skutečnost, že na místě byl přítomen svědek Š., o němž mluví svědek A., ovšem ani tohoto svědka soud nevyslechl. Poté uvádí stejné námitky ke zkoumání jeho duševního stavu jako u skutku pod bodem I/2 a je toho názoru, že měl být zpracován revizní posudek a měli být vyslechnuti ošetřující lékaři.
13. Ke skutku pod bodem II/2 namítá, že nebyl proveden důkaz výslechem dalších policistů ani výslechem ošetřujících lékařů, dále vytýká neexistenci důkazů, konkrétně kamerových záznamů, a že nebyl zadán revizní posudek z oboru psychiatrie, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Zdůrazňuje, že byl v době zadržení zasahujícími policisty ponižován a bylo mu nadáváno. Celý incident proběhl zcela jinak, než jak je popisováno v jeho obvinění. Tvrdí, že to, co je prezentováno jako důkaz, je pouze část kamerového záznamu a chybí pasáže, které by teoreticky mohly potvrdit jeho obhajobu. Připouští, že okresní soud uložil státnímu zástupci, aby zjistil, zda je ještě nějaký kamerový záznam z předmětné doby, např. z nějaké jiné místnosti, který by byl nějakým způsobem využitelný. Státní zástupce ovšem opakovaně odmítl předložit jakýkoliv další záznam s tím, že před soudem shromažďuje již pouze usvědčující důkazy, a domáhá-li se kdokoliv jakýchkoliv dalších důkazů, které mohou být nadbytečné, tak není úkolem zajišťovat je státním zastupitelstvím. Státní zástupce měl za to, že kamerový záznam je usvědčujícím důkazem a z jeho pohledu je dostačující. Krajský soud k tomu v bodě 26. rozsudku uvádí, že další kamerové záznamy k dispozici nejsou a že doba jejich archivace je 30 dnů. Stěžovatel i ke skutku pod bodem II/2 uvádí, že měl být jeho duševní stav zkoumán na základě revizního znaleckého posudku a výslechu ošetřujících lékařů.
14. Závěrem stěžovatel dovozuje, že obecné soudy porušily základní zásady soudního řízení, zejména volného hodnocení důkazů a materiální pravdy, nevypořádaly se podle něj se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, nehodnotily veškeré důkazy po pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, a učinily tak podle něj nesprávná skutková zjištění. Tím podle stěžovatele nerespektovaly nosné důvody judikatury Ústavního soudu, zejména nálezů ze dne 14. 3. 2005 sp. zn. IV. ÚS 343/04 (N 55/36 SbNU 581), ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17), ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07 (N 69/49 SbNU 45), ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73), ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 (N 140/74 SbNU 185) či ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 968/18 (N 16/92 SbNU 182).
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
17. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
18. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
19. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech, lze doplnit následující závěry.
20. Poukazuje-li stěžovatel na skutečnost, že ohledně skutků uvedených pod body II/1 a II/2 bylo vedeno zkrácené přípravné řízení, Ústavní soud připomíná nález ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2194/18 (N 178/96 SbNU 250), podle kterého je nutno nazírat na trestní řízení jako na jeden celek, jehož těžištěm je hlavní líčení v soudní fázi řízení, kde vyvstává obviněnému prostor pro uplatnění jeho práv v celé jejich šíři. Tato fáze řízení má v podstatě do jisté míry i funkci reparační ve vztahu k přípravnému řízení, neboť dojde-li v přípravném řízení k porušení zákonných ustanovení, může dojít k jejich nápravě právě v řízení před soudem. Stěžovatel v ústavní stížnosti nekonkretizoval, jakým způsobem jím tvrzené porušení procesních pravidel zkráceného přípravného řízení zasáhlo do jeho ústavně zaručených práv a mělo vliv na spravedlnost řízení jako celku.
21. Dále se stěžovatel vymezuje proti procesu dokazování prováděnému v trestním řízení ve vztahu k jednotlivým skutkům a k jeho výsledkům.
22. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
23. Podle stěžovatele jsou procesně nepoužitelné důkazy úřední záznamy uvedené v bodě 15. rozsudku krajského soudu, konkrétně úřední záznamy o podání vysvětlení, dále výslechy svědků A., A. a O. (které byly provedeny způsobem podle § 158 odst. 9 věty třetí trestního řádu, přičemž jeho obhájkyně nebyla vyrozuměna o termínu výslechu uvedených svědků) a konečně prohlídka místa činu, kterou policejní hlídka provedla bez souhlasu jeho matky se vstupem na pozemek v jejím vlastnictví.
24. Jde-li o úřední záznamy o podání vysvětlení učiněných podle § 158 odst. 3 písm. a), obecné soudy svá zjištění o jejich obsah neopíraly. Nejvyšší soud se zabýval námitkami stran výslechů svědků A., A. a O. v bodě 65. usnesení a tito svědci byli opakovaně vyslechnuti v hlavním líčení, a to za přítomnosti obou obhájců stěžovatele, který tudíž měl možnost klást těmto svědkům otázky. Závěr, že postupem, kdy jmenovaní svědci v hlavním líčení zopakovali všechny podstatné skutečnosti, došlo ke zhojení eventuální vady přípravného řízení, odpovídá nosným důvodům nálezu sp. zn. III. ÚS 2194/18 . Policejní hlídka v reakci na žádost matky stěžovatele pozemek v jejím vlastnictví opustila, čímž byly ukončeny veškeré možné úkony na místě. Prohlídka týkající se poškozeného A. (bod II/1) byla provedena v místě jeho bydliště. Stěžovatel v této souvislosti žádnou relevantní argumentaci ve prospěch závěru, že tímto postupem došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, neuplatnil.
25. Druhou skupinou pochybení soudů při dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
26. Existenci tzv. opomenutých důkazů se stěžovatel snaží prokázat argumentací založenou na tvrzení, že nebyl vypracován revizní znalecký posudek ohledně jeho duševního stavu, nebyli vyslechnuti někteří navrhovaní svědci, konkrétně pak svědci Š., Š., P. K., jeho ošetřující lékaři, K., D. a P., dále MUDr. Pořízek, druhá policejní hlídka, a že dokazování nebylo doplněno o kamerové záznamy, záznam volání na linku 158 a o spis Městského úřadu v Berouně vedený k jeho osobě.
27. Okresní soud se návrhem na vypracování revizního posudku zabýval (srov. bod 25. rozsudku) a podrobně objasnil důvody, pro které nemohl znalecký posudek MUDr. Pořízka brát v potaz jako znalecký posudek, potažmo pro něj nemohl v tomto řízení přihlížet. Na stěžovatelovu argumentaci, včetně výtky týkající se pokynu obsaženého ve zrušovacím rozhodnutí okresním soudem, reagoval krajský soud v bodech 18. až 20., 24. a 27. rozsudku. Nejvyšší soud v bodě 48. usnesení připomenul, že MUDr. Hron byl v hlavním líčení opakovaně vyslechnut, podle pokynu okresního soudu zpracoval doplněk znaleckého posudku, a to právě za účelem vyloučení jakýchkoli důvodných pochybností o učiněných závěrech týkajících se protiprávního jednání obviněného a vyhodnocení jeho příčetnosti v době spáchání trestných činů, jakož i jeho schopnosti účastnit se úkonů trestního řízení. Obecné soudy se zabývaly též otázkou tvrzených rozporů mezi znaleckým posudkem MUDr. Hrona a znaleckým posudkem MUDr. Pořízka (srov. bod 18. rozsudku krajského soudu), přičemž připomenuly, že ani tento lékař nedospěl k závěru, že stěžovatel byl v době skutku pod bodem I/2 nepříčetný (srov. níže).
28. Nejvyšší soud se vypořádal s námitkou, že nebyl vyslechnut svědek Š., přičemž s poukazem na zvukový záznam z hlavního líčení a protokol o veřejném zasedání u krajského soudu dovodil, že stěžovatel odpovídající návrh relevantně neuplatnil. K výslechu svědka D. Š. okresní soud konstatoval, že skutečnosti, k nimž měl vypovídat (původně jej k hlavnímu líčení předvolal), byly bez jakýchkoliv důvodných pochybností objasněny dalšími provedenými důkazy (srov. bod 27. rozsudku okresního soudu). Okresní soud ústavně konformním způsobem odůvodnil rovněž neprovedení výslechů svědka P. K., druhé policejní hlídky, ošetřujících lékařů stěžovatele, K., D., P. a posléze také MUDr. Pořízka, který ve věci dříve zpracoval znalecký posudek z oboru psychiatrie (srov. body 25. rozsudku okresního soudu a bod 27. rozsudku krajského soudu). Obecné soudy se zabývaly též stěžovatelovými výhradami ke kamerovým záznamům a okresní soud u policejního orgánu ověřil, zda jsou dostupné další záznamy. Dostupné kamerové záznamy byly přehrávány při hlavním líčení a stěžovatel se k nim mohl vyjádřit (srov. bod 21. rozsudku okresního soudu). V hlavním líčení byly přehrávány audiozáznamy tísňového volání svědkyně A. na linku 158 ze dne 6. 7. 2023 (srov. bod 22. rozsudku okresního soudu) i nahrávka hovorů mezi stěžovatelem a policisty Vodičkou a Kohlíčkem ze dne 15. 12. 2021 a 16. 12. 2021. Ohledně skutku pod bodem I/1, v jehož souvislosti se stěžovatel rovněž dožaduje doplnění dokazování záznamem volání na linku 158, obecné soudy konstatovaly, že vina stěžovatele u tohoto skutku je prokázána několika důkazy, mimo jiné odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví genetika (viz body 15. až 18. rozsudku okresního soudu). Okresní soud (srov. bod 25. rozsudku) dovodil, že vyžádání spisu Městského úřadu v Berouně, vedeného na osobu stěžovatele, by bylo nadbytečné, a krajský soud jeho postup shledal za správný (bod 27. rozsudku krajského soudu). Dlužno konstatovat, že okresní soud zamítl též některé důkazní návrhy obžaloby, což bezpochyby nepodporuje stěžovatelovu argumentaci směřující k závěru, že obecné soudy postupovaly v procesu dokazování jednostranně v jeho neprospěch.
29. Třetí skupinu kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
30. Stěžovatel namítá, že jsou obecnými soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Tento názor Ústavní soud nesdílí. Obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opíraly, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, svědeckými výpověďmi svědků, jakož i ve věci provedenými listinnými důkazy, ale i se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví vypracovaným MUDr. Hronem. Obecné soudy nepřehlížely ani stěžovatelovy námitky stran rozporů mezi dvěma ve věci provedenými znaleckými posudky, a to posudkem MUDr. Hrona a posudkem MUDr. Pořízkem.
31. Stěžovatel nesouhlasí s rozsahem dokazování a hodnocením důkazů, zejména znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Hronem. Obecné soudy daly najevo své pochybnosti o nepodjatosti MUDr. Pořízka, který vyhotovil posudek z iniciativy obhajoby. Znalec MUDr. Hron byl před okresním soudem opakovaně vyslechnut, takže obhajobě byla dána možnost na jeho závěry reagovat. Tento znalec vypracoval také doplněk ke svému znaleckému posudku, v němž reagoval na určité skutečnosti, které vyšly v průběhu trestního řízení najevo. MUDr. Hron své závěry následně řádně a přesvědčivě objasnil, přičemž v podrobnostech lze odkázat za argumentaci obsaženou v bodech 74. a 75. usnesení Nejvyššího soudu, bodě 18. rozsudku krajského soudu a bodě 30. rozsudku okresního soudu.
32. Ústavní soud dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že obecné soudy se nedopustily žádného z výše uvedených pochybení ani se jiným způsobem nezpronevěřily ústavněprávním požadavkům vymezeným v judikatuře, na kterou poukazuje stěžovatel.
33. Stěžovatel vytýká, že Nejvyšší soud se nevypořádal s uplatněnou obhajobou, nicméně další důvody, proč jeho usnesení pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvádí, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl, jak bylo konstatováno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
34. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v navazujícím právním hodnocení zjištěného skutkového stavu. Věcně udržitelné jsou též úvahy o výši trestu odnětí svobody.
35. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu