4 Tdo 447/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2024 o dovolání obviněného F. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2024, sp. zn. 13 To 28/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 83/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 8 T 83/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný F. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (skutek I/1), přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (skutek I/2), přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku (skutek II/1) a přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (skutek II/2). Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:

„I) 1) v přesně nezjištěné době, minimálně dne 13.11.2021 v době od 00.26 hodin, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky BMW, registrační značky XY, z obce XY čp. XY, okr. XY, kdy projel nezjištěnou trasou až do obce XY v katastru obce XY, kde vozidlo s prázdnou nádrží odstavil na pozemní komunikaci, nedaleko místního statku, kde jej uzamkl a odešel na benzinovou čerpací stanici MOL v ulici XY, přičemž uvedené vozidlo řídil, ač si byl vědom toho, že má rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9.7.2019, sp. zn. 4 T 237/2017, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 67 To 320/2019, pravomocným dne 25.9.2019, uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání do 30 měsíců,

2) v přesně nezjištěné době dne 15.12.2021 a 16.12.2021, v průběhu prováděného pátrání po pobytu po F. K. jako podezřelém v souvislosti s oznámením další násilné trestné činnosti, které se měl dne 14. 12. 2021 dopustit, obžalovaný opakovaně vyhrožoval fyzickým napadením a fyzickou likvidací prostřednictvím telefonu a prostřednictvím SMS zpráv policistům při výkonu služby, služebně zařazeným na územním odboru Beroun, obvodním oddělení policie Beroun, J. K., a F. V., kteří se na pátrání po obžalovaném podíleli, pro výkon jejich pravomoci, a to:

a) v době od 15.12.2021 do 16.12.2021 obžalovaný vyhrožoval z telefonního čísla XY a ze skrytého telefonního čísla J. K. na jeho soukromý telefon se slovy:" zmrde, demente, šlapko, pokud nedostanu doživotí, až mě pustí, tak budu silnější a rozšlapu ti držku, najdu si tvojí ženu a tvoje děti, tvojí matce nastříkám do ksichtu, jelikož zplodila takového dementa, dále vlítnu tam k vám ty vole na tu vaší mexickou haciendu a ty vole rozkopu tam veškerý dveře dokavaď se k tobě nedostanu ty sráči", a podobně,

b) dne 16.12.2021 obžalovaný z telefonního čísla XY a ze skrytého telefonního čísla vyhrožoval F. V. na služební zabezpečenou platformu slovy zejména: "zmrde policajtskej, najdu si tě, mrdko zachcaná, najdu si tě, nic tě nezachrání, vybiju tě, ty víš, že tě čapnu za tu tvojí hnusnou držku, ty mrdko zkurvená a vím, že za tebe dostanu hned nálož", "za tyhle ty tvoje kecy tě stejně jednou chytnu a doživotí za tebe nedostanu a jednoho dne vylezu", "až vylezu ven tak tě chytnu ty zmrde a vodserou to i tvý nejbližší", "mrdko jestli za mnou nepřijedeš tak si najdu tvojí mámu", a podobně,

II) 1) dne 6. 7. 2023 v době nejméně od 19:30 do 19:58 hodin v obci XY, okres XY, na pozemku rodinného domu č. p. XY, kde v současné době bydlí, z přesně nezjištěného důvodu fyzicky napadl druha své matky D. O. tak, že jej udeřil opakovaně údery pěstí do hlavy, do oblasti úst a čela, čímž mu způsobil otok na levé tváři, otok a povrchové krvácivé zranění na rtech, D. O. při útoku začal volat o pomoc, volání uslyšel soused Z. A., který přiběhl D. O. na pomoc, načež obžalovaný napadl i jeho mnoha opakovanými údery pěstí vedenými na hlavu s tím, že útoky s přestávkami opakoval, i když jej Z. A. několikrát chytil a držel na zemi a i když také v jednu chvíli spadli společně do jezírka, přičemž obžalovaný Z. A. také slovně hrozil tím, že znásilní a zabije jeho dcery, přičemž takové jednání bylo způsobilé s ohledem na okolnosti a osobu obžalovaného vyvolat obavu z realizace této výhrůžky,

2) dne 7. 7. 2023 v době omezení osobní svobody obžalovaného zadržením v důsledku popsaného jednání pod bodem 1 v budově Policie České republiky, Územního odboru Beroun, ulice Tyršova č. p. 1635, Beroun, nejprve v cele č. 4 zničil údery a kopáním její zařízení bezpečnostní kameru a po přesunutí do cely č. 2 v době od 3:47 do 3:48 hodin opakovaně kopal do dveří cely a lomcoval jimi, načež byl vyzván policistou Z. B. k odstoupení od mříže, aby mohli do cely vstoupit policisté, kteří by zabránili zranění obžalovaného i další škodě na majetku, což obžalovaný neučinil, načež po vstupu policistů do cely podezřelý ihned bez varování fyzicky napadl prvního vstupujícího policistu Z. B., kdy proti němu vedl dva údery rukou sevřenou v pěst směrem na hlavu s cílem ho zasáhnout, přičemž k zasažení a vzniku zranění policisty nedošlo jen vzhledem k jeho rychlé obranné reakci s tím, že částečně uhnul a rány vykryl, kdy následně proti obžalovanému policisté Z. B. a K. P. použili donucovací prostředky hmaty, chvaty a slzotvorný prostředek a podařilo se jim obžalovaného přes jeho aktivní intenzivní odpor povalit na postel, přičemž se obžalovaný ještě pokusil Z. B. kopnout tak, že kop vedl směrem na hlavu policisty, což se mu nepodařilo, pročež nedošlo k jeho zranění, načež byl obžalovaný spoután“.

2. Za přečiny uvedené pod bodem I výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně byl obviněnému podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 18 (osmnácti) měsíců. Současně mu byl za tato jednání podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, a to zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 18 (osmnácti) měsíců.

3. Za přečiny uvedené pod bodem II výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně byl obviněnému podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu bylo podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uloženo ochranné opatření, a to ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické ambulantní formou.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 6. 2. 2024, sp. zn. 13 To 28/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu pod bodem II. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému byl za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 2. 2024, sp. zn. 13 To 28/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něj rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dále uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle něj rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. V podaném dovolání obviněný předně konstatuje, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly zákonným způsobem s jeho zásadními argumenty, jimiž zpochybňoval závěr o tom, že se dopustil jakéhokoliv jednání, které by mohlo být kvalifikováno jako trestné. Tím bylo podle něj porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Dále připouští, že v rámci podaného dovolání do značné míry opakuje svou již dříve uplatněnou argumentaci, avšak má za to, že se s ní oba soudy nižších stupňů nevypořádaly procesně relevantním způsobem.

7. Obviněný uvádí, že byl za skutky vymezené pod bodem I výroku o vině uznán vinným již rozsudkem nalézacího soudu ze dne 20. 3. 2023, přičemž skutky byly tehdy kvalifikovány jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem I/1) a přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (pod bodem I/2). Za tato jednání mu byl tehdy uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 18 měsíců. Rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců a také mu bylo uloženo podrobit se ochrannému léčení protialkoholnímu a protitoxikomanickému v ambulantní formě. Konstatuje, že z popudu odvolacího soudu byl tento rozsudek zrušen, přičemž tento soud vyjádřil své pochybnosti stran vypořádání se s rozpory mezi dvěma znaleckými posudky tak, jak to učinil nalézací soud. Nalézacímu soudu pak odvolací soud vytkl, že nepřibral znalce jiného nebo že si nenechal vyhotovit revizní znalecký posudek. Odvolací soud tehdy dospěl k závěru, že pokud obviněný nedoloží zprávu o absolvovaném psychiatrickém vyšetření, bude potřeba vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za účelem objasnění duševního stavu obviněného, respektive že bude muset být ověřena jeho způsobilost účastnit se soudních jednání.

8. V souvislosti s tím obviněný poukazuje na to, že v dalším řízení u nalézacího soudu byla věc spojena se skutky, kde orgány činné v trestním řízení chtěly konat zkrácené řízení, které však konat nešlo a muselo být nařízeno hlavní líčení, přičemž tento postup napadl. Nesouhlasil především s tím, že dne 7. 7. 2023 policejní orgán vydal záznam o sdělení podezření podle § 179b odst. 3 tr. ř. a téhož dne vydalo okresní státní zastupitelství návrh na potrestání, sp. zn. 0 ZK 179/2023. Tento postup považuje obviněný za nevhodný a v rozporu s trestním řádem i porušením jeho práva na spravedlivý proces.

9. Obviněný namítá, že rozsudek odvolacího soudu postrádá argumenty, téměř se nevyjadřuje k jeho odvolacím námitkám, vyjadřuje se velmi obecně, nehodnotí procesní použitelnost výslechů provedených ve zkráceném přípravném řízení, vychází z podání vysvětlení a dalších procesně nepoužitelných důkazů, nebyl objasněn jeho duševní stav, když nebyl vypracován revizní znalecký posudek a nebyli vyslechnuti navrhovaní svědci a nebylo doplněno dokazování o kamerové záznamy a záznam volání na linku 158. Za nesprávný pak dovolatel považuje závěr odvolacího soudu, podle nějž je rozsudek soudu prvního stupně výsledkem řízení, které bylo provedeno v souladu s trestním řádem a v němž nedošlo k žádným podstatným vadám, které by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva obviněného na obhajobu.

10. Dovolatel posléze konstatuje, že prostřednictvím podaného dovolání nepoukazuje pouze na nesprávná skutková zjištění a nesoulad hodnocených důkazů, ale také na skutečnost, že právní konstrukce je nepřijatelná a nesprávná. Domnívá se, že obsah konkrétně uplatněných námitek a tvrzení, o něž v dovolání opírá existenci uplatněných dovolacích důvodů a které jsou uváděny, skutečně odpovídá zákonnému vymezení těchto dovolacích důvodů.

11. Následně konstatuje, že bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jakož i jeho právo na spravedlivý proces, pročež odkazuje na čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, dále na čl. 1 odst. 2, čl. 2, čl. 4, čl. 10, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, stejně tak jako na čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1, čl. 6 odst. 3 písm. a) a čl. 7 odst. 1 protokolu č. 7 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

12. Poté dovolatel uvádí, že skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, soud nepřihlédl k důkazům obhajoby, hodnotil jen důkazy v jeho neprospěch, navrhované důkazy neprovedl a některé důkazy již neexistují a že byl odsouzen v rozporu se zásadou in dubio pro reo. V tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 a připomíná, že při rozhodování o dovolání by měl Nejvyšší soud argumentaci dovolatele vyhovět i v případě, že by snad nebyla formálně podřaditelná pod některý z dovolacích důvodů, ale zakládala by se na porušení ústavních práv dovolatele. V takovém případě by měl podle něj použít ústavně konformní výklad zákonných dovolacích důvodů a podřadit námitku pod některý z nich.

13. Považuje za nesporné, že je dovolání podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu, ovšem z důvodů, které mají svůj základ v rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť s jeho právními závěry nelze souhlasit. Znovu zdůrazňuje, že popírá, že by se dopustil jakékoliv trestné činnosti, která je mu rozsudky soudů nižších stupňů kladena za vinu.

14. Namítá, že skutková zjištění soudů považuje za nesprávná i nepravdivá, a proto je zde podle něj dán natolik extrémní rozpor s provedenými důkazy, že by k takto opatřeným zjištěním, jež jsou podle něj nepodloženými spekulacemi, nemělo být přihlíženo. Právní hodnocení takto nesprávně formulovaných skutkových zjištění neodpovídá skutečnosti a v tomto směru pochybil především odvolací soud, pokud na tyto zjevné nedostatky nereagoval. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud nerespektoval základní pravidlo trestního řízení in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř.

15. Obviněný připouští, že si je vědom závěru uvedeného v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 791/2017 týkajícího se použití pravidla in dubio pro reo, avšak toto rozhodnutí nemůže být v jeho případě aplikované, neboť by mu tím byla odepřena ochrana jeho základních práv cestou všech opravných prostředků ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 55/04. K podstatě pravidla in dubio pro reo odkazuje rovněž na komentářovou literaturu k trestnímu řádu a na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 2042/08, jakož i sp. zn. III. ÚS 888/14.

16. Teprve po shora uvedených dovolacích námitkách obviněný uvádí argumentaci, kterou označuje jako „Odůvodnění dovolání“. V té opakovaně vyjadřuje své přesvědčení o tom, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, pro něž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, dále že jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a že nebyly ve vztahu k nim nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Namítá, že odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval výrazně selektivním způsobem, k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 888/14, a na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tdo 1253/2015.

17. Konkrétně pak namítá ve vztahu ke skutku pod bodem I/1, že soud neprovedl důkaz výslechem svědka D. Š., když ho odmítl s apriorním závěrem, že stejně nebude věrohodným (k tomu odkazuje na bod 27 rozsudku soudu prvního stupně a bod 15 rozsudku odvolacího soudu). Také uvádí, že soud prvního stupně neprovedl důkaz záznamy na linku 158, přestože odvolací soud v usnesení ze dne 25. 7. 2023 v bodě 10 uložil nalézacímu soudu zajistit tyto záznamy, jak ke skutku pod bodem I/1, tak ke skutku pod bodem I/2.

Tomuto pokynu pak podle něj soud prvního stupně nedostál a vycházel opět, stejně jako v rozsudku ze dne 20. 3. 2023, z jakýchsi přepisů hovorů policistů mezi sebou s názvem „detail akce“, bez podpisu a označení zpracovatele, což však podle něj není důkazem toho, že by vozidlo řídil, pročež neexistuje žádný důkaz, že by se tohoto skutku dopustil. Nadto připomíná, že odvolací soud v bodě 15 svého rozhodnutí uvádí, že úřední záznamy sloužily jako podklad k věrohodnosti, když na druhé straně však připouští, že se nejedná o důkazy procesně způsobilé.

Obviněný proto opakovaně namítá, že tyto záznamy neměly být součástí trestního spisu, když skutek, ke kterému se vztahují, byl odložen. Akcentuje, že záznam hovoru na linku 158 podle něj neexistuje, nebyl dodán, a proto není možné vycházet z části přepisů mezi policisty. Odvolací soud podle něj v bodě 15 svého rozhodnutí vychází pravděpodobně z úředních záznamů o podání vysvětlení, které jsou však procesně nepoužitelné. Neexistuje žádný svědek, který by jej viděl odjet vozidlem z XY, nakonec nic takového neuvedl ani svědek A., který byl k tomuto vyslechnut u hlavního líčení.

Dále zmiňuje podklady pro věrohodnost, a to úřední záznamy o podání vysvětlení, přičemž těmito pochybeními podle něj došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. V bodě 27 rozsudku nalézacího soudu podle něj soud uvádí skutečnosti, které nebyly prokázány, tzn. napadení otčíma, ohrožování nožem. Uvedené skutečnosti podle něj nekorespondují s hlášením svědka O. na linku 158, protože žádné neexistuje. Odvolací soud pak podle něj opět zcela nesprávně vycházel z úředních záznamů. Závěrem v souvislosti se skutkem pod bodem I/1 uvádí, že je v rozsudku nalézacího soudu uvedeno, že obviněného bratr zanechal u auta, ač věděl, že má sebevražedné sklony.

Tento závěr však podle něj není pravdivý, neboť se do této doby nepokusil o sebevraždu.

18. Ve vztahu ke skutku pod bodem I/2 dovolatel namítá, že nebyl proveden důkaz výslechem ošetřujících lékařů, MUDr. Pořický, nebyl vypracován revizní znalecký posudek z oboru psychiatrie, takže došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Uvádí, že mu v září 2021 zemřel otec a on to těžce nesl, do té doby byl stabilizovaný a první pokus o sebevraždu se u něj projevil až 15.–16. 12. 2021. Připomíná, že v té době bylo prováděno pátrání po jeho osobě na žádost rodinných příslušníků, neboť měli v návaznosti na jeho SMS zprávy obavy, že si chce ublížit a chce spáchat sebevraždu, což se nakonec i potvrdilo.

Proto požádali policii o jeho nalezení podle jeho telefonního čísla. Zdůrazňuje, že to byla policie, kdo jej jako první kontaktoval, nikoliv naopak, neboť na policisty neměl telefonní číslo ani nevěděl, že ho hledají. Byl totiž ve stavu těžké intoxikace a nevěděl, co říká a s kým mluví. Dále uvádí, že policisty neznal a že ve spise není celá komunikace s nimi. Poukazuje na to, že v usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 7. 2023 v bodě 13 je uvedeno, že se nalézací soud mohl důsledněji zabývat i otázkou profesionality vedení komunikace ze strany příslušníků PČR, jež by eventuálně mohla ovlivňovat stupeň společenské škodlivosti jednání obviněného, a že si měl vyžádat spis Městského úřadu v Berouně, když se měl obdobného jednání dopustit i dne 20.

3. 2023. Ani tomuto pokynu odvolacího soudu podle obviněného nalézací soud nedostál, načež dodává, že se k tomu odvolací soud v napadeném rozsudku nevyjadřuje. Poukazuje na skutečnost, že pod bodem 20 rozsudku ze dne 20. 3. 2023 se nalézací soud zabýval znaleckými posudky, když uvedl, že závěry znalců nejsou shodné a že se soud prvního stupně shodl se závěrem znalce MUDr. Hrona a neakceptoval názor znalce MUDr. Pořického. Odvolací soud v reakci na to nalézacímu soudu v usnesení ze dne 25. 7. 2023 uložil povinnost přibrat jiného znalce nebo nechat vyhotovit revizní znalecký posudek.

Poté v napadeném rozsudku odvolací soud uvedl, že MUDr. Hron se k tomuto vyjádřil v rámci svého výslechu u hlavního líčení dne 13. 11. 2023 a po shlédnutí obžalovaného dne 14. 12. 2023 (bod 23). Z pohledu dovolatele je však zjevné, že oba znalecké posudky se rozcházejí v zásadní otázce, tedy v závěru o tom, zda byl plně příčetný či částečně příčetný v době, kdy měl páchat přisouzené jednání, a to i s ohledem na stav, který nastal po 4. 7. 2023. Předmětné pochybení je zvyšováno tím, že zůstal nevypořádán názor druhého ze znalců, MUDr.

Pořického. Vyslýchán byl totiž pouze znalec MUDr. Hron. Právní názor odvolacího soudu tak nebyl podle dovolatele naplněn ani dodržen. Taktéž není zřejmé, z jakých materiálů a podkladů (lékařských zpráv) znalec vycházel. Naopak je podle něj zcela zřejmé, že minimálně 6. 7. 2023 kvůli jeho chování vznikla další pochybnost o jeho duševním stavu a z toho plynoucí míře případné trestní odpovědnosti za jednání, kterého se měl podle návrhu na potrestání dopustit ve dnech 6. 7. 2023 až 7. 7. 2023, tj. skutky pod body II/1 a II/2 rozsudku.

Nalézací soud se tak měl podle něj zabývat zodpovězením otázky, zda a případně do jaké míry byl příčetný či nepříčetný v době, kdy měl spáchat skutek pod bodem I/2, a dále i tím, jaký byl jeho duševní stav v době, kdy měl spáchat trestné činy tvrzené v bodě II rozsudku. Současně namítl, že není možné souhlasit s názorem soudu, podle nějž se MUDr. Pořický vyloučil z vykonávání úkonů v tomto trestním řízení, respektive z důkazu znaleckým posudkem, když následně převzal obviněného do své zdravotní péče.

Zdůrazňuje, že zdravotní stav vyšetřované osoby totiž zůstává objektivně stejný a jeho popis nemůže ovlivnit to, že lékař a původně i znalec se stal ošetřujícím lékařem. Namítá, že bylo možné MUDr. Pořického vyslechnout jako ošetřujícího lékaře, jakož i další ošetřující lékaře – K., D. a P. Ve vztahu k této námitce uzavírá, že MUDr. Pořický zcela jistě zpracoval znalecký posudek, jehož obsah a závěry nebyly relevantně zpochybněny, takže naopak existoval významný fakt a důkaz, který zpochybňoval závěry druhého znalce, MUDr.

Hrona. S tímto rozporem se pak soud podle něj zjevně nevypořádal. V této souvislosti pro úplnost odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (5 Tdo 4/2022-I., [R 48/2022 tr.] a zopakoval, že měl být zpracován revizní znalecký posudek o jeho zdravotním stavu z oboru psychiatrie, a to i ke skutkům vymezeným pod bodem II/1 a II/2 rozsudku.

19. Ke skutku vymezenému pod bodem II/1 výroku o vině namítl neprovedení důkazu výslechem svědka P. K., výslechem druhé hlídky policie. Dále namítl nezákonnost důkazů, a to konkrétně výslechů svědků A. a A., ohledání, resp. prohlídky těla, a namítl také to, že nebyl zadán revizní znalecký posudek z oboru psychiatrie, v důsledku čehož došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. V podrobnostech pak uvedl, že žalovanému jednání byl přítomen svědek P. K., a přesto jej soud nevyslechl. Není pravdou, že by obhajoba tohoto svědka neuvedla a že s tím přišla až na konci hlavního líčení.

Poukazuje na skutečnost, že ve věci bylo vedeno zkrácené řízení, v důsledku čehož nebyla obhajoba vyrozuměna o výslechu svědků A., A. a O. Uvádí, že na č. l. 53 spisového materiálu se nachází úřední záznam ze dne 7. 7. 2023, kde svědek O. uvedl, že byl přítomen P. K. Odvolací soud v bodě 25 uvádí chybně jméno svědka Navrátil a nadto 20. 3. 2023 u hlavního líčení nemohl podle něj vypovídat ke skutku, který se v té době ještě nestal, neboť se měl udát 6. 7. 2023. Je tak přesvědčen, že došlo k porušení práva na obhajobu a spravedlivý proces.

Připomíná, že si zvolil obhájce JUDr. Evu Novou, což je zřejmé z protokolu o výslechu osoby zadržené na č. l. 11 a následujících a z úředního záznamu na č. l.

48. Přesto však nebyla obhájkyně vyrozuměna o konání výslechu svědků A., A. a O. Právě v tom spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, konkrétně pak práva na obhajobu, na spravedlivý proces, práva být vyrozuměn o konání úkonů trestního řízení a práva, aby byl obhájce přítomen u výslechu těchto svědků. Další námitku vznáší ve vztahu ke zvolenému procesnímu způsobu výslechů svědků A. a A., neboť tito byli vyslechnuti podle § 158 odst. 9 věta 3 tr. ř. Rovněž namítá, že pořízení těchto důkazů bylo provedeno nezákonným způsobem, čímž se i tyto důkazy staly nezákonnými a procesně nepoužitelnými.

Odvolací soud se však s tímto podle něj nikterak nevypořádal. Dále odkazuje na bod 25 rozsudku odvolacího soudu, podle nějž matka obviněného znemožnila prohlídku místa činu a prvotní úkony a nedala souhlas ke vstupu policie na pozemek v jejím vlastnictví, což je sice podle obviněného pravda, nicméně i přesto policie tyto úkony prováděla, což je činí nezákonnými. Uvádí, že svědek O. protokol o ohledání dokonce ani nepodepsal. Dále namítá, že nebyla vyslechnuta ani druhá hlídka PČR. Poukazuje na skutečnost, že na místě byl přítomen svědek Š., o němž mluví svědek A., ovšem ani tohoto svědka soud nevyslechl.

Poté uvádí stejné námitky ke zkoumání jeho duševního stavu jako u skutku pod bodem I/2 a je toho názoru, že měl být zpracován revizní posudek a měli být vyslechnuti ošetřující lékaři.

20. Ke skutku pod bodem II/2 namítá, že nebyl proveden důkaz výslechem dalších policistů, výslechem ošetřujících lékařů, rovněž namítá neexistenci důkazů, konkrétně kamerových záznamů, a že nebyl zadán revizní posudek z oboru psychiatrie, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Zdůrazňuje, že byl v době zadržení zasahujícími policisty ponižován a bylo mu nadáváno. Celý incident proběhl zcela jinak, než jak je popisováno v jeho obvinění. Tvrdí, že to, co je prezentováno jako důkaz, je pouze část kamerového záznamu a chybí pasáže, které by teoreticky mohly potvrdit jeho obhajobu. Připouští, že soud prvního stupně uložil státnímu zástupci, aby zjistil, zda je ještě nějaký kamerový záznam z předmětné doby, např. z nějaké jiné místnosti, který by byl nějakým způsobem využitelný. Státní zástupce ovšem opakovaně odmítl předložit jakýkoliv další záznam s tím, že před soudem shromažďuje již pouze usvědčující důkazy a pokud se kdokoliv domáhá jakýchkoliv dalších důkazů, které mohou být nadbytečné, tak není úkolem zajišťovat je ze strany státního zastupitelství. Státní zástupce měl totiž za to, že kamerový záznam je usvědčujícím důkazem a z jeho pohledu je dostačující. Odvolací soud k tomu v bodě 26 rozsudku uvádí, že další kamerové záznamy k dispozici nejsou a že doba jejich archivace je 30 dnů. Obviněný i ve vztahu ke skutku pod bodem II/2 uvádí, že měl byl jeho duševní stav zkoumán na základě zpracování revizního znaleckého posudku a výslechu ošetřujících lékařů.

21. Dovolatel vzápětí sumarizuje, že soudy nižších stupňů zcela porušily základní zásady soudního řízení, a to jednak volného hodnocení důkazů, jednak materiální pravdy. Nevypořádaly se podle něj se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, nehodnotily veškeré důkazy po pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, a učinily tak podle něj nesprávná skutková zjištění. V důsledku těchto tvrzených pochybení byl uznán vinným a odsouzen. Celé trestní řízení bylo podle něj vedeno pouze jednostranně, a to v neprospěch jeho osoby. Na podporu svých argumentů uvádí nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 343/04, dále nález sp. zn. II. ÚS 1975/08, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tz 5/2009.

22. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. 2. 2024, jakož i napadený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 12. 2023 zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265o tr. ř. a před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno.

23. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) dne 27. 5. 2024, sp. zn. 1 NZO 301/2024. Úvodem stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a především pak obsah podaného dovolání obviněného.

24. Státní zástupkyně předně uvádí, že dovolatel správně označil dovolací důvody, avšak že jeho dovolací argumentace odpovídá pouze dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naopak co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný neuplatnil žádnou hmotněprávní námitku, která by splňovala zákonem stanovená kritéria platná pro tento dovolací důvod. Veškeré jeho výhrady jsou totiž podle ní zaměřeny pouze proti skutkovým závěrům přijatým soudy nižších stupňů. Obviněný své přesvědčení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zjevně založil na domněnce, že soudy učinily nesprávná skutková zjištění. Dovolání však ve skutečnosti neobsahuje jedinou námitku, kterou by obviněný vytýkal nesoulad mezi skutkovými zjištěními a zákonnými znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným.

25. Dále konstatuje, že je zřejmé, že obviněný v podaném dovolání opakuje argumentaci, kterou uplatnil již v rámci své dosavadní obhajoby i v odvolacím řízení, byť tuto skutečnost sám ve svém dovolání zmínil. Státní zástupkyně připomíná, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že v situaci, kdy se s takto uplatněnými námitkami již vypořádaly soudy nižších stupňů, se bude zpravidla jednat o zjevně neopodstatněné dovolání. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů, především rozsudku odvolacího soudu, je pak podle ní zjevné, že se prakticky se všemi námitkami obviněného již zabývaly a dostatečným způsobem se s nimi vypořádaly.

26. Následně státní zástupkyně uvádí, že pakliže dovolatel argumentuje pod hlavičkou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nelze mu v uvedeném ohledu přisvědčit. Pokud totiž bylo ohledně skutků pod body II/1 a II/2 rozsudku soudu prvního stupně vedeno zkrácené přípravné řízení a uvedená věc byla spojena s trestní věcí obviněného ohledně skutků pod body I/1 a I/2 rozsudku soudu prvního stupně, uvedenému postupu nic nebránilo.

Ve věci navíc byly splněny podmínky pro vedení zkráceného řízení ve smyslu § 179a tr. ř., a to s ohledem na skutkovou, právní a důkazní nekomplikovanost věci, když obviněný byl zadržen na místě činu. Tento postup potom byl i v souladu se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 303/2014. Pokud jde o úřední záznamy o podání vysvětlení, vyzdvihuje státní zástupkyně, že z těchto soudy v rámci hodnocení viny obviněného nevycházely, neboť se – jak ostatně samy uvedly ve svých rozhodnutích – nejedná o procesně způsobilé důkazy.

Tyto však nadále mohou sloužit k hodnocení věrohodnosti svědků. K tomu, že obviněný namítá vady přípravného řízení, připomíná státní zástupkyně, že na trestní řízení je třeba nahlížet jako na jeden celek, jehož těžištěm je hlavní líčení v soudním stadiu řízení, kde vyvstává obviněnému prostor pro uplatnění jeho práv v celé jeho šíři. Toto stadium trestního řízení má v podstatě do jisté míry i funkci reparační ve vztahu k přípravnému řízení, neboť dojde-li v přípravném řízení k porušení zákonných ustanovení, může dojít k jejich nápravě právě v řízení před soudem, např. k opakovanému výslechu svědka již při plném dodržení práv obviněného.

K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 2194/18, a konstatuje tedy, že osoby, které měly být podle obviněného vyslechnuty za absence účasti obhajoby, byly při dodržení jejích práv vyslechnuty (opětovně) v řízení před soudem.

27. K obviněným tvrzené vadě tzv. opomenutých důkazů státní zástupkyně předně vyzdvihuje, že ani podle judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Následně připomíná další judikaturní závěry ohledně tzv. opomenutých důkazů a konstatuje, že tato judikatura byla soudy nižších stupňů respektována, neboť pokud obviněný uplatnil výtky proti úplnosti provedeného dokazování, soudy na ně relevantním způsobem reagovaly.

Ohledně obviněným tvrzeného opomenutého důkazu revizním znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který podle něj měl být proveden především kvůli rozcházejícím se závěrům znalců MUDr. Hrona a MUDr. Pořického, státní zástupkyně akcentuje, že pokud jsou ve věci vypracovány dva znalecké posudky, jejichž závěry se liší, neznamená to automaticky, že je nutno přistoupit k vypracování třetího revizního posudku, ani to, že by soud musel vycházet ze závěrů posudku, který vyznívá pro obviněného příznivěji.

Připomíná, že soud může postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. oba posudky porovnat a dospěje-li k závěru, že nedostatky trpí jen jeden z nich, může vyjít ve svém rozhodnutí ze závěrů druhého, což musí ve svém rozhodnutí řádně odůvodnit. K tomu odkazuje na sbírkové rozhodnutí Nejvyššího soudu vedené pod č. 11/1978 Sb. rozh. tr. Nadto se otázkou znaleckých posudků, jak konstatuje, velmi podrobně zabývaly již oba soudy nižších stupňů, zejména pak odvolací soud, a to vždy ve vztahu k jednotlivým skutkům.

U skutku pod bodem I/1 odvolací soud zdůraznil, že stran duševního stavu obviněného žádné rozpory mezi závěry obou znaleckých posudků nevznikly, neboť MUDr. Pořický se v zásadě vyjadřoval pouze ke kombinované intoxikaci alkoholem a pervitinem, což se tohoto skutku netýká. V případě skutku pod bodem I/2 mělo u obviněného dojít ke kombinované intoxikaci, přičemž k této otázce se původně MUDr. Hron skutečně nevyjadřoval. Lze připustit, že existoval určitý rozpor mezi znaleckým posudkem MUDr. Hrona a závěry znaleckého posudku MUDr.

Pořického, avšak ani jeden ze znalců nedospěl k závěru, že by byly ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného zcela vymizelé nebo že by trpěl duševní chorobou v pravém slova smyslu, neboť i podle MUDr. Pořického obviněný jednal maximálně ve stavu zmenšené příčetnosti, kterou si ale přivodil sám užitím návykových látek. V této situace tak MUDr. Hron vypracoval doplněk znaleckého posudku, v němž uvedl, že obviněný má s předchozím užíváním alkoholu a psychoaktivních látek zkušenost, a zhodnotil, že jeho schopnost odolat požití alkoholu či psychoaktivních látek je podstatně snížena z důvodu rozvinuté závislosti na nich, přičemž ale jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly i v případě skutku pod bodem I/2 nanejvýš lehce snížené.

Tento znalec byl navíc i opakovaně vyslechnut. Naopak MUDr. Pořický již nebyl osloven v rámci výkonu své znalecké činnosti, neboť se stal vyloučeným znalcem ve smyslu § 18 zákona č.

254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, když podle tohoto ustanovení znalec nesmí provést znalecký úkon, jestliže lze mít důvodnou pochybnost o jeho nepodjatosti. K tomuto závěru dospěly i soudy nižších stupňů, neboť se tento znalec ve své lékařské zprávě neobjektivně vyjadřoval k telefonátu předsedkyně senátu, stal se ošetřujícím lékařem obviněného, a navíc došlo k pozastavení jeho znalecké činnosti z důvodu několika trestních stíhání souvisejících právě s jeho znaleckou činností.

Veškeré tyto skutečnost pak podle státní zástupkyně svědčí o tom, že soudy nepochybily, když vyšly z doplňku znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Hronem. Ten se navíc zabýval i duševním stavem obviněného v době řízení, respektive jeho schopností účastnit se trestního řízení, a navštívil jej i ve vazební věznici, kde jej vyšetřil, přičemž neshledal žádné důvody, pro něž by obviněný plnohodnotné účasti v trestním řízení nebyl schopen. Pokud jde o skutky pod bodem II/1 a II/2 rozsudku, jichž se měl obviněný dopustit pod vlivem léku Rivotril, jímž se měl údajně předávkovat a jehož účinky neměl znát, k tomu státní zástupkyně dodává, že soud vyšel opět ze znaleckého posudku MUDr.

Hrona, který zjistil, že účinky léku Rivotril na svou osobu obviněný znal, když jej uvedl v seznamu užívaných léků.

28. K obviněným tvrzené absenci audiozáznamu volání na linku 158 se vyjádřila státní zástupkyně v tom smyslu, že se jedná o tvrzení zcela nepravdivé, neboť v případě skutku pod bodem II/1 byl proveden audiozáznam volání na linku 158 svědkyní A. Jak je zřejmé z rozhodnutí obou soudů, podle státní zástupkyně se řádně vypořádaly s důvody, pro které neprovedly obviněným navrhované důkazy, přičemž uvedené zdůvodnění odpovídá tomu, že výslech navrhovaných svědků by nemohl zvrátit skutečnosti, na nichž soudy vystavěly svá rozhodnutí.

29. Státní zástupkyně v posuzované věci neidentifikovala ani zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Naopak dospěla k závěru, že z odůvodnění obou rozsudků, zejména odvolacího soudu, vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy podle ní postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily řádně zdůvodněná skutková zjištění. Důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, přičemž v odůvodnění vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Státní zástupkyně proto akcentuje, že jestliže způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představou obviněného, není tato okolnost sama o sobě dovolacím důvodem a nesvědčí ani o porušení pravidla in dubio pro reo nebo obecně zásad spravedlivého procesu.

30. Státní zástupkyně proto sumarizuje, že u skutku v bodě I/1 soudy důvodně vyzdvihly zejména závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, kdy ve vozidle otčíma obviněného, svědka O., značky BMW, byly zajištěny stopy obviněného na volantu, ruční brzdě, roušce, a stejně tak poukázaly na protokol o ohledání vozidla, v němž byly zajištěny věci, které zmiňoval svědek O. v telefonátu na linku 158. O skutečnosti, že tento svědek kontaktoval linku 158, pak nemůže být pochyb, když právě jeho aktivita byla důvodem, proč se do celé věci vložila Policie ČR. U skutku pod bodem I/2 měl soud k dispozici výpovědi policistů K. a V., jakož i nahrávky hovorů obviněného s policisty, pročež o skutkovém stavu není v tomto případě pochyb. Obdobné podle státní zástupkyně platí u skutku pod bodem II/1, kdy soudy mohly vycházet z výpovědí svědků A., A., audiozáznamu volání na linku 158 svědkyní A., jakož i z fotografií poranění poškozených, protokolu o prohlídce těla poškozených a dalších listinných důkazů. Jakékoliv pochybnosti pak nevznikly podle ní ani v případě skutku pod bodem II/2, kde soudy vycházely z výpovědí svědků B. a P. a kamerových záznamů incidentu z policejní cely. Státní zástupkyně tudíž uzavírá, že za takové situace nebylo možno dospět k závěru ohledně porušení zásady in dubio pro reo.

31. Státní zástupkyně proto s ohledem na shora uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jí navrhovaného.

32. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněného k případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

33. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

34. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

35. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

36. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

37. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

38. Obviněný ve svém dovolání explicitně uplatňuje také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda

39. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

40. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

41. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, vadu tzv. procesně nepoužitelných důkazů, vadu tzv. opomenutých důkazů a dále namítá s tím související nesprávné právní posouzení věci nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

42. Předně je třeba uvést, že v dovolání deklarované námitky obviněný částečně uplatnil, jak ostatně sám v podaném dovolání naznačil, již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak ve svém odvolání proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 3. 2023 (k tomu viz odvolání ze dne 8. 4. 2023 na č. l. 688b až 688d spisového materiálu a doplnění odůvodnění odvolání ze dne 19. 7. 2023 na č. l. 722 až 726 verte spisového materiálu), jakož i odvolání proti druhému rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. 12. 2023, který rozhodoval znovu poté, co mu věc byla vrácena odvolacím soudem (k tomu viz odvolání ze dne 10. 1. 2024 na č. l. 682 až 685 spisového materiálu, popř. doplnění odvolání ze dne 2. 2. 2024 na č. l. 762 až 768 spisového materiálu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné uvést, že co se týče dovolací argumentace obviněného, jde přinejmenším v její podstatné části pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. body 2 až 30, především ovšem body 26 až 30 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. 12. 2023 a dále body 6 až 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 2. 2024, popř. podpůrně také body 8 až 14 odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 7. 2023, v němž tento soud rozhodoval o prvním odvolání obviněného). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

43. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Jak již bylo uvedeno, obviněný v podaném dovolání explicitně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z jeho dovolací argumentace je patrné, že svým dovoláním obviněný míří na všechny tři alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť v úvodní části dovolání explicitně uvádí pouze první a třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud musí konstatovat, že obviněný sice ve svém dovolání explicitně uvedl druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, tzn. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ovšem z jeho dovolací argumentace je zjevné, byť s jistou dávkou tolerance, že směřuje do první alternativy tohoto dovolacího důvodu, když namítá nesprávné posouzení jeho příčetnosti v době páchání trestné činnosti, v rozhodující míře ovšem založené na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.

44. Nejvyšší soud se nejprve vyjádří k obviněným tvrzené vadě tzv. opomenutého důkazu, tj. dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě. Tu dovolatel spatřuje v tom, že nebyl vypracován revizní znalecký posudek ohledně jeho duševního stavu, nebyli vyslechnuti někteří navrhovaní svědci, konkrétně pak svědci Š., Š., P. K., jeho ošetřující lékaři, K., D. a P., dále MUDr. Pořický, druhá hlídka PČR, a že dokazování nebylo doplněno o kamerové záznamy, záznam volání na linku 158 a o spis Městského úřadu v Berouně vedený k jeho osobě.

45. Nejvyšší soud musí konstatovat, že část takto formulovaných námitek, které obviněný zmiňuje v souvislosti s vadou tzv. opomenutých důkazů, není způsobilá naplnit obviněným označený ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněný se totiž napříč celým svým dovoláním zaštiťuje povinností soudů zjistit skutkový stav nade vší pochybnost v souladu se zásadou zjištění materiální pravdy a v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., když namítá, že soudy měly ze své úřední povinnost tyto důkazy provést. Předně je třeba uvést, že zásada tzv. objektivní pravdy byla po novelizaci trestního řádu zákonem č. 292/1993 Sb., nahrazena zásadou zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Této povinnosti ovšem soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu dostály, neboť v posuzované věci provedly komplexní dokazování, z něhož učiněná skutková zjištění opřely o řadu vzájemně logicky provázaných důkazů. Jinak vyjádřeno, soudy zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí, takže dodržely ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.

46. Současně je nezbytné v obecné rovině připomenout, že aby se mohlo jednat o řádně uplatněnou dovolací námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, muselo by se jednat o podstatný důkaz, tedy takový důkaz, bez kterého by nebylo možno formulovat skutkový stav bez důvodných pochybností, který některá ze stran, např. právě obviněný, navrhla provést, přičemž soudy se s tímto důkazním návrhem nevypořádaly v rámci odůvodnění svého rozhodnutí buď vůbec, nebo toliko okrajově a neadekvátním způsobem. O takový naznačený případ se v posuzované věci nejedná, jak bude dále podrobně rozvedeno.

47. Předně je třeba uvést, že obviněný ve vztahu k tvrzené existenci tzv. opomenutých důkazů především namítá, že soudy nižších stupňů pochybily, pokud odmítly jeho návrh na vypracování revizního znaleckého posudku, a že soud prvního stupně v tomto směru nesplnil pokyny odvolacího soudu obsažené v jeho zrušujícím usnesení ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 13 Tdo 175/2023. Zde je namístě zdůraznit, že soud prvního stupně se tímto důkazním návrhem zabýval, tedy neopomenul ho, když neshledal důvod pro vypracování revizního znaleckého posudku a svůj postup řádně zdůvodnil (k tomu viz bod 25 rozsudku soudu prvního stupně).

Stejně tak soud prvního stupně podrobně objasnil, z jakých důvodů znalecký posudek MUDr. Pořického nemohl brát v potaz jako znalecký posudek, potažmo proč k němu nemohl v tomto řízení přihlížet (k tomu viz bod 14 rozsudku nalézacího soudu nebo záznam na č. l. 309 spisového materiálu a rozhodnutí o pozastavení činnosti tohoto znalce od 14. 7. 2023 a č. l. 311 až 323 spisového materiálu). I odvolací soud na námitky obviněného stran nesprávnosti postupu soudu prvního stupně ve vztahu k navrhovanému vypracování revizního znaleckého posudku reagoval, když se zabýval i dalšími námitkami dovolatele ohledně neprovedení dalších navrhovaných důkazů (blíže viz body 27 až 28 rozsudku odvolacího soudu).

Mimo jiné odvolací soud konstatoval, že se již k většině návrhů na doplnění dokazování vyjádřil ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí, přičemž ohledně některých navrhovaných důkazů i zdůraznil, že ani zřejmé, proč by je měl soud provádět (k tomu viz bod 27 rozsudku odvolacího soudu).

48. Z pohledu tvrzení obviněného, že soud prvního stupně nesplnil pokyny obsažené v předchozím zrušujícím rozhodnutí soudu prvního stupně stran nutnosti vypracování revizního znaleckého posudku, je třeba zdůraznit, že i touto tvrzenou vadou v postupu soudu prvního stupně se odvolací soud řádně zabýval a vypořádal se s ní (viz body 18 až 20, 24, 27 rozsudku odvolacího soudu). Nadto Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že MUDr. Hron byl v hlavním líčení opakovaně vyslechnut (viz protokol o hlavním líčení ze dne 13.

11. 2023 na č. l. 520 až 531 spisového materiálu a protokol o hlavním líčení ze dne 14. 12. 2023 na č. l. 600 až 609 verte spisového materiálu), tento podle pokynu soudu prvního stupně zpracoval doplněk svého znaleckého posudku (viz č. l. 386 až 399 spisového materiálu), a to právě za účelem vyloučení jakýchkoliv důvodných pochybností stran učiněných závěrů týkajících se protiprávního jednání obviněného a vyhodnocení jeho příčetnosti v době spáchání těchto činů, jakož i jeho schopnosti účastnit se úkonů trestního řízení.

Odvolací soud se zabýval i otázkou tvrzených rozporů mezi znaleckým posudkem MUDr. Hrona a znaleckým posudkem MUDr. Pořického (viz bod 18 rozsudku odvolacího soudu), a to i přes skutečnost, že soud prvního stupně následně po vrácení věci odvolacím soudem z důvodu toho, že se MUDr. Pořický stal ošetřujícím lékařem obviněného, k jeho znaleckému posudku nepřihlížel jako k důkazu znaleckým posudkem. V tomto směru je ovšem třeba zdůraznit, že znalec MUDr. Pořický byl v hlavním líčení vyslechnut a jeho znalecký posudek byl před vyhlášením prvního odsuzujícího rozsudku proveden (viz č. l.

628 a násl. spisového materiálu), takže soudy, ale i strany trestního řízení se s obsahem tohoto znaleckého posudku seznámily. Zde je třeba zdůraznit, že postup soudu prvního stupně po vrácení věci odvolacím soudem (viz bod 14 rozsudku soudu prvního stupně) stran znaleckého posudku MUDr. Pořického neshledal Nejvyšší soud nezákonným, když lze mít za to, že provedený znalecký posudek tak nabyl charakteru listinného důkazu (viz. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1613/2016).

Navíc skutečně nelze pominout, že ani MUDr. Pořický nedospěl k závěru, že by obviněný byl v době skutku pod bodem I/2 nepříčetný, jak i správně konstatoval odvolací soud.

49. K návrhu na výslech svědka Š. Nejvyšší soud uvádí, že jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení konaném dne 14. 12. 2023 (viz č. l. 605 verte spisového materiálu), obviněný nenavrhoval výslech tohoto svědka, když byl dotazován, respektive jeho obhájci byli dotazování, zda mají nějaké další návrhy na doplnění dokazování. Jelikož tedy obviněný nevznesl tento důkazní návrh právně relevantním způsobem v rámci hlavního líčení u nalézacího soudu (viz zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 14. 12. 2023 v čase 1:00:00 až 1:06:45), popřípadě ani veřejného zasedání u odvolacího soudu (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 6. 2. 2024 na č. l. 781 až 784 verte spisového materiálu), kde však, jak Nejvyšší soud pro úplnost dodává, nebylo prováděno další dokazování, nelze hovořit o případné existenci vady tzv. opomenutého důkazu ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

50. Ohledně návrhu na výslech svědka D. Š., přítele svědkyně M. A. (skutek I/1), je třeba uvést, že se nejedná o tzv. opomenutý důkaz, když již soud prvního stupně se tímto důkazním návrhem zabýval a ve svém rozsudku ze dne 14. 12. 2023 uvedl, že se tohoto svědka rozhodl nevyslýchat, přestože jej původně k hlavnímu líčení předvolal. Pokud soud prvního stupně považoval tento výslech za nadbytečný, nelze v tomto postupu spatřovat nějaké pochybení, a to za situace, kdy řádně odůvodnil, proč výpovědi rodinných příslušníků stran toho, kdo řídil předmětné vozidlo, považoval za nepravdivé (blíže viz bod 27 rozsudku soudu prvního stupně). Jelikož tedy měl potenciální svědek Š. vypovídat ke skutečnosti, která ovšem byla bez jakýchkoliv důvodných pochybností již v řízení objasněna dalšími provedenými důkazy, tedy ve věci byl zjištěn takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr.), nelze v postupu soudu prvního stupně, které odmítl provést výslech tohoto svědka, spatřovat existenci tzv. opomenutého důkazu. Navíc na tuto námitku reagoval i odvolací soud (viz bod 27 rozsudku odvolacího soudu).

51. Stejné závěry lze vztáhnout i k požadavkům na výslech svědka P. K. (skutek II/1), výslech druhé hlídky PČR (skutek II/1 a II/2) když soud prvního stupně se s těmito důkazními návrhy řádně zabýval a vypořádal se s nimi (k tomu viz bod 25 rozsudku soudu prvního stupně). Zvolený postup aproboval i odvolací soud (viz bod 27 jeho rozsudku). Rovněž návrhy na výslech ošetřujících lékařů obviněného, K., D., P. a posléze také MUDr. Pořického, který ve věci dříve zpracoval znalecký posudek z odvětví psychiatrie, soud prvního stupně zamítl jakožto nadbytečné, přičemž svůj postup řádně odůvodnil (viz bod 25 rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. S tímto postupem se ztotožnil i odvolací soud (viz bod 27 rozsudku odvolacího soudu).

52. K doplnění dokazování kamerovým záznamem z policejní cely Nejvyšší soud uvádí, že jak správně podotýká odvolací soud v napadeném rozsudku, kamerové záznamy, na nichž je zachyceno závadové jednání v době zadržení obviněného, byly ve věci provedeny (viz č. l. 530 spisového materiálu). Nejvyšší soud si je vědom toho, že soud chtěl ještě zjistit, zda existují i nějaké další kamerové záznamy z předmětné doby (skutek II/2), když i přes určitou neochotu intervenujícího státního zástupce, který se domníval, že není jeho povinnosti tento důkaz zajišťoval (viz č. l. 530 spisového materiálu) byly následně tyto kamerové záznamy soudem vyžádány (viz č. l. 593 spisového materiálu), přičemž bylo zjištěno, že tyto záznamy byly archivovány, vyhodnoceny a přiloženy ke spisu (viz č. l. 594 spisového materiálu). Vzhledem k časovému odstupu podle Policie ČR v době rozhodování žádné další kamerové záznamy k dispozici nebyly, neboť doba jejich archivace činí 30 dnů. Odvolací soud tedy považoval námitku dovolatele, že se soud prvního stupně problematikou dalších kamerových záznamů nezabýval, za neodpovídající (bod 26 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že kamerový záznam z policejní cely č. 2 v budově Policie ČR v Berouně byl v hlavním líčení přehrán a že je na něm zachyceno (bez zvuku) chování obviněného předtím, než do cely vstoupili policisté B., P. a policista střežící celu, respektive zákrok těchto policistů při pacifikaci dovolatele dne 7. 7. 2023 (k tomu viz bod 21 rozsudku nalézacího soudu). Předmětný záznam byl tak k dispozici, byť bez zvuku, takže obviněný se k němu mohl vyjádřit. Navíc je třeba zdůraznit, že provedený kamerový záznam odpovídá výpovědím zakročujících policistů a listinným důkazům.

53. K požadavku obviněného na doplnění dokazování dalším záznamem volání na linku 158 Nejvyšší soud připomíná, že v hlavním líčení byl přehrán audiozáznam tísňového volání svědkyně A. na linku 158 ze dne 6. 7. 2023 (k tomu viz bod 22 rozsudku nalézacího soudu). Stejně tak byla přehrána nahrávka hovorů mezi obviněným a policisty V. a K. ze dne 15. 12. 2021 a 16. 12. 2021, z nichž vyplývá, že obviněný oběma policistům vulgárně nadával, urážel je a vyhrožoval fyzickým napadením jim i jejich rodinám (viz bod 19 rozsudku soudu prvního stupně). Ohledně skutku pod bodem I/1, v jehož souvislosti se dovolatel rovněž dožaduje doplnění dokazování záznamem volání na linku 158, je třeba připomenout, že vina obviněného stran skutku pod bodem I/1 je prokázána hned několika důkazy – mj. odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví genetika (blíže viz body 15 až 18 rozsudku soudu prvního stupně), a že v případě absence jím zmiňovaného audiozáznamu se nejedná o situaci, v níž by bylo zapotřebí aplikovat princip presumpce neviny či zásadu in dubio pro reo, neboť vina obviněného byla i ohledně tohoto skutku nade vši pochybnost prokázána. Navíc Nejvyšší soud, stejně jako odvolací soud, připomíná, že nelze trvat na doplnění dokazování důkazy, které již nejsou objektivně k dispozici (viz bod 27 napadeného rozsudku).

54. K požadavku na provedení důkazu spisem Městského úřadu v Berouně, vedeného na osobu obviněného, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ani v případě tohoto důkazního návrhu se nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz. Jak totiž přiléhavě odvolací soud v napadeném rozsudku ze dne 6. 2. 2024 připomněl, tak v rámci svého prvního – kasačního – rozhodnutí ze dne 25. 7. 2023 dal nalézacímu soudu pouze v úvahu, zda si vyžádá i tento spis. Z jeho strany se tedy nejednalo o zaujetí jakéhokoliv stanoviska, zda je nutno tento důkaz provést či nikoliv (k tomu viz bod 10 napadeného rozsudku odvolacího soudu) k naplnění požadavku na zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Z tohoto důvodu nelze hovořit o tzv. opomenutém důkazu, který by byl některou ze stran trestního řízení navržen, přičemž by se s tímto důkazním návrhem soud adekvátně nevypořádal ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu tak, jak byla shora citována. Navíc soud prvního stupně si tento spis vyžádal, když mu ovšem bylo sděleno ze strany správního úřadu, že spis nelze zapůjčit, včetně toho, že ve věci doposud nebylo rozhodnuto, když řízení bylo přerušeno (viz č. l. 483 až 484 spisového materiálu), takže spis neobsahoval žádné nové skutečnosti, které by nebyly soudu prvního stupně známy.

55. Ohledně obviněným tvrzené vady tzv. opomenutých důkazů proto Nejvyšší soud sumarizuje, že shora uvedenému postupu soudů nižších stupňů stran zamítnutí návrhů na doplnění dokazování nelze ničeho vytknout, a že tudíž ani napadené rozsudky, ani celé trestní řízení v posuzované věci, nebylo zatíženo vadou tzv. opomenutých důkazů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě a ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Oba tyto soudy totiž ve svých rozsudcích adekvátním způsobem uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, svědeckými výpověďmi svědků, jakož i ve věci provedenými listinnými důkazy, ale i se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví vypracovaným MUDr. Hronem. Stejně tak se pečlivě a adekvátním způsobem vyjadřují k tomu, proč další navrhované důkazy neprovedly (viz zejména body 25 a 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V tomto směru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně nepostupoval ve věci tak, že by zamítl jen důkazní návrhy jen obhajoby, ale i obžaloby, takže nelze mít za to, že by snad ve věci postupoval selektivním způsobem ve vztahu k rozhodování o uplatněných důkazních návrzích.

56. Obviněný dále v rámci své dovolací argumentace opakovaně vznáší výhradu v podobě existence tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, tj. dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř v jeho první alternativě, která byla podle něj založena chybným postupem soudů nižších stupňů. Bližší argumentaci stran této tvrzené vady však dovolatel nepřináší, neboť neuvádí, které konkrétní skutkové zjištění je v rozporu se kterým konkrétně provedeným důkazem. Nejvíce se tomuto dovolacímu důvodu blíží jeho námitka ohledně toho, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly se vzájemnými rozpory mezi dvěma ve věci provedenými znaleckými posudky, a to posudkem MUDr. Hrona a posudkem MUDr. Pořického, když však ani v tomto případě neuvádí, se kterým skutkovým zjištěním má být který důkaz v rozporu.

57. Obecně k namítanému zjevnému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jakož i k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv obviněného, které taktéž namítá vesměs v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud připomíná, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

58. Tedy v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je totiž určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

59. Ve vztahu k obviněným tvrzenému chybnému postupu soudů nižších stupňů, které podle jeho přesvědčení nedostatečně reagovaly na jeho námitky, v důsledku čehož měly naplnit dovolatelem tvrzené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jakož i porušit ústavně zaručená práva obviněného, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že v dané věci skutečně není pochyb o tom, že obviněný z velké části v podaném dovolání uplatňuje stejnou argumentaci jako po celou dobu probíhajícího trestního řízení, na niž již soudy nižších stupňů ovšem adekvátně reagovaly. Za takové situace nelze mít toto tvrzení obviněného za důvodné. Obecně je třeba zdůraznit, že pokud se soud druhého stupně ztotožní se způsobem, jakým soud prvního stupně reagoval na obhajobu obviněného a tento považuje za dostatečný a obviněný v rámci podaného odvolání neuplatní nějakou novou podstatnou námitku, nemusí tzv. otrocky reagovat na každou námitku v rámci svého rozhodnutí. V tomto směru Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že problematikou nutnosti reakce na stále se opakující argumentaci obviněného se zabývaly Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že „i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, ‚nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument‘ a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně‘ (např. věc G. proti Španělsku)“.

60. Nadto Nejvyšší soud ve vztahu k uvedeným námitkám obviněného připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř.

61. Jak již bylo naznačeno, obviněný uplatňuje i druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K druhé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. k vadě tzv. procesně nepoužitelných důkazů, je třeba uvést, že ji obviněný vztahuje k jím tvrzeným pochybením orgánů činných v trestním řízení v podobě toho, že úřední záznamy uvedené v bodě 15 rozsudku odvolacího soudu, konkrétně úřední záznamy o podání vysvětlení, neměly být součástí trestního spisu, neboť jsou procesně nepoužitelné. Dále za nezákonné považuje výslechy svědků A. a A., které byly provedeny způsobem podle § 158 odst. 9 věta třetí tr. ř., jakož i to, že jeho obhájkyně nebyla vyrozuměna o termínu výslechů svědků A., A. a O., v čemž mj. spatřuje v konečném důsledku i porušení svých ústavně zaručených práv, konkrétně pak práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces. Poslední vada, kterou vztahuje k druhé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tvrzené pochybení orgánů činných v trestním řízení spočívající v tom, že policejní hlídka provedla prohlídku místa činu bez souhlasu jeho matky se vstupem na její pozemek, resp. pozemek v jejím vlastnictví, což tento úkon podle něj činí nezákonným. Lze mít za to, že tyto námitky lze částečně pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho druhé alternativě, zařadit.

62. Nejprve musí Nejvyšší soud ohledně úředních záznamů o podání vysvětlení, které jsou podle dovolatele nezákonně zařazeny do trestního spisu, uvést, že tato námitka není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě, avšak ani žádný jiný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.

63. Předně je třeba konstatovat, že úřední záznamy o podaných vysvětleních nelze považovat za důkazy a tyto jsou procesně nepoužitelné (viz § 158 odst. 6 tr. ř.). Jistou výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení § 211 odst. 6 tr. ř., které umožňuje přečíst za souhlasu obviněného a státního zástupce úřední záznamy o podaném vysvětlení. Úřední záznamy pořízené podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. ovšem musí být součástí trestního spisu, neboť primárně slouží státnímu zástupci a obhajobě ke zvážení návrhu, aby osoba, která podala vysvětlení, byla posléze vyslechnuta jako svědek. Je pak na úvaze orgánů činných v přípravném řízení a posléze soudu, zda takový důkaz provede, či nikoliv. Hranice uvážení soudu, zda osobu, která podala vysvětlení, vyslechne jako svědka, jsou vymezeny § 2 odst. 5 tr. ř, tedy povinností zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci. Ovšem i pokud nelze přečíst úřední záznam o podaném vysvětlení, je soud oprávněn k jejich obsahu přihlížet při posuzování věrohodnosti svědka, když obsah těchto úředních záznamů ovšem nemůže být podkladem výroku o vině obviněného. Z pohledu těchto závěrů je třeba uvést, že soudy nižších stupňů svá skutková zjištění neopřely o obsah úředních záznamů o podaných vysvětleních učiněných podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř., neboť soud prvního stupně řádně odůvodnil, na základě jakých důkazů obhajobě obviněného a výpovědím některých svědků neuvěřil (viz např. body 27 až 30 rozsudku soudu prvního stupně).

64. Pokud obviněný naznačuje, že v případě skutku pod bodem I/1 neměl spis obsahovat pořízené úřední záznamy, když skutek byl odložen (obviněný má pravděpodobně na mysli jeho případné jednání vůči rodinným příslušníkům), tak je třeba zdůraznit, že tyto úřední záznamy nepochybně souvisí se skutkem, pro který byl obviněný stíhán, když objasňují důvody příjezdu Policie ČR a otázku důvodnosti jejich přítomnosti na místě, takže i objasňují skutečnosti, které vedly k podezření i o spáchání přečinu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

65. K výslechům svědků A. a A., který byl proveden podle § 158 odst. 9 věty třetí tr. ř., a stran tvrzeného pochybení v podobě nevyrozumění obhájkyně obviněného o konání výslechů svědků A., A. a O., Nejvyšší soud předně připomíná, že z trestního spisu je patrné, že svědci A. a A. byli vyslechnuti v rámci přípravného řízení dne 7. 7. 2023 postupem podle § 158 odst. 9 tr. ř., o čemž byl vyhotoven protokol (viz č. l. 17 až 21 spisového materiálu stran výslechu svědkyně A. a č. l. 22 až 24 spisového materiálu stran výslechu svědka A.).

Stejně tak byl vyslechnut svědek O. dne 7. 7. 2023 (viz protokol o výslechu na č. l. 31 až 32 verte spisového materiálu). Ve shodě s obviněným lze připustit, že tito svědci byli vyslechnuti, aniž by byli obviněný či jeho obhájkyně o konání výslechu vyrozuměni. Nejvyšší soud ani nepovažuje za nutné se blíže zabývat zvoleným postupem policejního orgánu při výslechu svědků podle § 158 odst. 9 tr. ř., a to z důvodů, který budou následně rozvedeny. Navíc obviněný ve vztahu k postupu podle § 158 odst. 9 tr.

ř. neuplatnil žádnou právně fundovanou argumentaci. Za takové situace si nemůže Nejvyšší soud dovolací argumentaci domýšlet či dotvářet, když právně fundovanou argumentaci zajišťuje povinnost podat dovolaní prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Z pohledu tvrzeného pochybení spočívajícího v nevyrozumění obhájkyně obviněného o konání těchto výslechů je předně třeba uvést, že výslechu všech třech svědků proběhl dne 7. 7. 2023 v době před sdělením podezření obviněnému postupem podle § 179b odst. 3 tr.

ř. (viz č. l. 17 až 24, 31 až 32 verte spisového materiálu). Obviněný až během svého výslechu coby osoby podezřelé dne 7. 7. 2023 v 18.15 hod. uvedl, že si zvolil obhájkyni JUDr. Novou, s tím, že se tato bude moci dostavit k úkonům až 10. 7. 2023 (k tomu viz protokol o výslechu osoby podezřelé na č. l. 7 až 8 verte spisového materiálu), tj. až po konání výslechů tří uvedených svědků. O termínu konání výslechu těchto svědků obhájkyně vyrozuměna prokazatelně nebyla, ani z logiky věci nemohla být, když výslech shora uvedených svědků byl realizován před sdělením podezření obviněnému postupem podle § 158 odst. 9 tr.

ř. Přestože byl výslech uvedených svědků konán bez vyrozumění obhájkyně obviněného či samotného obviněného, takže obhajobě nebylo umožněno klást vyslýchaným osobám otázky, lze mít za to, že nejedná se o pochybení orgánů činných v trestním řízení, které by zakládalo obviněným tvrzené porušení jeho práva na spravedlivý proces. Nelze totiž pominout, že tito svědci byli opětovně vyslechnuti v hlavním líčení, a to za přítomnosti obou obhájců obviněného (viz protokol o hlavním líčení ze dne 12. 10. 2023 na č. l.

464 až 467 verte spisového materiálu – svědci A. a A. – a protokol o hlavním líčení ze dne 13. 11. 2023 na č. l. č. l. 520 až 531 spisového materiálu – svědek O.). Obviněný tak měl možnost klást těmto svědkům otázky. Takový postup je pak v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na niž ostatně přiléhavě odkazuje i státní zástupkyně.

Nejvyšší soud proto připomíná, že na trestní řízení je třeba nahlížet jako na jeden celek, jehož těžištěm je hlavní líčení v soudním stadiu řízení, kde vyvstává obviněnému prostor pro uplatnění jeho práv v celé jeho šíři. Toto stadium má v podstatě do jisté míry i funkci reparační ve vztahu k přípravnému řízení, neboť dojde-li v přípravném řízení k porušení zákonných ustanovení, může dojít k jejich nápravě právě v řízení před soudem, např. k opakovanému výslechu svědka již při plném dodržení práv obviněného (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 2194/18). Jinak vyjádřeno, ze spisového materiálu je zjevné, že shora uvedení svědci v posuzované věci byli při dodržení veškerých práv obviněného vyslechnuti (opětovně) v řízení před soudem, čímž by byla tato případná vada přípravného řízení zhojena, když v rámci tohoto hlavního líčení tito svědci zopakovali všechny podstatné skutečnosti.

66. K námitce obviněného ohledně nezákonnosti prohlídky místa činu bez souhlasu matky obviněného coby vlastníka pozemku, konstatuje Nejvyšší soud, že již ze záznamu ze dne 7. 7. 2023 o zahájení úkonů trestního řízení ke skutku vymezenému pod bodem II/1 rozsudku (č. l. 4 spisového materiálu) je patrné, že ohledání místa činu nebylo možno provést, neboť byl hlídkám ze strany svědkyně K., matky obviněného, zakázán vstup na pozemek domu. Z úředního záznamu ze dne 6. 7. 2023 (č. l. 44 až 45 spisového materiálu) je však zjevné, že sám obviněný policejní hlídku pozval jakožto uživatel nemovitosti na pozemek, kde byl posléze ztotožněn a po zákonném poučení popsal, jak podle něj skutek (incident) proběhl.

Poté, co byl obviněný zadržen, zůstala na místě druhá hlídka (BU 116), která se následně se svědkem O. poté, co byla z jeho strany pozvána na pozemek domu č. p. 8, na tento přesunula za účelem provedení ohledání místa činu. V průběhu prohlídky hlídka telefonicky hovořila rovněž se svědkyní K., která jakožto vlastnice pozemku požadovala po policejní hlídce, aby si obstarala povolení k domovní prohlídce, kdy poté, co jí bylo sděleno, že hlídka byla na pozemek pozvána svědkem O., hlídce sdělila, že zakazuje jak jí, tak svědku O.

jakožto vlastnice vstup na tento pozemek a že si přeje, aby pozemek opustili (k tomu také viz úřední záznam ze dne 7. 7. 2023 na č. l. 46 spisového materiálu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 8 T 83/2023 ). Policejní hlídka v reakci na žádost svědkyně K. pozemek opustila, čímž byly ukončeny veškeré možné úkony na místě (viz č. l. 44 verte spisového materiálu). Námitka obviněného je proto nedůvodná, když policejní hlídka domovní prohlídku, k níž by potřebovala souhlas, ani neprováděla, ani nakonec nedokončila ohledání místa činu, když toto bylo „předčasně“ ukončeno v reakci na telefonický hovor s vlastníkem nemovitosti – K.

Zde je třeba uvést, že prohlídka těla poškozeného A. (bod II/1), vůči němuž a jeho rodinným příslušníkům se trestné činnosti obviněný dopustil, byla provedena v místě bydliště tohoto poškozeného, konkrétně na adrese XY č. p. XY (viz č. l. 37 spisu Okresního soudu v Berouně, sp. zn. 8 T 83/2023). Na stejném místě byla provedena prohlídka těla svědka O. (viz č. l. 33 spisu Okresního soudu v Berouně, sp. zn. 8 T 83/2023). Navíc protokol o prohlídce těla svědka O. z hlediska skutkových zjištění není důležitý, když předmětem trestněprávního jednání je protiprávní jednání vůči svědkovi A.

Navíc samotný svědek O. připustil, že předmětného večera došlo k fyzickému konfliktu mezi ním a obviněným, což právě vedlo k tomu, že mu poškozený A. přišel na pomoc.

67. Pokud pak obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho druhé alternativě, tr. ř. poukazuje na skutečnost, že ohledně skutků uvedených pod body II/1, 2 bylo vedeno zkrácené přípravné řízení, tak je předně třeba uvést, že kromě námitky, že s tímto postupem obviněný nesouhlasil, neuplatnil obviněný žádnou právně relevantní argumentaci. Za takové situace nemůže být taková argumentace předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, neboť dovolací soud si nemůže dovolací argumentaci dotvářet či domýšlet. Právně fundovanou argumentaci soudu zajišťuje právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

68. Obviněný v podaném dovolání namítá také vadu nesprávného právního posouzení nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tj. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Lze mít za to, že na naplnění tohoto dovolacího důvodu míří konkrétně svojí námitkou stran toho, že bylo podle něj chybně posouzeno, zda byl v době protiprávního jednání, jež je mu kladeno za vinu, příčetný či byla jeho příčetnost snížená, popř. byl nepříčetný.

69. Podle Nejvyššího soudu ovšem námitka vztahující se k příčetnosti je uplatněna pouze zdánlivě právně relevantně, neboť jí dovolatel ve skutečnosti míří do rozsahu dokazování, když v podstatě říká, že chtěl, aby soud ve věci provedl jiné znalecké zkoumání jeho osoby s jinými, pro něj příznivějšími, závěry. Přestože by tedy námitka stran příčetnosti obviněného obecně byla podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, neboť se vztahuje k základům trestní odpovědnosti fyzické osoby, a jako taková naplňuje zvolený dovolací důvod (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 233/2017), s přihlédnutím ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolené argumentace je třeba mít za to, že dovolatel jen vyjadřuje nesouhlas s rozsahem dokazování a hodnocením důkazů, zejména znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Hronem. Jinak vyjádřeno, dovolatel zpochybňuje skutkové okolnosti případu, z nichž bylo splnění podmínky jeho příčetnosti ve vztahu k dané trestné činnosti soudy nižších stupňů vyvozeno. Proto tato argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod, avšak ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.

70. Bez ohledu na shora uvedené a z pohledu prezentovaného závěru stran skutkového charakteru předmětné námitky je na tomto místě podle Nejvyššího soudu třeba opětovně akcentovat, že vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů (viz nález Ústavního soudu č. 81/1995 Sb. n. u. ÚS – C. H. Beck, sv. 4, s. 263). Z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy totiž mimo jiné vyplývá, že soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, a posuzuje důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 4 Tdo 77/2021). Pokud soud prvního stupně uzavřel, že k objasnění závěru o příčetnosti obviněného postačoval znalecký posudek vypracovaný MUDr. Hronem, a k němu dopracovaný doplněk, jakož i výslech tohoto znalce v hlavním líčení, stejně tak jako listinné důkazy obsažené ve spise, jimiž byla příčetnost dovolatele podle soudu jednoznačně objasněna, pak soud skutečně nemusel dokazování doplňovat v dovolatelem naznačeném směru (k tomu viz shora vypořádanou námitku stran tzv. opomenutého důkazu revizním znaleckým posudkem).

71. Přesto považuje dovolací soud za vhodné připomenout obecná východiska této problematiky, a to především, že příčetnost je obecným znakem trestného činu, nicméně trestní zákoník ji jinak nedefinuje, neboť v něm je upravena toliko nepříčetnost (§ 26 tr. zákoníku) a zmenšená příčetnost (§ 27 tr. zákoníku). Příčetnost je obecným znakem trestného činu výlučně pachatelů fyzických osob, neboť je vázána na duševní stav fyzické osoby. Soud nezjišťuje nepříčetnost pachatele obecně, ale vždy jen ve vztahu k určitému činu. Současně platí, že pro závěr o nepříčetnosti postačí absence buď schopností rozpoznávací, či ovládací, tedy některá z nich musí u pachatele zcela absentovat, musí být tzv. vymizelá, neboť pouhé její omezení by nestačilo (v případě podstatného snížení některé ze schopností, tj. nadpolovičního, by mohlo jít o zmenšenou příčetnost ve smyslu § 27 tr. zákoníku, která ovšem trestní odpovědnost nevylučuje). K tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 4 Tdo 902/2021.

72. Otázka nepříčetnosti je tedy otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Platí, že povinnost orgánů činných v trestním řízení vypracovat znalecký posudek k posouzení nepříčetnosti pachatele obecně nenastává, neboť příčetnost se presumuje. Rovněž v případě intoxikace pachatele návykovou látkou nevyvstává bez dalšího povinnost orgánů činných v trestním řízení obstarat znalecký posudek příslušné odbornosti pouze z důvodu vyloučení alternativy vymizení rozpoznávací či ovládací složky pachatele. Nutnost zpracování znaleckého posudku je tak dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie ve smyslu ustanovení § 105 odst. 1 či § 116 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014).

73. Jinak řečeno, soud je povinen přibrat znalce k vypracování znaleckého posudku ohledně duševního stavu obviněného jen tehdy, jestliže na základě skutkového stavu, který zjistí provedeným dokazováním, vyvstanou pochybnosti o jeho duševním stavu z hlediska příčetnosti. Z pohledu tohoto závěru je předně třeba uvést, že v posuzované věci byl na osobu obviněného vypracován znalecký posudek MUDr. Hronem a také znalecký posudek vypracovaný MUDr. Pořickým, který si nechala vypracovat obhajoba, k němuž ovšem nebylo možno jako ke znaleckému posudku přihlížet, a to s ohledem na vyvstalé pochybnosti stran nepodjatosti tohoto znalce, byť soudy nižších stupňů k závěrům tohoto znalce nepochybně jistým způsobem přihlédly (viz např. bod 20 rozsudku odvolacího soudu).

Znalec MUDr. Hron byl před soudem prvního stupně opakovaně vyslechnut, takže obhajobě byla dána možnost na jeho závěry reagovat. Jmenovaný znalec vypracoval také doplněk ke svému znaleckému posudku, v jehož rámci bylo reagováno na určité skutečnosti, které vyšly v průběhu trestního řízení najevo. MUDr. Hron své závěry následně řádně a přesvědčivě objasnil, takže o správnosti jeho závěru není pochyb. Současně je třeba zdůraznit, že samotný nesouhlas se závěry znalce ze strany obhajoby neodůvodňuje nutnost vypracování revizního znaleckého posudku (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.

7. 2020, sp. zn. 4 Tdo 668/2020). V tomto směru je třeba odkázat na ustanovení § 109 odst. 1 tr. ř., který upravuje postup soudu, v případě že vzniknou pochybnosti o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný. Podle tohoto ustanovení je třeba znalce vyslechnout a teprve pokud by tento postup nevedl k odstranění vad posudku či jeho nejasnosti, lze rozhodnout o vypracování revizního znaleckého posudku. Jinak řečeno, pokud soud prvního stupně nechal vypracovat doplněk znaleckého posudku, který se zabýval skutečnostmi, které nebyly známy v době vypracování původního znaleckého posudku, popř. vyvstaly až po jeho vypracování, a následně znalce vyslechnul a dospěl k závěru, že znalec všechny své závěry řádně objasnil, nejsou splněny podmínky pro vypracování revizního znaleckého posudku.

74. Bez ohledu na shora uvedené a pro jistou úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout skutečnosti týkající se příčetnosti dovolatele, které sumarizovaly soudy nižších stupňů. U skutku pod bodem I/1 odvolací soud přiléhavě uvedl, že stran duševního stavu obviněného žádné rozpory mezi závěry obou znaleckých posudků nevznikly, neboť MUDr. Pořický se v zásadě vyjadřoval pouze ke kombinované intoxikaci alkoholem a pervitinem, což se tohoto skutku netýkalo. V případě skutku pod bodem I/2 pak mělo u obviněného dojít ke kombinované intoxikaci, přičemž k této otázce se původně MUDr. Hron nevyjadřoval. V této otázce tudíž podle odvolacího soudu původně existovaly určité rozpory se závěry znaleckého posudku MUDr. Pořického, (viz bod 18 rozsudku soudu druhého stupně ze dne 6. 2. 2024), když tento soud ovšem zároveň zdůraznil, že ani jeden ze znalců nedospěl k závěru, že by byly ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného zcela vymizelé nebo že by trpěl duševní chorobou v pravém slova smyslu, neboť i podle MUDr. Pořického obviněný jednal maximálně ve stavu zmenšené příčetnosti, kterou si ovšem přivodil sám užitím návykových látek. Následně MUDr. Hron vypracoval doplněk znaleckého posudku, v němž dospěl k závěru, že schopnost obviněného odolat požití alkoholu či psychoaktivních látek byla podstatně snížena z důvodu rozvinuté závislosti na nich, ale že jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly i v případě skutku pod bodem I/2 nanejvýš lehce snížené. Znalec byl navíc i opakovaně k těmto závěrům vyslechnut. Pokud jde o skutky pod bodem II/1 a II/2 rozsudku, jichž se měl obviněný dopustit pod vlivem léku Rivotril, jímž se měl údajně předávkovat a jehož účinky neměl znát, k tomu je zapotřebí připomenout, že i v tomto případě vyšel opět soud ze znaleckého posudku MUDr. Hrona, který shledal, že účinky léku Rivotril na svou osobu obviněný znal, přičemž řádně objasnil, na podkladě jakých skutečností k tomuto závěru dospěl. Soud prvního stupně navíc poukázal i na další důkazy podporující závěry znalce ohledně příčetnosti obviněného ve vztahu k těmto skutkům (viz bod 30 rozsudku soudu prvního stupně). Proto lze uzavřít, že v dané věci nevznikly pochybnosti o příčetnosti obviněného v době činu a po něm.

75. Nejvyšší soud nad rámec shora uvedeného dodává, v souvislosti s návykovými látkami a dovolací argumentací obviněného, který se okrajově vyjadřuje rovněž ke shora naznačené případné zmenšené příčetnosti na jeho straně, že požití alkoholických nápojů utlumuje činnost psychických funkcí, zejména zábranných a kontrolních mechanismů. Jde tedy o okolnost, která usnadňuje rozhodnutí spáchat trestný čin a která má vliv na vznik pohnutky trestného činu. Je třeba zdůraznit, že v těch případech, kdy pachatel, byť i z nedbalosti, se požitím alkoholických nápojů přivedl do stavu zmenšené příčetnosti, vekterém se dopustil trestného činu, nelze vzhledem k ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku přihlížet k tomuto stavu při výměře trestu (srov. R II/1965, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 4 Tdo 947/2020).

76. Ve vztahu ke zbylým námitkám obviněného, které uplatnil v podaném dovolání, je nutno konstatovat, že nejsou podřaditelné pod žádný z jím uplatněných dovolacích důvodů [tzn. podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.], avšak ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Naopak, materiálně nahlíženo, z uplatněné dovolací argumentace obviněného je patrné, že v této části a v tomto směru nepřesahuje pouhou polemiku s rozsahem provedeného dokazování, hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily.

Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněné vady ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., popř. ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr.

ř., po stránce věcné v této zbylé části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.

77. K obviněným tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny pak lze uvést následující. Předně takto formulované výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná.

78. V posuzované věci nebylo podle Nejvyššího soudu možno dovodit flagrantní porušení pravidla in dubio pro reo, potažmo principu presumpce neviny, jakož i ústavně zaručených práv obviněného, které by bylo s to založit v tomto směru přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Naopak, jak již bylo naznačeno, soudy nižších stupňů zjistily v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, přičemž své rozsudky rovněž v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnily. V tomto případě tak není možno hovořit o porušení pravidla in dubio pro reo.

79. Nejvyšší soud tak shrnuje, že v předmětné věci neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu, které by byly obviněným uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.

V. K návrhu na odklad výkonu napadených rozhodnutí

80. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání současně navrhl, aby předsedkyně senátu dovolacího soudu přerušila výkon rozsudku odvolacího soudu. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předsedkyně senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistila, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, nevyhověla mu a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla.

VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

81. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 6. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu