4 Tdo 1613/2016-29
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2017 o dovolání
obviněného J. A., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2016 sp.
zn. 5 To 333/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2
T 23/2016, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. 5 To 333/2016 a rozsudek Městského soudu v Brně ze
dne 2. 6. 2016 sp. zn. 2 T 23/2016.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. A. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016 sp. zn. 2
T 23/2016 uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274
odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 7. 12. 2015 v době kolem
22:45 hodin, nejméně po ulici S. v B., kde byl zastaven a kontrolován hlídkou
OOP Brno-Komárov, řídil po předchozím vědomém požití amfetaminů osobní motorové
vozidlo tovární značky Subaru Forester, rz: ..., červené barvy, přičemž
vykazoval známky ovlivnění amfetaminy (nervozita, nesoustředěnost) a
orientačním testem na přítomnost návykových látek provedeným hlídkou pomocí
soupravy DrugWipe 5S a následným toxikologickým rozborem krve bylo potvrzeno,
že jmenovaný A. řídil výše uvedené vozidlo pod vlivem amfetaminů v koncentraci
381 ng amfetaminu/ml krevního vzorku, přičemž jeho kognitivní a psychomotorické
schopnosti byly výrazně sníženy a nebyl schopen bezpečně řídit motorové
vozidlo.
Za to mu byl podle § 67 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku s přihlédnutím k § 68
odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 30 denních sazeb, kdy
výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 1.000 Kč, tedy celkem ve výši
30.000 Kč. Pro případ, že by nebyl tento trest ve lhůtě vykonán, byl mu v
souladu s § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v
trvání třiceti týdnů. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému
uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel na dobu tří let.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, jež Krajský
soud v Brně usnesením ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. 5 To 333/2016 zamítl podle §
256 tr. ř.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s poukazem
na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V odůvodnění dovolání obviněný zpochybnil naplnění znaku předmětného přečinu, a
to pokud jde o prokázání stavu vylučujícího způsobilost řídit motorové vozidlo.
Uvedl, že zákon ani jiný právní předpis nestanoví, jaké konkrétní množství jiné
návykové látky než alkoholu zakládá u řidiče motorového vozidla stav vylučující
způsobilost jej řídit. Dovolatel poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího
soudu (usnesení sp. zn. 8 Tdo 449/2010, 6 Tdo 351/2010, 6 Tdo 252/2010, 8 Tdo
358/2015, 3 Tdo 897/2014, 6 Tdo 1019/2015) vztahující se k řízení motorového
vozidla pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, podle níž musí být
posouzena (vedle zjištění, o jakou látku a jaké její množství se jedná) i míra
ovlivnění řidiče touto látkou, neboť samotné zjištění, že byl v době řízení pod
vlivem jiné návykové látky než alkoholu, nepostačuje pro naplnění znaku
existence stavu vylučujícího způsobilost k výkonu této činnosti ve smyslu § 274
odst. 1 tr. zákoníku. Pro posouzení individuálních okolností případu je pro
stanovení druhu a množství návykové látky nutno vyjma znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie přibrat i znalce z odvětví
psychiatrie, jenž určí, zda a jak byl obviněný ovlivněn návykovou látkou v době
řízení, zda se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost vykonávat řízení
motorového vozidla. Soudy nižších stupňů nerespektovaly citovanou judikaturu
Nejvyššího soudu, takže neobjasnily veškeré okolnosti rozhodné pro užití dané
právní kvalifikace, není proto možné uzavřít, zda dovolatel spáchal stíhaný
přečin, anebo méně závažné jednání srovnatelné s přestupkem podle § 30 odst. 1
písm. g), h), případně ch) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů. Pouhé zjištění množství zakázané látky v krvi, tj. 381
ng/ml amfetaminu v krvi obviněného nepostačuje pro právní závěr soudů, že se
obviněný nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla,
neboť nedisponují odbornou erudicí v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
Obviněný dále poznamenal, že po několik let užíval s ohledem na vrozenou
poruchu vnímání ADHD Wellbutrin s účinnou látkou podobnou amfetaminu bupropion
se stimulačním účinkem pro zlepšení schopnosti vnímání a soustředění. Taktéž
nadměrně konzumoval kávu a užíval ve větší míře kofein jako doplněk stravy, má
proto podstatně vyšší rezistenci k látkám obdobného charakteru a snáší
podstatně vyšší hladinu stimulantů v krevním oběhu, než je tzv. toxická hladina
v běžných případech. Obviněný tak vzhledem ke svým osobním dispozicím a
obdobným účinkům obou látek po požití prodané látky nezpozoroval žádné
neobvyklé účinky oproti užití kofeinu a jeho kognitivní a psychomotorické
schopnosti se nijak neodlišovaly od stavu po požití kofeinu. Závěry ze
znaleckého posudku Mgr. Andrey Brzobohaté, Ph.D., jsou jen obecné a ze zjištěné
koncentrace návykové látky v krvi obviněného nelze dovodit, že řídil automobil
ve stavu vylučujícím potřebnou způsobilost. Tato znalkyně není kompetentní
určit míru ovlivnění obviněného požitou drogou a rozsah snížení jeho schopnosti
řídit motorové vozidlo, a za tím účelem je třeba přibrat znalce psychiatra.
Opakovaným odmítnutím požadavku obviněného na provedení takového znaleckého
posudku soudy porušily ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. i zásady plynoucí z
ustanovení § 105 a následujících tr. ř.
Obviněný dále vyslovil nesouhlas se skutečností, že oba soudy vycházely z
ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie
vypracovaného Psychiatrickou nemocnicí Bohnice ze dne 8. 12. 2014 v jiné
trestní věci, neboť byl vypracován ve vztahu k jiné osobě a za odlišných
okolností. Zároveň v nyní posuzované věci nebyl coby důkaz řádně proveden v
souladu se zákonem. Obviněný tak neměl možnost se s ním seznámit a k němu se
vyjádřit podle § 33 odst. 1 tr. ř. Dozvěděl se o něm až z písemného vyhotovení
rozsudku, což je v přímém rozporu se zásadou bezprostřednosti podle § 2 odst.
12 tr. ř. a v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces.
Míru ovlivnění obviněného amfetaminem soudy posoudily i s ohledem na výpovědi
policistů provádějících silniční kontrolu, podle nichž byl obviněný rozevlátý,
nervózní, nesoustředěný, řečný a hyperaktivní s nejistým postojem a chůzí a
zpozorovali u něj nekontrolované pohyby těla. Vlivem neznalosti syndromu ADHD a
jeho projevů pak pojali u obviněného podezření o jeho ovlivnění návykovou
látkou. Oproti tomu z protokolu o lékařském vyšetření je patrné, že obviněný
nejevil známky ovlivnění návykovou látkou a všechny v něm popsané reakce
obviněného byly v normě, tudíž ošetřující lékařka uzavřela, že obviněný nejeví
podezření na užití návykové látky. Soud prvního stupně nepřípustně bez
odůvodnění přiložil větší váhu svědectví policistů jen proto, že je považoval
za a priori věrohodné a nepochybně objektivní svědky. Stojí-li proti sobě dvě
výpovědi, je nutno posuzovat jejich věrohodnost a soud je povinen ve svém
rozhodnutí vysvětlit, jak je hodnotil a jaké závěry z nich vyvodil, což
nalézací soud neprovedl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn.
I. ÚS 520/16). Obviněný doplnil, že jeho kontrola policisty byla namátkově
provedena ještě před nastoupením do vozidla, nedošlo tedy k ohrožení žádného
účastníka silničního provozu, ani k hrubému porušení dopravních předpisů. Ke
známkám ovlivnění omamnými látkami nebyl vyslechnut ani obviněným navrhovaný
svědek J. F. (ve spise uváděn jako J. F.), jenž byl jeho spolujezdec.
Soud prvního stupně vinu obviněného dovodil nesprávně i s ohledem na jeho
předchozí odsouzení za totožný přečin, k němuž se sice doznal, avšak nyní je
situace odlišná. Prokázanou minulou trestnou činnost nelze pokládat za důkaz
svědčící pro spáchání nového trestného činu. Dodal, že v trestním příkazu mu
byl uložen trest zákazu řízení o jeden rok nižší, než později v odsuzujícím
rozsudku, k čemuž by nemělo dojít při nezměněných skutkových zjištěních. Z
odůvodnění napadeného rozsudku podle obviněného vyplývá, že se jedná o
nepříznivý následek využití zákonného práva obviněného podat odpor proti
zrušenému trestnímu příkazu.
Obviněný dále zpochybnil naplnění subjektivní stránky, neboť jednal v omylu,
když obdržel a požil jemu neznámou látku v podobě bílé substance od nezjištěné
osoby nevědomě. Domníval se, že se jedná o kofein. Běžně jej užívá a učinil tak
i před započetím řízení motorového vozidla. Účinky amfetaminu na sobě vzhledem
k vrozené poruše vnímání ADHD (pro zmírnění jejich symptomů dlouhodobě užíval
preparáty stimulačního charakteru), nijak nepociťoval a stimulační účinky
připisoval právě kofeinu. Obviněnému byl předepsán i lék Strattera, jehož
účinnou látkou je atomoxetin, který není psychostimulantem oproti kofeinu.
V závěru proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí ve
smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. a sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby
podle § 265m tr. ř., anebo přikáže soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl podle § 265l tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání
obviněného uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá jen část námitek
obviněného, většina jich je primárně založena na polemice se skutkovými závěry
soudů a učiněnými skutkovými zjištěními, které však nelze s odkazem na dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit a domoci se tak jejich
přezkumu. Ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými
důkazy a skutkovými zjištěními. Soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily
skutkový stav bez důvodných pochybností, v rozsahu potřebném pro svá
rozhodnutí, které také pečlivě hodnotily (viz § 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Státní
zástupce má za to, že nebylo potřeba vypracovat znalecký posudek z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, neboť z ostatních provedených důkazů
dostatečným způsobem vyplynulo, že obviněný se skutečně v době řízení
motorového vozidla nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti,
jak o tom svědčí zejména jeho chování v době silniční kontroly.
Ve vztahu k údajně nezákonnému použití důkazu v jiné trestní věci si je státní
zástupce vědom, že znalecké závěry přijaté v jedné trestní věci nelze
automaticky přenášet do věci jiné (rozhodnutí č. 11/1982 Sb. rozh. tr. či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013 sp. zn. 3 Tdo 643/2013). Při
znalosti obsahu citovaného ústavního znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice
Bohnice se však domnívá, že v nyní předkládané věci se o takovou situaci
mechanického přenášení individuálních znaleckých zjištění v jedné věci do
trestní věci jiné nejedná. Jak totiž vyplývá z citovaného znaleckého posudku,
jeho zadání bylo zcela obecné a nebylo založeno pouze na posouzení
individuálních specifik daného případu, v němž byl tento ústavní posudek
zpracován. Znaleckému ústavu tak bylo uloženo vyjádřit se obecně k tomu, zda
lze stanovit konkrétní hranici, při níž žádná osoba není schopna řídit motorové
vozidlo. Na podkladě tohoto zadání uvedený ústavní znalecký posudek vyslovil,
že takovou hranicí je 200 ng/ml amfetaminu v krvi, přičemž zároveň podrobně
rozvedl, na základě jakých úvah a odborných podkladů k takovému závěru dospěl.
I přesto, že závěry tohoto obecného znaleckého zjištění dosud nejsou v praxi
zcela jednoznačně přijímány, v daném konkrétním případě je toto odborné
zjištění dále podpořeno zejména individuálními projevy obviněného na místě činu
a podle názoru státního zástupce tak relevantní pochybnost o stavu vylučujícím
způsobilosti na straně obviněného nevzniká.
Státní zástupce nesouhlasí s tím, že by se soudy nezabývaly ani konkrétními
námitkami obviněného k tomu, jakým způsobem byl intoxikován a jakou roli v tom
mohly mít zdravotní predispozice obviněného a jeho předchozí medikace ohledně
poruchy ADHD. S tím pak souvisí i posouzení subjektivní stránky jednání
obviněného, když soudy zcela důvodně neuvěřily jeho obhajobě v tom směru, že se
měl intoxikovat údajným „kofeinem“, který zakoupil od neznámé osoby kdesi na
záchodě, kterážto byla právem vyhodnocena v kontextu s dalšími důkazy jako
zcela účelová a nevěrohodná. Ve vztahu k posouzení subjektivní stránky jednání
obviněného pak nelze pominout ani jeho předchozí odsouzení pro totožnou
trestnou činnost, jež dokládá minimálně skutečnost, že obviněný má s užíváním
nelegálních psychostimulancií dřívější zkušenost.
Státní zástupce se neztotožnil ani s výhradami obviněného ve vztahu k výroku o
trestu, jelikož podání odporu obviněným bez dalšího nezakládá existenci
principu zákazu reformationis in peius (srov. nález Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 39/09).
S ohledem na opakování obhajoby obviněného již dříve uplatněné i v dovolání
považuje jeho mimořádný opravný prostředek za zjevně neopodstatněný (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Vytýkanými vadami napadená
rozhodnutá netrpí, nemohlo proto dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v
neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. (a to i v případě
jiného rozhodnutí dovolacího soudu).
Obviněný v replice k vyjádření státního zástupce shrnul své dosavadní dovolací
námitky a dodal, že si je vědom neuplatnění zásady reformationis in peius při
ukládání trestu v odsuzujícím rozsudku vydaném po zrušení trestního příkazu,
ovšem podle ustálené judikatury musí nalézací soud přísnější trest náležitě
odůvodnit, což však neučinil. Procesní pochybení soudů zakládající porušení
práva na spravedlivý proces musí Nejvyšší soud zohlednit bez ohledu na striktně
vymezené dovolací důvody (například nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010
sp. zn. II. ÚS 855/08).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2016 sp.
zn. 5 To 333/2016 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h)
tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí
bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným
ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů
uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska
ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení
některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.
ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v
podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací
důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož
existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán
v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9.
2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo
uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace
hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní
posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a
vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale
předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, §
89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel
namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného
nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při
aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci
dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších
četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu
ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak
zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS
1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný zpochybnil naplnění zákonného znaku stavu vylučujícího způsobilost ve
smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku.
Pro stav vylučující způsobilost neexistuje žádná konkrétní definice, ani soudní
praxe nestanovila přesnou hranici konkrétní návykové látky, při jejímž dosažení
lze obecně dovodit stav vylučující způsobilost řídit motorová vozidla. Je tomu
tak proto, že různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho
ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti, a proto je nutné v každém
jednotlivém případě zkoumat, jakou měrou byla požitou návykovou látkou
ovlivněna schopnost vykonávat pachatelem provozovaná činnost. K naplnění znaků
tohoto trestného činu se nevyžaduje takový stav, kdy pachatel upadá do
bezvědomí nebo není schopen komunikace, ale postačí takové ovlivnění fyzických
a psychických schopností návykovou látkou, které vylučují způsobilost vykonávat
zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohl být ohrožen život nebo zdraví
lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Stav vylučující způsobilost je
třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat (srov. k tomu č.
54/1968 a č 23/2011 Sb. rozh. tr.).
Obviněnému byla po odběru krve zjištěna v krevním séru hodnota 0,381 mg/l, tj.
381 ng/ml amfetaminu. Znalkyně Mgr. Andrea Brzobohatá, Ph.D., jež byla soudem
přibrána ke zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
toxikologie, poukázala na skutečnost, že v souladu s odborným stanoviskem České
společnosti soudního lékařství a soudní toxikologie České lékařské společnosti
J. E. Purkyně k problematice posuzování ovlivnění řidičů návykovými látkami je
řidič ovlivněn návykovou látkou - amfetaminem, pokud u něj byla překročena
arbitrárně daná koncentrační meze v krevním vzorku, tj. 25ng/ml. Uvedené
stanovisko je ve shodě s hodnotou amfetaminu stanovenou v nařízení vlády č.
41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při
jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného
takovou návykovou látkou. Znalkyně dodala, že obviněný měl naměřenou vyšší
hladinu amfetaminu, při níž je dle shora citovaného stanoviska neschopen
bezpečně řídit motorové vozidlo, avšak subjektivní posouzení vlivu drogy na
osobu je záležitostí specialisty, a to znalce z oboru psychiatrie.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že po zjištění, o jakou návykovou
látku se jedná, a jaké její množství pachatel požil, musí být dále stanovena
míra ovlivnění řidiče touto látkou v takovém rozsahu, aby bylo možno relevantně
uzavřít, že pachatel se nacházel po jejím požití ve stavu vylučujícím
způsobilost řídit motorové vozidlo, pro niž bude nutno přibrat současně znalce
z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Ten při absenci obecně stanovené
hranice návykové látky, v nyní posuzovaném případě amfetaminu, u níž lze mít za
to, že ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla není schopen
bezpečně řídit takové vozidlo pod jejím vlivem, jak je tomu podle poznatků
lékařské vědy a ustálené judikatury u alkoholu alespoň 1,00g/kg, tj. 1 promile,
určí na základě poznatků o množství a druhu návykové látky, eventuálně její
koncentraci, době, po kterou ji měl pachatel v těle, zjištěných reakcích a
jednání pachatele, zda a jak byl pachatel ovlivněn návykovou látkou v době
řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo
449/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
23/2011, dále též kupříkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo
1291/2015, sp. zn. 11 Tdo 981/2010).
V posuzovaném případě se nalézací soud s výše rozvedenými skutečnostmi
nevypořádal tím spíše, že policisté kontrolující obviněného nadstrážmistři M.
P. a P. M. vypověděli o nekoordinovaných a zrychlených pohybech, rozevlátosti,
nervozitě, nesoustředěnosti a hyperaktivitě obviněného při zastavení vozidla
obviněného ve 22:30 hodin dne 7. 12. 2015, což je v přímém rozporu s protokolem
o lékařském a toxikologickém vyšetření osoby při podezření z ovlivnění
návykovou látkou (NL) z téhož dne v 23:00 hodin vypracované Psychiatrickou
nemocnicí Brno, Záchytnou stanicí (č. l. 10). Ošetřující lékařka se vyjádřila v
tom smyslu, že obviněný nejeví podezření na užití návykové látky, když podle ní
měl jasné vědomí, normální náladu a řeč, jistou, rovnou, správnou chůzi, jen
zaznamenala třes prstů. S naznačeným rozporem se soudy obou stupňů nijak
nevypořádaly a nezkoumaly, zda a v jaké míře množství amfetaminu v krvi
obviněného by řízení jeho vozidla ovlivňovalo.
Soud prvního stupně na straně 4 rozsudku naopak argumentoval ústavním znaleckým
posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie
vypracovaným Psychiatrickou nemocnicí Bohnice ze dne 8. 12. 2014 v jiné trestní
věci (aniž by ji konkretizoval alespoň spisovou značkou a uvedením soudu, který
o ní rozhodoval), z něhož v obecné rovině dovodil vyloučení způsobilosti řídit
motorové vozidlo při zjištění 200 ng/ml amfetaminu v krvi. Zásadní jeho
pochybení tak představuje skutečnost, že tento znalecký posudek v hlavním
líčení neprovedl jako listinný důkaz v souladu s § 213 odst. 1 či 2 tr. ř. a
znemožnil tak obviněnému, aby se s ním seznámil, a vyjádřil se k němu podle §
214 tr. ř. Své rozhodnutí o vině tak založil na nepřípustném důkazu z hlediska
zachování rovnosti stran při jeho provádění, když je zároveň třeba připomenout,
že soud při svém rozhodnutí smí v souladu s § 220 odst. 2 tr. ř. přihlížet jen
ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy,
které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil, což neučinil.
Odvolací soud na straně 2 odůvodnění napadeného usnesení tento nezákonný postup
soudu prvního stupně aproboval a kruciální pochybení v podobě užití důkazu z
jiné trestní věci, aniž by jej v souladu s trestním řádem provedl, svému
podřízenému soudu nevytkl a ani jej neodstranil, přestože měl být z předmětu
úvah směřujících ke zjištění skutkového základu z tohoto důvodu vyloučen.
Takovým postupem obou soudů bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý
proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Pokud jde o namítané nedostatečné posouzení subjektivní stránky stíhaného
přečinu, lze přisvědčit obviněnému, že nalézací soud závěr o naplnění jeho
zavinění ve formě nejméně nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku odůvodnil nedostatečně, když pouze s odkazem na nezákonně užitý
ústavní znalecký posudek konstatoval, že obviněný měl téměř dvakrát vyšší
hladinu amfetaminu v krvi, než tento posudek stanoví jako obecnou hranici, při
níž není průměrná osoba schopna bezpečně řídit motorové vozidlo. Jak je uvedeno
shora, nalézací soud nemohl s odkazem na procesně nepoužitelný důkaz dovozovat
zavinění obviněného.
Je tak třeba uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl
ve výše konstatovaných směrech obviněným uplatněn důvodně.
Naproti tomu uvedl-li obviněný rovněž, že zasahující policisté jej kontrolovali
před nastoupením do vozidla, takže nedošlo k ohrožení života nebo zdraví lidí
či ke způsobení značné škody na majetku, jde zjevně o výtku, která je v rozporu
se skutkovým zjištěním učiněným soudem, jelikož ve skutkové větě rozsudku
nalézacího soudu je jasně uvedeno, že kontrolu provádějící policisté obviněného
zastavili v době, kdy vozidlo řídil … atd. Nejedná se tudíž o právní, ale
skutkovou námitku, která pod uplatněný dovolací důvod nespadá. Stejně tak je
třeba odmítnout jeho dožadování se výslechu svědka J. F., což nalézací soud
zdůvodnil nadbytečností a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil. Nejedná se
proto o opomenutý důkaz.
Argument obviněného o nesprávnosti uloženého trestu zákazu činnosti spočívající
v zákazu řízení všech motorových vozidel, který mu byl uložen v délce tří let,
což je o jeden rok více, než mu byl uložen v původním trestním příkazu ze dne
16. 2. 2016 sp. zn. 2 T 23/2016, zrušeného k odporu obviněného, aniž by
nalézací soud zdůvodnil jeho zpřísnění, tak ten rovněž neodpovídá dovolacímu
důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o nesprávné
právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
Nad rámec uvedeného pak lze jen stručně podotknout, že nalézací soud
pravomocné odsouzení obviněného pro obdobné jednání v minulosti zohlednil
toliko ve vztahu k nevěrohodnosti jeho obhajoby a nikoli jako důkaz viny v této
trestní věci, že požil amfetamin nevědomky, když zakoupil v klubu od neznámé
osoby na záchodě 500 mg látky, o níž se domníval, že se jedná o kofein, a to v
ceně 100 Kč za 1 g, ačkoli věděl, že je tato cena přemrštěná.
Pokud jde o další z dovolacích důvodů podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř., tak ten je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písm. a) - k). Obviněný jej uplatnil v jeho druhé variantě,
tedy že v předchozím řízení byl dán důvod dovolání podle písmene g) téhož
ustanovení. Jak bylo shora podrobně popsáno, dovolací důvod podle písm. g) byl
shledán jako opodstatněně uplatněný, proto i tento důvod je v nyní posuzovaném
případu naplněn. Odvolací soud nesprávně zamítl důvodně podané odvolání
obviněného, ačkoli výsledné hmotněprávní závěry soudu prvního stupně se
neopíraly o dostačující odborné závěry. Nebylo totiž dostatečně prokázáno, že
se obviněný v důsledku požití návykové látky nacházel v kritické době ve stavu
vylučujícím jeho způsobilost řídit motorové vozidlo bezpečně a s jistotou, tedy
aby nemohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na
majetku. Oba soudy nižších stupňů vycházely z procesně nepoužitelného ústavního
znaleckého posudku určujícího obecnou hranici pro nezpůsobilost řidiče řídit
motorová vozidla ovlivněného návykovou látkou, z něhož pak tudíž ani nemohly
dovodit zavinění dovolatele.
Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací
shledal podané dovolání obviněného J. A. zčásti důvodným a zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. 5 To 333/2016 a jemu
předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016 sp. zn. 2 T
23/2016, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku
tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.). Poté
Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.), přičemž je ve smyslu
ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém
rozhodnutí Nejvyšší soud a je povinen provést následující úkony a doplnění.
Městský soud v Brně v novém řízení přibere znalce z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie, jenž stanoví míru ovlivnění obviněného amfetaminem v
naměřeném množství 0,381 mg/l, tj. 381 ng/ml v jeho krvi, aby bylo možno učinit
závěr, zda v důsledku ovlivnění touto látkou ve zjištěném množství se nacházel
ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo ve smyslu ustanovení §
274 odst. 1 tr. zákoníku. Znalec současně zodpoví otázku, zda porucha ADHD a
obviněným v rozhodné době požívané léky, popřípadě užití uváděného množství
kofeinu měly, resp. mohly mít vliv na jeho způsobilost bezpečně řídit v
kritické době motorové vozidlo. Znalce případně vyslechne v novém hlavním
líčení, a pokud to bude potřeba k zodpovězení souvisejících otázek, vyslechne k
této problematice již dříve ustanovenou znalkyni Mgr. Andreu Brzobohatou,
Ph.D., z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Na základě takto doplněného
dokazování též znovu vyhodnotí výpovědi zasahujících policistů v konfrontaci s
vyjádřením ošetřující lékařky v protokolu o lékařském vyšetření obviněného
vypracované Psychiatrickou nemocnicí Brno, Záchytnou stanicí. Následně provede
vyhodnocení veškerých již dříve i nově provedených důkazů a rozhodne o případné
vině obviněného a o jeho případném trestním postihu. V této souvislosti musí
mít na paměti, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch
obviněného (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za splnění podmínek ustanovení § 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (ustanovení § 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 4. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu