8 Tdo 358/2015-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2015
o dovolání obviněného M. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19.
11. 2014, sp. zn. 5 To 398/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 89/2014, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 5 To 398/2014, a rozsudek Okresního soudu v
Blansku ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 1 T 89/2014.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v
Blansku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 1 T
89/2014, byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové
látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle popsaných skutkových
zjištění dopustil tím, že
dne 25. 2. 2014 v době okolo 2.50 hod. v obci S., na silnici, ačkoli věděl, že
je pod vlivem drogy ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorová vozidla,
neboť v blíže nezjištěné době před jízdou požil drogu na bázi pervitinu
obsahující psychotropní látku amfetamin, řídil jako řidič osobní motorové
vozidlo tov. zn. BMW X5, načež zde byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie
České republiky, Krajského ředitelství policie J. kraje, Územní odbor B.-V.,
dopravní inspektorát, přičemž v rámci kontroly byl v 03.00 hod. proveden test
na přítomnost omamných a psychotropních látek stěrem z ústní dutiny soupravou
DrugWipe 5+ s pozitivním výsledkem, přičemž u něj byl v 03.20 hod. dne 25. 2.
2014 odebrán vzorek krve a moči, v němž byla znaleckým posudkem z oboru
zdravotnictví, odvětví toxikologie, zjištěna přítomnost metamfetaminu, tzv.
pervitinu, který náleží mezi psychotropní látky zařazené do Seznamu II podle
Úmluvy o psychotropních látkách a podle přílohy č. 5 nařízení vlády č. 463/2013
Sb., o seznamech návykových látek, vydané k provedení zákona č. 167/1998 Sb., o
návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále „Seznamu II.“ „příloha č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb.“), v
hodnotě 0,03 mg/l, tedy v hodnotě významné pro silniční provoz z hlediska
bezpečnosti řízení vozidla, neboť znamená ztrátu schopnosti bezpečně řídit a
ovládat motorové vozidlo v silničním provozu.
Za tento přečin byl obviněný podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen
k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1
a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
dvanácti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti
měsíců.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 11. 2014,
sp. zn. 5 To 398/2014, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku
soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím
obhájce dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudům obou
stupňů vytkl, že dostatečně objektivně neposuzovaly, jak dalece byla jeho
schopnost řídit motorové vozidlo snížena, ani se nezabývaly tím, zda nešlo
pouze o přestupek. Nevytvořily tak potřebný podklad pro závěr, že by byla po
objektivní stránce naplněna skutková podstata přečinu ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný v další části
dovolání uváděl, že vědomě žádnou návykovou látku před řízením motorového
vozidla nepožil. Zjištěné psychotropní látky se dostaly do jeho těla po
předchozí konzumaci výživového doplňku, v němž byly zřejmě obsaženy a který
požil jako aktivní sportovec bez vědomí, že obsahuje uvedenou drogu. Toto
tvrzení opřel o svědeckou výpověď D. P., který potvrdil, že obviněnému předal
lék, jejž získal v M. pro odbourávání tuků v rámci tréninku kulturistiky, a
rovněž o výpověď svědka E. G., který s ním jel v autě jako spolujezdec, jenž
tvrdil, že neviděl, že by obviněný drogu aplikoval. Obviněný ve vztahu k
závěrům o účincích zjištěné drogy na jeho organizmus zdůraznil, že s hlídkou
spolupracoval, dobrovolně se podrobil lékařskému vyšetření a že jeho způsob
jízdy nevykazoval žádné anomálie.
Za účelem vyloučení pochybností o tom, zda se nemohlo jednat o přestupek, se
obviněný domáhal zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, který by určil, jakým způsobem byl návykovou látkou ovlivněn a do
jaké míry byla změněna jeho schopnost bezpečně řídit motorové vozidlo. Důvodem
bylo především zcela minimální množství návykové látky zjištěné v jeho krvi,
které podle něj nemohlo zásadním způsobem ovlivnit či snížit jeho schopnost
bezpečně řídit motorové vozidlo. Jednalo se o množství návykové látky
přibližující se hraniční hodnotě určující rozlišení mezi trestným činem a
přestupkem (poukázal na přepočet 0,025 mg/l podle nařízení vlády č. 41/2014
Sb.). S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí sp.
zn. 8 Tdo 449/2010, sp. zn. 6 Tdo 351/2010, sp. zn. 6 Tdo 252/2010 a sp. zn. 3
Tdo 147/2011, zdůraznil, že soudy nerespektovaly ustálenou judikaturu soudů,
podle níž pro naplnění přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274
tr. zákoníku nestačí jen pouhé zjištění, že řidič motorového vozidla byl v době
řízení pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, když z jiných důkazů nelze
učinit jednoznačný závěr, zda schopnost pachatele řídit motorové vozidlo byla
skutečně snížena v předpokládaném rozsahu. V takovém případě je třeba zpracovat
znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Soudy však z
takového důkazního prostředku nevycházely, přestože byl pro sledovaný účel
nezbytný, a proto rozhodly o vině obviněného, aniž by řádně objasnily všechny
rozhodné okolnosti pro správné právní posouzení nezbytné.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 5 To 398/2014, a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce působící u
Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že u obviněného bylo
zjištěno množství návykové látky, které překračuje limitní hodnotu podle
nařízení vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich
limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič
považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou. S ohledem na tzv. analytický
přístup se zde vymezuje určité množství návykové látky, od nějž je možné řidiče
považovat za ovlivněného, a proto v tomto kontextu označil za nepravdivé
tvrzení obviněného, že v odebraném krevním vzorku byla zjištěna jenom stopová
hodnota návykové látky. Státní zástupce má za to, že jakkoli Nejvyšší soud ve
své praxi vyslovil, že v případech přečinů ohrožení pod vlivem návykové látky
podle § 274 tr. zákoníku může být vhodné po stanovisku toxikologa přibrat i
znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k posouzení individuálních
dopadů, a má tak být činěno, když nelze postupovat jinak (srov. rozhodnutí č.
23/2011 Sb. rozh. tr.). Připustil však, že dostatečné mohou být i omezenější
podklady (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo
1447/2010, nebo ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 4 Tdo 194/2013). Zdůraznil, že
znalec, byť toxikolog, v posuzovaném případě způsobilost obviněného k řízení
vozidla jednoznačně vyloučil, přičemž negativní ovlivnění obviněného návykovou
látkou podpůrně dokreslují výpovědi svědků D. J. a R. P., kteří jako
příslušníci dopravní policie disponují zkušenostmi z kontrol řidičů motorových
vozidel. Státní zástupce z uvedených důvodů uzavřel, že nelze dovodit naplnění
zvoleného dovolacího důvodu, neboť soudy dříve činné ve věci postupovaly
správně, a proto dovolání považoval za podané z jiného důvodu, než je uveden v
§ 265b tr. ř., a jako takové je navrhl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné
podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále se zabýval možností odmítnout
dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., avšak pro takový postup v posuzované věci
neshledal podmínky, neboť obviněný vytýkal nenaplnění objektivního znaku
skutkové podstaty přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a domáhal se
posouzení svého jednání jako přestupku. Tyto argumenty opřel o důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Výhradami směřujícími proti vadnosti použité právní
kvalifikace obviněný podmínky jím označeného dovolacího důvodu dodržel, neboť
především vytýkal vadnost právního posouzení, a proto Nejvyšší soud podle §
265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch rozhodnutí, proti
nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i
řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Dovoláním napadenými rozhodnutími byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožení
pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal v
souvislosti s řízením motorového vozidla dne 25. 2. 2014 v době okolo 2.50 hod.
v obci, neboť při běžné policejní kontrole bylo zjištěno jeho ovlivnění
psychotropní látkou a následným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví,
odvětví toxikologie, bylo zjištěno, že jeho krev obsahovala pervitin v hodnotě
0,03 mg/l. Soudy v rozhodnutích popsaná skutková zjištění učinily na základě
výslechu svědků, mimo jiné policistů, kteří prováděli silniční kontrolu, a to
D. J. a R. P., též přátel obviněného D. P. a E. G., jenž byl s obviněným ve
vozidle jako spolujezdec, a listinnými důkazy, které byly zpracovány při
provádění silniční kontroly.
Ke zjištěnému množství pervitinu v krvi obviněného v hodnotě 0,03 mg/l znalkyně
z oboru toxikologie Mgr. Andrea Brzobohatá, Ph.D., kromě jiného poukázala na
odborné stanovisko České společnosti soudního lékařství a soudní toxikologie
České lékařské společnosti J. E. Purkyně, podle něhož je řidič ovlivněn
návykovou látkou tehdy, jestliže u něj byly zjištěny snížené kognitivní a
psychomotorické schopnosti, anebo v případě byly překročeny arbitrárně dané
koncentrační meze návykových látek v krevním vzorku, přičemž pro metamfetamin
tato hranice činí 0,025 mg/l. Znalkyně obecně vymezila vliv metamfetaminu na
řízení motorových vozidel, mezi jehož průvodní typické projevy patří zejména
riziková jízda bez zábran, vysokou rychlostí s přeceněním vlastních schopností
(zvýšená sebedůvěra, nekritičnost, neklid, roztěkanost, agresivita, atd.) a
následné navršení chyb. Poukázala i na to, že po odeznění akutních účinků se
dostavuje dramatický pokles výkonu provázený útlumem, únavou, ospalostí, kdy
během jízdy se mohou projevit i deprese a halucinace. V rámci svého slyšení při
hlavním líčení rozvedla, že ke stanovení účinku drogy u konkrétní osoby není
kompetentní, protože jde „o záležitost psychiatrů a testů“. Proto se nemohla
vyjádřit ani k výslovnému dotazu soudkyně, v jaké míře byl obviněný v
projednávané věci ovlivněn, protože „subjektivní posouzení vlivu drogy na osobu
je záležitostí specialistů“, a to znalce z oboru psychiatrie. Rozvedla, že
„výslovně záleží na tom, jaká byla výše poslední dávky, jaký byl způsob
aplikace, a zda nejde o chronického konzumenta. Jednoznačně se nelze vyjádřit,
nelze udělat zpětný propočet jako u alkoholu. Všechno závisí na době a výši
dávky, a většinou ani dotyčný neví, kolik požil, protože na trhu jsou u drog
proměnlivé čistoty“ (č. l. 13 až 16 a 83).
Podle odůvodnění napadených rozhodnutí soudy obou stupňů, aniž by znalce z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, přibraly, závěr o tom, jak dalece byl
obviněný pervitinem ovlivněn, opřely o postřehy policistů provádějících
silniční kontrolu D. J. a R. P. Spokojily se s jejich svědectvím, podle něhož
byl obviněný hyperaktivní, ale klidný, žádné agresivní chování neprojevoval,
přešlapoval z jednoho místa na druhé, olizoval si rty a měl výrazně rozšířené
zornice, které pomalu reagovaly na světlo (č. l. 79, 80, 81). Soudy se opřely i
o protokol o lékařském vyšetření (č. l. 19 až 20), v němž však nejsou
zaznamenané jakékoli poznatky svědčící o tom, že by u obviněného lékař
zjišťoval a zkoumal známky chování. Soud rovněž vycházel z odborného
stanoviska, o něž se opírala znalkyně z oboru toxikologie, určujícího, že při
převýšení hodnoty 0,025mg/l, není tato osoba již schopna bezpečně řídit
motorové vozidlo.
Odvolací soud, který reagoval na obdobné námitky obviněného, neshledal
vady v rozsudku soudu prvního stupně, protože u obviněného podle jeho názoru
šlo o stav vylučující způsobilost, resp. o stav zakládající již trestní
odpovědnost, protože množství návykové látky zjištěné v krvi obviněného nelze
považovat za stopové, ale poměrně vysoké, a proto i přibrání znalce z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, by bylo nadbytečné. Poukázal přitom na
obsah znaleckých posudků v jiných trestních věcech (např. Městského soudu v
Brně sp. zn. 10 T 174/2012), v nichž se „opakovaně podává, že podmínkou
způsobilosti k řízení motorového vozidla je nulová hladina návykových
psychotropních látek. Pozitivní nález těchto látek v tělesných tekutinách bez
ohledu na jejich hladinu vylučuje způsobilost řídit motorové vozidlo“ (srov.
strany 2 až 3 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud uvedené závěry a postupy soudů obou stupňů považoval za
nesprávné a nerespektující jak zákonem stanovené podmínky vymezující jednání
jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr.
zákoníku, tak ani judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k tomuto přečinu,
když především dostatečně neobjasnily skutkový stav nezbytný pro stanovení
všech znaků tohoto trestného činu po objektivní stránce, a své závěry vystavěly
na nejasných a řádně neověřených domněnkách, aniž by zkoumaly, zda v jednání
obviněného nemohl být spatřován pouze přestupek.
Přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykoná
činnost ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové
látky, jinou činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo
způsobit značnou škodu na majetku.
Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a
dokazovat, a to již v přípravném řízení i v řízení před soudem a je nutné
zjistit všechny okolnosti, za nichž k jízdě pod vlivem návykové látky došlo,
jakož i to o jaký druh a množství se v konkrétním případě jednalo (srov.
přiměřeně rozhodnutí č. 54/1968 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o látku metamfetamin,
resp. pervitin, která byla shledána ve slinách, moči i krvi obviněného, tato je
zařazena jako návyková látka v Seznamu II a v příloze č. 5 nařízení vlády č.
463/2013 Sb. Není tedy pochyb o tom, že se jedná o návykovou látku ve smyslu §
274 odst. 1 tr. zákoníku, nebylo však objektivně zjištěno, zda u obviněného
konkrétně zjištěné množství v hodnotě 0,03 mg/l bylo natolik vysoké, že
ovlivnilo schopnost obviněného řídit motorové vozilo v míře dosahující ohrožení
potřebné u trestného činu, anebo nižší zakládající přestupek.
Vzhledem k tomu, že zákon ani žádný jiný právní předpis nestanoví, jaké
množství jiných návykových látek jiných než alkohol, na něž dopadá ustanovení §
274 tr. zákoníku, zakládá u řidiče motorového vozidla stav vylučující jeho
způsobilost motorové vozidlo řídit, je nezbytné při zjištění, že pachatel
motorové vozidlo řídil pod vlivem některé z jiných návykových látek, v každém
jednotlivém případě všechny rozhodné skutečnosti, na něž je nutné brát zřetel,
zkoumat a posuzovat na základě výsledků dokazování provedeného v konkrétní
věci. Nejvyšší soud stanovil v rozhodnutí č. 23/2011 Sb. rozh. tr., že když
pachatel řídil motorové vozidlo pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu,
musí být zjištěno nejen, o jakou návykovou látku a jaké její množství se jedná,
ale též míra ovlivnění řidiče touto látkou. Pouhé zjištění, že řidič motorového
vozidla byl v době řízení pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, samo o
sobě nepostačuje pro závěr, že v důsledku toho byl ve stavu vylučujícím
způsobilost k výkonu této činnosti dosahujícím nebezpečnosti trestného činu
podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze-li stanovit druh, množství a míru
ovlivnění takovou návykovou látkou v době řízení motorového vozidla jinak (k
tomu např. rozhodnutí č. 26/2008 Sb. rozh. tr.), zpravidla se nebude možno
obejít bez odborného vyjádření či přibrání znalce toxikologa, přičemž jejich
zpracovatelé podle výsledků odběru krve, popř. moči, stanoví druh a množství
návykové látky v době řízení motorového vozidla. Na základě poznatků o množství
a druhu návykové látky, eventuálně její koncentraci, době, po kterou ji měl
pachatel v těle, zjištěných reakcích a jednání pachatele znalec z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, určí, zda a jak byl pachatel ovlivněn
návykovou látkou v době řízení (srov. rozhodnutí č. 60/2001 nebo č. 23/2011 Sb.
rozh. tr.).
Podle této judikatury je zřejmé, že pro stanovení „jak byl pachatel
ovlivněn návykovou látkou v době řízení“, je to znalec z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie, kdo učiní takový závěr, na jehož podkladě soud stanoví,
zda jde o stav vylučující způsobilost vykonávat činnost, při které by obviněný
mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Bez
náležitého zjištění a objasnění všech těchto skutečností jak jednotlivě, tak v
jejich souhrnu nelze přesvědčivě uzavřít, zda obviněný naplnil znaky trestného
činu podle § 274 tr. zákoníku, anebo méně závažného jednání srovnatelného s
přestupkem např. podle § 30 odst. 1 písm. g), h), příp. ch) zák. č. 200/1990
Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. V každém konkrétním případě
je to právě množství drogy a jeho dopad v podobě ovlivnění psychiky obviněného,
který činí hranici mezi přestupkem a přečinem, neboť zejména přestupek podle §
30 písm. ch) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, předpokládá „stav vylučující
způsobilost, který si přivodil požitím alkoholického nápoje nebo užitím jiné
návykové látky“. Uvedený znak je tedy shodný se znakem přečinu podle § 274
odst. 1 tr. zákoníku, a proto je v případech, kde jde o menší množství návykové
látky, nutné zjišťovat míru, v jaké byla vyloučena způsobilost pachatele
vykonávat konkrétní činnost. Právě pro stanovení této hranice u návykových
látek, kde nebyly doposud určeny žádné hraniční hodnoty ani obecným právním
předpisem ani žádným jiným objektivním způsobem (jako je tomu např. u ovlivnění
alkoholickými nápoji), je potřeba vždy takové ovlivnění pachatele zkoumat podle
konkrétních podmínek projednávaného trestného činu. Odpověď na otázku, jak byl
v konkrétním případě řidič motorového vozidla ovlivněn, mohou stanovit jedině
znalci psychiatři, jejichž závěry jsou obzvláště nezbytné v neurčitých nebo
hraničních případech, ve kterých je sice ovlivnění návykovou látkou patrné, leč
její množství vykazuje pochybnosti o tom, zda jde o stav vylučující způsobilost
a schopnost řídit motorové vozidlo jen v míře přestupku nebo trestného činu.
V takových případech se řízení ve smyslu rozhodnutí č. 23/2011 Sb. rozh. tr.
neobejde bez znaleckého posudku z odvětví psychiatrie. Rozhodně nepostačuje,
jak tomu bylo v projednávané věci, aby soudy vycházely pro závěr o tom, jak
dalece byl řidič v době jízdy návykovou látkou ovlivněn, z výpovědí svědků,
kteří jeho chování sledovali. Takové svědectví může mít význam pro závěry
znalce, ale soud na jejich podkladě nemůže sám stanovit míru ovlivnění takovou
látkou, a to zejména z důvodů, které již byly shora rozvedeny a stanoveny v
publikovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 23/2011 Sb. Obecná úvaha o tom, že
v jiných trestních věcech, jež soud projednával, znalci učinili závěr, že i
téměř nulová hladina návykových látek vylučuje schopnost řídit motorové
vozidlo, nepostačuje pro závěr o trestní odpovědnosti u pachatele v každé jiné
trestní věci, protože znalecký posudek vypracovaný v jiné trestní věci
obviněného nemůže být bez dalšího podkladem pro posouzení otázky duševního
stavu obviněného, která má zásadní význam pro právní kvalifikaci skutku jako
trestného činu (srov. rozhodnutí č. 11/1982 Sb. rozh. tr. nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 643/2013). Navíc odvolací
soud uvedenou domněnku v projednávané věci neopřel ani o důkaz provedený
takovým znaleckým posudkem ve veřejném zasedání, ale zcela nesprávně bez
takového postupu jen v odůvodnění odkázal na trestní věc, v níž byl zřejmě
takový znalecký posudek podán, bez toho, aby jím důkaz provedl v souladu s § 2
odst. 5 tr. ř. Tímto postupem odvolací soud porušil zásady plynoucí mimo jiné
i z § 105 a násl. tr. ř. (srov. 35/1970 Sb. rozh. tr.).
Potřeba zpracování znaleckého posudku z odvětví psychiatrie je v této věci dána
konkrétními okolnostmi, které byly při jejím projednávání zjištěny, když
znalkyně z odvětví toxikologie popsala v obecné rovině účinky pervitinu jako
látky povzbuzující, psychostimulační, u něhož závisí ovlivnění na způsobu
působení momentálního účinku „na náladě dotyčného a jeho vlastní povaze, na
době uplynulé od požití, protože účinky této látky se od požití postupně mění…
opravdu záleží na tom, ve které fázi je dotyčný zachycen, což je však
záležitost, kterou mohou posoudit znalci psychiatři“. Bylo proto nutné, nejen z
výše uvedených hledisek, ale i proto, že znalkyně z odvětví toxikologie
opakovaně zdůrazňovala, že není kompetentní určit míru ovlivnění obviněného
požitou drogou a rozsah snížení jeho schopnosti řídit motorové vozidlo, znalce
z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie přibrat.
Ze všech uvedených důvodů má Nejvyšší soud za to, že soudy dostatečně
neposoudily všechny skutečnosti významné pro závěr, že obviněný činem, který mu
je kladen za vinu, naplnil po všech stránkách znaky trestného činu ohrožení pod
vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, a zcela neodpovědně
odmítly provést důkaz znaleckým posudkem, který je v této trestní věci
nezbytným pro objasnění skutkové okolnosti, bez níž nelze spolehlivě o vině
obviněného rozhodnout, neboť na ní závisí závěr o trestní odpovědnosti
obviněného. Lze jen připomenout, že nařízení vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení
jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v
krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou
látkou, ve znění pozdějších předpisů, nabylo účinnosti dne 2. 4. 2014, tedy
později, než byl čin obviněným spáchán, a proto o něj nelze závěry o vině v
posuzované věci opírat.
Protože vina obviněného nebyla řádně a spolehlivě objasněna, a vznikají tak
vážné pochybnosti o naplnění znaků přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku,
napadená rozhodnutí nemohla obstát, neboť učiněné právní závěry nemají
dostatečnou oporu v provedených důkazech. Nejvyšší soud proto podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2014, sp.
zn. 5 To 398/2014, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 10. 9. 2014, sp.
zn. 1 T 89/2014, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Blansku
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tím vrací soudu prvního stupně, aby v souladu se shora vyjádřenými
právními názory dokazování doplnil o znalecký posudek z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie, který určí míru ovlivnění obviněného pervitinem v době
spáchání posuzovaného skutku. Podle výsledku tohoto znaleckého zkoumání
duševního stavu obviněného bude na soudu, aby posoudil z hledisek výše
rozvedených, zda lze v činu obviněnému kladeném za vinu shledávat naplnění
všech znaků přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr.
zákoníku, anebo by v něm mohl být spatřován pouze přestupek, což by znamenalo
podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc postoupit příslušnému orgánu k projednání
přestupku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. dubna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada
Šámalová