3 Tdo 147/2011-25
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. března 2011 v neveřejném zasedání
o dovolání, které podal obviněný V. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 7 To 237/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 8/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá.
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 T 8/2009,
byl obviněný V. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1
zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen
„tr. zák.“), jehož se dopustil tím, že „dne 9. 1. 2009 v 00:30 hodin v P. v P.
ul. v prodejně T. S. společně s nezjištěným spolupachatelem, který nejprve
přelepil čárový kód s cenou televizního přijímače z původní ceny 18.990,- Kč na
novou cenu 4.016,- Kč, přičemž obviněný později tento televizor odnesl k
pokladně a zaplatil za něj cenu dle přelepeného kódu 4.016,- Kč, přestože
věděl, že se jedná o televizor jiného typu a jiné ceny a způsobil tak škodu ve
výši 14.983,- Kč společnosti Tesco Stores ČR, a. s., se sídlem P. V.“.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a §
59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 podal obviněný odvolání, o němž
rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 7 To
237/2010, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek
zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 písm. b)
tr. ř. obviněného nově uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1
tr. zák., jehož se dopustil tím, že „dne 8. 1. 2009 v 23.57 v P. v P. ul. v
prodejně T. S. společně s nezjištěným spolupachatelem, který nejprve přelepil
čárový kód s cenou televizního přijímače z původní ceny 18.990,- Kč na novou
cenu 4.016,-Kč, přičemž obžalovaný později tento televizor odnesl k pokladně a
zaplatil za něj cenu dle přilepeného kódu 4.016,- Kč, přestože věděl, že se
jedná o jiný typ výrobku, jiné ceny a způsobil tak škodu ve výši 14.983,- Kč
společnosti Tesco Stores ČR, a. s., se sídlem P. V.“
Za to byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a
§ 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti)
měsíců.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. S. prostřednictvím svého
obhájce dovolání (č. l. 125 – 128) opírající se o dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g), l) tr. ř., maje za to, že rozhodnutím soudu prvního stupně a
odvolacího soudu bylo porušeno ustanovení trestního zákona, a sice § 1 a § 3
odst. 1 tr. zák., a dále, že zde jsou důvodné pochybnosti o správnosti
skutkových zjištění ohledně jednání a tvrzeného následku v rozsudku uvedeného.
Obviněný též odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný namítl, že byl odsouzen za skutek, který naprosto zjevně není trestným
činem, čímž byl porušen článek 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“), a postup soudů je tak v rozporu s článkem 2 odst. 2 Listiny.
Především odvolacímu soudu vytýká, že pokud provedené důkazy vyhodnotil jinak
než soud nalézací, měl provést všechny důkazy znovu, což však neučinil.
Nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že byla řádně provedena většina
potřebných a reálně dosažitelných důkazů, že byly pečlivě objasněny okolnosti
svědčící v jeho prospěch, že byly důkazy zhodnoceny řádně v souladu s
ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a že byla učiněna logicky odůvodněná skutková
zjištění. Namítl, že dané tvrzení neodpovídá skutečnosti a důkazy jím
navrhované nebyly soudem provedeny.
Dále obviněný vyslovil přesvědčení, že došlo k procesnímu pochybení
spočívajícímu v tom, že jeho právnímu zástupci nebyl napadený rozsudek řádně
doručen, neboť mu byla zásilka vhozena do schránky, přičemž nebylo postupováno
podle ustanovení § 64 odst. 2 písm. c) tr. ř.
Obviněný namítl podstatné vady řízení, když vyslovuje přesvědčení, že nebyla
postupem osob, které jej omezily na svobodě a orgánů činných v trestním řízení
řádně ošetřena jeho práva ve smyslu Ústavy, LZPS a trestního řádu. Poukázal na
to, že byl neoprávněně a bezdůvodně omezen na osobní svobodě dne 8. 1. 2009
pracovníkem soukromé společnosti ABL M. H. od 23.55 hodin, a to v rozporu s
ustanovením § 76 odst. 2 tr. ř. Dále uvádí, že i když byl dne 9. 1. 2010 od
00.30 hodin dle ustanovení § 76 odst. 1 tr. ř. jako podezřelý zadržen
policejním orgánem, byl s ním zahájen výslech podezřelého až v 09.44 hodin,
který byl ukončen v 10.17 hodin. Má za to, že tím, že od doby jeho zadržení do
doby zahájení jeho výslechu uplynulo 9 hodin 14 minut, v převážném času noční
doby, kdy byl následkem svého stresu v důsledku svého zadržení přinucen
fyziologicky ke bdění, mělo podstatný dopad na jeho fyzický i psychický stav v
době výslechu a sepisování vlastního protokolu. V této souvislosti obviněný
poukázal na to, že v rámci sepisu protokolu požádal o přidělení obhájce,
možnost se s ním poradit bez přítomnosti třetí osoby před učiněním své vlastní
výpovědi a projevil taktéž žádost, aby tento obhájce byl přítomen při jeho
výslechu, což však nebylo ze strany orgánu činného v trestním řízení nijak
respektováno a ani zaprotokolováno. Uvedl, že předmětná výpověď ze dne 9. 1.
2009 je mu kladena k tíži pro rozpory s výpovědí u hlavního líčení.
Další podstatnou vadu řízení spatřuje obviněný ve vadě samotného rozsudku,
zejména nejasnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění týkajících se rozsudku,
a to že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Z
důkazů, které byly shromážděny, nijak nevyplývá, že by se měl dopustit nějakého
protiprávního jednání. Proti jeho osobě nebyly shromážděny žádné přímé
relevantní důkazy, rovněž tak okruh nepřímých tvrzení, které jsou vyvozovány ze
strany soudu, nijak nenasvědčuje tomu, že by tvořily uzavřený kruh, jež by
prokazoval jakkoliv jeho zavinění. Obviněný uvedl, že nebylo nijak nepochybně
vyvráceno, že by neměl dostatek finančních prostředků na vlastní nákup, řádně
prošel pokladním místem, řádně zaplatil podle údajů na pokladně, nechal si
vystavit účetní doklad; zadržení se nebránil, snažil se v klidu vysvětlit, že
pokud došlo k chybnému namarkování zboží, tak toto zboží byl ochoten oproti
vrácení finanční částky vrátit, což také tehdy uvedl. Svědkyně M., pokladní,
celou situaci brala jako zcela standardní. Podle její zkušenosti k přelepování
kódů dochází, a to nejen ze strany kupujících, ale zejména již při dodání zboží
ze strany dodavatelů nebo ze strany prodávajícího v rámci vyhlašovaných slev.
Je přesvědčen, že jeho výpověď je taktéž podporována v plném rozsahu jak ze
strany svědka K., tak ze strany svědka H. Naproti tomu svědek K. předmětnou
událost neviděl, své informace získal zprostředkovaně od svědka Č., který byl
naopak přímým pozorovatelem inkriminované události. Svědek Č. ve výpovědi
uvedl, že viděl společně 2 osoby, jak manipuluji s předmětným zbožím ve
sledovaném prostoru, přičemž svědek sám viděl v rámci on line sledování
monitoru, že jeden z dotyčných vytahuje z kapsy něco a přilepuje to na jednu
boční stranu obalu zboží. Současně uvedl, že osoby, které viděl na záznamu
nejsou osoby v podobě obžalovaného či svědka H., které viděl v rámci přehrání
záznamu nebo v rámci hlavního líčení. Z provedeného úkonu, přehraného záznamu,
podle obviněného nijak nevyplynulo a ani není dokumentováno, že by prováděl
závadnou manipulaci se zbožím, či by na něj přelepoval falešný kód, popřípadě
že by se na jeho protiprávním jednání podílely další osoby, kupř. svědci H. či
K.
Obviněný dále namítl, že úvahy soudu o trestu jsou nepřiměřené, a to s ohledem
na skutečnost, že vůbec nebylo spolehlivě prokázáno, že by se předmětného
skutku vůbec dopustil a zda jeho jednání vůbec vykazuje protiprávní povahu.
Uložený trest proto obviněný shledává nepřiměřeně tvrdým.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 7 To 237/2010,
stejně jako jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25.
2. 2010, sp. zn. 4 T 8/2009, zrušil.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky
obviněného, uvedl, že k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
obviněný neposkytl žádnou konkrétnější argumentaci, z níž by jeho naplnění v
dané věci vyplývalo, proto ke zmíněné části dovolání nelze přihlížet. Stejně
tak nelze přihlížet k námitkám dotýkajících se procesní stránky řízení,
především pak namítaného nesprávného postupu při zadržení a nesouladu postupu
soudů ve věci s ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Námitkou, že se daného
jednání nedopustil, neboť pouze procházel pokladnou a řádně uhradil požadovanou
částku, obviněný zkresluje učiněná skutková zjištění, neboť si byl vědom, že na
jím nakupované zboží byl přelepen čárový kód a že cena jištěná automatickou
pokladnou podle tohoto kódu neodpovídá skutečné ceně pronášeného zboží, což se
zcela míjí uplatněnému dovolacímu důvodu.
K námitce nepřiměřenosti druhu a výše uloženého trestu státní zástupce uvedl,
že tuto, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, nelze v dovolání namítat
vůbec, a to ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Státní zástupce částečně přisvědčil námitce podřaditelné pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v druhé variantě, v rámci níž obviněný
namítl, že mu nebylo rozhodnutí soudu prvního stupně řádně doručeno, resp. v
souladu s ustanovením § 64 odst. 1 písm. b) tr. ř. Ačkoli dle státního zástupce
došlo tímto k porušení práva obviněného na přístup k druhé instanci, je třeba
zohlednit, že obviněný fakticky rozsudek soudu prvního stupně obdržel, stejně
tak i jeho obhájce, který rozsudek soudu prvního stupně následně napadl
odvoláním. V konečném důsledku však nemá tato vada na postavení obviněného
zásadní dopad. Ačkoli by tedy opakované doručování, byť již nyní procesně
správným způsobem formálně naplnilo stanovená pravidla, materiálně vzato by se
na situaci obviněného ničeho nezměnilo.
Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného V. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť
projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka,
která tímto byla řešena (doručení rozsudku soudu prvního stupně) není po právní
stránce zásadního významu.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 7
To 237/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti
rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je
podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro
nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká).
Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr.
ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d
odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném
týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným V. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jedná se tedy o
porušení ustanovení o nutné obhajobě (srov. § 36 tr. ř. a § 42 zákona č.
218/2003, Sb. zákona o soudnictví ve věcech mládeže), neboť právo na obhajobu
je jedním ze základních procesních práv a je garantováno mezinárodními
smlouvami i ústavními předpisy. Tento dovolací důvod nedopadá pouze na případy
nutné obhajoby, jak by se mohlo zdát z restriktivního výkladu tohoto dovolacího
důvodu, ale Nejvyšší soud má za to, že pokrývá i případy, kdy sice obviněný
obhájce má (ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem), ale orgány činnými v
trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 636/2002, sp. zn. 11 Tdo
1286/2003).
V daném případě obviněný tento dovolací důvod zmínil toliko v závěru dovolání v
rámci obecného odkazu na ustanovení § 265b tr. ř., aniž by jakkoli blíže
odůvodnil, v čem spatřuje porušení svého práva na nutnou obhajobu. Lze se
domnívat, že spatřuje souvislost s námitkami uplatněnými ve vztahu k doručení
rozsudku soudu prvního stupně, nicméně je třeba poznamenat, že není možné, aby
Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný
předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není
úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené
rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady
rozhodnutí vytýká. Takováto námitka pro svou neurčitost vyvolává
nepřezkoumatelnost. Nadto je evidentní, že obviněný byl v rámci celého řízení
zastoupen právním zástupcem a ustanovení o nutné obhajobě nebyla v jeho případě
jakkoli porušena.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva,
ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné
skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování
skutkových závěrů z důkazů (viz námitka neprovedení znaleckého posudku,
nevyžádání si lékařské dokumentace), neupravuje hmotné právo, ale předpisy
trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a
násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto
směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně
právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného
nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších
stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních
ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v
případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky
obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především jeho
výpovědi, která byla pořízena v době, kdy byl následkem dlouhého čekání na
výslech během nočních hodin přinucen fyziologicky ke bdění, což mělo vliv na
jeho fyzický a psychický stav v době výslechu a sepisování vlastního protokolu;
a dále výpovědi svědků P. M., J. K. a P. H., které poskytly informace v
prospěch obviněného, a dále výpovědí svědků V. K. a L. Č.; záznamu z kamer ze
dne 8. 1. a 9. 1. 2009; dále námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů na
podporu jeho tvrzení) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci
(námitka, že se předmětného jednání nedopustil a že nebylo nijak vyvráceno, že
neměl u sebe dostatečnou finanční hotovost na vlastní nákup; námitka, že nebylo
prokázáno, že by prováděl nějakou závadnou manipulaci se zbožím či přelepoval
štítek s kódem), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k
provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů
nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že se
mu za vinu kladeného jednání nedopustil, neboť si nebyl skutečnosti, že štítek
s kódem byl přelepen, vědom; uvádí, že řádně prošel pokladním místem, řádně
zaplatil podle údajů na pokladně, nechal si vystavit účetní doklad; námitka, že
k přelepení kódu mohlo dojít ze strany dodavatelů nebo ze strany prodávajícího
v rámci vyhlašovaných slev). Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají
procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch
obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně
právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený
dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně
proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr.
ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Pod daný
dovolací důvod tedy nelze podřadit ani námitky týkající se údajného nesprávného
postupu při jeho zadržení, a dále namítaného nesouladu postupu soudů činných ve
věci s ustanoveními § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. (zásada materiální pravdy a zásada
volného hodnocení důkazů). Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený
dovolací důvod podřadit nelze.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo
možno podřadit námitku obviněného, že skutek, za který byl odsouzen, není
trestným činem. Nutno však předeslat, že obviněný tuto námitku uplatnil ve
vztahu k vlastní verzi skutkového stavu věci.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke
škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvedeno někoho v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím
majetku škodu nikoli nepatrnou.
Podle ustanovení § 89 odst. 11 věta první tr. zák. se škodou nikoli nepatrnou
rozumí škoda dosahující částky nejméně 5000 Kč, avšak nepřevyšující částku
25.000 Kč.
Dle skutkových zjištění učiněných soudy v předmětné věci obviněný dne 8. 1.
2009 v nočních hodinách (23.57 hodin) vstoupil do prodejny T. S., konkr. do
oddělení, kde bez dlouhého vybírání vytipoval krabici, kterážto byla dosud
nezjištěným spolupachatelem označena nesprávným čárovým kódem (čárový kód s
původní cenou 18.990,- Kč byl přelepen štítkem s cenou 4.016,- Kč), následně
tuto krabici obsahující televizor v ceně 18.990,- Kč s přelepeným čárovým kódem
odnesl k pokladně a zaplatil za cenu dle přilepeného kódu, tj. 4.016,- Kč.
Obviněný si byl vědom omylu v ceně předmětného zboží způsobeného přelepením
čárového kódu. Obviněný svým jednáním uvedl prodávající (pokladní) v omyl, když
věděl, že cena televizoru, který hodlal koupit, je podstatně vyšší. Toto jeho
jednání bylo úmyslné. Nadto je ze skutkových okolností zřejmé, že obviněný
toliko nevyužil pro něj příznivé ceny načtené u pokladny, jak tvrdil, ale byl
předem domluven s blíže nezjištěným spolupachatelem (potažmo spolupachateli),
který zhruba hodinu před samotným jednáním obviněného manipuloval s krabicí
předmětného televizoru a původní čárový kód s cenou 18.990,- Kč přelepil.
Obviněný tímto svým jednáním, kdy z volného prodeje vybral televizor v hodnotě
18.990,- Kč, avšak u pokladny, kam tento televizor přinesl s vědomím, že je na
něm přelepen čárový kód udávající původní cenu 18.990,- Kč jiným čárovým kódem
udávajícím podstatně nižší cenu, prodavačku na tuto skutečnost neupozornil,
zaplatil cenu 4.016,- Kč a odešel, naplnil skutkovou podstatu trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., a to jak po subjektivní, tak objektivní
stránce. Námitku obviněného tedy shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou.
Obviněný uplatnil dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
který je možno uplatnit ve dvou variantách:
1) spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro
takové rozhodnutí, nebo
2) byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)
až k).
Co se týče druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř., Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího
důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí
konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci výše
zmíněných dovolacích důvodů a nezbývá mu nic jiného než na tato odůvodnění
odkázat.
Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné
stránce přezkoumán a bylo napraveno pochybení soudu prvního stupně v části
týkající se aplikace ustanovení tr. zákoníku na místo aplikace tr. zákona při
ukládání trestu. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování
odvolací soud považoval v převážné části námitky uvedené v odvolání obviněného
za nedůvodné.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v první variantě
(kterou podle obsahu dovolání obviněný uplatňuje) Nejvyšší soud uvádí, že tento
dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném
opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným
prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní
podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl
nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti
podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí
být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro
meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V této části dovolání je třeba obviněnému částečně vyhovět. Obviněný v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první variantě
namítl, že jeho právnímu zástupci nebyl řádně doručen rozsudek soudu prvního
stupně, resp. že nebyl dodržen postup dle ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) tr.
ř., a písemnost mu byla přímo vhozena do schránky.
Dle ustanovení § 130 odst. 2 tr. ř. se opis rozsudku soudu prvního stupně
doručuje do vlastních rukou obhájci obžalovaného.
Podle § 64 odst. 1 písm. b) tr. ř. do vlastních rukou se doručuje osobám
oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí.
Podle § 64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do
vlastních rukou zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem
vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti
dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se
adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou
adresu označil pro účely doručování.
Podle § 64 odst. 3 písm. c) tr. ř. se písemnost ukládá u pošty, jestliže se
doručuje prostřednictvím pošty.
V projednávaném případě se z doručenky založené na č. l. 97 podává, že zásilka
obsahující opis rozsudku soudu prvního stupně (rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 T 8/2009), byla obhájci obviněného JUDr.
Vladimíru Lamaszovi doručena na adresu P. P. Z údajů na doručence vyplývá, že
„protože adresát nebyl zastižen, byla zásilka (písemnost) vložena do domovní
schránky nebo jiné adresátem užívané schránky dne 12. 4. 2010 v 12 hodin 35
minut“. Jedná se o doručenku základní, bez specifikace, že má být doručeno do
vlastních rukou. Doručenka je opatřena razítkem s uvedením dne a podpisem
poštovního doručovatele.
Za daných okolností je třeba přisvědčit obviněnému, že při doručování rozsudku
soudu prvního stupně nebyl dodržen postup podle ustanovení § 64 odst. 1 písm.
b) tr. ř., čímž došlo k pochybení, když byla písemnost určená do vlastních
rukou vhozena do schránky. V konkrétním případě tedy bylo konáno ve věci
odvolací řízení, aniž by bylo řádně doručeno napadené rozhodnutí. Odvolací soud
danou chybu nenapravil, i přes upozornění ze strany obhájce obviněného, resp.
nesprávně vyhodnotil otázku řádného doručení rozsudku nalézacího soudu.
Ačkoliv Nejvyšší soud dal v této části dovolání obviněnému za pravdu v tom, že
došlo k pochybení při doručování rozsudku prvního stupně, nemá tato skutečnost
ve svém důsledku vliv na postavení obviněného. Obviněnému byl předmětný
rozsudek soudu prvního stupně doručen do vlastních rukou a obviněný byl s jeho
obsahem seznámen, což výslovně konstatoval jak v odvolání, tak v dovolání.
Fakticky byl také rozsudek doručen i obhájci obviněného, přičemž na něj
reagoval podaným odvoláním (a upozorněním na nesprávné doručení). Lze tedy
souhlasit s názorem státního zástupce, že opakované doručování, byť již nyní
procesně správným způsobem, by tak sice formálně naplnilo stanovená pravidla,
ale materiálně vzato by na situaci obviněného ničeho nezměnilo (řádný postup by
zjevně nevedl k odlišnému výroku o vině a trestu), přičemž současně platí, že
daná problematika již byla judikatorně řešena a v obecném smyslu již nečiní
potíže.
S ohledem na důvody rozvedené v předcházejících odstavcích je možno uzavřít, že
zjištěné vady nemají přímý dopad na věcnou správnost napadeného rozhodnutí.
Pochybení nalézacího soudu nejsou tedy natolik významná, že by pro ně nemohlo
dovoláním napadené rozhodnutí, obstát a na jeho právní moci a stabilitě by
nebylo možno spravedlivě trvat.
Obviněný v závěru svého dovolání namítl i nepřiměřenost a tvrdost jemu
uloženého trestu.
Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky,
která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové
okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva
trestního, tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu.
Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním
zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr.
ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán
tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací
důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého
trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle
zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný
čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm
uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu
a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř.,
dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči
druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto
speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v
textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k
uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo
zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 31 a násl. tr. zák. a v důsledku toho uložení
nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve
smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno,
pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu
(viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně
zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy
na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a
spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný
dovolací důvod, kterýžto však nebyl obviněným uplatněn.
Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněnému byl uložen
přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin,
jímž byl uznán vinným.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li
zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení
obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní
stránce zásadního právního významu. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2
tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu shora citovaným ustanovením
zákona dovolání obviněného V. S. odmítl. Za splnění podmínek ustanovení § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata