4 Tdo 947/2020
8
9
4 Tdo 947/2020-533
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2020 o dovolání
obviněného F. Č., nar. XY v XY, hlášen k trvalému pobytu XY, naposledy fakticky
bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 7 To 34/2020, v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 6/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 43 T
6/2019, byl obviněný F. Č. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným
zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové
věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 24.07.2019 v přesně nezjištěné době od 16.00 hod. do 16.30 hod., v XY, na
ubytovně XY., krátce po slovní rozepři s poškozeným Z. T. D., nar. XY, k níž
došlo na pokoji č. 15 proto, že poškozený oznámil správci ubytovny, že
obžalovaný na ubytovně kouřil marihuanu, jej nejprve napadl na pokoji č. 15
tak, že do něj strčil, a poté, co je spolubydlící vykázal na chodbu, pokračoval
v konfliktu s poškozeným na chodbě ubytovny vedle dveří do pokoje č. 15, a v
úmyslu ho usmrtit, ho nožem červené barvy celkové délky 240 mm s nápisem
„Tescoma“, na čepeli délky 135 mm, kdy největší šířka čepele u rukojeti je 33
mm, třikrát bodl do oblasti hrudníku a břicha, čímž mu způsobil bodnou ránu
vpravo vpředu na hrudníku ve výši 142 cm od chodidla, délky 2,9 cm s průbodem
třetího mezižebří s natětím čtvrtého žebra a pronikající do pravé hrudní dutiny
s průbodem horního laloku pravé plíce, plicní tepny a osrdečníku, bodnou ránu
vpravo vpředu na hrudníku v místě dolního okraje žeber ve výši 130 cm od
chodidla, délky 2,7 cm pronikající do břišní dutiny s průbodem pravého
jaterního laloku a bodnou ránu vpředu na břiše v levém nadbřišku ve výši 122 cm
od chodidla, délky 2,4 cm pronikající do dutiny břišní s průbodem žaludku a
břišní srdečnice, následkem čehož došlo u poškozeného k zakrvácení osrdečníku,
pravé hrudní dutiny, břišní dutiny a zapobřišnicového prostoru, nedokrevnosti
orgánů, otoku mozku a vdechnutí krve do plic menšího rozsahu, a i přes
poskytnutou okamžitou lékařskou pomoc poškozený na místě zemřel.
2. Městský soud v Praze za uvedený trestný čin uložil obviněnému podle §
140 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání patnácti let. Podle § 56
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do
věznice se zvýšenou ostrahou. Dále obviněnému uložil podle § 99 odst. 2 písm.
a), b), odst. 4 tr. zákoníku ochranné psychiatrické, protitoxikomanické a
protialkoholní léčení v ambulantní formě.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 43
T 6/2019, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání
rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 7 To 34/2020,
tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítnul.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 7 To
34/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť mu byl uložen takový druh trestu, který
zákon nepřipouští.
5. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu obviněný následně spatřuje v
tom, že v době páchání trestného činu byly jeho rozpoznávací a ovládací
schopnosti částečně sníženy, a to měrou podstatnou z důvodu kombinované
intoxikace a prostého afektu u poruchy osobnosti na bázi encefalopatie při
mentální retardaci. Zdůrazňuje, že ze znaleckého posudku vyplynulo, že byl
mírně opilý a neprokázalo se, že by byl pod vlivem jiných návykových látek.
Znalec rovněž vypověděl, že jeho intoxikace měla na jeho jednání minimální
význam. Z uvedeného dovolatel vyvozuje závěr, že si zmenšenou příčetnost
nezpůsobil vlivem návykové látky. Soud prvního a druhého stupně tak nevzaly
jeho sníženou ovládací a rozpoznávací schopnost při rozhodování o trestu v
potaz. Podle dovolatele mu měly soudy uložit trest odnětí svobody pod dolní
hranici trestní sazby podle § 40 odst. 2 trestního zákona (pozn. myšleno
trestního zákoníku) za současného uložení ochranného léčení. Jelikož takto
soudy nepostupovaly, dovozuje, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští.
6. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle
§ 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne
5. 5. 2020, sp. zn. 7 To 34/2020, a současně aby zrušil i rozhodnutí Městského
soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 43 T 6/2019 ve výroku o trestu, a aby
věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze
dne 19. 8. 2020, sp. zn. 1 NZO 676/2020, nejprve zrekapitulovala dosavadní
průběh trestního řízení a obsah dovolání obviněného, a následně se vyjádřila k
uplatněným námitkám dovolatele.
8. Stran výhrady dovolatele týkající se jeho snížené ovládací a
rozpoznávací schopnosti uvádí státní zástupkyně následující. Připouští, že
obviněný má sice sníženou inteligenci, když ovšem zároveň zdůrazňuje, že
mentální záležitosti lidského života jsou mu známy a ví, co se smí a nesmí.
Konstatuje, že usmrcení jiné osoby je natolik protiprávní, že si toho musel být
obviněný vědom. Poukazuje i na vlastní zkušenosti obviněného, který byl v
minulosti opakovaně soudně trestán pro jednání, při kterém používal nůž jako
zbraň či výhrůžku. Skutečnost, že nůž větší velikosti může člověka usmrtit,
obzvláště při opakovaném bodnutí poškozeného do míst, kde se nacházejí životně
důležité orgány, musela být obviněnému známa. S ohledem na tuto vědomost a
úmyslné bodání poškozeného do oblasti hrudníku a břicha tak musel být dovolatel
minimálně srozuměn s tím, že poškozeného usmrtí. Státní zástupkyně dodává, že
skutečnost, že poškozeného usmrtil, obviněného nevyvedla z míry, po činu
ubytovnu v poklidu opustil, a byl zcela orientován, když na následné pokyny
Policie ČR reagoval adekvátně. Státní zástupkyně má proto za to, že právní
kvalifikace jeho jednání je přiléhavá a postup podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku
nepřichází v posuzovaném případě v úvahu.
9. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhuje Nejvyššímu soudu, aby
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnul, protože je
zjevně neopodstatněné. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovuje souhlas s
rozhodnutím o podaném dovolání v neveřejném zasedání. Současně uvádí, že pro
případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst.
1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném
zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1
písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání
dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
12. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným
opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a
hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy
prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové
závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o
řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je
naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém
řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není
obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už
jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy,
aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám
provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí
stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo
chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje
restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního
soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán
uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a
není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně
fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného
obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním
zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy může být dán ve dvou alternativách spočívajících v
tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo
mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně
na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon
nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen
některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které
zákon pro jejich uložení předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému
pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá
alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů
trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je
tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných
prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí
svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu
pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce.
Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní
hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.
14. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné
dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitku, jež
není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod.
15. Obecně platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s
výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze sice v dovolání uplatnit v
rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
avšak pouze za situace, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který
zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pro naplnění zvoleného
dovolacího důvodu lze úspěšně namítat nezákonné prolomení horní či dolní
hranice zákonné trestní sazby, tedy nesprávné použití ustanovení umožňujících
mimořádné snížení či zvýšení trestu, tj. § 58, § 59 tr. zákoníku, a to včetně §
40 odst. 2 tr. zákoníku. Námitka aplikace těchto ustanovení však může daný
dovolací důvod naplnit pouze za situace, kdy soudy nižších stupňů některé z
těchto ustanovení při ukládání trestu použily. Jiná pochybení soudu týkající se
uloženého trestu, jako např. nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 a
§ 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak
mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz blíže např. rozh. č. 22/2003
Sb. rozh. tr.).
16. Nadto je nezbytné uvést, že obviněný výslovně namítá, že mu byl
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nikoliv, že mu byl uložen
trest mimo stanovenou trestní sazbu. Zde je ovšem nezbytné uvést, že podle §
140 odst. 1 tr. zákoníku lze za trestný čin vraždy pachateli uložit trest
odnětí svobody v trvání od 10 do 18 let, takže pokud byl obviněnému uložen
trest odnětí svobody, tak vzhledem k dikci § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by
nemohlo být ani teoreticky uvažováno o naplnění varianty, že byl obviněnému
uložen trest, který zákon nepřipouští. Protože se obviněný fakticky dovolává
aplikace ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku, tak ve skutečnosti uplatňuje
variantu, že mu byl uložen trest mimo trestní sazbu. Zde je ovšem třeba
nezbytné zdůraznit, že jak již bylo naznačeno, otázka aplikace ustanovení § 40
odst. 2 tr. zákoníku, které umožňuje snížit pachateli se zmenšenou příčetností
trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, pokud soud toto
ustanovení nepoužil a obviněný se jeho aplikace dožaduje, nespadá pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť zvolený dovolací důvod může
být z tohoto hlediska naplněn pouze v případě, že soud ustanovení § 40 odst. 2
tr. zákoníku (popřípadě jiné obdobné ustanovení, například § 58 tr. zákoníku)
nesprávně použil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp.
zn. 5 Tdo 411/2003, publikované pod NS 26/2004-T 617). V souvislosti s tímto
citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu je třeba uvést, že byť obviněný na toto
rozhodnutí ve svém dovolání odkazuje a dovozuje z něj, že nesprávné použití
ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku může naplnit zvolený dovolací důvod, tak
odkaz na toto rozhodnutí je nepřiléhavý, neboť v případě dovolatele soudy
ustanovení trestního zákoníku umožňující uložení trestu odnětí svobody pod
dolní hranici trestní sazby nepoužily. Navíc citované rozhodnutí se týkalo
aplikace § 40 odst. 2 tr. zákona (nyní § 58 tr. zákoníku), tedy nikoliv
aplikace § 40 odst. 2 tr. zákoníku. Lze tedy uzavřít, že jestliže soudy § 40
odst. 2 tr. zákoníku nepoužily a nepostupovaly podle tohoto ustanovení
umožňujícího snížit trest pod dolní hranici sazby a vyměřily obviněnému trest
odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že byl dovolateli
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu. Jinak vyjádřeno, uložení trestu
odnětí svobody v rámci příslušné (nesnížené) trestní sazby nemůže založit
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v žádné jeho variantě.
17. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za nutné
konstatovat, že byť zvolená argumentace není podřaditelná pod uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., mohla by být za jistých
okolností formálně podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., který sice výslovně v dovolání obviněný neuplatnil, nicméně z obsahu
dovolání lze dovodit, že ho jistým způsobem uplatňuje. Přestože, jak již bylo
naznačeno, tato námitka nebyla formálně zařazena pod příslušný dovolací důvod,
považoval Nejvyšší soud za vhodné se s touto vypořádat po věcné stránce, neboť
takový postup není vyloučen, pokud z písemného vyjádření obviněného je
nepochybné, že ho obviněný fakticky uplatňuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1105/2015). Lze totiž mít za to, že
přestože obviněný svou námitku směřuje proti výroku o trestu, tak fakticky
namítá nesprávnou aplikaci ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku, čili ji
směřuje proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, a proto se nejedná pouze o
otázku druhu a výměry trestu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)
[neuplatní se zde názor vyslovený k možnosti aplikace důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo
356/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, č. T
416].
18. Současně je nezbytné uvést, že vlastní dovolací námitky obviněného
jsou velmi kusé. Za takové situace se může Nejvyšší soud s dovolací argumentací
vypořádat toliko obecně (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.
3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015), když není povinností Nejvyššího soudu si
dovolací argumentaci domýšlet, právně fundovanou argumentaci v rámci dovolání
zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem (§
265d odst. 2 tr. ř.). Ukládání trestu pachateli se zmenšenou příčetností obecně
upravuje ustanovení § 40 tr. zákoníku, přičemž odst. 1 zní tak, že: „jestliže
pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani
z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky, přihlédne soud k této okolnosti
při stanovení druhu trestu a jeho výměry.“ Odst. 2 tohoto ustanovení, jehož se
obviněný dovolává, stanoví, že: „Má-li soud za to, že by vzhledem k zdravotnímu
stavu pachatele uvedeného v odstavci 1 bylo možno za současného uložení
ochranného léčení (§ 99) dosáhnout možnosti jeho nápravy i trestem kratšího
trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, přičemž
není vázán omezením uvedeným v § 58 odst. 3, a uloží zároveň ochranné léčení“.
Uvedené ustanovení představuje jeden z nástrojů soudcovské individualizace
trestu, který umožňuje soudu uložit pachateli se zmenšenou příčetností
nejvhodnější trest.
19. Předně je třeba zdůraznit, že ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku
představuje obecný a obligatorní důsledek spáchání trestného činu ve stavu
zmenšené příčetnosti, kterou si pachatel nepřivodil, a to ani z nedbalosti,
vlivem návykové látky (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 537). Jedná se tedy o povinný
postup soudu při ukládání trestu za situace, když z provedeného dokazování
vyplyne, že trestný čin byl spáchán ve stavu zmenšené příčetnosti, za podmínky
neovlivnění pachatele návykovými látkami.
20. Naproti tomu aplikace odst. 2 tohoto ustanovení závisí na vůli soudu
a nelze se jí v žádném případě domáhat. Jde o jeden z fakultativních důsledků
spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti (§ 27 tr. zákoníku),
která nebyla zaviněna pachatelem vlivem návykové látky. Uplatní se jenom v
případě, když je to odůvodněno zdravotním stavem pachatele, což je závěr, který
lze učinit pouze na podkladě znaleckého posouzení duševního stavu pachatele,
jehož výsledkem musí být i doporučení nejvhodnějšího druhu a formy ochranného
léčení, které se má uložit zároveň s trestem. Pro posouzení, zda při ukládání
trestu postupovat podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku je podstatné kvantitativní a
kvalitativní hledisko zmenšené příčetnosti, tzn. jakého charakteru je duševní
porucha určující zdravotní stav pachatele a do jaké míry se tím jeho duševní
stav přiblížil ke stavu nepříčetnosti (§ 26). Tím se zároveň vymezí druh a
forma ochranného léčení, které soud uloží vedle kratšího trestu odnětí svobody.
Stupeň zmenšení pachatelovy příčetnosti a vliv, jaký toto snížení mělo na
spáchání trestného činu, budou pak určující pro odpověď na otázku, o kolik
kratší trvání trestu postačí uložit. Postup podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku se
uplatní pouze za splnění všech následujících předpokladů: a) nejde o úplnou
nepříčetnost pachatele (§ 26 a § 360), b) není zde důvod k upuštění od
potrestání podle § 47 a c) nepostačuje ani samotné použití § 40 odst. 1. tr.
zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 538). Současně je třeba akcentovat, že
tento postup je možný uplatnit pouze na pachatele, který v době spáchání
trestného činu splňoval podmínky uvedené v § 40 odst. 1 tr. zákoníku, tedy byl
zmenšeně příčetný, a současně si tuto sníženou příčetnost, byť z nedbalosti,
nepřivodil vlivem návykové látky.
21. V souvislosti s návykovými látkami, je třeba říci, že požití
alkoholických nápojů utlumuje činnost psychických funkcí, zejména zábranných a
kontrolních mechanismů. Jde tedy o okolnost, která usnadňuje rozhodnutí spáchat
trestný čin a která má vliv na vznik pohnutky trestného činu. Je třeba
zdůraznit, že v těch případech, kdy pachatel, byť i z nedbalosti, se požitím
alkoholických nápojů přivedl do stavu zmenšené příčetnosti, v kterém se
dopustil trestného činu, nelze vzhledem k ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku
přihlížet k tomuto stavu při výměře trestu (srov. R II/1965).
22. Zde je na místě připomenout, že z protokolu o dechové zkoušce, která
byla provedena s obviněným bezprostředně poté, co byl zadržen, je nepochybné,
že u něj byla naměřena hladina alkoholu v krvi ve výši 1.35 g.kg1. Znalec z
oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, Ing. Jaroslav Zikmund, ve znaleckém
posudku uvedl, že vypočtená hladina alkoholu v krvi obviněného značí mírnou
opilost. Soud prvního stupně provedl dokazování pro účely posouzení duševního
stavu obviněného, a to znaleckými posudky MUDr. Vlastimila Tichého a prim.
PhDr. Jiřího Klose, Ph.D. Znalec psychiatr MUDr. Tichý se vyjádřil tak, že v
případě obviněného se jedná o těžší smíšenou poruchu osobnosti, přičemž je
postižen i jeho intelekt a byla u něj shledána lehká mentální retardace.
Osobnost obviněného je simplexní, dissociální, nezdrženlivá, emočně nevyvážená,
afektivně dráždivá, sociálně deprivovaná, se sníženou frustrační tolerancí a
impulzivní reaktivitou v zátěži a intoxikaci. Znalec proto konstatoval, že u
obviněného byly rozpoznávací a ovládací schopnosti v době spáchání trestného
činu podstatným způsobem sníženy, a to vlivem intoxikace a prostého afektu u
poruchy osobnosti na bázi encefalopatie při mentální retardaci. Ze znaleckého
posudku psychologa prim. PhDr. Jiřího Klose, Ph.D., vyplynulo, že obviněný je
nevyvážený, afektivně labilní, se sníženou úrovní frustrační tolerance, v
zátěži a při ovlivnění návykovými látkami se zvýšeným sklonem k rozvoji
impulzivní reaktivity i s agresivním potenciálem.
23. Z provedeného dokazování je tak zjevné, že rozpoznávací a ovládací
schopnosti dovolatele byly sice v době spáchání trestného činu sníženy, ale
nebyly zcela vymizelé, přičemž soud prvního stupně tuto skutečnost, že obviněný
jednal ve vztahu zmenšené příčetnosti vzal v úvahu při úvahách o trestu,
přestože výslovně § 40 odst. 1 tr. zákoníku necitoval (viz body 33. – 35.
rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud druhého stupně se s jeho
rozhodnutím zcela ztotožnil, když současně rozvedl své úvahy ohledně uloženého
trestu odnětí svobody a jeho přiměřenosti (viz body 21. – 34. usnesení soudu
druhého stupně). Nejvyšší soud považuje za nezbytné konstatovat, že intelekt
obviněného postačuje k tomu, aby si uvědomoval důsledky svého jednání, jeho
nezvratnost i hodnotu lidského života. Obviněný si protiprávnosti svého jednání
musel být vědom nejenom s ohledem na obecný náhled společnosti na ochranu
lidského života, ale i s ohledem na to, že v minulosti byl opakovaně trestán
pro násilnou trestnou činnost, při které používal nůž (viz rozsudek Okresního
soudu v Karlových Varech ze dne 4. 2. 1998, sp. zn. 5 T 142/1997, rozsudek
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 8 T 22/2010 ve
spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2010, sp. zn. 50 To
234/2010) a přesto opětovně použil proti poškozenému nůž. Je nezbytné
zdůraznit, že použití zbraně při páchání trestné činnosti, v případě obviněného
nože, je obecně okolností, která zvyšuje společenskou škodlivost daného
jednání, což ve svém důsledku může mít za následek použití vyšší trestní sazby
nebo se bude jednat o přitěžující okolnost. Důvod je prostý, neboť zbraní je
pachatel schopen učinit proti tělu takový útok, který může mít fatální
následky. Ostatně tak tomu bylo i v posuzovaném případě, neboť obviněný třemi
bodnými ranami do těla poškozeného, připravil tohoto o život, když každá z ran
byla schopna způsobit smrtelný následek.
24. Dovolací soud nezpochybňuje, stejně jako soudy nižších stupňů, že u
obviněného byly v době spáchání trestného činu sníženy rozpoznávací a ovládací
schopnosti, avšak k tomuto došlo vlivem kombinované intoxikace a prostého
afektu u poruchy osobnosti na bázi encefalopatie při mentální retardaci.
Intoxikace tak v posuzovaném případě prokazatelně ovlivnila rozpoznávací a
ovládací schopnosti obviněného, byť se nejednalo o skutečnost jedinou, což (jak
bylo uvedeno výše) vylučuje možnost použití ustanovení § 40 odst. 1, resp. § 40
odst. 2 tr. zákoníku. S ohledem na uvedené tak v daném případě aplikace
ustanovení, jehož se obviněný dovolává, nepřichází v úvahu, když v tomto směru
je současně nezbytné odkázat na řadu přitěžujících okolností, na které správně
poukazují soudy nižších stupňů při absenci polehčujících okolností.
25. Sluší se rovněž poznamenat, že dovolatel byl za spáchaný trestný čin
vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ohrožen trestem odnětí svobody od 10 do
18 let. Pokud byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v délce 15 let, jedná
se s ohledem na to, že jeho trestná činnost se stává s postupem času jen
závažnější a pro společnost tedy nebezpečnější, a současně s ohledem na závěr
znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, že resocializace obviněného je
vyloučená, o trest zcela adekvátní. Soud druhého stupně se otázkou trestu a
ochranného léčení obviněného náležitě zabýval (viz body 21. – 35. usnesení
odvolacího soudu), přičemž zohlednil eskalující závažnost páchané trestné
činnosti obviněného, použití nože, osobnost obviněného, jakožto i závěry
znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a psychologie. Za takové situace je
zjevné, že soudy nižších stupňů zohlednily pro úvaze o trestu všechny
relevantní skutečnosti, byť lze připustit, že odvolací soud se ve svém
rozhodnutí výslovně nezabývá námitkami obviněného stran nutnosti aplikace
ustanovení § 40 tr. zákoníku. Uložený trest je tak vzhledem k závažnosti
posuzované trestné činnosti přiměřený, když současně bylo obviněnému uloženo
ochranné psychiatrické, protitoxikomanické a protialkoholní léčení v ambulantní
formě.
26. Nejvyšší soud závěrem s odkazem na rozhodnutí R 41/1976 dodává, že
zmenšenou příčetnost nelze považovat za polehčující okolnost, neboť nemusí
nutně snižovat škodlivost činu nebo jeho závažnost, a tím odůvodňovat mírnější
trest, jako je tomu u polehčujících okolností. Spáchání trestného činu ve stavu
zmenšené příčetnosti proto automaticky neznamená, že pachateli musí soud uložit
nižší trest, či dokonce trest pod dolní hranicí trestní sazby. Trestný čin
spáchaný ve stavu zmenšené příčetnosti se tím nestává méně závažným nebo
škodlivým. Stav zmenšené příčetnosti má zpravidla dvojí důsledek: na jedné
straně snižuje míru zavinění pachatele, na druhé straně však obvykle zvyšuje
nebezpečnost osoby pachatele. Z toho vyplývají obtíže při hodnocení škodlivosti
a závažnosti činu spáchaného ve stavu zmenšené příčetnosti pachatele. Soudy v
některých případech trestných činů vraždy hodnotily stav zmenšené příčetnosti z
hlediska ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a spatřovaly v něm důvod k
mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Šlo
vždy o příčetnost zmenšenou v důsledku afektu vyvolaného konfliktní nebo
déletrvající stresovou situací. S tímto postupem lze souhlasit, neboť afekt
jako příčina zmenšení příčetnosti spácháním činu pomine, takže pachatel již
není zpravidla nebezpečný z hlediska zájmů chráněných trestním zákonem. Jinak v
případech, kdy stav zmenšené příčetnosti byl důsledkem psychických poruch
pachatele, které mají trvalejší ráz a nelze je odstranit ochranným léčením,
takže pachatel je nadále potenciálně nebezpečný, soudy správně v zájmu ochrany
společnosti ukládaly tresty odnětí svobody v rámci trestní sazby, když takový
postup nevylučuje souběžné uložení ochranného léčení. O takovou situaci se v
dané věci jedná. Navíc je třeba opětovně zdůraznit, že na jednání obviněného
měla vliv i jeho intoxikace alkoholem, byť ne rozhodující.
27. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou
argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rozešel a vznesl
námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný. Jak již
bylo uvedeno, uplatněné námitky jsou s jistou velkou dávkou tolerance
podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem
uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
28. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,
„jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako
takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve
výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl
Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném
zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na
ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o
odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na
okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 9. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu