Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelů Miroslava Budinského a Dagmar Budinské, zastoupených JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Sokolská třída 1331/31, Ostrava, proti výrokům III a IV rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2025 č. j. 16 Co 154/2021-210, ve znění opravného usnesení ze dne 3. září 2025 č. j. 16 Co 154/2021-219, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti M & M reality holding a. s., sídlem Krakovská 583/9, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výroků III a IV v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, byly překročeny meze výkonu státní moci podle čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny a bylo zasaženo do předvídatelnosti práva v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Vedlejší účastnice se po stěžovatelích domáhala zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty za porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy o zprostředkování příležitosti koupě bytu ve vlastnictví stěžovatelů. Stěžovatelé svoji povinnost porušili tím, že neposkytli od vypuknutí pandemie Covid-19 až do konce sjednané doby účinnosti smlouvy o zprostředkování součinnost potřebnou k uzavření kupní smlouvy (neumožnili předem domluvenou prohlídku bytu zájemci o koupi bytu).
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"), jako soud odvolací, rozhodoval ve věci podruhé poté, co jeho první zcela vyhovující rozsudek (spolu s odmítnutím dovolání stěžovatelů Nejvyšším soudem) byl na základě ústavní stížnosti stěžovatelů zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 990/23 . Ústavní soud v nálezu mj. vytknul krajskému soudu a Nejvyššímu soudu, že se nedostatečně zabývaly přiměřeností smluvní pokuty.
4. Krajský soud následně rozsudkem, jehož součástí jsou i výroky napadené ústavní stížností, moderoval výši smluvní pokuty tak, že stěžovatelům uložil zaplatit vedlejší účastnici částku ve výši 15 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), tj. ve výši jedné čtvrtiny žalované částky, ve zbytku, tj. co do částky 45 000 Kč s příslušenstvím, potvrdil zamítnutí žaloby (výrok II). Dále uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 30 145 Kč (výrok III) a povinnost nahradit České republice náklady odvolacího řízení ve výši 412 Kč (výrok IV). Ohledně náhrady nákladů řízení aplikoval krajský soud výjimku ze zásady procesního úspěchu, rozhodl podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") a vedlejší účastnici přiznal plnou náhradu nákladů řízení za deset úkonů právní služby, neboť použití moderačního práva záviselo na úvaze soudu podle § 136 o. s. ř. Za tarifní hodnotu pro určení výše odměny ovšem nepovažoval původně žalovanou částku 60 000 Kč, nýbrž vyšel z přisouzené částky ve výši 15 000 Kč. Opravným usnesením krajský soud napravil zjevnou písařskou chybu ve jméně stěžovatele.
5. Stěžovatelé napadají výslovně pouze výroky rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení. Vysvětlují, že smluvní povinnosti (poskytování součinnosti) svědomitě plnili a přestali je plnit až v souvislosti s vypuknutím pandemie Covid-19 a na to navazujícími restrikcemi ze strany státních orgánů, které považovali za přednostní před jejich smluvními povinnostmi. Poukazují rovněž na svůj vysoký věk a tím pádem jejich větší ohrožení, kterému by byli vystaveni při prohlídce bytu. Namítají, že krajský soud aplikoval § 143 odst. 3 o. s. ř., aniž by zohlednil všechny okolnosti věci a svůj postup blíže odůvodnil, což je v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu [např. nález ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 222/18 (N 145/95 SbNU 263) aj.]. Rovněž upozorňují na fakultativnost použití uvedeného ustanovení. Vyslovují přesvědčení, že při moderaci smluvní pokuty nejde o soudcovskou úvahu podle § 136 o. s. ř. Zdůrazňují, že vedlejší účastnice uplatnila celý nárok na zaplacení smluvní pokuty, přestože si byla vědoma komplikací souvisejících s vypuknutím pandemie. Krajský soud pominul, že stěžovatelé zaplatili vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení podle jeho prvního rozsudku částku přesahující 105 000 Kč, se kterou mohla vedlejší účastnice disponovat po dobu téměř dvou let, než jim ji vrátila. Stěžovatelé závěrem uvádějí, že ačkoliv byli z převážné části úspěšní, nebyla jim přiznána náhrada nákladů řízení. Vedlejší účastnice uplatnila nepřiměřený nárok a rovněž neplnila řádně svoje povinnosti ze smlouvy o zprostředkování (např. zrušila naplánovanou prohlídku bytu a náhradní termín stanovila až v době trvání nouzového stavu).
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí, jehož výroky jsou napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud na úvod připomíná, že se problematikou nákladů řízení zabýval v nedávném stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, kde v bodě 34 uvedl, že "ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou ... Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona."
9. Tyto závěry Ústavní soud současně již aplikoval např. i v nedávném nálezu ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24
(body 21 až 37). Mimo jiné zopakoval, že pokud by problematiku nákladů řízení obecně připouštěl k meritornímu přezkumu, působil by jako nejvyšší nákladový soud, který by opakovaně přezkoumával výklad podústavního práva v oblasti, kde není přípustné dovolání a která je z hlediska ústavnosti podružná - to mu však nepřísluší [srov. výše zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 2552/24
(bod 37) nebo např. usnesení ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 3227/24
(bod 6) či ze dne 27. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 689/25 ].
10. Ústavní soud nezpochybňuje, že základem pro stanovení náhrady nákladů řízení je především úspěch ve sporu (§ 142 odst. 1 o. s. ř). Toto pravidlo je ovšem modifikováno § 142 odst. 3 o. s. ř., který umožňuje soudu přiznat účastníkovi plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
11. Stěžovatelům sice lze dát zapravdu v tom, že vedlejší účastnice byla z větší části neúspěšná (požadovala 60 000 Kč, přiznáno jí bylo pouze 15 000 Kč), avšak napadený rozsudek krajského soudu lze i s ohledem na omezený ústavněprávní přezkum a přesah akceptovat. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je totiž projevem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
12. Krajský soud při moderaci smluvní pokuty přihlédl k tomu, že význam zajišťované povinnosti stěžovatelů byl pro vedlejší účastnici stěžejní, protože maření prohlídek nabízeného bytu by znemožňovalo zprostředkování jeho prodeje zájemcům a tím vzniku nároku na provizi. Na druhé straně v intencích předchozího nálezu Ústavního soudu zohlednil odůvodněné obavy stěžovatelů v době pandemie, jejich jednání neposoudil jako účelové a za důležitou považoval i skutečnost, že stěžovatelé po většinu doby trvání právního vztahu založeného smlouvou o zprostředkování prohlídky bytu umožňovali.
13. Použití § 142 odst. 3 o. s. ř., a v tomto směru volné úvahy soudu, má tedy i v těchto případech své opodstatnění. Použití pravidla plné náhrady nákladů, byť i při jen částečném úspěchu vedlejší účastnice, považuje Ústavní soud za přijatelné. Okolnosti nyní posuzované věci odpovídají jedné z hypotéz dotčeného pravidla, tedy že vedlejší účastnice byla částečně úspěšná a výše přiznaného plnění závisela na úvaze soudu. To se projevilo i ve stanovení tarifní hodnoty pro účely náhrady odměny, kdy krajský soud vycházel toliko z částky, která byla vedlejší účastnici přiznána a nikoliv z částky, která byla původně žalována.
14. Odůvodnění krajského soudu o výpočtu náhrady nákladů řízení lze v popsaných mezích shledat jako srozumitelné. Současně Ústavní soud uvádí, že nejde o projev svévole, neboť krajský soud své rozhodnutí sice stručně, ale jasně a srozumitelně odůvodnil. Námitky stěžovatelů nedosahují takové potřebné ústavněprávní intenzity, která je u nákladových věcí požadována (viz bod 34 již citovaného stanoviska pléna).
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu