Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Základní umělecké školy PAMFILIA, z. s., se sídlem ve Velkých Losinách, Lázeňská 238, zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 279/2017-31 ze dne 27. června 2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka byla dne 9. 2. 2015 ředitelem úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Střední Morava (dále jen "Regionální rada") vyrozuměna o nevyhovění její žádosti o poskytnutí dotace. Na základě odvolání k vedlejší účastnici byla stěžovatelka přípisem ze dne 30. 11. 2016 vyrozuměna o tom, že proti sdělení Regionální rady není odvolání přípustné; nejde o rozhodnutí podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád").
2. Žaloba stěžovatelky proti nečinnosti vedlejší účastnice byla odmítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 8 A 36/2017-40 ze dne 12. 7. 2017 - s tím, že stěžovatelka nevyčerpala prostředky ochrany proti nečinnosti, neboť nepožádala ministra pro místní rozvoj o uplatnění opatření podle § 80 odst. 3 správního řádu.
3. Stěžovatelčina kasační stížnost proti rozsudku městského soudu byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 279/2017-31 ze dne 27. 6. 2019. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice měla o odvolání stěžovatele vydat zamítavé rozhodnutí i v případě, že je považovala za nepřípustné. Vydání pouhého přípisu je nečinností, proti které je ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Ans 2/2012-278 ze dne 20. 5. 2014 (dále jen "usnesení rozšířeného senátu"), z důvodu subsidiarity soudního přezkumu, nejdříve nutno vyčerpat všechny prostředky ochrany před nečinností "uvnitř" systému veřejné správy, a to i tehdy, jde-li o nečinnost ústředního správního úřadu.
4. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností a navrhuje jeho zrušení pro porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které spatřuje zejména v přepjatě formalistickém požadavku na vyčerpání prostředků ochrany před nečinností - bylo zjevné, že průtahy jsou nenapravitelné. Jelikož vedlejší účastnice evidentně neměla v úmyslu v řízení pokračovat, podala stěžovatelka i z obavy o zmeškání lhůt správní žalobu proti nečinnosti; otázkou pouze zůstalo, zda neoprávněné průtahy odstraní soud nebo se bude marně čekat na změnu stanoviska vedlejší účastnice. Nadto nelze podle gramatického výkladu § 80 správního řádu považovat ministra pro místní rozvoj za nadřízený orgán vedlejší účastnice, protože jej tak žádný zákon neoznačuje.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou založeny na polemice s konstantním výkladem procesního postupu podle § 80 odst. 3 správního řádu v případě nečinnosti ústředního správního úřadu; ústavní stížnost proto postrádá ústavněprávní rozměr. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku srozumitelně, v souladu s ústavním pořádkem a s odkazem na usnesení rozšířeného senátu, odůvodnil, že požadavek na vyčerpání prostředků ochrany před nečinností je v rámci subsidiarity soudního přezkumu nutno dodržet i tehdy, může-li se v konkrétní věci jevit jako marný.
Formalistickým by byl pouze v případě, že by vyčerpání předchozích prostředků bylo v obecné rovině prima facie systémově neúčinné; subjektivní názor účastníka na nadbytečnost takového postupu v konkrétním případě nemůže na daném závěru nic změnit. Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, případně i na usnesení rozšířeného senátu, v němž Nejvyšší správní soud za použití všech metod výkladu práva dospěl podrobným rozborem aplikovaného ustanovení k výše uvedenému ústavně konformnímu závěru.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud učinil dostatečná skutková zjištění a logické právní závěry, odůvodněné ústavně konformním způsobem. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje účastníkovi právo na rozhodnutí podle jeho představ, ale právo na projednání věci podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě bezezbytku stalo (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3706/18 ze dne 12. 12. 2018).
8. Pro výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to postupem podle § 43 odst. 3 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. září 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu