Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Nováka, zastoupeného JUDr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2022 č. j. 25 Cdo 716/2021-238, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. září 2020 č. j. 25 Co 175/2020-203 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 23. ledna 2020 č. j. 128 C 6/2018-175, v části týkající se nároku ve výši 82 582,50 Kč, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Jany Šimůnkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 128 C 6/2018 se podává, že uvedený soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na vedlejší účastnici zaplacení částky 212 784,50 Kč s příslušenstvím, jež měla představovat náhradu škody vzniklé v důsledku ublížení na zdraví, stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 58 173 Kč a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a. s. (dále jen "pojišťovna"), která měla v soudním řízení postavení vedlejší účastnice, částku 600 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 4 846 Kč s příslušenstvím, jinak ho v tomto výroku potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 55 846 Kč a pojišťovně ve výši 576 Kč, a dále, že je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18 202 Kč a pojišťovně ve výši 288 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
5. Stěžovatel uvádí, že právní předchůdce vedlejší účastnice způsobil dopravní nehodu, při které utrpěl zranění, kvůli němuž byl v pracovní neschopnosti od 29. 5. 2015 do 10. 7. 2015. I po jejím ukončení byl omezen v běžném způsobu života, kdy po dobu rehabilitace a rekonvalescence nemohl zejména řídit a přenášet těžká břemena. Pojišťovna mu uhradila celkem částku 37 088 Kč, nepřiznala mu však částku 82 582,50 Kč, představující odměnu Ing. Jana Koukla, jenž pro něj provedl geodetické práce, které nemohl z důvodu zranění vykonávat.
6. Soudům nižších stupňů stěžovatel vytýká, že žalobu zamítly pro neunesení důkazního břemene, aniž by ho poučily podle § 118a o. s. ř. Absence poučení má být patrna z protokolů o jednání či usnesení okresního soudu ze dne 13. 3. 2018 č. j. 128 C 6/2018-26. Přesto Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že v předchozím řízení poučen byl. V této souvislosti stěžovatel tvrdí, že postup soudů byl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [nález ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 212/06 (N 177/43 SbNU 31)] a Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 22 Cdo 4888/2014 a rozsudek ze dne 8. 4. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1993/2001), a řízení před soudy tak bylo stiženo vadou, která měla za následek nesprávná rozhodnutí ve věci. Náležitého poučení se mu dostalo až v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, kdy se dozvěděl, jaké břemeno tvrzení má nést, a tedy jaké skutečnosti k "dotvrzení" jsou relevantní.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (k tomu viz ale níže).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost jejich rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Stěžovatel soudům nižších stupňů vytýká, že zamítly jeho žalobu co do částky 82 582,50 Kč (jež podle nich měla představovat ušlý zisk) z důvodu neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene, aniž by ho podle § 118a o. s. ř. poučily o jeho procesních povinnostech. V prvé řadě nelze přehlédnout, že ústavní stížnost soudní závěry těchto soudů dostatečně nereflektuje. Stěžovatel v soudním řízení tvrdil, že kvůli svému zranění nemohl vykonávat činnost geodeta, a proto musel vyplatit odměnu Ing. Janu Kouklovi, který ho zastoupil, a své tvrzení dokládal příslušnou fakturou, přičemž požadoval náhradu tohoto výdaje coby škody, která mu měla vzniknout v důsledku dopravní nehody způsobené právním předchůdcem vedlejší účastnice.
V soudním řízení byl přitom zastoupen osobu práva znalou, a také mu byl dobře znám právní názor pojišťovny, v řízení zopakovaný před okresním soudem (viz č. l. 76-77, 160 soudního spisu), že má-li jít o náhradu škody vzniklé ve formě ušlého zisku, pak jeho výše se stanoví jako rozdíl mezi předpokládanými příjmy a výdaji v době pracovní neschopnosti, kdy je třeba doložit, za jaké ceny si zákazníci zakázky objednali, a s jakými náklady by tyto zakázky stěžovatel provedl sám, kdyby nebyl býval v pracovní neschopnosti.
10. Okresní soud v napadeném rozsudku přiléhavě konstatoval, že stěžovatel setrval na svém stanovisku, že ušlý zisk představují náklady vynaložené na činnost Ing. Jana Koukla, ač jde pouze o výdaje na dosažení zisku, načež dospěl k závěru, že takový nárok není důvodný. V odvolání stěžovatel namítl pouze nesprávnost právního názoru okresního soudu, když mu vytkl, že "nepochopil jeho podnikatelskou činnost", porušení svých procesních práv netvrdil a žádné nové skutečnosti či důkazy neuplatnil [srov. § 205a písm. d) o. s. ř.], načež se krajský soud se závěrem okresního soudu o nedůvodnosti daného nároku ztotožnil. V dovolání pak stěžovatel namítl nesprávnost právního názoru krajského soudu, Nejvyšší soud ale žádné pochybení neshledal.
11. Z uvedeného neplyne, že by stěžovatel nesplnil některou ze zmíněných procesních povinností, a proto byla jeho žaloba (v příslušné části) zamítnuta; k tomu došlo z toho důvodu, že jím takto koncipovaný nárok nebyl po právu. I kdyby se však Ústavní soud ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno (resp. že to byl důvod zamítnutí žaloby krajským soudem), "když neuvedl a neprokázal, jaké konkrétní části celkové odměny Ing. Kouklovi vynaložil na provedení konkrétních prací na jednotlivých zakázkách v rozhodném období, jaké náklady by při zhotovení daných zakázek vynaložil sám, nebýt zranění, jaká část ceny, kterou mu zaplatili zákazníci, představovala odměnu za práci a případně zda je mezi cenou práce, kterou sám zaplatil Ing.
Kouklovi, a cenou, kterou jemu za práci na dané zakázce zaplatil jeho klient, nějaký rozdíl", nemohlo by to vést k jinému výsledku tohoto řízení. Za těchto podmínek by dospěl k závěru, že stěžovatel řádně nevyčerpal procesní prostředek, který měl k ochraně svých práv k dispozici, a to odvolání, neboť v něm porušení svých procesních práv nenamítl a nové skutečnosti či důkazy neuplatnil. Danou námitku by tudíž bylo nutno podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu považovat za nepřípustnou.
12. Na doplnění je třeba uvést, že poučení soudy poskytují účastníkům o jejich procesních právech a povinností (viz § 5 o. s. ř.), nikoliv o hmotném právu, a tudíž zastává-li žalobce právní názor, od kterého odvíjí svá skutková tvrzení (a k jejich prokázání navrhuje důkazy), není jejich povinností ho přesvědčovat o jeho nesprávnosti a poskytovat mu návod, co má konkrétně nově tvrdit, aby byl v řízení úspěšný; je tudíž na žalobci, co učiní předmětem řízení.
Poučení o doplnění skutkových tvrzení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. nastupuje tam, kde nebyly vylíčeny všechny rozhodné skutečnosti (byly uvedeny neúplně), a nelze proto věc po právní stránce vůbec posoudit, neboť není zřejmé, jaké normy hmotného práva by měly být použity (a bylo by tak namístě žalobu zamítnout z důvodu neunesení břemene tvrzení). Tak tomu v posuzovaném případě nebylo, neboť stěžovatelem uplatněný nárok "pouze" neměl oporu v právu, kdy předmětný výdaj nebylo možné považovat za škodu. Hovořit o pouhém "dolíčení" (neúplných) tvrzení zde není namístě, protože by již šlo o odlišnou věc, a to vzhledem k (dílem) jiným skutkovým tvrzením a rozdílnému žalobnímu žádání (kde by žalovaná částka odrážela např. ušlý zisk, a nikoliv náklady na jeho dosažení).
13. Dlužno podotknout, že procesního poučení se stěžovateli z napadeného usnesení Nejvyššího soudu nemohlo dostat, neboť příslušné závěry se týkají výkladu a použití hmotného práva (zejména § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Ušel-li snad stěžovateli v důsledku jednání právního předchůdce vedlejší účastnice nějaký zisk, to, s jakým výsledkem soudní řízení skončilo, lze přičíst především jemu samotnému, neboť přes výše uvedené svůj nesprávný právní názor nezkorigoval, resp. svůj postup v řízení neupravil i pro případ, že by byl nesprávný.
14. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu