Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2024 č. j. 7 Tdo 524/2024-407, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 2023 č. j. 7 To 202/2023-348 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. května 2023 č. j. 3 T 146/2022-318, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel požaduje v ústavní stížnosti zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne následující. Okresní soud ve Znojmě odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let, to za tři trestné činy. Stěžovatel - stručně řečeno - ve vysoké rychlosti pronásledoval vypůjčeným vozem automobil poškozeného až k jeho vlastnímu domu. Po celou dobu stěžovatel najížděl a troubil na vůz poškozeného, to vše s rozsvícenými dálkovými světly a mlhovkami (trestný čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 trestního zákoníku).
Poté, co stěžovatel dorazil před dům poškozeného, několikrát vystřelil z airsoftové pistole na auto poškozeného. Následně stěžovatel obrátil pozornost na partnerku poškozeného, namířil na ni pistoli s výhrůžkou, aby odešla, nebo ji střelí do hlavy (trestný čin vydírání podle § 175 trestního zákoníku). Celý tento incident by se nestal, pokud by stěžovatel ctil rozhodnutí správního orgánu, které mu zakázalo řízení motorových vozidel. Protože se tak nestalo, spáchal rovněž trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (§ 337 trestního zákoníku).
3. Stěžovatel se neúspěšně odvolal u Krajského soudu v Brně. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu. Výpovědi tří svědků (poškozeného, jeho partnerky a spolujezdce stěžovatele učiněné v přípravném řízení) stěžovatele jasně usvědčují. Není pochyb, že skutek spáchal právě stěžovatel. Především partnerka poškozeného přesvědčivě popsala, jak vypadal pachatel nynějších trestných činů. V době činu měl stěžovatel krátké a tmavé vlasy, vyčesané směrem nahoru, a vousy. Tento popis odpovídá fotografii pořízené během přípravného řízení.
4. Stěžovatel neuspěl ani s dovoláním. Nejvyšší soud neshledal na ztotožnění stěžovatele jako pachatele nic nezákonného. Nejvyšší soud nevyhověl námitce, která kritizovala neprovedení rekognice s partnerkou poškozeného. Výpověď partnerky poškozeného má jen podpůrnou povahu, klíčová byla výpověď spolujezdce stěžovatele. Partnerka poškozeného nemohla pohrůžku, aby odešla, jinak jí stěžovatel střelí do hlavy, vnímat jako žert.
5. V ústavní stížnost stěžovatel zpochybňuje závěr, že trestné činy spáchal. Výpověď partnerky poškozeného ho nijak neusvědčuje. K výpovědi spolujezdce z přípravného řízení namítá následující. Trestní soudy bez dalšího uznaly v hlavním líčení právo spolujezdce nevypovídat, aniž by blíže zkoumaly, zda mu skutečně hrozí nebezpečí trestního stíhání. Protože spolujezdec odmítl v hlavním líčení vypovídat, je jeho výpověď z přípravného řízení nepoužitelná. Další důvod nepoužitelnosti stěžovatel vidí v samotném obsahu výpovědi, ta se omezila jen na popis skutku, nikoli na popis pachatele. Navíc spolujezdec přicházel v úvahu jako pachatel, proto je věrohodnost jeho výpovědi snížená. K výpovědi partnerky poškozeného pak stěžovatel namítá jednak vadnou agnoskaci, jednak neprovedení rekognice. Stěžovatel byl fakticky předurčen jako pachatel už jen proto, že všem zúčastněným v soudní síni byla již přiřazena určitá role. Stěžovatel rovněž upozorňuje na rozpory ve výpovědi ohledně jeho vzhledu.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
7. Každý má právo odepřít výpověď, pokud by si jí způsobil nebezpečí trestního stíhání (čl. 37 odst. 1 Listiny). Stěžovatel má pravdu, že toto právo není absolutní. Nelze ho chápat tak, že pokud vyslýchaná osoba uplatní právo nevypovídat, musí orgány činné v trestním řízení tuto skutečnost přijmout a okamžitě přestat s výslechem. Naopak, orgány činné v trestním řízení mají posoudit důvodnost odepření výpovědi. Právo odepřít výpověď se proto posuzuje samostatně u každého případu [srov. nález ze dne 4. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 149/97
(N 150/9 SbNU 319), v navazující judikatuře nález ze dne 20. 4. 2021 sp. zn. III. ÚS 1679/20
(N 81/105 SbNU 337), bod 21].
8. Svědek (spolujezdec poškozeného) vypovídal v přípravném řízení, v hlavním líčení ale vypovídat odmítl, neboť dříve vypovídal, ale "nyní to hodnotí jinak a vypovídat nebude" (bod 5 rozsudku okresního soudu). Svědek tedy neuvedl žádný relevantní důvod (nebezpečí trestního stíhání), okresní soud mohl vycházet z jeho dřívější výpovědi [§ 211 odst. 3 písm. a) trestního řádu]. Nejvyšší soud však upozornil, že u svědka nebezpečí trestního stíhání existovalo. Svědek mj. vypověděl, že jel společně se stěžovatelem pro marihuanu. Ta se také následně našla (teoretická možnost posouzení jako drogový trestný čin). Nadto podal stěžovateli airsoftovou pistoli, což by teoreticky mohlo založit účastenství na trestném činu (bod 10 usnesení Nejvyššího soudu ve spojení s posledním odstavcem bodu 8 usnesení krajského soudu). Závěr Nejvyššího soudu tak nic nemění na možnosti použít výpověď svědka podle § 211 odst. 4 trestního řádu.
9. Pokud stěžovatel naznačuje, že trestní soudy ztotožnily stěžovatele jako pachatele jen na základě jedné výpovědi (partnerky poškozeného), nemá pravdu. Trestní soudy svůj závěr opřely o celou řadu důkazů, přesněji o tři výpovědi. Ty shodně poukázaly na stěžovatele jako na pachatele nynějších trestných činů (pro shrnutí srov. body 3 až 5 rozsudku okresního soudu nebo bod 8 usnesení krajského soudu). Stěžovatel si proto nepomůže ani odkazem na nález ze dne 5. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 928/20
(N 2/104 SbNU 19). Tam Ústavní soud potvrdil letitý názor, že agnoskace, tj. ztotožnění pachatele svědkem v hlavním líčení, nemá kvalitu důkazního prostředku rekognice dle § 104b trestního řádu [bod 27, blíže nález ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3709/16
(N 106/85 SbNU 739), bod 42]. Současně ale význam agnoskace nepopřel. Důvod, proč v nálezu III. ÚS 928/20 neobstál závěr o totožnosti pachatele, byl, že trestní soudy se opřely výlučně o jednu výpověď jednoho svědka (bod 26).
10. Spolujezdec stěžovatele potvrdil, že stěžovatel pronajaté auto řídil. Dále potvrdil, že stěžovatel střílel z pistole a že ji namířil na partnerku poškozeného. Přestože poškozený neviděl stěžovatele, jeho výpověď potvrzuje, že auto bylo poškozeno nejméně pěti ranami z pistole. Celému incidentu před domem přihlížela - za dobrých světelných podmínek - partnerka poškozeného, na kterou stěžovatel obrátil zbraň a pohrozil střelbou do hlavy. Popis stěžovatele, který stěžovatelka poskytla v hlavním líčení, odpovídal fotografii stěžovatele pořízené v přípravném řízení.
11. Na obecnou námitku neprovedení rekognice Ústavní soud odpoví jen stručně. Rekognice se neprovádí vždy, ale jen tehdy, pokud je důležitá pro trestní řízení. Pokud taková potřeba v trestním řízení nevzešla, nelze orgánům činným v trestním řízení vyčítat, že neprovedly rekognici [obecně k rekognici nález ze dne 11. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 528/06
(N 159/47 SbNU 75), část VIII].
12. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. února 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu