Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelů nezletilého A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného zákonnými zástupci B. B. (jedná se o pseudonym) a C. C. (jedná se o pseudonym), B. B. a C. C., zastoupených JUDr. Adamem Bartoškem, LL.M., advokátem, sídlem Jeremenkova 221/28, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2025 č. j. 8 Tdo 300/2025-346, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 4 Rodo 3/2024-277 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. července 2024 č. j. 3 Rod 18/2021-251, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Hodoníně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní státní zastupitelství v Hodoníně podalo u Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") dne 24. 9. 2021 návrh na uložení opatření nezletilému stěžovateli jako dítěti mladšímu patnácti let. Důvodem podání návrhu byly činy jinak trestné, jichž se měl nezletilý stěžovatel dopustit (stručně řečeno) tím, že na volně přístupném prostranství školního areálu u bytových domů a současně před dalšími osobami fyzicky napadl poškozeného nezletilého tak, že se při vzájemné rvačce nejprve strkali a přetahovali, až oba upadli na zem a poté co vstali, se začali znovu přetahovat, přičemž nezletilý stěžovatel uchopil poškozeného do tzv. kravaty za krk a shodil jej na zem, v důsledku čehož poškozený dopadl na levé rameno a utrpěl zavřenou zlomeninu horního konce pažní kosti levé ruky, která si vyžádala dvojnásobný operativní zákrok a hospitalizaci poškozeného. Tím měly být naplněny znaky činů jinak trestných, a to ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem podle § 93 odst. 1 písm. c) zákona o soudnictví ve věcech mládeže uložil nezletilému stěžovateli napomenutí s výstrahou.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali nezletilý stěžovatel a jeho rodiče (zbylí dva stěžovatelé) odvolání prostřednictvím svého právního zástupce. Odvolání podal také opatrovník nezletilého stěžovatele. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a potvrdil, že se nezletilý stěžovatel činů jinak trestných dopustil. Na rozdíl od okresního soudu však dospěl k závěru, že samotné projednání je dostatečné k dosažení účelu zákona o soudnictví ve věcech mládeže a rozhodl o změně výroku I. rozsudku okresního soudu tak, že upustil od uložení opatření.
5. Proti rozsudku krajského soudu opět podali dovolání všichni tři stěžovatelé. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť neshledal, že by napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Problematika, které se Nejvyšší soud věnoval v judikatuře poukazované stěžovateli, se podle dovolacího soudu zásadně odlišovala od nynější věci. Dovolací soud se neztotožnil s námitkami, kterými stěžovatelé rozporovali skutková zjištění nižších soudů, a za opodstatněnou neshledal ani žádnou z dalších námitek, kterými stěžovatelé nižším soudům vytýkali vady v jejich procesním postupu.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti popisují předchozí řízení a shrnují námitky, které v jeho průběhu vznášeli. Okresnímu soudu především vytýkají nesprávné hodnocení důkazů a na ně navazující skutková zjištění. Nesouhlasí s tím, že by nezletilý stěžovatel k poškozenému přistoupil zezadu, chytil jej "do kravaty" za krk a shodil na zem. Stěžovatelé tvrdí, že oba chlapci stáli po celou dobu proti sobě čelem a jejich souboj měl jasně nastavená pravidla. Podle stěžovatelů měl být souboj mezi chlapci posuzován jako sportovní zápas, kdy je odpovědnost za zranění protihráče dovozována pouze při excesu sportovce při porušení pravidel. K tomu stěžovatelé poukazují na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 5 Tdo 997/2002, sp. zn. 8 Tdo 418/2015), z níž vyvozují, že bez prokázaného porušení pravidel a zjevně excesivního jednání účastníka souboje není možno vyvodit trestněprávní odpovědnost. Stěžovatelé dále okresnímu soudu vytýkají, že neprováděl po celou dobu jednání zvukový záznam a změnil skutkovou větu oproti návrhu okresního státního zastupitelství.
7. Krajský soud pak podle stěžovatelů pochybil, neboť se nezabýval dostatečně jejich námitkami, nezahrnul do svého rozhodnutí adekvátní právní hodnocení, a zatížil tak svoje rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Odvolací soud navíc při rozhodnutí o upouštění od uložení opatření podle § 93 odst. 10 zákona o soudnictví ve věcech mládeže použil již v té době neúčinné ustanovení zákona.
8. Nejvyšší soud podle stěžovatelů porušil jejich právo na spravedlivý proces tím, že se odklonil od své rozhodovací praxe, kterou navzdory námitkám stěžovatelů nereflektoval. Žádný ze soudů se nevypořádal s judikaturní praxí (stěžovatelé citují usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2357/15 ), která hovoří o nutnosti excesivního jednání škůdce pro vznik odpovědnosti v rámci domluveného sportu při přijetí pravidel zápasu.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. K ústavní stížnosti byla přiložena plná moc, kterou nezletilý stěžovatel zastoupený svými zákonnými zástupci zmocnil advokáta k zastupování v řízení před Ústavním soudem. Nezletilý stěžovatel je tedy právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Zbývající stěžovatelé k ústavní stížnosti nepřiložili plnou moc, kterou by svým jménem zmocnili právního zástupce k zastupování v řízení před Ústavním soudem. Navzdory tomuto nedostatku nepovažoval Ústavní soud za nutné jim zasílat výzvu k odstranění vady podání, neboť případné doplnění plných mocí nemohlo mít vliv na odmítnutí ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy soudů, a nepřezkoumává tak věcnou správnost napadených rozhodnutí, nýbrž pouze to, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů (čl. 83, čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití při řešení konkrétních případů je úkolem soudů v rámci jejich nezávislé činnosti.
12. Z uvedeného důvodu nemají ústavní relevanci námitky, jimiž stěžovatelé vyjadřují nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem a zpochybňují právní hodnocení provedené obecnými soudy. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné, že se soudy věcí důkladně zabývaly a řádně odůvodnily své úvahy, na jejichž základě dospěly k závěru, že se nezletilý stěžovatel dopustil činů jinak trestných. Okresní soud především dostatečně objasnil, jakým způsobem došlo podle jeho zjištění k pádu poškozeného, a vysvětlil, proč dospěl k závěru, že úraz poškozeného vznikl přímým působením nezletilého stěžovatele. Skutková zjištění okresního soudu potvrdily i krajský soud a Nejvyšší soud. Za situace, kdy obecné soudy své závěry řádně odůvodnily, není úkolem Ústavního soudu jejich zjištění přehodnocovat a zasahovat tak do jejich pravomoci.
13. Soudy se dostatečně věnovaly také právnímu hodnocení věci. Neopomněly se vyjádřit k námitkám, kterými stěžovatelé poukazovali na to, že souboj mezi chlapci měl být posuzován jako sportovní utkání a odpovědnost měla být vyvozena pouze v případě excesivního jednání při porušení pravidel. V návaznosti na skutková zjištění krajského soudu a okresního soudu Nejvyšší soud vysvětlil, že v nynější věci nešlo o sportovní souboj či zápas, ale o rvačku dvou nezletilých, byť byla mezi nezletilými stanovena určitá pravidla (bod 18 napadeného usnesení).
Odkazy na judikaturu, které stěžovatelé předkládali v dovolání a na něž poukazují i v ústavní stížnosti (včetně usnesení sp. zn. III. ÚS 2357/15 ), nejsou pro posouzení nynější věci relevantní, neboť v nich šlo o posouzení odpovědnosti za újmu způsobenou hráči v průběhu sportovního utkání. Závěry vyplývající ze zmiňované judikatury se vztahují výhradně na sportovní utkání, tedy specifickou organizovanou aktivitu s jasně danými konzistentně a dlouhodobě aplikovanými a respektovanými pravidly, která je obyčejně zastřešována konkrétní sportovní asociací, klubem či spolkem apod. V tomto kontextu lze doplnit, že pokud se stěžovatelé snažili naznačit, že snad mělo jít o formu či druh bojového sportu, pak i tam platí ustálená celkem přísná pravidla směřující mimo jiné i k prevenci zranění, a nikoliv o rvačku nahodile sjednanou s obecným porozuměním, že se aktéři budou rvát tak, aby se nezabili či vážně nezranili.
Skutkové okolnosti v nynější věci jsou tedy nesrovnatelné s těmi, jimiž se soudy zabývaly ve zmiňované judikatuře. Závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání dovozený ze skutečnosti, že stěžovateli citovaná judikatura neobsahuje právní závěry, které by bylo možno vztáhnout na nyní posuzovanou věc (bod 14 napadeného usnesení), proto obstojí. Ústavní soud v právních úvahách obecných soudů neshledal libovůli ani jinou vadu, která by ospravedlňovala jeho kasační zásah.
14. Jak krajský soud, tak Nejvyšší soud se pak zcela dostatečně zabývaly také procesními námitkami stěžovatelů (nevyhotovení zvukového záznamu jednání, změna popisu skutku). Ani chyba v označení zákonného ustanovení ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu nebyla dovolacím soudem hodnocena jako důvod pro případné zrušení tohoto rozhodnutí, neboť šlo o zjevnou nesprávnost v označení zákonného ustanovení, zákonný základ pro upuštění od uložení opatření byl dán v § 92a odst. 1 písm. a) zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Pakliže stěžovatelé nyní namítají, že ze strany odvolacího soudu došlo k "trestání bez zákonného podkladu", nelze tuto argumentaci akceptovat.
15. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že řízení podle hlavy III. (§ 88b a násl.) zákona o soudnictví ve věcech mládeže není řízením trestním (usnesení ze dne 13. 12. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 21/22 ). Smyslem posuzovaného řízení je zajistit, aby nezletilý vedl řádný život a aby projednané jednání zůstalo jen ojedinělou životní kapitolou negativně neovlivňující jeho budoucí společenské uplatnění (srov. usnesení ze dne 11. 12. 2024 sp. zn. I. ÚS 2613/24 ).
16. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv nezletilého stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Jelikož jak výše Ústavní soud vysvětlil, bylo nadbytečné vyzývat zbývající stěžovatele k odstranění vady nedostatku zastoupení advokátem, shledal Ústavní soud důvody pro přiměřenou aplikaci § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jejich návrh rovněž odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu