Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů obchodní společnosti KASHI s. r. o., sídlem Vlkova 631/24, Praha 3 - Žižkov, Zdeňka Kašpara a Pavlíny Kašparové, zastoupených Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. července 2022 č. j. 7 Co 723/2022-1080 a opatření předsedkyně Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. července 2022 č. j. 7 Co 723/2022-1078, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a předsedkyně Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Vladimíra Váchy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník je žalobcem ve věci vedené u Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 6 C 4/2018, v níž jsou první dva stěžovatelé v procesním postavení žalovaných, a stěžovatelka Kašparová je v procesním postavení vedlejší účastnice na straně ostatních stěžovatelů. Stěžovatel a vedlejší účastník jsou podnikateli. Okresní soud rozsudkem ze dne 17. 3. 2022 č. j. 6 C 4/2018-1028 žalobu vedlejšího účastníka o zaplacení 1 389 698,91 Kč zamítl (výrok I.) a vedlejšímu účastníkovi uložil zaplatit stěžovatelům KASHI s. r. o. a Zdeňku Kašparovi na náhradu nákladů řízení částku 1 140 508 Kč (výrok II.). Doplňujícím usnesením doplnil výrok III., podle něhož je vedlejší účastník povinen zaplatit stěžovatelce Kašparové na nákladech řízení částku ve výši 40 612 Kč.
3. Vedlejší účastník napadl rozsudek okresního soudu odvoláním.
4. V průběhu odvolacího řízení u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") učinil dne 28. 7. 2022 - tedy jeden den před vydáním napadeného usnesení krajského soudu - člen senátu 7 Co Mgr. Tomáš Lis prohlášení, v němž se označuje za podjatého, neboť byl spolužákem stěžovatele a má k němu pozitivní vztah. Téhož dne předsedkyně krajského soudu přijala opatření, jímž rozhodla o vyloučení tohoto soudce z projednávané věci. Tuto věc následně v souladu s rozvrhem práce přidělila soudci Mgr. Miloši Pólovi, který tak o ní rozhodoval v senátu krajského soudu, který vydal napadené usnesení.
5. Krajský soud odvolání vedlejšího účastníka shledal důvodným, když přisvědčil jeho námitce, že řízení před okresním soudem bylo stiženo vadou, neboť ten nerespektoval závazný právní názor krajského soudu uvedený ve zrušovacím usnesení ze dne 26. 10. 2021 č. j. 22 Co 360/2021-918. Krajský soud proto napadeným usnesením rozsudek okresního soudu ve znění doplňujícího usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení okresnímu soudu (výrok I.), a dále nařídil, aby v dalším řízení vedeném u okresního soudu věc projednal a rozhodl jiný samosoudce než JUDr. Ivana Průšová (výrok II.).
6. Stěžovatelé uvádějí, že je pravdou, že stěžovatel se soudcem Mgr. Tomášem Lisem po dobu jednoho roku chodil do školy, nicméně se nestýkají a naposledy se viděli na třídním srazu přibližně před dvaceti lety. Soudce musí být profesionálem, nadto z vyjádření Mgr. Tomáše Lisa není zjevné, v čem by měl spočívat jeho poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům. Za takové situace nemůže závěr o podjatosti soudce obstát, k čemuž stěžovatelé citují judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. 25 Cdo 1778/2019 a ze dne 29. 8. 2001 sp. zn. 7 Tz 178/2001), z níž vyplývá, že kolegiální vztahy vyplývající z toho, že jde o spolužáky nebo bývalé kolegy, nemohou opodstatnit vyloučení soudce z rozhodování.
7. Stěžovatelé k uvedenému dále namítají, že Mgr. Tomáš Lis nebyl vyloučen bezprostředně po napadnutí věci příslušnému senátu, nýbrž až téměř po šesti týdnech, a to den předtím, než bylo vydáno napadené usnesení krajského soudu. Z těchto okolností pak bezpochyby vyplývá, že nově určený soudce Mgr. Miloš Pól se objektivně ani nemohl seznámit s věcí, v níž bylo napadené usnesení vyneseno. Stěžovatelé se nadto ani ke změně ve složení senátu nemohli vyjádřit, neboť s touto skutečností nebyli předem seznámeni. Domnívají se, že popsaným postupem bylo zasaženo do jejich základních práv na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Stěžovatelé dále brojí proti tomu, že krajský soud bez dalšího předjímá postup okresního soudu a fakticky si na něm vynucuje způsob, jakým má okresní soud rozhodnout. Napadeným usnesením krajský soud totiž vylučuje z rozhodování dosavadní samosoudkyni JUDr. Průšovou, čímž též zasahuje do práva stěžovatelů na zákonného soudce.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří se účastnili řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost v části směřující proti II. výroku usnesení krajského soudu a proti opatření předsedkyně krajského soudu je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), protože stěžovatelé nemají k dispozici žádný zákonný procesní prostředek k ochraně před tvrzeným porušením svých základních práv.
10. Jde-li o I. výrok napadeného usnesení krajského soudu, uvedené rozhodnutí v této své části není konečným rozhodnutím ve věci, neboť jím byl zrušen rozsudek okresního soudu č. j. 6 C 4/2018-1028 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V této části je ústavní stížnost návrhem nepřípustným.
11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že nezávislost a nestrannost jsou neodmyslitelnými náležitostmi pojmu soud. Jeho nestrannost a nezávislost jsou hodnotou, jež prospívá všem, neboť je jednou ze záruk rovnosti a právní jistoty v demokratické společnosti. Pouze nestranný soud je způsobilý poskytovat skutečnou spravedlnost vždy a všem. Nezávislost a nestrannost však představují ideální typy, které nelze naplnit absolutně a je možné se k nim jen přibližovat, což je dáno jejich sociální povahou. Nezávislostí se rozumí vyloučení možnosti účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců, nestrannost představuje neexistenci vztahu soudu k jedné ze stran řízení, kdy pojem strana řízení lze chápat jak v obecné, tak i v konkrétní rovině [nález ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 722/05
(N 42/44 SbNU 533)].
12. Nestrannost soudce se podle judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") posuzuje prostřednictvím tzv. subjektivního a objektivního testu.
13. Cílem tzv. subjektivního testu je zjistit, jaké je osobní přesvědčení nebo zájem dotyčného soudce v daném případě (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kyprianou proti Kypru ze dne 15. 12. 2005, stížnost č. 73797/01, § 118). Jde tedy o to, zda soudce je či není vnitřně zaujatý vůči účastníkovi řízení, a to bez ohledu na důvody této zaujatosti. V tomto pojetí je nestrannost především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.) [nález sp. zn. I.
ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255)]. U tohoto testu se uplatňuje vyvratitelná domněnka nestrannosti soudce, platí tedy, že soudce je považován za (subjektivně) nestranného, dokud není prokázán opak (rozsudek pléna ESLP ve věci Hauschildt proti Dánsku ze dne 24. 5. 1989, stížnost č. 10486/83, § 47). Ačkoliv jde o test subjektivní nestrannosti, lze uvedenou domněnku vyvrátit jen objektivním způsobem.
14. Tzv. objektivním testem se zkoumá, zda osoba soudce poskytuje dostatečné záruky vylučující jakoukoliv oprávněnou pochybnost o jeho nestrannosti (rozsudek ESLP ve věci Chmelíř proti České republice ze dne 7. 6. 2005, stížnost č. 64935/01, § 55). Při tomto testu je tak nutné zjistit, zda existují skutečnosti, které by mohly vzbudit oprávněnou pochybnost o nestrannosti soudce. Není ale třeba zabývat se jejich skutečným vlivem na osobní přesvědčení soudce v daném případě. Jak totiž Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. III.
ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53), "nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti". V tomto ohledu může mít i zdání jistou důležitost, neboť je v sázce důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musí u veřejnosti vzbuzovat [rozsudek ESLP ve věci Ferrantelli a Santangelo proti Itálii ze dne 7. 8. 1996, stížnost č. 19874/92, § 58, obdobně nález sp. zn. Pl.
ÚS 11/04 ze dne 26. 4. 2005 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.)].
15. V posuzované věci nelze přehlédnout, že soudce sám učinil prohlášení, v němž se označil za podjatého, tedy nikoli nestranného, neboť stěžovatel Kašpar byl jeho spolužákem a soudce k němu doposud má pozitivní vztah. V náhledu soudce na jeho vztah k jednomu z účastníků řízení lze spatřovat naplnění subjektivního kritéria ve vysoké míře intenzity na základě faktu, že sám soudce se považuje za podjatého, neboť má ke stěžovateli pozitivní vztah plynoucí z toho, že kdysi byli spolužáky. Vnímá-li soudce sám sebe jako podjatého, je nutno brát na zřetel, že subjektivní vztah k účastníku řízení se vytváří na základě různých pohnutek a okolností, a může mít i zcela iracionální důvod.
Lze uzavřít, že pro založení pochybností o nestrannosti soudce postačí naplnění subjektivního kritéria. Rozhodnutí o nevyloučení soudce Mgr. Tomáše Lisa v rozhodujícím senátu za situace, kdy on sám sebe považuje za podjatého, by vzbuzovalo pochybnosti o jeho nestrannosti. Ústavní soud tudíž neshledal porušení základních práv stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny.
16. Stěžovatelé dále namítají, že neměli možnost vyjádřit se ke změně ve složení senátu, tedy k osobě Mgr. Miloše Póla. Ústavní soud uznává relevanci této námitky, avšak současně nelze přehlédnout, že stěžovatelé žádné námitky, které by vzbuzovaly pochybnost o nestrannosti Mgr. Miloše Póla, nevznášejí ani v ústavní stížnosti. Šlo jim tedy toliko o možnost se vyjádřit k novému složení senátu, o niž byli ochuzeni. Nezmiňují-li však nyní stěžovatelé žádné skutečnosti odůvodňující obavu o nestranném rozhodování soudce Mgr.
Miloše Póla, nelze než uzavřít, že v posuzované věci kasační zásah Ústavního soudu není na místě, neboť by byl nepřiměřený a prodloužil by délku řízení. Stěžovatelé měli možnost v ústavní stížnosti zmínit důvody možné podjatosti soudce Mgr. Miloše Póla, což neučinili. Namítají-li, že nově určený soudce se z časového hlediska nemohl seznámit s obsahem spisu, jde o námitku spekulativní a objektivně nepodloženou. Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovatelé vůči uvedenému soudci námitky zpochybňující jeho nestrannost neuplatňují.
Ústavní soud proto nedovodil porušení základních práv stěžovatelů ani u této námitky.
17. Stěžovatelé samostatnou námitkou napadají též odnětí věci samosoudkyni okresního soudu, která ve věci již rozhodovala, neboť tímto postupem mělo být zasaženo do jejich práva na zákonného soudce. Ústavní soud však této námitce nemůže přisvědčit. Krajský soud k odnětí věci totiž přistoupil v situaci, kdy ve věci již jednou rozhodováno bylo, a krajský soud k odvolání vedlejšího účastníka rozsudek okresního soudu zrušil a vyjádřil svůj závazný právní názor, v němž byly obsaženy pokyny k dalšímu postupu v řízení před okresním soudem, včetně pokynů k doplnění dokazování.
Okresní soud však tento závazný právní názor nerespektoval a bez doplnění dokazování dospěl ke stejnému právnímu závěru jako v předešlém rozhodnutí, které již jednou bylo krajským soudem zrušeno. Krajský soud za této situace a na základě odůvodnění rozsudku okresního soudu dospěl k závěru, že nelze očekávat respektování jeho právního názoru ani v dalším řízení, tudíž přistoupil k výjimečnému, avšak v § 226 o. s. ř. předvídanému, kroku a nařídil, aby v dalším řízení před okresním soudem rozhodoval jiný samosoudce.
Krajský soud však přitom neurčoval okresnímu soudu, k jakému závěru má v řízení dospět, když jej pouze zavázal k provedení dalšího dokazování, neboť vedlejší účastník nesplnil povinnost tvrzení. Ústavní soud považuje odůvodnění, které krajský soud k tomuto postupu poskytl (viz bod 40 napadeného usnesení), za přezkoumatelné a za daných okolností přiměřené, a tudíž i za ústavně souladné a neporušující právo stěžovatelů podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
18. Ústavní soud na základě výše uvedeného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v její části směřující proti I. výroku usnesení krajského soudu odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti II. výroku usnesení krajského soudu a proti opatření předsedkyně krajského soudu ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Josef Fiala, v. r. předseda senátu