Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše S. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem, sídlem Šmeralova 272/22, Praha 7 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2023 č. j. 4 Tdo 691/2023-656, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. března 2023 č. j. 5 To 8/2023-555 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2022 č. j. 2 T 1/2022-497, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, 2 a 3 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Stěžovatel v ústavní stížnosti též podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu požádal o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ve spojení s napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 a 3 písm. a) a c) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel opakovaně (v průběhu více než jednoho roku) osahával na intimních místech nezletilou (tehdy desetiletou až jedenáctiletou) dceru své tehdejší družky, a to přes odpor poškozené, což mělo u poškozené za následek vznik těžké újmy na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy.
3. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, na základě kterého Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu, upravil skutkovou větu, uznal stěžovatele vinným ze spáchání stejného trestného činu a uložil mu stejný trest.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Stěžovatel uvádí, že hlavním důkazem, o který obecné soudy opřely svá rozhodnutí, byla výpověď poškozené. Má za to, že tato výpověď se v podstatných směrech rozcházela s dalšími svědectvími, a to konkrétně svědectvími kamarádek poškozené, Evy B. a Jitky B. (jedná se o pseudonymy). Uvedený rozpor spatřuje stěžovatel v tom, že poškozená ve své výpovědi před policejním orgánem uvedla, že o jednání stěžovatele uvedeným svědkyním nic neřekla, zatímco ty vypověděly, že se jim poškozená o tomto zmínila. Uvádí, že poškozenou nemohl v této souvislosti konfrontovat, neboť ta byla vyslechnuta na počátku trestního řízení a uvedené nesrovnalosti vyšly najevo až poté. Brojí proti tomu, že obecné soudy odmítly provést výslech Evy B. a spokojily se s přečtením protokolu o výpovědi této svědkyně z přípravného řízení, přestože šlo o klíčovou výpověď a v době konání hlavního líčení byla svědkyně již téměř zletilá. Obecným soudům vytýká, že se rozporům mezi výpovědí poškozené a výpovědí uvedené svědkyně věnují pouze okrajově. Stěžovatel rovněž upozorňuje na nesrovnalosti ve výpovědi poškozené, její sestry a svědkyň Evy B. a Jitky B. Poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 538/03 (N 142/35 SbNU 21). Dále v ústavní stížnosti pak tvrdí, že obecné soudy měly vyslechnout i Jitku B.
6. Stěžovatel brojí proti závěru, že poškozená utrpěla těžkou újmu na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy v důsledku jednání, jež je mu kladeno za vinu. Upozorňuje na události z rodinného života poškozené, ke kterým došlo ještě předtím, než se dostal do blízkého okruhu poškozené a její matky. Ze znaleckých posudků podle něj nelze zjistit, do jaké míry na psychický stav poškozené mělo vliv jeho údajné jednání a do jaké míry šlo o následek nestabilního rodinného zázemí. Domnívá se, že krajský soud závažně pochybil, když akceptoval, že v řízení nebyly zkoumány anamnestické údaje poškozené, které by určily, zda je posttraumatická stresová porucha skutečně důsledkem skutku, pro nějž byl odsouzen.
7. Nepřiměřený postup krajského soudu spatřuje stěžovatel v tom, že tento soud s ohledem na jeho sexuální minulost argumentoval, že byť je stěžovatel heterosexuálně zaměřeným jedincem, neváhal v sexuální oblasti "experimentovat". V této souvislosti uvádí, že se cítí být bisexuálem, takže jeho zkušenosti s pohlavním stykem s osobami stejného pohlaví nemohou být považovány za experimentování. Tvrdí, že krajský soud na základě uvedené skutečnosti dovodil jeho vinu ze stíhaného skutku. Poukazuje na skutečnost, že podle výpovědi Pavla K. (jedná se o pseudonym) měla poškozená po údajném znásilňování klidně odejít na hlídání ke stěžovatelově matce, přičemž soud prvního stupně se s tímto důkazem nijak nevypořádal. Krajskému soudu rovněž vytýká, že jako přímý důkaz posoudil výpověď matky poškozené.
8. Další skupinu námitek stěžovatel zaměřuje vůči postupu vrchního soudu. Vytýká mu především porušení zásady zákazu reformationis in peius, což spatřuje v tom, že vrchní soud do skutkové věty odsuzujícího rozsudku doplnil část o záměru stěžovatele dosáhnout popsaným jednáním vlastní sexuální uspokojení. Tvrdí, že takový závěr nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. V návaznosti na to uvádí, že jestliže nebyl prokázán jeho záměr dosáhnout vlastního sexuálního uspokojení, neměl být předmětný skutek posouzen jako trestný čin znásilnění, ale jako trestný čin pohlavního zneužití podle § 187 trestního zákoníku. Odvolací soud podle něj pochybil také tím, že v průběhu veřejného zasedání o odvolání (po skončení dokazování) nedovolil jeho tehdejšímu obhájci doplnit odvolání o další body.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výjimkou té části, kterou směřuje proti rozhodnutí krajského soudu (viz níže bod 10). Stěžovatel je v posuzované věci právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek krajského soudu, avšak vrchní soud rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušil a ve věci sám rozhodl rozsudkem. K rozhodování o ústavnosti zrušeného rozsudku krajského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
11. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 a 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
12. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil ve své obhajobě. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95
(N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03
(U 1/32 SbNU 451].
13. Stěžejní skupinu námitek stěžovatel opírá o údajné podstatné rozpory ve výpovědích svědkyň Evy B. a Jitky B. a výpovědi poškozené a její sestry. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel účelově poukazuje na dílčí prvky těchto výpovědí a opomíjí je zasadit do celého kontextu provedeného dokazování. Ústavní soud proto odkazuje zejména na strany 12 až 14 rozsudku vrchního soudu, kde byly shrnuty podstatné výsledky dokazování a odvolací soud zde reagoval na stěžovatelovy námitky týkající se uvedených rozporů v jednotlivých výpovědích a na jeho žádosti o opětovné vyslechnutí zmíněných svědkyň v řízení před soudem.
Podrobně vysvětlil důvody, na základě kterých byla výpověď poškozené vyhodnocena jako pravdivá a věrohodná, když je podporována dalšími důkazy. Stěžovatelem zdůrazněné rozpory ve výpovědích odvolací soud vyhodnotil jako nepodstatné, přičemž v této souvislosti poukázal i na skutečnost, že poškozená i svědkyně jsou osoby nezletilé a v době inkriminovaného jednání se jejich věk pohyboval okolo deseti let a navíc byly k události vytěženy až s několikaletým časovým odstupem.
14. Tuto argumentaci dále doplnil Nejvyšší soud na stranách 7 a 8 napadeného usnesení, když konstatoval, že svědectví Evy B. a Jitky B. mělo spíše podpůrný charakter a ani potencionálně nebylo způsobilé vyvrátit ucelená skutková zjištění. Nejvyšší soud navíc připomněl, že obhájce stěžovatele byl přítomen výslechu svědkyň, a nic mu nebránilo poukázat na rozpory s předcházející výpovědí, při které byl rovněž přítomen.
15. Za těchto okolností Ústavní soud nenachází důvod k tomu, aby zpochybňoval závěr obecných soudů o nadbytečnosti opětovného výslechu svědkyň Evy B. a Jitky B. Rozpory, na které stěžovatel poukazuje, se i Ústavnímu soudu jeví v kontextu celého provedeného dokazování jako nepodstatné a snadno vysvětlitelné, bez vlivu na posouzení věrohodnosti klíčového důkazu v podobě výpovědi poškozené. Obhajoba nebyla zkrácena na svém právu klást svědkyním otázky, takže na posuzovanou věc nedopadají závěry obsažené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 538/03 , na nějž stěžovatel odkazuje. V tomto ohledu nelze přehlédnout ani skutečnost, že stěžovatel ani jeho obhájce v závěru dokazování před soudem prvního stupně nenavrhovali žádné nové důkazy (srov. stranu 8 rozsudku vrchního soudu).
16. Jako neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud též námitku stěžovatele směřující proti závěru obecných soudů, že svým činem způsobil poškozené těžkou újmu na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy. Odkazuje na stranu 10 a 11 rozsudku vrchního soudu, kde odvolací soud podrobně rozebral okolnosti a výsledky znaleckého dokazování, z něhož uvedený závěr vycházel. Vrchní soud podotknul, že stěžovatel v průběhu řízení před soudem prvního stupně (ani předtím v průběhu přípravného řízení) nevznášel proti vyhotoveným znaleckým posudkům žádné námitky a po výslechu znalkyň nevyužil svého práva se k těmto důkazům vyjádřit.
Vrchní soud zde však zejména vyvrátil stěžovatelovo tvrzení, že v řízení nebyly zkoumány okolnosti, které mohly ovlivnit psychický stav poškozené a nastaly ještě před spácháním předmětného skutku. Informace tohoto druhu byly součástí spisového materiálu, znalkyně je měly k dispozici a byly rovněž obsaženy v údajích, které sama poškozená uváděla. Jestliže znalkyně za těchto okolností dospěly k závěru, že bezprostřední a zásadní příčinou vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozené bylo právě jednání stěžovatele, pro něž byl uznán vinným, a obecné soudy z tohoto závěru vycházely, Ústavní soud neidentifikoval žádnou podstatnou vadu této části provedeného dokazování, resp. skutkových a právních závěrů z ní vycházejících.
17. Ani ostatní skutečnosti, které stěžovatel považuje za vady dokazování, nemají podle Ústavního soudu ústavněprávní význam. Zmínka krajského soudu o tom, že vzhledem k homosexuálním zkušenostem stěžovatele a jeho heterosexuálnímu zaměření lze říci, že v sexuální oblasti neváhal "experimentovat" (srov. bod 36 odůvodnění rozsudku krajského soudu), skutečně nebyla příliš vhodná, nicméně v žádném případě nešlo o úvahu, která by měla podstatný vliv na hodnocení provedených důkazů a na rozhodující skutková zjištění. Z kontextu odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se uvedená zmínka jeví jako zcela okrajová. Jestliže stěžovatel odkazuje na výpověď Pavla K., podle které měla poškozená po znásilňování stěžovatelem odejít na hlídání k jeho matce, není Ústavnímu soudu jasné, jaký význam může mít tato skutečnost pro posouzení jeho viny.
18. Obecným soudům nelze vytýkat ani to, že výpověď matky poškozené vyhodnotily jako přímý důkaz. Tato svědkyně vypověděla, že si při jedné příležitosti všimla prudkého pohybu (cuknutí) ruky stěžovatele ven z klína své dcery, a když se později poškozené ptala, jestli měl stěžovatel ruku pod jejími kalhotkami, poškozená jí to potvrdila. Závěr obecných soudů, že jde o přímý důkaz, je tak zcela opodstatněný.
19. Ústavní soud odmítá tvrzení stěžovatele, že z provedeného dokazování nelze dovodit jeho úmysl dosáhnout popsaným jednáním vlastní sexuální uspokojení. Jak již bylo uvedeno, skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval v tom, že poškozenou opakovaně a přes její odpor osahával na intimních místech. Činil tak v situacích, kdy byli sami. Jiný závěr, než že takové jednání uskutečňoval kvůli ukojení vlastního pohlavního pudu, prakticky nepřipadá v úvahu. Spíše pro úplnost Ústavní soud dodává, že se stěžovatel mýlí, jestliže tvrdí, že při neprokázání úmyslu dosáhnout činem vlastní sexuální uspokojení by bylo nutno jeho jednání posuzovat jako trestný čin pohlavního zneužití. Rozdíl mezi trestnými činy znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku a pohlavního zneužití podle § 187 téhož zákona nespočívá v úmyslu pachatele, ale ve způsobu, jakým dosahuje pohlavního styku (s dítětem mladším patnácti let).
20. Postup odvolacího soudu, který doplnil skutkovou větu výroku o vině právě specifikací úmyslu, se kterým se stěžovatel dopustil předmětného jednání, Ústavní soud nehodnotí jako porušení zákazu reformationis in peius. Jak správně poznamenal na straně 7 svého usnesení Nejvyšší soud, nešlo v tomto směru o žádné nové zjištění, které by bylo způsobilé stěžovateli jakkoli přitížit. Uvedeným postupem tedy vrchní soud nijak nezhoršil stěžovatelovo postavení.
21. Vadu nespatřuje Ústavní soud ani v tom, že odvolací soud po skončení dokazování ve veřejném zasedání o odvolání nedovolil obhájci stěžovatele doplnit odvolání o další body. K podání odvolání stanoví zákon osmidenní lhůtu (srov. § 248 trestního řádu) a bylo by v rozporu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení, kdyby odvolatel mohl libovolně odvolání dále rozšiřovat a tím (třeba i účelově) prodlužovat odvolací řízení. Strany řízení navíc mají právo v celém průběhu veřejného zasedání se k věci vyjadřovat a navrhovat doplnění dokazování.
22. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, kterým byl napaden rozsudek krajského soudu, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbylém rozsahu pak ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
23. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu ve spojení s napadeným rozsudkem vrchního soudu, neboť o ústavní stížnosti rozhodl s tak malým časovým odstupem, že takové rozhodnutí je nadbytečným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu