Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové ve věci ústavních stížností stěžovatelů 1) T. K., zastoupeného JUDr. Martinou Mervartovou, Ph. D., advokátkou, se sídlem Václavské náměstí 837/11, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2024, č. j.
5 Tdo 167/2024-11744, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2022, č. j. 5 To 40/2018-11014, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2913/24 , 2) R. K., J. K. a M. J., zastoupených JUDr. Terezou Jelínkovou, advokátkou, se sídlem Dražkovice 181, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2024, č. j. 5 Tdo 167/2024-11744, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2022, č. j. 5 To 40/2018-9582, vedené pod sp. zn. I. ÚS 3094/24 , a 3) M. H., zastoupeného Mgr. Lucií Popďakunikovou, advokátkou, se sídlem třída Míru 450, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
června 2024 č. j. 5 Tdo 167/2024-11744, vedené pod sp. zn. III. ÚS 3109/24 , za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, o návrhu na spojení věcí, takto: Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2913/24 , sp. zn. I. ÚS 3094/24 a sp. zn. III. ÚS 3109/24 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 2913/24
.
1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (s výjimkou stěžovatele ve věci sp. zn. III. ÚS 3109/24 , který se domáhá pouze zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu). Tvrdí, že jimi napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva.
2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.
3. Z ústavních stížností a jejich příloh plyne, že stěžovatelé napadají stejná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu v trestní věci, ve které byli v souvislosti s ovlivňováním losování při zadávacích řízeních na veřejné zakázky uznáni vinnými zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku, a to dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a byl jim uložen trest.
4. Z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení Ústavní soud rozhodl o spojení ve výroku uvedených věcí ke společnému řízení.
5. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2025 č. Org. 01/25 je soudcem zpravodajem ve spojených věcech Josef Fiala, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 2025
Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu
25. Druhou skupinou pochybení soudů při dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
26. Konečně třetí skupinu kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
27. Z výše provedené rekapitulace plyne, že stěžovatelé se snaží prokázat existenci všech uvedených skupin vad.
28. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelům.
29. K výtkám stěžovatele T. K. ohledně paušalizace skutků a absence konkrétního posouzení jednotlivých veřejných zakázek Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy ústavněprávně udržitelně dovodily, že byl při páchání trestné činnosti využíván v zásadě shodný modus operandi, přičemž jednotliví stěžovatelé a další spoluobvinění měli i rozdělené funkce a činnosti, jimiž se na trestné činnosti podíleli. Nejvyšší soud dále vysvětlil, že tato skutečnost umožnila použít podpůrně jednotlivé důkazy i ohledně dalších útoků, které byly stěžovatelům kladeny za vinu a že uvedený postup soudů nižších stupňů vyplýval z konkrétních skutkových zjištění a závěrů. Nejvyšší soud navíc konkretizoval, že při sledování časové linie se skutková zjištění soudů ohledně více útoků v některých případech musela opírat o stejný zachycený rozhovor, neboť přípravy zadávacích řízení včetně jednotlivých losování se vzájemně prolínaly a komunikující osoby řešily v jednom dni a často i v jednom telefonátu více problémů a požadavků najednou. Takový přístup soudů při hodnocení důkazů je ústavně konformní a odráží způsob páchání trestné činnosti v inkriminované věci.
30. Námitky stěžovatele T. K. týkající se neprovádění důkazů navrhovaných obhajobou nedosahují ústavněprávní relevance. Nejvyšší soud výstižně zdůraznil, že není povinností soudů vyhovět všem důkazním návrhům obhajoby a odkazoval na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž rozsah dokazování nemůže být při uplatnění tzv. zásady materiální pravdy bezbřehý, soud je při určení tohoto rozsahu limitován rozsahem nezbytným pro rozhodnutí. K navrhovanému znaleckému posudku Ing. Miroslava Ludvíka, Ph.D. vrchní soud poskytl věcně adekvátní odůvodnění s konstatováním, že případné doplnění dokazování jeho provedením by nemohlo vést k odlišným závěrům, než o jednání obviněných učinil městský soud. Vrchní soud dále zdůraznil, že oponentní znalecké zkoumání se omezilo izolovaně na aplikaci Losování dostupnou pouze na jednom ze zajištěných notebooků, což jej vedlo k jiným závěrům oproti znaleckému posudku Risk Analysis Consultants, který se zabýval zkoumáním zajištěné výpočetní techniky komplexněji na všech čtyřech zajištěných losovacích zařízeních. Takové odůvodnění splňuje požadavky na řádné zdůvodnění zamítnutí důkazního návrhu a neporušuje právo na soudní ochranu.
31. K výhradám téhož stěžovatele vůči objektivitě a nestrannosti znaleckého ústavu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelovy pochybnosti o nestrannosti znalců založené na jejich spolupráci s policejními orgány nepředstavují per se důvod pro vyloučení znaleckého posudku z důkazního řízení, jelikož nejsou doloženy konkrétními skutečnostmi svědčícími o porušení povinnosti znalců postupovat objektivně a nestranně.
32. Dále se Ústavní soud zabýval námitkami stěžovatele T. K. ve vztahu ke konkrétním veřejným zakázkám, nicméně ani zde neshledal vybočení obecných soudů z výše uvedených ústavněprávních norem. K rekonstrukci silnice v obci R. Nejvyšší soud poukázal, že stěžovatel ignoruje další provedené důkazy, které jej z trestné činnosti usvědčují, a závěry zpochybňující jeho vinu činil pouze na základě části provedených důkazních prostředků, přičemž opomíjel důkazy další, které závěr o jeho vině prokazovaly.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho úloha nespočívá v hodnocení věrohodnosti jednotlivých důkazů, ale zejména v posouzení, zda postup obecných soudů při hodnocení důkazů nepředstavuje svévolné rozhodování. K tomuto excesu však ve sledovaných souvislostech nedošlo. K programu modernizace komunikací Nejvyšší soud však konstatoval, že stěžovatel opět činil závěry pouze na základě části provedených důkazních prostředků a ignoroval důkazy další, které závěr o jeho vině prokazovaly. Skutečnost, že určité důkazy mohou podporovat stěžovatelovu verzi událostí, neznamená, že by soudy musely této verzi bez dalšího uvěřit, svědčí-li jiné důkazy přesvědčivě pro opačný závěr.
Ústavní soud zdůrazňuje, že hodnocení důkazů je primárně úkolem obecných soudů, přičemž ani zde nespatřuje nedostatky dosahující ústavněprávní dimenze. Ohledně revitalizace společenského zařízení v C. stěžovatel poukazuje na výpověď starostky M. K. H., která podle něj vysvětlila reálné důvody změn v harmonogramu. Nejvyšší soud však udržitelně upozornil, že stěžovatelova interpretace výpovědi starostky představuje pouze jednu z možných verzí, kterou soudy nemusely akceptovat při existenci jiných důkazů.
K zakázce Kanalizace Jimlín - Zeměchy stěžovatel namítá, že obžaloba zkombinovala důkazy z jiné zakázky a že odposlechy ze dne 1. 8. 2011 se vztahovaly k jinému projektu. Nejvyšší soud se s touto námitkou vypořádal konstatováním, že při sledování časové linie se skutková zjištění městského soudu ohledně více útoků v některých případech musela opírat o stejný zachycený rozhovor, neboť přípravy zadávacích řízení včetně jednotlivých losování se vzájemně prolínaly. Nejvyšší soud zdůraznil, že vzhledem k tomu, že obvinění se často dorozumívali v náznacích, bylo místy obtížné obsah hovoru správně rozklíčovat, to však nemělo podstatný vliv na celkově správný závěr o roli každého z obviněných a jejich jednání ohledně konkrétních veřejných zakázek.
Co se týká zakázky ZOO Ohrada, stěžovatel namítá, že sám navrhl dokončit zakázku formou otevřeného řízení, což podle něj vyvrací tvrzení o úmyslu manipulovat výsledek. Nejvyšší soud konstatoval, že ze znaleckého posudku znaleckého ústavu nelze určit, kdy přesně byly vloženy do losovacího zařízení soubory týkající se losování, kdo, kde a jak je vytvořil, avšak toto zjištění nebylo rozhodující pro celkové posouzení stěžovatelovy viny. Obecné soudy měly k dispozici soubor důkazů, na jehož základě mohly učinit závěr o stěžovatelově úmyslu i přes jeho pozdější návrh na změnu postupu.
33. Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelů R. K., J. K. a M. J. o údajném nedostatku individualizovaného hodnocení jednotlivých dílčích skutků a nepřípustného zobecnění při posuzování veřejných zakázek. Stěžovatelé argumentují, že soudy rezignovaly na posouzení jednotlivých veřejných zakázek a hodnotily je pouze souhrnně, což považují za mechanické rozšiřování závěrů mimo jejich důkazní základ. Ústavní soud konstatuje, že tato námitka není důvodná. Nejvyšší soud se v nadepsaném usnesení v mezích dovolacího přezkumu zabýval způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a dospěl k přesvědčivému závěru, že přístup soudů nižších stupňů byl metodicky správný, přičemž uplatnil obdobnou ústavně konformní argumentaci jako vůči stěžovateli T. K.
34. K námitce stěžovatelů o existenci extrémního rozporu mezi přijatou verzí skutkového děje a obsahem důkazů Ústavní soud uvádí, že neshledává pochybení v závěru Nejvyššího soudu, podle kterého soudy nižších stupňů se posuzovanou věcí řádně zabývaly, provedly dokazování v potřebném rozsahu a na podkladě jeho výsledků mohly učinit skutkové závěry, přičemž v projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
35. Ústavní soud sdílí názor Nejvyššího soudu, který neshledal v postupu policejního orgánu při předání zajištěných notebooků používaných k losování veřejných zakázek závažnější pochybení. Tato losovací zařízení byla po zajištění ihned zapečetěna, nebylo proto s nimi možno manipulovat, v tomto stavu byla podle předávacích protokolů předána znalcům a rozhodně pouhá neúčast obviněných a jejich obhájců při jejich předání policejním orgánem znalcům, nemůže odůvodnit znehodnocení důkazního prostředku, který byl využit ke znaleckému zkoumání. Jinou skutečností je způsob, jakým znalci postupovali, když ke zpracování svých závěrů využili přímo zajištěný hardware a software v něm obsažený, pokud dokonce přenášeli data v jednotlivých noteboocích. V tomto směru Nejvyšší soud dovodil nevhodný postup znalců, který by ztížil přezkoumání jejich závěrů jiným znaleckým posudkem, vyžádaným např. obhajobou, rozhodně však ani tato manipulace se zajištěnými notebooky, na kterou stěžovatelé poukazovali, by neznemožnila vypracování dalšího znaleckého posudku.
36. K námitce stěžovatelů o údajných rozporech mezi prezentací znalců a notářskými zápisy o průběhu losování Ústavní soud uvádí, že tyto otázky spadají do hodnocení důkazů, které je primárně úkolem obecných soudů. Okolnost, že určité aspekty důkazů mohou být interpretovány různým způsobem, nezbavuje obecné soudy pravomoci, a tudíž ani povinnosti učinit na základě celkového hodnocení důkazů rozhodnutí o žalovaném skutku.
37. Námitka stěžovatelů R. K., J. K. a M. J. týkající se tzv. opomenutých důkazů, konkrétně neprovedení výslechů notářů a zástupců obchodních společností, není opodstatněná. Nejvyšší soud poukázal na ustálenou judikaturu, podle níž není povinností soudů vyhovět všem důkazním návrhům obhajoby a rozsah dokazování nemůže být bezbřehý, přičemž soud je při určení tohoto rozsahu limitován rozsahem nezbytným pro rozhodnutí. V posuzované věci vrchní soud vysvětlil důvody zamítnutí navrhovaných důkazů, přičemž jeho argumentace odpovídá ústavněprávním standardům. Výtka stěžovatelů o disproporci mezi závěry soudů o rozsáhlé domluvě a minimální aktivitou při zjišťování faktické účasti jednotlivých osob neobstojí. Obecné soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu a na podkladě jeho výsledků mohly učinit skutkové závěry. Rozhodující není subjektivní přesvědčení stěžovatelů o nedostatečnosti dokazování, ale objektivní posouzení, zda postupy soudů odpovídaly zákonným požadavkům na zjišťování skutkového stavu. V této souvislosti nelze upřít věcnou udržitelnost závěrům obecných soudů, že obhajobou navrhovaní svědci by nemohli přinést relevantní informace schopné změnit již komplexně zjištěný skutkový stav. Jejich výpovědi by představovaly pouze subjektivní dojmy z "opticky se jevícího" průběhu losování, které nemohly vyvrátit znaleckým dokazováním zjištěnou existenci softwaru pro manipulaci výběru uchazečů a trestnou činnost obviněných. Požadavek na jejich výslech naplňuje definici nadbytečného důkazu podle ustálené judikatury Ústavního soudu.
38. Polemika stěžovatelů R. K., J. K. a M. J. a jejich tvrzení o porušení principů rovnosti zbraní, kontradiktornosti a transparentnosti tedy postrádají opodstatněnost.
39. K námitkám stěžovatele M. H. lze konstatovat, že se jimi zabýval Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 28. 7. 2021 sp. zn. 5 Tdo 599/2020, v bodech 88. až 90., kdy odkázal na judikaturu Ústavního soudu, která zastává konzistentní názor, že soudy nemají k posouzení odůvodnění příkazu povolujícího zásah do soukromí přistupovat ryze formálně, ale mají aplikovat formálně-materiální přístup. Nejvyšší soud připomenul, že je proto nutno zkoumat existenci materiálních důvodů pro nařízení předmětného opatření, které lze dovodit nejen z kontextu celého odůvodnění příkazu, ale i ze spisového materiálu a z okolností případu [srov. nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351)]. Obdobný přístup zvolil i Evropský soud pro lidská práva (např. rozsudek ze dne 14. 1. 2016 ve věci Maslák a Michálková v. Česká republika, stížnost č. 52028/13, resp. rozsudek ze dne 14. 1. 2016 ve věci Duong v. Česká republika, stížnost č. 21381/11). Úroveň obsahové preciznosti odůvodnění takovéhoto příkazu se rovněž odvíjí od stadia trestního řízení, v němž je rozhodnutí vydáno. Je logické, že na samém počátku trestního řízení není a ani nemůže být objasněna páchaná trestná činnost natolik podrobně, jak je např. později popsána ve skutkové větě obžaloby. Ve stadiu před zahájením trestního stíhání jsou proto nároky na podrobnost odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení logicky o něco nižší. Ústavní soud považuje za akceptovatelný závěr Nejvyššího soudu, že dotčený příkaz sice v rovině odůvodnění není perfektní, avšak přes uvedené nedostatky je možné na jeho základě získané odposlechy a záznamy použít, protože byly splněny materiální podmínky pro jeho vydání.
40. Další okruh námitek stěžovatele M. H. byl vypořádán výše v souvislosti s obdobnou kritikou dalších stěžovatelů. V podrobnostech lze odkázat na bod 63. napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde se uvádí k subjektivní stránce zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku, že se tento stěžovatel sám přiznal, že věděl o důvodech nutnosti opakovaného zajištění hardwaru i softwaru k losování. Nejvyšší soud neuznal ani argumentaci obhajoby k "pouze okrajové roli" stěžovatele.
41. Zbývá se zabývat výhradami stěžovatele T. K. k uloženému peněžitému trestu. Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence. V posuzované věci taková situace nenastala, neboť peněžitý trest byl stěžovateli T. K. uložen v zákonných mezích a soudy při jeho určování přihlédly k majetkovým poměrům stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel musel k zaplacení trestu použít prostředky své manželky, sama o sobě nezakládá jeho neústavnost. Závěry obecných soudů týkající se výše trestu se tedy a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností není oprávněn sám přistoupit ke kasačnímu zásahu. Odůvodnění druhu trestu a jeho výměry je ústavněprávně konformní a nevybočuje z mezí obvyklých pro rozhodování obecných soudů ve srovnatelných věcech. Ústavní soud přitom není povolán k hodnocení výše peněžitých trestů, popř. absence jeho uložení dalším spoluobviněným.
42. Stěžovatelé vytýkají, že Nejvyšší soud se nezabýval jejich námitkami, nicméně další důvody, proč jeho usnesení pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvádí, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelů rozhodl, jak bylo konstatováno výše, zabýval se důkladně také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny.
43. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelům. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v rovině navazujícího právního hodnocení zjištěného skutkového stavu. V podrobnostech je možné na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů odkázat.
44. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnosti zčásti jako návrhy, k jejichž projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a protože nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, ve zbývajících částech jako návrhy zjevně neopodstatněné [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu