Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavních stížnostech stěžovatelů 1. M. N., 2. J. D., 3. H. P. N., zastoupených doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, 4. P. M., zastoupené JUDr. Oldřichem Nejdlem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, 5. P. F., zastoupeného Mgr. Monikou Švarcovou, advokátkou, sídlem Moskevská 28/23, Liberec, a 6. K. M., zastoupeného JUDr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 222/2024-8731 ze dne 17. července 2024, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 386/2022 ze dne 19. prosince 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 16 T 138/2014-7297 ze dne 22. března 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (Ústava) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé P. M., P. F. a K. M. domáhají, aby Ústavní soud zrušil všechna v záhlaví označená rozhodnutí, a stěžovatelé M. N., J. D. a H. P. N. se domáhají, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze. Stěžovatelé M. N., J. D. a H. P. N. tvrdí, že jimi napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (Listina). Stěžovatelka P. M. tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva). Stěžovatel P. F. tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny, čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy a čl. 14 odst. 1 a 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel K. M. tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Ústavní stížnosti stěžovatelů původně vedené pod
sp. zn. IV. ÚS 2939/24
,
3. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 16 T 138/2014-5255 ze dne 22. června 2018 byli stěžovatelé zproštěni obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2, odst. 4 písm. a), b) trestního zákoníku. K odvolání státní zástupkyně byl usnesením městského soudu č. j. 61 To 166/2018-5424 ze dne 4. března 2019 rozsudek obvodního soudu zrušen a věc mu byla vrácena k novému rozhodnutí. Obvodní soud následně rozsudkem č. j. 16 T 138/2014-6038 ze dne 20. listopadu 2020 uznal stěžovatele vinnými za pomoc ke zločinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 24 odst. 1 písm. c), § 299 odst. 2, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. I tento rozsudek však byl na základě odvolání obžalovaných i státní zástupkyně usnesením městského soudu č. j. 61 To 234/2021-6314 ze dne 13. května 2021 zrušen a věc byla obvodnímu soudu opětovně vrácena k novému rozhodnutí.
4. Napadeným rozsudkem obvodního soudu byli poté stěžovatelé (společně s dalšími osobami) uznáni vinnými zločinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, a to jako účastníci ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatelům N. a D. byl uložen shodný trest, a to trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, a peněžitý trest v celkové výměře 200 000 Kč (200 sazeb po 1 000 Kč). Stěžovateli H. P. N. byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let, a peněžitý trest v celkové výměře 450 000 Kč (300 sazeb po 1 500 Kč). Stěžovatelce P. M. byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let, a peněžitý trest v celkové výměře 60 000 Kč (200 sazeb po 300 Kč). Stěžovatelům P. F. a K. M. byl shodně uložen trest, a to trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců, a peněžitý trest v celkové výměře 50 000 Kč (100 sazeb po 500 Kč).
5. Skutek, za nějž byla stěžovatelka P. M. odsouzena, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že se jako členka organizované skupiny aktivně podílela na organizaci cest najatých lovců české národnosti do Jihoafrické republiky (JAR) za účelem lovu nosorožce tuponosého jižního a dovozu loveckých trofejí z ulovených exemplářů JAR do České republiky. Pomáhala lovcům pod falešnou záminkou (že jde o trofeje pro vlastní potřeby lovců) získat vývozní povolení k vývozu loveckých trofejí, které byly následně na jména najatých lovců dovezeny do Evropské unie, a byla prostředníkem mezi lovci a odběratelem nosorožčích rohů M. N. H.. Stěžovatelé P. F. a K. M. se zúčastnili zájezdu do JAR organizovaného P. M., kde byl pod patronací místního profesionálního lovce při tzv. pseudo-huntingu zastřelen nosorožec tuponosý jižní, a přitom pod svou totožností doloženou osobními doklady figurovali pro účely vydání povolení k lovu v JAR místními úřady jako klienti-lovci, jimiž však autenticky nebyli. Lovecké trofeje v podobě nosorožčích rohů se vzdali s tím, že je formou darování ponechali na místě k volné dispozici. To vše učinili na základě předem uzavřené a naplněné dohody s P. M., že za poskytnutí uvedených služeb v rámci pseudo-huntingu se zájezdu do JAR zúčastní, aniž by jeho cenu platili. Následně byly na jejich jméno dovezeny lovecké trofeje (nosorožčí rohy), přičemž činili další kroky vedoucí k legalizaci nosorožčích rohů s cílem dosáhnout jejich propuštění do volného oběhu. Stěžovatelé N., D. a H. P. N. se jako členové organizované skupiny podíleli na realizaci nelegálního obchodu s exempláři nosorožce tím, že dalším obžalovaným radili, jak mají vypovídat na České inspekci životního prostředí (ČIŽP), D. jim sdělil, že je bude v probíhajícím řízení zastupovat, a vyžádal si od nich za tímto účelem plné moci, N. toto jednání zorganizoval a podílel se na zajišťování dokumentů pro jednání s ČIŽP (plné moci, darovací smlouvy) a H. P. N. se rovněž podílel na zajišťování těchto dokumentů a aktivně se zúčastnil jednání s dalšími obžalovanými.
6. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání, která městský soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodná.
7. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná.
II.
Argumentace stěžovatelů
8. Stěžovatelka P. M. tvrdí, že městský soud v usnesení sp. zn. 61 To 234/2021 ze dne 13. května 2021 hovořil o vázanosti nalézacího soudu skutkovými a právními závěry učiněnými ve věci D. F. (jehož související trestní věc byla projednávána v samostatném trestním řízení). Městský soud tím podle ní zavázal obvodní soud, aby v rámci hodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že subjektivní stránka byla u všech obžalovaných naplněna, tedy vydal nepřípustné pokyny směřující k hodnocení důkazů. Namítá, že obecné soudy aplikovaly evropské právo, jehož výklad je nejasný, a přesto nevyhověly jejímu návrhu na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Konkrétně se mělo jednat o pojem "obchod s loveckými trofejemi" ve smyslu přílohy nařízení Rady (ES) č. 338/97 a pojmů souvisejících. Tvrdí, že pokud darování nosorožčích rohů bylo obchodem s loveckými trofejemi ve smyslu nařízení Rady (ES) č. 338/97, skutek nemohl být trestným činem z důvodu nenaplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, konkrétně znaku "exemplář druhu přímo ohroženého vyhynutím a vyhubením", neboť nosorožci tuponosí jižní jsou jen chráněný druh. V této souvislosti podrobně rozebírá vymezení relevantních pojmů obsažených v předpisech evropského práva. Porušení principu nullum crimen sine lege spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy neaplikovaly při posuzování trestnosti jejího jednání jihoafrické právo, podle něhož v současnosti není obchod s nosorožčími rohy protiprávní. Rozporuje závěr obvodního soudu, že stíhaný skutek byl tzv. tranzitním deliktem. Z provedeného dokazování podle ní vyplynulo, že ona i lovci byli překvapeni tím, že rohy nosorožců byly zaslány do České republiky. Má za to, že nebyl proveden žádný důkaz, který by dával prostor k úvahám, že by ona či lovci měli předem tušení, že rohy mají být zaslány (dovezeny) do České republiky či že jejich dovoz již fakticky probíhá, takže tranzitní charakter jejich jednání nemohl být pokryt jejich zaviněním. Podle jejího názoru nebylo prokázáno ani to, že její jednání bylo motivováno ziskuchtivými pohnutkami.
9. Stěžovatel P. F. namítá, že nebyl poučen o možnosti učinit prohlášení viny ve smyslu § 206a trestního řádu, přestože byl tento institut do trestního řádu zaveden ještě před vynesením napadeného rozsudku obvodního soudu. Má za to, že rohy exempláře nosorožce tuponosého jižního, o které v dané věci šlo, jsou zařazeny do přílohy B nařízení Rady (ES) č. 338/97, nikoli do přílohy A tohoto nařízení, takže nakládání s nimi nemohlo zakládat naplnění znaků trestného činu podle § 299 odst. 2 trestního zákoníku. Tvrdí, že i kdyby rohy měly být zařazovány do zmíněné přílohy A, mělo být jeho jednání posouzeno jako jednání v omluvitelném právním omylu ve smyslu § 19 odst. 1 trestního zákoníku, neboť o tom, že jsou nosorožčí rohy předmětem nelegálního obchodu, případně že se jedná o ceněnou komoditu pro asijský trh, širší veřejnost nebyla seznámena a on sám vycházel z informací, které mu poskytli zaměstnanci jihoafrické farmy, profesionální lovci i uniformovaní zástupci státních úředníků JAR. Rozporuje závěr obecných soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu a v této souvislosti podotýká, že mu nebyla známa možnost využití rohoviny nosorožce na černém trhu, ani její cena, což dokazováním nebylo vyloučeno. Uvádí, že byly provedeny listinné důkazy, které ve vztahu k němu rozporovaly tvrzení obžaloby, že zájezd do JAR (za účelem lovu nosorožce) byl zajištěn zadarmo pouze za přenechání rohů zvířat farmě, avšak obecné soudy se těmito důkazy nezabývaly a nevypořádaly se s nimi. Namítá, že v trestním řízení nebyl proveden jediný listinný důkaz, z něhož by vyplývalo, že by vědomě podepsal jakýkoliv dokument, který znamenal žádost o vývoz trofejí nosorožčích rohů z JAR. Upozorňuje na některé okolnosti, které byly zjištěny speciálně ve vztahu k jeho zapojení do stíhaného skutku, zejména pak na skutečnost, že minimálně jednou byl prokazatelně zfalšován jeho podpis na listině související s celním řízením v Bratislavě (kam byly nosorožčí rohy vyvezeny). S ohledem na to se domnívá, že jej měly obecné soudy v souladu se zásadou in dubio pro reo obžaloby zprostit. Vytýká obecným soudům, že bez řádného odůvodnění nevyhověly jeho důkazním návrhům a že se v odůvodnění napadených rozhodnutí nevypořádaly s uvedenými specifickými okolnostmi, které svědčily v jeho prospěch, a to v souvislosti s prokazováním subjektivní stránky. Domnívá se, že obecné soudy nesprávně zhodnotily jeho majetkové poměry a nedostatečně odůvodnily své úvahy týkající se ukládaného trestu. Připomíná, že dané trestní řízení trvalo téměř devět a půl roku, což rovněž považuje za porušení svého práva na spravedlivý proces. Je přesvědčen, že délka řízení měla být při ukládání trestu výrazněji kompenzována.
10. Také stěžovatel K. M. namítá nepřiměřenou délku trestního řízení, která jde výlučně na úkor státu, z čehož dovozuje, že obecné soudy měly trestní stíhání zastavit z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. m) trestního řádu. S odkazem na svůj dosavadní řádný život uvádí, že byly splněny též podmínky pro zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu. Kompenzaci újmy způsobené uvedenou nepřiměřenou dobou trestního řízení v podobě uložení mírnějšího trestu považuje za nedostatečnou. Stěžovatel dále tvrdí, že při ukládání trestů obžalovaným z řad "tzv. pseudo-lovců" vznikla zjevná disproporce, kdy pouze některým z nich byly podmíněně odložené tresty odnětí svobody zpřísněny i poměrně citelnými peněžitými tresty, aniž by nalézací soud řádně vysvětlil, v čem je tvrzená trestná činnost stěžovatele závažnější, že mu musí být ukládán i peněžitý trest.
11. Stěžovatelé N., D. a H. P. N. předložili téměř totožnou argumentaci, v níž namítají, že byli fakticky postiženi za zastupování jiného při realizaci jeho ústavního práva na právní pomoc při jednání před státními orgány. Tvrdí, že ve správním ani daňovém řízení nemají účastníci a jejich zmocněnci povinnost uvádět pravdu, a případné klamavé tvrzení účastníka nemá vést k nesprávnému rozhodnutí, neboť správní úřad musí sám zjistit stav věci. Zpochybňují skutková zjištění obecných soudů týkající se lovu nosorožců v JAR, který soudy označily jako fiktivní lov, popř. pseudo-lov. Daná skutková zjištění podle nich nemají oporu v provedeném dokazování, a je tak dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů. Uvádí, že nebyl proveden ani žádný důkaz prokazující, že byli v kontaktu s organizátory výpravy či byli nějak zapojeni do věci dříve, než byli požádáni o poskytnutí pomoci při jednání s celní správou a ČIŽP. Mají za to, že obecné soudy podle nich ignorovaly jejich logickou a konzistentní verzi rozhodných událostí, která snesla srovnání s verzí obžaloby, takže měla nastoupit zásada "v pochybnostech ve prospěch". Odkazují na rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 28 T 16/2013-11258, týkající se jiné trestní věci, s tím, že napadená rozhodnutí ignorovala nosné důvody, jež jsou obsaženy v citovaném rozsudku, který stěžovatelé označují za judikát. Připomínají, že se nijak nepodíleli na organizaci lovecké výpravy, z níž trofeje nosorožců pocházely, a byli do věci vtaženi až po dovozu trofejí do České republiky, přičemž byli ujišťováni, že se jednalo o legální lov.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem a procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Soudkyně zpravodajka si podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádala spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 16 T 138/2014. Ústavní soud následně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
13. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 224/98
ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však zde nejde.
a) K námitkám stěžovatelky P. M.
14. Jestliže stěžovatelka P. M. namítá, že městský soud dal obvodnímu soudu nepřípustné pokyny směřující k hodnocení důkazů, dokladuje to tvrzením, že městský soud v usnesení sp. zn. 61 To 234/2021 ze dne 13. května 2021 v bodě 139 hovořil o vázanosti nalézacího soudu skutkovými a právními závěry učiněnými ve věci D. F. Toto tvrzení však není pravdivé, neboť městský soud na tomto místě citovaného usnesení hovořil pouze o povinnosti soudů dbát na rovnost v právech a z toho vyplývajícím právu na stejné rozhodování ve stejných věcech a zákazu libovůle při uplatňování práva. Dále poukázal na určité skutečnosti vyplývající z výpovědi některých obžalovaných s tím, že se s nimi bude muset nalézací soud (při hodnocení subjektivní stránky) vypořádat. Ústavní soud tak musí přisvědčit Nejvyššímu soudu, který v bodech 148 a 193 napadeného usnesení vysvětlil důvody vedoucí k závěru, že z uvedeného rozhodnutí městského soudu nelze dovodit žádný kategorický příkaz k tomu, jak má nalézací soud rozhodnout, ani žádné nepřípustné pokyny směřující k hodnocení důkazů.
15. S námitkou stěžovatelky, týkající se údajně nejasného výkladu evropského práva, tedy obsahu relevantních pojmů a zařazení nosorožce tuponosého jižního mezi exempláře druhu přímo ohroženého vyhynutím a vyhubením, a z ní vyplývajícího požadavku na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, se důsledně vypořádal Nejvyšší soud v bodech 204 a násl. napadeného usnesení. Ústavní soud odkazuje zejména na body 206 až 208 usnesení Nejvyššího soudu, kde bylo vysvětleno, že v posuzované věci nebyly rohy nosorožců získány ani zákonným způsobem, ani k osobnímu využití, neboť "lovci" jejich přenecháním hodlali uhradit cenu velmi nákladného zájezdu, takže se technicky jednalo o prodej ve smyslu čl. 2 písm. p) nařízení Rady (ES) č. 338/97 (nařízení Rady), za který se považuje i pronajmutí, směna nebo výměna. Z tohoto důvodu nedopadala na posuzovaný případ výjimka vyplývající z nařízení Rady pro populaci nosorožců v JAR a Svazijsku za účelem (mj.) obchodu s loveckými trofejemi, takže exempláře tohoto zvířete bylo nutno zařazovat do přílohy I Úmluvy CITES a přílohy A nařízení Rady, tedy šlo o exempláře druhu přímo ohroženým vyhynutím nebo vyhubením.
16. Ústavní soud dále odkazuje na body 213 a 214 napadaného usnesení Nejvyššího soudu, kde tento soud reagoval na stěžovatelčinu argumentaci, týkající se výkladu dalších pojmů obsažených v předpisech evropského práva, a na její požadavek položit předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Nejvyšší soud zde vysvětlil, že stěžovatelka tuto argumentaci rozvíjí na základě jiných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly obecné soudy. Zejména vyvrátil tvrzení stěžovatelky o bezúplatném převodu nosorožčích rohů, neboť k tomuto převodu fakticky došlo směnou za cenu pobytu v JAR. Z toho důvodu vyhodnotil její právní rozbory jako nepřiléhavé a konstatoval, že právní posouzení skutečného charakteru jednání (nikoli verze předkládané stěžovatelkou či některou z dalších stíhaných osob) nevzbuzuje žádné pochybnosti, které by vyžadovaly položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, tedy že se jedná o tzv. acte clair.
17. Ústavní soud nenachází prostor k tomu, aby uvedené úvahy Nejvyššího soudu jakkoli zpochybňoval, neboť v nich neidentifikoval žádný logický rozpor či jinou podstatnou vadu. Nutno navíc dodat, že ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti na uvedenou argumentaci Nejvyššího soudu nijak nereaguje. Nejasnosti, které obecné soudy řešily v průběhu trestního řízení, se týkaly skutkových okolností významných z hlediska naplnění právních pojmů obsažených v relevantních předpisech evropského práva, nikoli výkladu těchto pojmů. Ústavní soud proto nehodlá rozporovat ani závěr Nejvyššího soudu, že se u těchto pojmů jedná o tzv. acte clair, tudíž není třeba pokládat předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (srov. nález
sp. zn. II. ÚS 1854/20
a judikaturu tam citovanou).
18. Jako opodstatněnou Ústavní soud nevyhodnotil ani námitku stěžovatelky, že na danou věc mělo být aplikováno jihoafrické právo, které dané jednání nepovažuje za protiprávní, resp. že se nejednalo o tranzitní delikt, jak dovodily obecné soudy. Obecné soudy nerozporovaly, že stěžovatelka i další obžalovaní byli překvapeni dovozem nosorožčích rohů do České republiky (viz např. bod 162 usnesení Nejvyššího soudu). To však nic nemění na tom, že jak stěžovatelka, tak i ostatní stěžovatelé museli být srozuměni s tím, že se zapojují do protiprávní činnosti související s nakládáním s nosorožčími rohy, resp. s jejich vývozem z JAR za účelem obchodování na černém trhu. Obecné soudy právě tento závěr velmi důsledně a racionálně odůvodnily (odkázat lze zejména na body 159 až 164 a 183 usnesení Nejvyššího soudu).
19. Stejně tak obecné soudy ústavně souladným způsobem odůvodnily závěr o tranzitním charakteru stíhaného deliktu, kdy část trestněprávní relevantního jednání byla uskutečňována na území České republiky (srov. body 200 až 202 a 212 usnesení Nejvyššího soudu), což legitimizovalo aplikaci českého trestního práva na základě principu teritoriality ve smyslu § 4 trestního zákoníku. Jak navíc výstižně dodal Nejvyšší soud v bodě 202 napadeného usnesení, i kdyby v dané věci nebylo možno místní působnost českého trestního zákoníku dovozovat na základě principu teritoriality, byla by dovozena z principu personality podle § 6 trestního zákoníku. Na tomto závěru nic nemění ani blanketní charakter skutkové podstaty trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 trestního zákoníku, na který v této souvislosti upozorňuje stěžovatelka.
b) K námitkám stěžovatele P. F.
20. Okolnost, že stěžovatel P. F. nebyl poučen o možnosti učinit prohlášení viny poté, co byl tento institut (v průběhu řízení před obvodním soudem jako soudem prvního stupně) zaveden do českého trestního řádu, nemůže Ústavní soud považovat za porušení pravidel spravedlivého procesu. Novelizovaná právní úprava váže poučení obžalovaného o (mimo jiné) možnosti prohlásit vinu do fáze přípravy hlavního líčení, resp. počátku hlavního líčení [srov. § 196 odst. 2 písm. b) a § 206a trestního řádu], tedy do úseku, který proběhl ještě předtím, než novela č. 333/2020 Sb., zavádějící mj. institut prohlášení viny, nabyla účinnosti. Stejnou námitku stěžovatel navíc uplatňoval již v odvolání proti napadenému rozsudku obvodního soudu (srov. bod 94 napadeného rozsudku městského soudu), tedy o možnosti prohlásit vinu věděl, avšak reálně tento institut nevyužil, byť mu v tom (jak správně poznamenal městský soud v bodě 225 napadeného rozsudku) nic nebránilo. V neposlední řadě nelze přehlédnout, že stěžovatel po celou dobu trestního řízení vinu popíral, činí tak i v ústavní stížnosti, takže zjevně nebyl splněn základní předpoklad pro využití institutu prohlášení viny (srov. § 206c odst. 1 trestního řádu).
21. K námitce, že rohy nosorožce tuponosého jižního nelze řadit do přílohy A nařízení Rady (ES) č. 338/97, takže nakládání s nimi nemohlo zakládat naplnění znaků trestného činu podle § 299 odst. 2 trestního zákoníku, odkazuje Ústavní soud na výše uvedený bod 15, kde byla tato námitka vyvrácena.
22. S navazující námitkou, založenou na údajném omluvitelném právním omylu týkajícím se protiprávnosti nakládání s rohy nosorožce, se obecné soudy přesvědčivě vypořádaly. V bodě 217 Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud by na straně stěžovatele skutečně existoval právní omyl v otázce legálnosti lovu nosorožce a následného přenechání jeho rohů farmě, jednalo by se o omyl, kterého se stěžovatel jednoduše mohl vyvarovat. To znamená, že by šlo o omyl ve smyslu § 19 odst. 2 trestního zákoníku, který pachatele nezbavuje trestní odpovědnosti. Důvody pro tento závěr přehledně shrnul Nejvyšší soud v bodech 152 až 155 napadeného usnesení a vychází (stručně vyjádřeno) z toho, že stěžovatelé i další obvinění nemohli považovat za normální a (z hlediska legality) bezproblémové, že je jim poskytován zájezd do JAR zahrnující lov nosorožce v hodnotě nejméně 900 000 Kč zdarma, resp. pouze výměnou za přenechání nosorožčích rohů. Jelikož stěžovatel (ani další stěžovatelé) neuvádí žádný konkrétní argument, kterým by na tyto úvahy reagoval a vyvracel je, a Ústavní soud je považuje za logické a racionální, necítí potřebu k těmto úvahám cokoli dodávat a v plné míře na ně odkazuje.
23. O stejnou argumentaci opřely obecné soudy závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 299 trestního zákoníku v podobě nepřímého úmyslu, tedy o tom, že stěžovatel musel být srozuměn s protiprávností svého jednání a také s cenou nosorožčích rohů, které po odlovu nosorožce přenechal farmě. Stěžovatel se mýlí, pokud tvrdí, že obecné soudy přehlížely důkazy prokazující specifické okolnosti existující na jeho straně, konkrétně že zájezd do JAR a umožnění lovu nosorožce považoval za revanš od spoluobžalovaného L. B., kterému v minulosti pomohl, a že byl prokazatelně zfalšován jeho podpis na listině související s celním řízením v Bratislavě. Obecné soudy tuto jeho obhajobu nepřehlédly, nicméně jí neuvěřily, přičemž důvody shrnul Nejvyšší soud v bodě 157 napadeného usnesení. V bodě 180 napadeného usnesení pak Nejvyšší soud vysvětlil, proč zmíněné zfalšování podpisu stěžovatele nemůže nic změnit na vyvození trestní odpovědnosti.
24. Jelikož ani na tuto racionální argumentaci stěžovatel nijak nereaguje, Ústavní soud na ni bezezbytku odkazuje a konstatuje, že nenachází důvod pro rozporování závěru obecných soudů o spolehlivém prokázání naplnění subjektivní stránky trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami. Ústavní soud tak nesouhlasí se stěžovatelem, že obecné soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající princip in dubio pro reo.
25. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele nespatřuje žádný problém ani v tom, jakým způsobem obecné soudy odůvodnily zamítnutí jeho důkazních návrhů (jakož i důkazních návrhů ostatních stěžovatelů a spoluobžalovaných). Obvodní soud toto odůvodnění uvedl v bodě 98 napadeného rozsudku a založil je primárně na nadbytečnosti navrhovaných důkazů z hlediska jejich přínosu pro objasnění rozhodných skutkových okolností. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezpochybňuje závěr obecných soudů o spolehlivém prokázání viny stěžovatelů, považuje odůvodnění odmítnutí důkazních návrhů obhajoby za ústavně souladné [srov. nálezy
sp. zn. I. ÚS 32/95
ze dne 21. května 1996 (N 40/5 SbNU 331) či
sp. zn. I. ÚS 459/2000
ze dne 16. července 2002 (N 89/27 SbNU 51].
26. K námitkám stěžovatele, směřujícímu proti tomu, jak obecné soudy hodnotily jeho majetkové poměry a jak do ukládaného trestu promítly délku trestního řízení, Ústavní soud nejprve poznamenává, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 455/05
ze dne 24. dubna 2008 (N 74/49 SbNU 119) či usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1124/09
ze dne 22. července 2010], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však zde nedošlo.
27. Obvodní soud v bodě 109 napadeného rozsudku uvedl okolnosti týkající se majetkových poměrů stěžovatele, na základě kterých určil výši denní sazby na 500 Kč. Přestože lze se stěžovatelem souhlasit v tom, že toto odůvodnění postrádá některé bližší údaje (o ceně automobilu a motocyklu vlastněných stěžovatelem či o jeho profitu z účasti na podnikatelských subjektech), uvedená výše denní sazby (určená výrazně při dolní hranici zákonného rozpětí 100 až 50 000 Kč stanoveného § 68 odst. 2 trestního zákoníku) se nemůže jevit jako extrémně nepřiměřená. V bodě 101 napadeného rozsudku pak obvodní soud výslovně uvedl, že vzhledem k nepřiměřené délce trestního řízení ukládal obžalovaným mírnější tresty. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že obecné soudy měly délku trestního řízení při ukládání trestu zohlednit výrazněji. Ostatně jestliže stěžovatel tvrdí, že délka trestního řízení měla být kompenzována prostřednictvím § 58 odst. 1 trestního zákoníku (tedy mimořádným snížením trestu odnětí svobody), přehlíží, že právě tento postup obvodní soud zvolil a jednoroční trest odnětí svobody mu s odkazem na § 58 odst. 1 a odst. 6 trestního zákoníku uložil pod dolní hranicí zákonné trestní sazby (která podle § 299 odst. 4 trestního zákoníku činí dva roky až osm let odnětí svobody).
c) K námitkám stěžovatele K. M.
28. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele K. M., že značná doba, po jakou trvalo dané trestní řízení, měla mít za důsledek zastavení trestního stíhání na základě § 11 odst. 1 písm. m) trestního řádu. Podle tohoto ustanovení je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Ústavní soud však v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi tyto případy nespadá situace, kdy trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a že nepřiměřená doba trestního řízení má být kompenzována zmírněním trestu [srov. nálezy
sp. zn. II. ÚS 7/03
ze dne 15. července 2004 (N 100/34 SbNU 61),
sp. zn. I. ÚS 554/04
ze dne 31. března 2005 (N 67/36 SbNU 707),
sp. zn. I. ÚS 41/03
ze dne 12. ledna 2006 (N 10/40 SbNU 83) či
sp. zn. IV. ÚS 30/24
ze dne 22. května 2024]. Jak již bylo zmíněno, nalézací soud si byl nepřiměřené délky řízení vědom a ve prospěch stěžovatele i ostatních obžalovaných to zohlednil při ukládání trestu, takže postupoval v souladu s uvedenou judikaturou.
29. Ústavní soud neshledává žádný důvod k tomu, aby rozporoval postup obecných soudů a dalších orgánů činných v trestním řízení spočívající v provedení a dokončení trestního řízení v jeho standardní podobě, bez využití oportunních prvků, mezi které patří stěžovatelem zmiňované fakultativní zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu. V této souvislosti připomíná, že trestný čin, za který byl stěžovatel odsouzen (resp. za pomoc k němu), je zločinem, za který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody v rozmezí dvou až osmi let, nejde tedy o méně závažný delikt. Polehčující okolnosti, včetně dosavadního řádného života stěžovatele, obecné soudy zohlednily při ukládání trestu, když i stěžovateli byl trest odnětí svobody podle § 58 odst. 1, 6 trestního zákoníku uložen pod dolní hranicí zmíněné zákonné trestní sazby.
30. Jestliže stěžovatel poukazuje na to, že některým dalším obžalovaným, kteří byli odsouzeni za prakticky totožné jednání, nebyl ukládán peněžitý trest, a spatřuje v tom nerovný přístup, přehlíží, jakým způsobem obvodní soud tento postup odůvodnil. Z bodů 106 až 108 vyplývá, že u některých obžalovaných soud nepřistoupil k uložení peněžitého trestu s ohledem na jejich majetkové poměry, které uložení tohoto trestu vylučovaly, u obžalovaného V. pak soud neuložil peněžitý trest s ohledem na to, že tento obžalovaný byl ve věku blízkém věku mladistvých, a navíc napomohl objasnění stíhané trestné činnosti. Ústavní soud tedy konstatuje, že v přístupu obecných soudů k ukládání trestu stěžovateli a dalším obžalovaným nespatřuje žádné porušení principů rovného zacházení.
d) K námitkám stěžovatelů M. N., J. D. a H. P. N.
31. Ve vztahu k hlavní námitce stěžovatelů M. N., J. D. a H. P. N., založené na tvrzení, že byli nepřípustně postiženi za poskytování právní pomoci, musí Ústavní soud nejprve podotknout, že stěžovatelé tuto námitku neuplatňovali ani ve svém odvolání proti napadenému rozsudku obvodního soudu, ani ve svém dovolání proti napadenému rozsudku městského soudu (srov. č. l. 7329 až 7332, 7396 až 7399, 7553 až 7555, 7845 až 7848, 8016 až 8019 a 8043 a 8044 trestního spisu). Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti [srov. např. nálezy
sp. zn. IV. ÚS 432/98
ze dne 19. listopadu 1999 (N 160/16 SbNU 181),
sp. zn. III. ÚS 117/2000
ze dne 13. července 2000 (N 111/19 SbNU 79),
sp. zn. IV. ÚS 430/05
ze dne 26. září 2005 (N 182/38 SbNU 457), a usnesení
sp. zn. II. ÚS 242/2000
ze dne 6. září 2000,
sp. zn. I. ÚS 269/02
ze dne 28. června 2004,
sp. zn. I. ÚS 1324/08
ze dne 17. září 2008 a dalších] jde tak o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Je-li podle čl. 4 Ústavy úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho při posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud proto k uvedené námitce jen stručně podotýká, že poskytování právního či jiného poradenství samo o sobě nevylučuje trestní odpovědnost za takovou činnost, což platí o to více za situace, kdy jde o poskytování takového poradenství v průběhu stále ještě probíhající trestné činnosti, jak tomu bylo i v posuzované věci.
32. Ústavní soud nemůže stěžovatelům přisvědčit ani v jejich tvrzení, že nebyly dostatečně prokázány okolnosti týkající se tzv. pseudo-lovu nosorožců v JAR. Obecné soudy v napadených rozhodnutích důsledně vysvětlily jeho podstatu, tedy že tzv. pseudo-lovci prováděli odstřel nosorožců nikoli za účelem získání loveckých trofejí, ale s tím, že nosorožčí rohy obratem přenechají farmě a na oplátku nebudou muset hradit náklady spojené se zájezdem a pobytem v JAR. Tyto okolnosti ostatně popisovali sami obžalovaní, kteří patřili k těmto pseudo-lovcům (srov. body 6 a násl. napadeného rozsudku obvodního soudu). Ústavnímu soudu tak není jasné, jaký extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními v tomto ohledu stěžovatelé nachází, neboť na žádný konkrétní nepoukazují.
33. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelů, že soudy ignorovaly jejich verzi událostí. Odkazuje na body 172 až 178 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde byly přehledně a důsledně shrnuty výsledky dokazování, jež přesvědčivě vyvrátily obhajobu stěžovatelů. Stěžovatelé na tuto argumentaci fakticky nereagují a omezují se na blíže neodůvodněné tvrzení o věrohodnosti své obhajoby, a Ústavní soud tak ani zde nenachází důvod zpochybňovat závěr obecných soudů o spolehlivém prokázání skutečností rozhodných pro vyvození trestní odpovědnosti stěžovatelů, včetně naplnění subjektivní stránky.
34. Námitku stěžovatelů, že se nijak nepodíleli na organizaci loveckých výprav, že s organizátory těchto výprav nebyli původně v kontaktu a že byli do věci vtaženi až po dovozu trofejí do České republiky, považuje Ústavní soud za irelevantní, neboť žádný takový kontakt či podíl na organizaci loveckých výprav nebyly v popisu skutku, za nějž byli stěžovatelé odsouzeni, zmiňovány. Irelevantní je rovněž jejich odkaz na rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 28 T 16/2013-11258, který se týká jiné trestní věci. Závěry obsažené v tomto rozsudku, které stěžovatelé citují a které se týkají nároků na prokázání subjektivní stránky, nevybočují z mezí ustálené judikatury a doktríny. Stěžovatelům však byla subjektivní stránka prokázána a odůvodněna způsobem, který u Ústavního soudu nevzbuzuje pochybnosti, jak již bylo vysvětleno.
35. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 17. prosince 2024
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu