8 Tdo 222/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o dovoláních, která podali obvinění 1) J. D., 2) P. M., 3) M. N., 4) P. N. H., 5) Z. P., 6) R. J., 7) K. M., 8) P. F., 9) L. B., 10) L. B. a 11) M. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 61 To 386/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 138/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání, která podali obvinění J. D., P. M., M. N., P. N. H., Z. P., R. J., K. M., P. F., L. B., L. B. a M. P., odmítají.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 2022, č. j. 16 T 138/2014-7297, byl obviněný M. N. H. uznán vinným zločinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Obvinění J. D., P. M., M. N., P. N. H., L. P. (dříve T.), Z. P. (dříve J.), J. V., R. J., K. M., P. F., L. B., P. S., L. B. a M. P. byli uznáni vinnými zločinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, a to jako účastníci ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

2. Za tuto trestnou činnost byli obvinění odsouzeni následovně: obviněný M. N. H. podle § 299 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu zahrnujícímu 300 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 500 Kč (tj. celkem 450 000 Kč); obviněný J. D. podle § 299 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.

zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu zahrnujícímu 200 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč (tj. celkem 200 000 Kč); obviněná P. M. podle § 299 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu zahrnujícímu 200 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 300 Kč (tj. celkem 60 000 Kč); obviněný M.

N. podle § 299 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu zahrnujícímu 200 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč (tj. celkem 200 000 Kč); obviněný P. N. H. podle § 299 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.

zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let; obviněný L. P. (dříve T.) podle § 299 odst. 4 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců; obviněná Z. P. (dříve J.) podle § 299 odst. 4 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců; obviněný J.

V. podle § 299 odst. 4 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců; obviněný R. J. podle § 299 odst. 4 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu zahrnujícímu 100 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč (tj. celkem 50 000 Kč); obviněný K.

M. podle § 299 odst. 4 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr.

zákoníku k peněžitému trestu zahrnujícímu 100 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč (tj. celkem 50 000 Kč); obviněný P. F. podle § 299 odst. 4 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu zahrnujícímu 100 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč (tj. celkem 50 000 Kč); obviněný L.

B. podle § 299 odst. 4 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců; obviněný P. S. podle § 299 odst. 4 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců; obviněný L. B. podle § 299 odst. 4 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.

zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu zahrnujícímu 100 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč (tj. celkem 50 000 Kč); a obviněný M. P. podle § 299 odst. 4 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu zahrnujícímu 100 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 500 Kč (tj. celkem 50 000 Kč).

3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni shora jmenovaní obvinění i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, která brojila proti výrokům o trestech v případě obviněných L. P. (dříve T.), Z. P. (dříve J.), J. V., R. J., K. M., P. S., L. B., M. P. a M. N. H. Z podnětu odvolání, která podali obvinění M. N. H. a P. S. a státní zástupkyně, byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2022, č. j. 61 To 386/2022-7655, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr.

ř. zrušen pouze u obviněných M. N. H. a P. S. ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo ohledně jmenovaných obviněných při nezměněném výroku o vině znovu rozhodnuto tak, že obviněný M. N. H. byl za tento trestný čin a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 2. 2022, sp. zn. 44 T 158/2021, který nabyl právní moci 23. 2. 2022, podle § 299 odst. 4 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.

zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci – řezací lišty – průmyslové pily zn. Selecta. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 2. 2022, sp. zn. 44 T 158/2021, který nabyl právní moci 23. 2. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný P. S. byl za tento trestný čin a sbíhající se přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Teplicích ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 23 T 234/2012, doručen 30. 10. 2012, který nabyl právní moci 30. 10. 2012, a přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 4 T 283/2012, PM 30.

10. 2012, podle § 299 odst. 4 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen zkušební dobu v trvání 5 let. Současně byly zrušeny výroky o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Teplicích ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 23 T 234/2012, doručen 30. 10. 2012, PM 30. 10. 2012, a z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 4 T 283/2012, který nabyl právní moci 30.

10. 2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr.

zákoníku byly zabrány nosorožčí rohy, označené čipy vyjmenovanými ve výroku rozsudku a 21 kusů drobných předmětů z rohoviny – skleničky (kalíšky), neboť hrozí nebezpečí, že budou sloužit ke spáchání zločinu. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných J. D., P. M., M. N., P. N. H., L. P. (dříve T.), A (dříve J.), J. V., R. J., K. M., P. F., L. B., L. B. a M. P. zmítnuta jako nedůvodná.

4. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění dopustili zločinů neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku ať již jako pachatelé (obviněný M. N. H.) nebo ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (zkráceně) tím, že

všichni obvinění společně se buď přímo či nepřímo podíleli na realizaci nelegálního obchodu s exempláři nosorožce tuponosého jižního (Ceratotherium simum simum), který je zařazen do přílohy I Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin publikované pod č. 572/1992 Sb. (dále „Úmluva CITES“) a do přílohy A nařízení Rady Evropských společenství č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, ve znění nařízení Komise EU č. 750/2013, kdy při organizování akce za účelem získání trofejí a jejich následných vývozů a převozů k lukrativním prodejům nosorožčích rohů bylo organizátory pseudo-lovů s pomocí obviněných pseudo-lovců zneužito výjimky, kdy populace tohoto druhu nosorožce vyskytující se v Jihoafrické republice (dále jen „JAR“) a ve Svazijsku je pro nekomerční obchod s loveckými trofejemi zařazena do přílohy II Úmluvy CITES a v rámci exportních kvót lze získat povolení k jeho odstřelu a podle čl. 57 nařízení Komise ES č. 865/2006 nemusí být pro exempláře osobního charakteru dokládáno dovozní povolení cílové země EU, ale postačí pouze originál vývozního povolení JAR; přičemž obvinění se shora specifikovaného zločinu dopustili tím způsobem, že:

1) M. N. H. prostřednictvím obviněné P. M., která pro něj vykonávala prostředníka mezi ním a skupinami lovců, a sice obviněnými L. P. (dříve T.), Z. P. (dříve J.), J. V., R. J. a K. M. (1. skupina), dále P. F., P. E., L. B., P. S., L. B. (2. skupina lovců) a M. P., na základě veterinárních certifikátů (označených jako 36715C, 36716C, 36717C, 36718C, 36719C), jejichž součástí byl tzv. Health Certificate vydaný ze strany Department of Agriculture, Directorate Veterinary Service, Pretoria, JAR, dne 14.

10. 2011, měl úmysl 5 párů rohů od 1. skupiny lovců již v listopadu 2011 exportovat z JAR přes ČR přímo do Vietnamu na adresu neexistující společnosti Truong Hai Ltd., No 36 Tran Hung Dao Street, Hoan Kiem, District Ha Noi, Vietnam, a po zjištění, že rohy by byly v ČR zadrženy pro podezření z porušení Úmluvy CITES, prostřednictvím obviněné P. M. a dalších neustanovených osob zorganizoval dovoz předmětných rohů do ČR jako loveckých trofejí pro osobní potřebu lovců, a to na základě zcela odlišných veterinárních certifikátů, tzv. Certificate For Treated Game Trophies (označených jako 37891C, 37892C, 37893C, 37894C, 37895C) vydaných ze strany Department of Agriculture, Directorate Veterinary Service, Pretoria, JAR, dne 15.

2. 2012, kde již o cílové destinaci Vietnam nebyla žádná zmínka; s obviněnými L. P. (dříve T.), Z. P. (dříve J.), R. J., J. V. a K. M. následně uzavřel darovací smlouvy datované dnem 24. 1. 2013, na základě kterých mu lovci nosorožčí rohy, do ČR dovezené pod falešnou záminkou jako lovecké trofeje pro osobní potřebu lovců, bezúplatně darovali; obviněného M. P. najal jako lovce, kdy tento odletěl do JAR za účelem lovu mj. i nosorožce tuponosého jižního, zajistil vývozní povolení k vývozu lovecké trofeje z nosorožce tuponosého jižního z JAR do ČR pod záminkou falešného účelu dovozu (vlastní potřeby lovce) a v průběhu měsíce dubna a května 2013 získal od obviněného M.

P. jeden kus předního a jeden kus zadního rohu nosorožce do své dispozice, zabezpečil zpracování těchto nosorožčích rohů a jejich pravděpodobný vývoz do Vietnamu, stejně tak získal v blíže nezjištěné době do své dispozice dva kusy předního rohu a dva kusy zadního rohu od obviněných L. B. a P. S., kdy tyto rohy nechal v říjnu 2012 transportovat do Německa, pravděpodobně s úmyslem zde rohy zpracovat a nelegálně exportovat do Vietnamu na černý trh, avšak dne 20. 10. 2012 byly tyto rohy zadrženy německou policejní kontrolou v Drážďanech, když byly převáženy z Prahy do Berlína v osobním motorovém vozidle osobou vietnamské národnosti A.

D. D.,

2) J. D. se jako člen organizované skupiny aktivně podílel na legalizaci dovozu nosorožčích rohů s cílem dosáhnout jejich propuštění do volného oběhu, přičemž si byl vědom skutečnosti, že jde o nelegální obchod, dne 28. 4. 2013 se zúčastnil jednání v restauraci XY, XY ul. XY, XY, kde společně s obviněným M. N. za účasti P. N. H. instruovali lovce z 1. skupiny, tedy obviněné L. P. (dříve T.), R. J., J. V., Z. P. (dříve J.) a K. M., a radili jim, jak mají vypovídat na České inspekci životního prostředí, kam byli lovci předvoláni k podání vysvětlení ve věci dovozu nosorožčích rohů; na schůzce lovcům sdělil, že je v probíhajícím celním řízení zastupuje a seznámil je s aktuální situací, sdělil jim, že od nich potřebuje plné moci k zastupování a že je důležité, aby úřad neměl podezření, že se jedná o obchod, radil jim, jak mají vypovídat, a upozornil je, že mají uvést, že jejich prvotní výpovědi byly učiněny pod nátlakem; na základě zmocnění také zastupoval a poskytoval právní servis obviněnému M. N. H. a rovněž v zastoupení shora jmenovaných lovců vypovídal dne 22. 2. 2013 na Celním úřadu Praha Ruzyně, kde deklaroval opravené celní hodnoty dovezených rohů namísto původně deklarovaných podhodnocených celních hodnot,

3) P. M. se jako člen organizované skupiny od přesně nezjištěné doby, nejméně však od 3. 9. 2011 aktivně podílela na organizaci cest najatých lovců české národnosti do JAR za účelem lovu nosorožce tuponosého jižního a dovozu loveckých trofejí z ulovených exemplářů, a sice rohů nosorožce z JAR do ČR; pomáhala lovcům pod falešnou záminkou (pro vlastní potřeby lovců) získat vývozní povolení k vývozu loveckých trofejí, které byly následně na jména najatých lovců dovezeny do EU ve dnech 24. 2. 2012 a 25. 2. 2012 přes mezinárodní letiště v Praze 6 Ruzyni (L. P. – dříve T., Z. P. – dříve J., J. V., R. J., K. M.) a ve dnech 12. 7. 2012 a 18. 7. 2012 přes mezinárodní letiště v Bratislavě, Slovenské republice (P. F., P. E., L. B., P. S., L. B.); v JAR zařizovala potřebná povolení k lovům, u některých lovů se v JAR podílela na tlumočení a následně pak vystupovala jako prostředník při jednání s dopravní společností PELMI, spol. s r. o., IČ 636 68 513, se sídlem Musílkova 568, Praha 5 (dále „PELMI, s. r. o.“), která lovce při dovozu trofejí do ČR zastupovala; vystupovala jako prostředník mezi lovci a odběratelem nosorožčích rohů M. N. H.; byla ve spojení s obviněným P. N. H., s nímž se sešla dne 23. 2. 2013 v restauraci XY, XY, XY, kdy předmětem této schůzky byl také obchod s nosorožčími rohy a kde mu následně předala darovací smlouvy uzavřené mezi 1. skupinou lovců a obviněným M. N. H.,

4) M. N. se společně s obviněnými J. D., P. N. H. a M. N. H. podílel na zajišťování dokumentů – plných mocí, darovacích smluv pro jednání na České inspekci životního prostředí (dále „ČIŽP“), zabezpečoval místa pro realizaci schůzek s 1. skupinou lovců ve věci celního řízení se zadrženými nosorožčími rohy, přičemž věděl, že se jedná o nelegální obchod, když dne 28. 4. 2013 zorganizoval jednání v restauraci XY, XY XY, XY, společně s obviněným J. D. za účasti P. N. H. instruovali tyto lovce z 1. skupiny, tedy L. P. – dříve T., R. J., J. V., Z. P. – dříve J. a K. M., a radil jim, jak mají vypovídat na ČIŽP, kam byli předvoláni k podání vysvětlení ve věci dovozu nosorožčích rohů,

5) P. N. H. se společně s obviněnými J. D., M. N. a M. N. H. podílel na zajišťování dokumentů – plných mocí, darovacích smluv pro jednání na ČIŽP, aktivně se účastnil jednání s 1. skupinou lovců ve věci celního řízení se zadrženými nosorožčími rohy, přičemž věděl, že se jedná o nelegální obchod, když se dne 28. 4. 2013 zúčastnil jednání v restauraci XY, XY XY, XY; byl ve spojení s obviněnou P. M., s níž se sešel dne 23. 2. 2013 v restauraci XY, XY, XY, kdy předmětem této schůzky byl také obchod s nosorožčími rohy a kde od P. M. následně převzal darovací smlouvy uzavřené mezi 1. skupinou lovců a obviněným M. N. H.,

6), 7), 8), 9), 10) L. P. – dříve T., Z. P. – dříve J., J. V., R. J. a K. M. se v září 2011 zúčastnili obviněnou P. M. organizovaného zájezdu do JAR, kde bylo pod patronací místního profesionálního lovce při tzv. pseudo-huntingu zastřeleno pět jedinců nosorožce tuponosého jižního (jeden kus na každého obviněného) a přitom pod svou totožností doloženou osobními doklady figurovali pro účely vydání povolení k lovu v JAR místními úřady jako klienti-lovci, jimiž však autenticky nebyli, když se lovecké trofeje v podobě nosorožčích rohů vzdali s tím, že lovecké trofeje formou darování ponechají na místě k volné dispozici, to vše učinili na základě předem uzavřené a naplněné dohody s P. M., že za poskytnutí uvedených služeb v rámci pseudo-huntingu se zájezdu do JAR zúčastní, aniž by jeho cenu platili;

následně byly ve dnech 24. a 25. 2. 2012 dovezeny na jména těchto obviněných lovecké trofeje (nosorožčí rohy) přes mezinárodní letiště v Praze 6 Ruzyni:

- u obviněného L. P. – dříve T. jako zásilka č. HAWB:20042816, a sice jeden pár rohů – přední roh, označen čipem 4C38485621, zadní roh, označen čipem 4C382C7GF3, - u obviněné Z. P. – dříve J. jako zásilka č. HAWB:20042772, a sice jeden pár rohů – přední roh, označen čipem 4C3234627A, zadní roh, označen čipem 4C06377450, - u obviněného J. V. jako zásilka č. HAWB:20042794, a sice jeden pár rohů – přední roh, označen čipem 4C38596624, zadní roh, označen čipem 4C38137A57, - u obviněného R. J. jako zásilka č. HAWB:20042805, a sice jeden pár rohů – přední roh, označen čipem 4C2E213928, zadní roh, označen čipem 4C0642527F, - u obviněného K. M. jako zásilka č. HAWB:20042783, a sice jeden pár rohů – přední roh, označen čipem 4C38530D3F, zadní roh, označen čipem 4C3813434F,

a to se záměrně deklarovanou podhodnocenou celní hodnotou ve výši 100 USD (cca 1 894 Kč), když reálná celní hodnota dvou kusů rohů činila:

- u rohů dovezených na jméno obviněného L. P. – dříve T. při váze 10,37 kg nejméně 466 650 USD (tj. 8 837 418 Kč), - u rohů dovezených na jméno obviněné Z. P. – dříve J. při váze 10,77 kg nejméně 484 650 USD (tj. 9 178 302 Kč), - u rohů dovezených na jméno obviněného J. V. při váze 8,51 kg nejméně 382 950 USD (tj. 7 252 307 Kč), - u rohů dovezených na jméno obviněného R. J. při váze 7,7 kg nejméně 346 500 USD (tj. 6 562 017 Kč), - u rohů dovezených na jméno obviněného K. M. při váze 5,01 kg nejméně 225 450 USD (tj. 4 269 572 Kč),

za daných okolností uspořádání pseudo-loveckého zájezdu zdarma s předjednaným ponecháním loveckých trofejí v podobě nosorožčích rohů k dispozici jiným osobám si obvinění byli vědomi toho, že se v roli pseudo-lovců dost možno účastní organizovaného nelegálního obchodu s nosorožčími rohy za cílem jejich vyvezení z JAR, provezení přes další státy se záměrem jejich dovezení do místa lukrativních prodejů na asijském trhu, následně se účastnili schůzek organizovaných obviněnými M. N., J. D. a P. N. H., aktivně spolupracovali a činili další kroky vedoucí k legalizaci nosorožčích rohů s cílem dosáhnout jejich propuštění do volného oběhu tím způsobem, že rohy prostřednictvím uzavřené darovací smlouvy ze dne 24. 1. 2013 bezúplatně darovali obviněnému M. N. H.,

11), 12), 13), 14) P. F., L. B., P. S. a L. B. se v říjnu 2011 zúčastnili obviněnou P. M. organizovaného zájezdu do JAR, kde byli pod patronací místního profesionálního lovce při tzv. pseudo-huntingu zastřeleni čtyři jedinci nosorožce tuponosého jižního (jeden kus na každého obviněného) a přitom pod svou totožností doloženou osobními doklady figurovali pro účely vydání povolení k lovu v JAR místními úřady jako klienti-lovci, jimiž však autenticky nebyli, když se lovecké trofeje v podobě nosorožčích rohů vzdali s tím, že lovecké trofeje formou darování ponechají na místě k volné dispozici, to vše učinili na základě předem uzavřené a naplněné dohody s P. M., že za poskytnutí uvedených služeb v rámci pseudo-huntingu se zájezdu do JAR zúčastní, aniž by jeho cenu platili,

následně byly ve dnech 12. a 18. 7. 2012 dovezeny na jména těchto obviněných lovecké trofeje (nosorožčí rohy) přes mezinárodní letiště v Bratislavě:

- u obviněného P. F. jako zásilka č. AWB 020-99048176, a sice jeden pár rohů – přední roh, označen čipem 4C064F6540, zadní roh, označen čipem 4C277D4245, - u obviněného L. B. jako zásilka č. AWB 020-99048165, a sice jeden pár rohů – přední roh, označen čipem 4C38296D6F, zadní roh, označen čipem 4C384EOF28, - u obviněného P. S. jeden pár rohů – přední roh, označen čipem 4C382C7913, zadní roh, označen čipem 4C381E7A18, - u obviněného L. B. jeden pár rohů – přední roh, označen čipem 4C382E552B, zadní roh, označen čipem 4C381A3712,

a to se záměrně deklarovanou podhodnocenou celní hodnotou ve výši 100 USD (cca 2 072 Kč Kč), když reálná celní hodnota dvou kusů rohů činila:

- u rohů dovezených na jméno obviněného P. F. při váze 6 kg nejméně 270 000 USD (tj. 5 286 060 Kč) - u rohů dovezených na jméno obviněného L. B. při váze 6 kg nejméně 270 000 USD (tj. 5 286 000 Kč), - u rohů dovezených na jméno obviněného P. S. při váze 6,8 kg nejméně 306 000 USD (tj. 6 339 708 Kč), - u rohů dovezených na jméno obviněného L. B. při váze 9,3 kg nejméně 418 500 USD (tj. 8 670 483 Kč),

za daných okolností uspořádání pseudo-loveckého zájezdu zdarma s předjednaným ponecháním loveckých trofejí v podobě nosorožčích rohů k dispozici jiným osobám si obvinění byli vědomi toho, že se v roli pseudo-lovců dost možno účastní organizovaného nelegálního obchodu s nosorožčími rohy za cílem jejich vyvezení z JAR, provezení přes další státy se záměrem jejich dovezení do místa lukrativních prodejů na asijském trhu, a následně aktivně spolupracovali a činili další kroky vedoucí k legalizaci nosorožčích rohů s cílem dosáhnout jejich propuštění do volného oběhu,

kdy zásilky s rohy zaslané na jména obviněných P. S. a L. B. prošly celní kontrolou, byly procleny a propuštěny do volného oběhu; následně se nosorožčí rohy v blíže nezjištěné době a na nezjištěném místě dostaly s největší pravděpodobností do dispozice obviněnému M. N. H., příp. jiné osobě s ním spolupracující, a tyto rohy byly dne 20. 1. 2012 v Drážďanech, SRN, zadrženy policií SRN při náhodné silniční kontrole, kdy je v osobním motorovém vozidle převážela z Prahy do Berlína osoba vietnamské národnosti A. D. D.,

15) M. P. se v přesně nezjištěném období roku 2012 zúčastnil účelového zájezdu do JAR, který mu zprostředkoval M. N. H., a který si obviněný sám nehradil, kde byl pod patronací místního profesionálního lovce při tzv. pseudo-huntingu zastřelen nosorožec tuponosý jižní a přitom pod svou totožností doloženou osobními doklady figuroval pro účely vydání povolení k lovu v JAR místními úřady jako klient-lovec, zajistil si vývozní povolení k vývozu lovecké trofeje z nosorožce tuponosého z JAR do ČR pod záminkou falešného účelu dovozu (vlastní potřeby lovce), následně byly lovecké trofeje dne 3.

4. 2013 dovezeny přes mezinárodní letiště v Praze 6 Ruzyni jako zásilka č. AWB 176-39169981, a sice jeden pár rohů – přední roh, označen čipem 4C1B487258, zadní roh, označen čipem 4C1E33090B, 4 ks nosorožčích nohou a nosorožčí kůži, a to se záměrně deklarovanou podhodnocenou celní hodnotou ve výši 820 EUR (tj. 21 180 Kč), když reálná celní hodnota dvou kusů rohů činila při váze nejméně 5,01 kg nejméně 225 450 USD (tj. 4 413 860,1 Kč), přičemž náklady na jeho pobyt v JAR, které neplatil, byly maximálně 1 818 000 Kč, byl si vědom toho, že se jedná o nelegální obchod s nosorožčími rohy, již při dovozu do ČR byla uvedená trofej na základě předložených tranzitních dokladů určena pro obviněného M.

N. H.; tyto rohy následně v rozporu s deklarovaným účelem dovozu předal do dispozice obviněnému M. N. H., který je s největší pravděpodobností v blíže nezjištěné době nezjištěným způsobem transportoval na černý trh do Vietnamu; České inspekci životního prostředí při kontrole lovecké trofeje předložil namísto rohů celkem 21 ks blíže nespecifikovaných výrobků o celkové váze 0,93 kg, o kterých prohlásil, že byly vyrobeny neznámou osobou právě z nosorožčích rohů, přičemž takovou skutečnost nebyl schopen dokladovat ani hodnověrným způsobem prokázat; na žádost obviněného M.

N. H. měl sám organizovat najímání nových lovců, kteří by v budoucnu dováželi trofeje pro obviněného M. N. H.

5. Pro úplnost je vhodné uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněných poprvé. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 6. 2018, č. j. 16 T 138/2014-5255, byl obviněný M. N. H. uznán vinným zločinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl podle § 299 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.

zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb, které činí 6 000 Kč (tj. celkem 600 000 Kč), podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest ve výměře 1 roku. Naproti tomu byli obvinění J. D., P. M., M. N., P. N. H., L. P. – dříve T., Z. P. – dříve J., J. V., R. J., K. M., P. F., L. B., P. S., L. B. a M. P. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek v němž byl spatřován zločin neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2, odst. 4 písm. a), b) tr.

zákoníku. K odvolání obviněného M. N. H. a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 podaného v neprospěch všech obviněných byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2019, č. j. 61 To 166/2018-5424, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

6. V dalším řízení rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 6 nejen o skutcích všech 15 shora zmiňovaných obviněných, nýbrž také o jednání obviněného P. E. Rozsudkem ze dne 20. 11. 2020, č. j. 16 T 138/2014-6038, byl obviněný M. N. H. uznán vinným zločinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Ostatní obvinění byli uznáni vinnými zločinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, a to jako účastníci ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za to byli obvinění M. N. H. a P. M. podle § 299 odst. 4 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, obvinění J. D., M. N. a P. N. H. byli podle § 299 odst. 4 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen zkušební dobu v trvání 2 let. Všichni ostatní obvinění z řad „lovců“, resp. „pseudo-lovců“ byli podle § 299 odst. 4 a § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. K odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, které bylo podáno v neprospěch všech obviněných, jakož i k odvoláním 14 obviněných byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2021, č. j. 61 To 234/2021-6314, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

II. Dovolání a vyjádření k nim

7. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 61 To 386/2022, podali prostřednictvím obhájců a v zákonné lhůtě dovolání obvinění J. D., P. M., M. N., N. H. P., Z. P. (dříve J., dále též jen „P.“), R. J., K. M., P. F., L. B., L. B. a M. P. Všichni obvinění bez výjimky odkázali na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Někteří obvinění zvolili ještě další dovolací důvody, a to podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), b), i) a m) tr. ř.

8. Obviněný J. D. (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a odkázal také na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/2014, podle nějž lze pod dovolací důvody podřadit i námitky porušení práva na spravedlivý proces. Na úvod vyzdvihl, že jádro skutku spočívalo v odlovu nosorožce tuponosého jižního v JAR v září 2011 a tvrzeném nelegálním vývozu nosorožčích rohů pro obchodní účely do EU, resp. České republiky, ke kterému došlo ve dnech 24.

a 25. 2012 na letiště Praha-Ruzyně. Přitom on sám byl do věci angažován až substituční plnou mocí ze dne 5. 12. 2012, tedy třičtvrtě roku po dovozu. Dovolatel se opakovaně domáhal, aby se soudy vyjádřily k okamžiku dokonání stíhaného trestného činu, avšak bez reakce. Platí-li nadále právní názor vyslovený státní zástupkyní v závěrečné řeči při hlavním líčení dne 17. 4. 2018, že tento trestný čin měl být dokonán již dovozem nosorožčích rohů z JAR do EU, pak stěží mohl být dovolatel pokládán za pomocníka k usnadnění něčeho, co se stalo a bylo dokonáno již před mnoha měsíci.

9. Dovolatel napadl také učiněná skutková zjištění, která nejsou s ohledem na skutečnou podstatu jeho jednání způsobilá naplnit zákonné znaky pomoci k trestnému činu podle § 299 tr. zákoníku. Následně chronologicky shrnul soudy zjištěné jednání, které mu bylo kladeno k tíži. Nejprve měl na základě zmocnění zastupovat a poskytovat právní servis obviněnému M. H. M. K tomu vysvětlil, že se jako zmocněnec (a nikoliv právník) zúčastnil podání vysvětlení spoluobviněného na Celním úřadu Praha Ruzyně dne 23.

1. 2013. Jak plyne z povahy tohoto úkonu, zmocněnec (ani případný právní zástupce) však není oprávněn vstupovat do pokládaných otázek a odpovědí vyslýchaného, což se také stalo. V dané době byly projednávané nosorožčí rohy již půl roku zajištěny Českou inspekcí životního prostředí a bylo jen v její kompetenci posoudit, zda dovoz nosorožčích rohů byl z pohledu Úmluvy CITES legální či nelegální, a rozhodnout o jejich dalším osudu. Dne 22. 2. 2013 dovolatel vypovídal v zastoupení lovců tzv. 1. skupiny na Celním úřadu Praha Ruzyně, kde deklaroval opravené celní hodnoty dovezených rohů namísto původně deklarovaných podhodnocených celních hodnot.

Na úřad se dostavil nikoliv z vlastní iniciativy, ale na základě výzvy, v níž bylo uvedeno, že důvodem je oprava chybných údajů deklarovaných ve 47 celních prohlášeních, která byla podána již 25. 6. 2012 advokátní kanceláří KODEŠ a partneři. Současně byl poučen, že nedostaví-li se bez dostatečné omluvy nebo bez závažných důvodů, může být předveden. Dovolatel vyjádřil názor, že na opravě podhodnocených údajů deklarovaných jinou osobou nemůže být již z podstaty věci nic protiprávního. Opět připomenul, že v tu dobu byly nosorožčí rohy již přes půl roku v dispozici České inspekce životního prostředí a na ní bylo rozhodnutí o jejich dalším osudu.

10. Zjevně jádrem trestního postihu dovolatele je skutkové zjištění, že dne 28. 4. 2013 se zúčastnil jednání v restauraci XY, při němž měl společně s dalšími obviněnými instruovat lovce tzv. 1 skupiny, jak mají vypovídat na České inspekci životního prostředí. Dovolatel měl lovcům sdělit, že je v probíhajícím řízení zastupuje, že od nich potřebuje plné moci, že je důležité, aby úřad neměl podezření, že se jedná o obchod, radil jim, jak mají vypovídat, a upozornil je, že mají uvést, že jejich prvotní výpovědi byly učiněny pod nátlakem.

K těmto zjištěním vznesl dovolatel následující výhrady. Užitý pojem instruování považoval za jistou démonizaci toho, co skutečně proběhlo, neboť již ve dnech 28. 3. a 30. 3. 2012, tedy více než před rokem a bez jakékoliv jeho účasti všichni lovci tzv. 1. skupiny podali vysvětlení k dovozu na Celním úřadu Praha Ruzyně, přičemž všichni jednotně, jak plyne z protokolů o tomto úkonu, se k nosorožčím rohům přihlásili jako ke svým trofejím (což je rozhodující pro závěry, zda je dovoz legální či nelegální) s tím, že si je hodlají jako trofeje po jejich vydání ponechat.

Na upozornění, že je důležité, aby úřad neměl podezření na obchod, trval a nespatřoval v něm nic nelegálního. Jako zmocněnec měl povinnost konat ve prospěch zastoupených osob a podezření na obchod vedoucí případně ke konfiskaci nosorožčích rohů by zcela jistě v jejich prospěch nebyl. Pokud pak jde o možný nátlak při prvotních výpovědích těchto lovců, čerpal jen z jejich informací, které byly (částečně) zachyceny i na audiozáznamu jednání v restauraci XY a zazněly dále i při jejich výpovědích v trestním řízení.

Prvotní výslechy byly totiž provedeny zcela nestandardně v den pracovního klidu před bydlištěm těchto osob v prostoru služebního automobilu celní správy, což na vyslýchané jistě vytvořilo tlak. To vše v situaci, kdy nehrozilo nebezpečí z prodlení, neboť nosorožčí rohy byly fyzicky z JAR dopraveny na letiště Praha Ruzyně až po dalších 3 měsících. Dovolatel ještě dodal, že v restauraci XY viděl přítomné lovce z tzv. 1. skupiny poprvé, načež je informoval, že v řízení před Českou inspekcí životního prostředí je bude zastupovat advokát Mgr.

Hanzlík (s tím korespondující pořízené odposlechy telefonických hovorů mezi ním, M. N. i plné moci z přelomu dubna a května 2013, kterými uvedení lovci zmocnili advokáta Mgr. Hanzlíka ke svému zastupování před Českou inspekcí životního prostředí i Celní správou ČR).

11. Ke krátkému působení coby zmocněnce v řízení před Českou inspekcí životního prostředí dovolatel dodal, že jediná jeho aktivita spočívala v nahlédnutí do spisu a iniciaci odkladu podání vysvětlení lovců tzv. 1. skupiny do doby zastoupení zvoleným advokátem, k čemuž následně došlo. Neměl tedy žádný vliv na obsah jejich vysvětlení, ke kterým došlo až po převzetí zastoupení Mgr. Hanzlíkem. Pokud mimo to podáním ze dne 27. 3. 2013 doložil České inspekci životního prostředí změnu vlastníka darovacími smlouvami mezi lovci tzv. 1. skupiny a M. H. M., které byly domluveny jinými osobami, tato skutečnost nemohla ovlivnit meritorní rozhodnutí tohoto orgánu o dalším osudu nosorožčích rohů, neboť základem pro takové rozhodnutí nebyl aktuální vlastník, ale samotné okolnosti dovozu.

12. Dovolatel zopakoval, že pokud k dokonání trestného činu podle § 299 tr. zákoníku došlo již dovozem nosorožčích rohů do České republiky ve dnech 24. a 25. 2. 2012, pak nemohl být pomocníkem k tomu, co se stalo v minulosti, neboť jeho angažmá započalo až dne 5. 12. 2012. Ani v další časové fázi od tohoto data, nalézacím soudem nazývanou legalizací dovozu (což podle jeho názoru neodpovídá užité právní kvalifikaci), nemohl být pokládán za pomocníka, tedy osobu, která umožnila nebo usnadnila jinému spáchání trestného činu. Mimo toho, že nedošlo k vydání nosorožčích rohů, a nemohlo se tak jednat o účast na dokonaném trestném činu (jak zní právní kvalifikace pravomocného rozsudku nalézacího soudu), jeho aktivity popsané ve výroku pravomocného odsuzujícího rozsudku nebyly způsobilé pomoci hlavnímu pachateli dosáhnout toho, co zamýšlel či mohl zamýšlet. Jeho účast coby zmocněnce se odehrála v řízení před Celním úřadem Praha Ruzyně, kdežto rozhodování o samotných zajištěných nosorožčích rozích záviselo na posouzení dovozu a souladu či rozporu s Úmluvou CITIES ze strany České inspekce životního prostředí. Neměl ani vliv na obsah výpovědí lovců před tímto orgánem, neboť ty proběhly již při zastoupení jinou osobou.

13. Dovolatel dále namítl, že žádným ze soudů nebyly řádně vypořádány jeho obhajovací námitky. Poté rozporoval, že by důkazy, které soudy v souvislosti s jeho jednáním označily, byly opravdu usvědčujícími ze spáchání trestného činu. K výpovědi obviněného J. V. vyzdvihl jeho tvrzení, že dovolatel lovcům nevyhrožoval ani netrval na jejich zastoupení. Spoluobviněný naopak potvrdil nátlak vyvíjený na něj při prvním výslechu příslušníky Celní správy. K protokolu o sledování osob a věcí včetně pořízené audionahrávky se opakovaně vyjadřoval, aniž by k tomu soudy zaujaly nějaký postoj. K plným mocím dodal, že jejich udělení a akceptace nezakládá trestněprávní delikt. Co se týče obsahu telefonických odposlechů, soud nijak nekonkretizoval trestněprávní aspekty a dopady pro osobu dovolatele. Poukázal přitom na telefonáty s obviněným M. N. ze dnů 5. 4. a 8. 4. 2013, ve kterých mj. vyjádřil své přesvědčení, že dělá legální věci a že vůbec nepochopil podstatu té věci. Ke skutečnostem plynoucím z výpovědi tohoto spoluobviněného konkretizoval, že skutečně požádal svého známého policistu Poura o prověření věci, avšak nikoliv ve směru ovlivnění vydání či nevydání nosorožčích rohů, nýbrž za účelem prověření toho, zda a kdo s nimi během zajištění disponuje. Tak učinil na základě podezření založeného na předchozích informacích o falešných podpisech či plných mocích a také mnohaměsíční absenci informací od státního orgánu. Pokud jde o schůzku v hotelu XY, dovolatel pouze na žádost obviněného M. N. seznámil pana T. s výsledkem celního řízení, nic víc. Dále zdůraznil, že smlouvy mezi lovci tzv. 1. skupiny a obviněným M. H. M., o nichž hovořil v restauraci XY, byly datovány dnem 24. 1. 2013 (tj. 3 měsíce před danou schůzkou) a vznikly z iniciativy obviněné P. M. Dovolatel též upřesnil informace z výpovědi obviněného N. H. P. V prvé řadě, že o separátním setkání s lovci se explicitně vyjádřila jedině obviněná Z. P., která přišla do restaurace XY se zpožděním, a uvedla, že dovolatel je nabádal ke spolupráci a řekl, že shání advokáta. Též vysvětlil údajné legitimování se před spoluobviněným jako policista. Žádné usvědčující informace nezazněly ani ve výpovědi obviněného K. M. Z ní nevyplývá nic jiného podstatného než na audionahrávce z restaurace XY, případně další skutečnosti uvedené již výše. Odvolací soud však takto uplatněnou obhajobu neakceptoval a přes shora popsané okolnosti trval na závěru o aktivní a vědomé roli dovolatele v posuzované trestné činnosti.

14. Obviněný J. D. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba napadené rozsudky nalézacího a odvolacího soudu v části jeho se týkající a vrátil věc ve zrušené části nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

15. Obviněná P. M. (v příslušné pasáži též jen „dovolatelka“) nejprve nabídla svůj odlišný pohled na celou věc, ve kterém vysvětlila důvody, proč neshledávala naprosto nic podezřelého na tom, že si farma odlovené exempláře nosorožců ponechá za účelem obchodu s loveckými trofejemi. Odůvodněně to naopak považovala za naprosto běžné a legální opatření k zajištění rentability komerčního chovu nosorožců. Rovněž zmínila své nemilé překvapení, když byly nosorožčí rohy následně zaslány na adresy lovců do České republiky. Zdůraznila také svou dobrou víru při zprostředkování darovacích smluv mezi lovci a obviněným M. H. M. s tím, že ona ani lovci nemohli vědět, jak bude M. s rohy dále nakládat. Shrnula, že napadená rozhodnutí vycházejí ze zjednodušené představy, že jakákoli účast na lovu nosorožců či nakládání s jejich loveckými trofejemi je vždy trestná. Tento pohled ovšem neodpovídá platné právní úpravě.

16. Následně dovolatelka připomenula dosavadní průběh trestního řízení, včetně všech meritorních rozhodnutí soudů obou instancí, a také související trestní věc samostatně stíhaného D. F., v němž si Městský soud v Praze opakovaným zrušováním zprošťujících rozsudků vynutil uznání obviněného vinným. Vyzdvihla, že v dané věci rozhodoval i Nejvyšší soud, nicméně otázky právního posouzení nebyly podrobeny přezkumu dovolacího soudu. Potom dovolatelka odkázala na důvody dovolání, které proti rozhodnutím soudů obou stupňů uplatnila, a to podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), b), g), h), i), m) tr. ř. Vedle toho namítla porušení svého práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít jednak porušením zásady presumpce neviny a in dubio pro reo a rovněž tím, že odvolací soud nereagoval a nezabýval se námitkami uplatněnými v jejím odvolání. V této souvislosti odkázala na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Považovala za nezbytné, aby soud druhého stupně náležitým způsobem rozebral všechny námitky, které byly v jejím řádném opravném prostředku uvedené. Konstatovala však, že odvolací soud na převážnou většinu jejích (zejména právních) námitek reagoval pouze stručným odkazem na rozsudek nalézacího soudu, který se ale jejich věcnou podstatou buď vůbec nezabýval, nebo se s nimi vypořádal jen velmi stručně a zjevně nepřípadně. Dovolatelka navíc proti řešení těchto právních otázek nalézacím soudem předestřela oponující argumentaci, na niž odvolací soud nijak nereagoval. Tím bylo porušeno její právo na odvolání v trestních věcech podle čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“).

17. Ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. vytkla dovolatelka vyloučení orgánů činných v trestním řízení. U veřejného zasedání odvolacího soudu dne 15. 11. 2022 vznesla námitku podjatosti soudců senátu 61 To Městského soudu v Praze, a to s odůvodněním, že v usnesení tohoto senátu ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 61 To 234/2021 (v nyní projednávané věci), se objevuje stanovisko odvolacího soudu, že nalézací soud je skutkovými a právními závěry soudů ve věci D. F. vázán, a to ve smyslu ústavně zakotvené zásady rovnosti.

Městský soud v Praze ovšem rozhodl, že senát 61 To vyloučen není, poněvadž ve svém rozhodnutí toliko vyjádřil svůj právní názor na věc, což důvody jeho podjatosti nezakládá. Ke stejnému závěru dospěl i Vrchní soud v Praze, který neshledal, že by uvedený senát jakkoli předjímal vinu dalších odděleně stíhaných spoluobviněných. S tím dovolatelka rozhodně nesouhlasila a oponovala, že odvolací soud usnesením ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 61 To 234/2021, ve skutečnosti přímo zavázal soud prvního stupně, aby dospěl v rámci hodnocení důkazů k závěru, že subjektivní stránka trestného činu byla v případě všech obviněných naplněna.

Své tvrzení dovolatelka podpořila citacemi vybraných pasáží označeného usnesení, v němž odvolací soud vyzdvihoval závěry Nejvyššího soudu ve věci odděleně stíhaného D. F., přičemž konstatoval, že nalézací soud je těmito právními závěry učiněnými v dané trestní věci vázán. K tomu dovolatelka podotkla, že ve skutečnosti byly rekapitulovány skutkové (a nikoliv právní) závěry dovolacího soudu. Zdůraznila, že neměla možnost se v tomto řízení nijak hájit, tam provedené dokazování bylo podstatně méně rozsáhlé a řada klíčových důkazů svědčících o absenci subjektivní stránky tam nebyla provedena.

S těmito konkrétními skutkovými okolnostmi nyní projednávané věci se senát odvolacího soudu nijak nevypořádal a namísto toho předložil soudu prvního stupně jako „závazný právní názor“ hodnocení jiných důkazů provedené jiným soudem v jiném řízení. Odvolací soud takto postupoval zjevně v rozporu se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“) a presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).

18. V rámci ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) a g) tr. ř. dovolatelka namítla skutkové vady obou napadených rozhodnutí. Zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů spatřovala ve skutkových závěrech ohledně její vědomosti či srozumění s tím, že konkrétní kroky, které činila, jsou protiprávní, dále ohledně její předchozí vědomosti, že nosorožčí rohy měly být dovezeny z Jihoafrické republiky do Evropské unie (do České republiky či na Slovensko) a že tyto rohy měly být (a v několika případech i skutečně byly) z České republiky (Slovenska) dále vyvezeny do zahraničí, zejména do východní Asie.

Dovolatelka poukázala na první rozsudek nalézacího soudu v této trestní věci ze dne 22. 6. 2018, sp. zn. 16 T 138/2014, kterým byla podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby, citovala hodnotící pasáže, v nichž nalézací soud neshledal její vědomost o výše popsaných skutečnostech. Po autoritativním zásahu odvolacího soudu do hodnocení důkazů soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 16 T 138/2014, dospěl k závěrům zcela opačným, které dovolatelka opět v podrobnostech citovala.

Na základě toho nalézacímu soudu vytkla, že nijak nevysvětlil, z jakého důvodu se odchýlil od vlastního hodnocení důkazů provedeného předcházejícím zprošťujícím rozsudkem, a přiklonil se k odlišnému hodnocení důkazů předestřenému v rozhodnutích odvolacího soudu v posuzované trestní věci, resp. k hodnocení důkazů provedenému odvolacím a dovolacím soudem v jiné trestní věci. Provedené hodnocení důkazů s ohledem na jeho torzovitou podobu nasvědčuje podle jejího názoru tomu, že soud prvního stupně zcela rezignoval na svoji výsostnou prerogativu vlastního hodnocení důkazů (které pouze on sám provedl a jejichž obsah – zejména výpovědí svědků a obviněných – pouze on sám vnímal svými smysly) a v rozporu se zásadou zákonného soudce a zásadami přímosti, ústnosti a bezprostřednosti v podstatě přenechal hodnocení důkazů a formulaci skutkových závěrů orgánu, který k tomu ze zákona není oprávněn (soudu rozhodujícímu v jiné trestní věci, v níž dovolatelka nemohla realizovat svá procesní oprávnění a jejíž důkazní materie je odlišná a podstatně omezenější).

19. Dovolatelka upozornila také na rozporuplný postoj odvolacího soudu, který nejprve (ve vztahu ke zprošťujícímu rozsudku) neváhal udělit soudu prvního stupně závazné pokyny, k jakým skutkovým závěrům má dospět, aby následně (poté co nalézací soud nekriticky a nepřípustně akceptoval autoritativně vnucené odlišné hodnocení důkazů z jeho strany) konstatoval, že hodnocení důkazů je výsostným právem soudu prvního stupně, do kterého on není oprávněn nijak zasahovat. Dovolatelka proto obsáhle citovala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, podle kterého je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně pouze v souvislosti se změnou nebo doplněním skutkových zjištění podle § 263 odst. 7 tr. ř., pokud sám rozhoduje ve věci rozsudkem. Skutková zjištění i hodnocení důkazů soudem prvního stupně se ovšem musejí vždy stát předmětem odvolacího přezkumu, jak předpokládá ustanovení § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. Dále dovolatelka přednesla teoretické pojednání o zásadě presumpce neviny a principu in dubio pro reo.

Doplnila, že výrok o vině nemůže být založen na nepodložených tvrzeních, neověřených „předpokladech,“ či domněnkách, k čemuž odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14. Uzavřela, že uvedeným zásadám a povinnostem odvolací soud zjevně nedostál. Skutková zjištění, podle kterých měla být srozuměna s trestněprávními aspekty jejího jednání, buď byla provedeným dokazováním přímo vyloučena, anebo v něm postrádala jakýkoli podklad. Nakonec podotkla, že i kdyby jí byl prokázán obžalobou presumovaný úmysl vývozu rohoviny do východní Asie a jejich následného komerčního využití, šlo by nanejvýš o přípravu trestného činu podle § 299 tr.

zákoníku, která však není trestná.

20. S využitím dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. m), g) a h) tr. ř. se dovolatelka věnovala otázce subjektivní stránky a omluvitelného právního omylu. K prvnímu tématu opět nejprve připomněla úvahy soudů obou instancí v jejich posledních rozhodnutích. Shrnula jejich „argumentační linku“ v této i související trestní věci, když dovodily naplnění subjektivní stránky z důvodu, že obvinění na realizaci celé záležitosti vynaložili nemalé množství energie. Byli si vědomi toho, že tím buď oni sami nebo jiné osoby získají nemalý majetkový prospěch. Nevynaložili dostatečné úsilí na zjištění právní úpravy upravující nakládání s chráněnými živočichy a jejich trofejemi. Majetkový prospěch (v podobě získání rohoviny či zájezdu „zdarma“) nutně vede k závěru povědomí o nelegálnosti celé akce. Všechny tyto předem konstruované „předpoklady“ jsou však mylné, neodpovídají provedenému dokazování, pravidlům formální logiky ani platné právní úpravě. Předně nebylo prokázáno, že by v souvislosti s lovem dovolatelka nebo kdokoli z lovců obdržel jakýkoli finanční prospěch. To ve vztahu k její osobě vyplývá i z výpovědí obviněných J. V. i M. N., který své tvrzení vyřčené v restauraci XY, že dovolatelka měla za každého z lovců inkasovat 150 000 Kč, označil za čirou fabulaci bez reálného základu. Nesmyslnost uváděných částek je přitom zjevná v kontextu jejích majetkových poměrů, zejména ze skutečnosti, že se nejpozději od roku 2013 nacházela v úpadku pro dluhy ve výši cca 270 000 Kč s tím, že insolvenční řízení pak trvalo více než 6 let.

21. Žádnou oporu v provedeném dokazování nemá závěr soudů, podle kterého si dovolatelka byla vědoma značného prospěchu na straně spoluobviněného N. H. M., a to s ohledem na cenu, která je dosahována prodejem rohoviny na černém trhu ve východní Asii. Soudy obou stupňů neuvádějí žádný konkrétní důkaz, pouze „předpokládají“, že takové povědomí je „samozřejmé“. Totéž platí pro závěr o vědomosti dovolatelky, že nosorožčí rohy měly být dále vyváženy na černý trh v Asii, a to přesto, že s rohy dovezenými do České i Slovenské republiky nijak nenakládala a ani nemohla. Soudy obou stupňů však opět považovaly tuto skutečnost za notorietu, která nepotřebuje podklad v provedeném dokazování. Následně dovolatelka poukázala na rozdílný odhad ceny rohoviny na černém trhu v Asii ze strany českého a slovenského vědeckého orgánu. Za nesprávný označila také závěr, že si počínala vědomě nepečlivě při zjišťování obsahu právní úpravy vztahující se k nakládání s chráněnými živočichy, z čehož lze dovodit její přinejmenším nepřímý úmysl dopustit se trestného činu. Po citaci zákonných ustanovení týkajících se úmyslného zavinění uzavřela, že pachatel musí přinejmenším vědět, že může porušit chráněný zájem – objekt trestného činu (zde zájem na ochraně exemplářů nejvíce ohrožených druhů) a být s tím alespoň srozuměn. Žádné takové okolnosti však ve vztahu k dovolatelce nevyšly v průběhu hlavního líčení najevo.

22. To, že dovolatelka nebyla přesvědčena o protiprávnosti svého jednání, lze dovodit zejména z následujících okolností, které vyplynuly z provedeného dokazování: nabídku loveckých safari zájezdu předestřela veřejně svým přátelům a známým, nikomu z nich neuvedla, že by se mělo jednat o nezákonnou aktivitu, kterou by měli držet v tajnosti; nikdo ze slyšených osob nepotvrdil, že by dovolatelka měla mít jakoukoli bližší znalost obsahu celních předpisů či předpisů o obchodování s ohroženými druhy živočichů, navíc když příslušné předpisy jsou značně nepřehledné i pro profesionály (celní správu, policejní orgán i ve věci činné advokáty); veškeré aktivity dovolatelky související s lovem nosorožců i celním odbavením jejich rohů se odehrávaly za přítomnosti, resp. dozoru příslušných státních orgánů, přičemž nikdo z těchto úředních osob nenaznačil, že by toto jednání mělo být protiprávní či dokonce trestné; lovy v Africe se netýkaly volně žijících exemplářů, ale jedinců ve farmovém chovu, odlovených za přítomnosti profesionálních lovců a veterinářů, na základě povolení regionálních vládních úřadů, proběhlo očipování rohů, fotografování s uniformovanými strážci a podpis předložených veřejných listin; nic nenasvědčuje tomu, že by si měla být vědoma jakéhokoli potenciálního ohrožení populace nosorožců, o tom svědčí i zrušení zákazu vnitrostátního obchodu s nosorožčími rohy v JAR v roce 2015; dovolatelka jednala na základě ujištění o souladu svého počínání s právem od přítele Narduse, kterému plně důvěřovala; sama neusilovala o zaslání rohů do České republiky, naopak byla překvapena tím, že rohy byly zaslány lovcům, k celnímu odbavení zásilky zajistila oficiálního přepravního agenta – společnost Pelmi, s.

r. o., kterou vyhledala na internetu, nepojily ji s ní žádné zvláštní vazby ani vůči ní nevznesla žádné požadavky na nestandardní způsob odbavení zásilky (utajování informací apod.), zaměstnankyně společnosti Pelmi, s. r. o., si samy iniciativně ověřovaly splnění podmínek dovozu rohů u státních orgánů a z této strany jim mělo být sděleno, že takový dovoz je legálně možný s tím, že předložené doklady byly předběžně vyhodnoceny jako dostatečné; poté, co se v celé záležitosti s nosorožčími rohy na počátku roku 2013 začalo angažovat vícero advokátů, a „lovci“ se tak již obešli nadále bez asistence dovolatelky, ta se již nadále celé záležitosti neúčastnila, navíc zjevně nebyla o řadě skutečností vůbec informována; nebylo prokázáno, že by dovolatelka měla ze svého jednání jakýkoli majetkový prospěch, kromě toho měla zajištěný standardní zdroj příjmů (jako obsluha čerpací stanice); dovolatelka dosud nebyla trestně stíhána ani odsouzena.

23. Se subjektivní stránkou v dané věci úzce souvisí problematika tzv. omluvitelného právního omylu. Skutková podstata podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku je trestněprávní normou s blanketní dispozicí, protože podmiňuje trestní odpovědnost porušením jiného právního předpisu. V takovém případě se musí zavinění vztahovat i na takovou výslovně uvedenou okolnost vyjadřující protiprávnost. Případný omyl o obsahu takového předpisu je třeba pokládat za omyl právní. Následně se dovolatelka v teoretické rovině věnovala této problematice a rozebírala podmínky uvedené v § 19 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Poté konstatovala, že relevantní právní předpisy jsou značně nepřehledné i pro profesionály, o čemž svědčí mimo jiné i skutečnost, že orgány činné v trestním řízení bez vlastního hodnocení pouze přejaly právní závěry „odborného vyjádření“ České inspekce životního prostředí. Je zde současně aplikováno právo České republiky, Evropské unie, právo mezinárodní i právo Jihoafrické republiky. Při výkladu příslušných norem je mnohdy nezbytné provést komparaci různých jazykových verzí příslušných předpisů, a to i v jejich jednotlivých časových verzích. Bezproblémové orientace v těchto normách je schopno porozumět nanejvýš několik úzce specializovaných pracovníků státních a vědeckých institucí. Po dovolatelce nelze požadovat vyšší standard vědomostí a znalostí než od advokátů, policejního orgánu či celní správy.

24. Dovolatelka dále uvažovala o tom, jak může danou problematiku vnímat běžný občan, načež zdůraznila, že není pravda, že by právní úprava zakazovala jakékoli nakládání s chráněnými druhy rostlin či živočichů. Naopak uvedla několik příkladů toho, jak je běžný občan opakovaně konfrontován s tím, že jedinci chráněných druhů nejsou „absolutně nedotknutelní“. Pro laickou představu běžného občana je tedy nakládání (obchodování) s chráněnými druhy srovnatelné např. s nakládáním se zbožím podléhajícím spotřební dani (alkohol, cigarety, pohonné hmoty), vybranými chemickými látkami, střelnými zbraněmi apod. Není zakázané, ale je regulované. Naproti tomu je nelze srovnávat (jak činí obžaloba) např. s obchodováním s narkotiky, neboť „obchod“ s narkotiky není regulován, ale je zakázán. Z tohoto důvodu dovolatelka odmítla závěr soudů, že každému musí být zřejmé, že jakékoli nakládání s nosorožčími rohy (např. jejich dovoz či vývoz) je nelegální. Jak český zákon č. 100/2004 Sb., o obchodování s ohroženými druhy, tak nařízení Rady (ES) č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi již ve svém názvu odkazují na to, že legální obchod s ohroženými druhy je možný, je však regulovaný. Již zběžným nahlédnutím do právních předpisů by tedy běžný občan byl utvrzen ve svém původním laickém předpokladu, že s chráněnými druhy obchodovat lze, je však nezbytné dodržet určité zákonné požadavky.

25. Dovolatelka považovala z hlediska subjektivní stránky trestného činu za významné, nakolik je právní regulace běžnému občanu dostupná a srozumitelná a zároveň jaké kroky podnikl k zajištění toho, že podmínkám regulace dostojí. Opět přitom zdůraznila roztříštěnost relevantní právní úpravy do řady právních předpisů různých právních řádů i jejich obtížnou srozumitelnost, která pro osobu nedisponující speciálním vzděláním či dlouholetou praxí v oboru činí spolehlivé zjištění jejích práv a povinností vlastními silami (bez využití odborné konzultace) fakticky nemožným.

Dovolatelka proto vyjádřila přesvědčení, že obviněným nelze klást k tíži, že dospěli k závěru o souladu svého počínání s právem, když byli opakovaně utvrzováni součinností a ujišťováním ze strany zaměstnanců jihoafrické farmy, profesionálních lovců, veterinářů, uniformovaných strážců ochrany přírody a státních úředníků při lovu v JAR, advokátů, kteří byli ve věci činní poté, co trofeje dorazily do České republiky a předběžně též ze strany státních orgánů v České republice (na základě šetření společnosti Pelmi, s.

r. o.). K tomu dovolatelka poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010, podle něhož zpravidla nelze dovodit úmyslné zavinění u laických osob, které se spolehnou na právní rady advokáta. Významné dále je, že jak dovolatelka, tak lovci činili veškeré své kroky „oficiální cestou“, neměli tudíž v úmyslu činit nic „za zády“ státních orgánů, kterým byly předloženy veškeré související listiny, včetně darovacích smluv. Pokud by kdokoli ze zúčastněných pochyboval o tom, zda je bezúplatné přenechání trofejí jiné osobě (darování) legálně možné, je otázkou, z jakého důvodu by předkládal státním orgánům listiny (plné moci, darovací smlouvy), které by vedly k jeho postihu pro protiprávní jednání či dokonce trestnímu stíhání.

Dovolatelka také vyjádřila pochybnost nad úvahami o rozlišení tzv. autentického lovce a „pseudo-huntera“. Vyzdvihla, že ani účast na safari lovech nemusí být nutně vyhrazena pouze movité klientele z řad profesionálních lovců. Naopak se jich může účastnit v zásadě kdokoli, postupuje-li v souladu se zákonem. Podle jejího názoru není ani zřejmé, proč by měl běžný občan považovat za vyloučené či nezákonné, aby „úhradu“ odstřelu divoké zvěře provedl tím způsobem, že ji přenechá farmě, kde odlov proběhl.

Běžný občan navíc vůbec nebude předpokládat, že by jeho nakládání s chráněnými exempláři, k němuž dochází v exotické destinaci, mělo být posuzováno podle práva České republiky či Evropské unie, a nikoli podle práva státu, v němž se aktuálně nachází. Na tomto základě dovolatelka uzavřela, že závěr o naplnění subjektivní stránky je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

26. Pomocí dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. m), a), g), h) tr. ř. vznesla dovolatelka argument nesprávného právního posouzení. Za prvé v tomto oddíle namítla, že nosorožci ani jejich rohy nejsou exempláře druhu přímo ohroženého vyhynutím nebo vyhubením ve smyslu § 299 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedla, že se jedná toliko o exempláře chráněného druhu podle § 299 odst. 1 tr. zákoníku. Poukázala přitom na dotčená ustanovení českého zákona č. 100/2004 Sb., o obchodování s ohroženými druhy, a především na přímo aplikovatelnou evropskou právní úpravu, a to nařízení Rady (ES) č. 338/97 a přílohu nařízení Komise (EU) č. 1158/2012.

Zde je nosorožec tuponosý jižní zařazen do přílohy B (pouze populace v Jihoafrické republice a Svazijsku; všechny ostatní populace jsou zařazeny v příloze A; výhradně za účelem umožnění mezinárodního obchodu s živými zvířaty na vhodná a přijatelná místa určení a obchodu s loveckými trofejemi; všechny ostatní exempláře jsou považovány za exempláře druhu zařazeného v příloze A, a obchod s nimi je podle toho regulován). Dovolatelka poukázala na definici obchodu podle čl. 2 písm. u) nařízení Rady (ES) č. 338/97, kterým se rozumí dovoz do Společenství, včetně přivezení z moře, a vývoz či zpětný vývoz ze Společenství, a také využívání, přemísťování a převod vlastnictví, resp. držby exemplářů podle tohoto nařízení v rámci Společenství, včetně případů uvnitř jednoho členského státu.

Pro doplnění popsala, co se rozumí obchodní činností ve smyslu čl. 8 odst. 1 téhož nařízení. Považovala za nesprávné, pokud soudy vycházely z odborného vyjádření České inspekce životního prostředí, v němž je odkaz na definici obchodu obsaženou v čl. I. písm. c) úmluvy CITES, podle které „obchod” znamená vývoz, reexport, dovoz a introdukci z moře. Je tedy odlišná od definice nařízení Rady (ES) č. 338/97 a především na danou situaci nedopadá, neboť z hlediska právního posouzení věci je významné zařazení exempláře v příloze přímo použitelného předpisu Evropské unie (včetně legislativního výkladu zde obsažených pojmů), nikoli jeho zařazení v příloze mezinárodní smlouvy CITES.

27. Dovolatelka také citovala definici „lovecké trofeje“ podle čl. 1 odst. 4b nařízení Komise (ES) č. 865/2006, ve znění účinném od 27. 9. 2012, kde je mimo jiné uvedeno, že ji lovec získal zákonným způsobem lovem k osobnímu využití. K tomu doplnila, že definici „osobního využití“ evropské předpisy neobsahují. Dále odkázala na popis „exempláře osobního a rodinného charakteru“ uvedený v čl. 2 písm. j) nařízení Rady (ES) č. 338/97, pro které platí na základě čl. 7 odst. 3 odchylná pravidla nakládání od postupu upraveného čl.

4 a 5 nařízení. V návaznosti na to zmínila také čl. 57 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 865/2006, ve znění účinném od 27. 9. 2012, podle kterého se odchylka od článku 4 nařízení (ES) č. 338/97 pro exempláře osobního nebo rodinného charakteru podle čl. 7 odst. 3 uvedeného nařízení nevztahuje na exempláře, které jsou užívány k obchodnímu zisku, prodávány, vystavovány pro komerční účely, drženy k prodeji, nabízeny k prodeji nebo přepravovány k prodeji. Tato odchylka se vztahuje pouze na exempláře, včetně loveckých trofejí, které splňují některou z těchto podmínek: a) jsou uloženy v osobních zavazadlech cestovatelů přijíždějících ze třetí země; b) jsou uloženy v osobním majetku fyzické osoby, která přesouvá své obvyklé bydliště ze třetí země do Společenství; c) jsou loveckými trofejemi, které cestovatel ulovil, a jsou dováženy později.

Ve světle této právní úpravy dovolatelka uvažovala o výkladu jednotlivých pojmů a dospěla k závěru, že zatímco pojmy „obchodní“ a „komerční“ jsou v příslušných evropských předpisech vnímány jako synonyma, u pojmů „osobní“ a „nekomerční“ je tomu jinak, když první z uvedených pojmů je širší a obecnější než ten druhý. Proto konstatovala, že nikoli každý „osobní“ (charakter, využití, vlastnictví) je též „nekomerční“, přičemž takové další omezení je vždy předpisem výslovně zmíněno („osobní“ x „osobní nekomerční“).

Tam, kde takové další omezení chybí („osobní využití“ a nikoli „osobní nekomerční využití“), není namístě jej dovozovat výkladem, a to zejména tehdy, je-li takový výklad rozhodující pro posouzení trestnosti určitého jednání, neboť podmínky trestnosti by měly být vykládány restriktivně. Dovolatelka proto uzavřela, že obchod s loveckými trofejemi je pojmem širším, než pojem obchod s loveckými trofejemi pro nekomerční účely, a zahrnuje jak aktivity ryze nekomerční, tak aktivity mající charakter převodu vlastnictví či držby, jak je uvedeno v čl.

2 písm. u) nařízení Rady (ES) č. 338/97.

28. Jako druhou v tomto tematickém okruhu uplatnila dovolatelka námitku týkající se absence uvedení konkrétní zákonné povinnosti, kterou měla svým jednáním porušit. Upřesnila, že rozsudek nalézacího soudu ve svém výroku neuvádí žádnou konkrétní právní povinnost vyplývající z jiného právního předpisu, kterou měla porušit, ani žádné konkrétní ustanovení takového jiného právního předpisu, které mělo být jejím jednáním či jednáním dalších obžalovaných porušeno. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu v případě, že je obviněný uznán vinným ze spáchání trestného činu, jehož skutková podstata je trestněprávní normou s tzv. blanketní dispozicí, výrok o vině tímto trestným činem musí obsahovat odkaz na konkrétní ustanovení mimotrestního právního předpisu, které obviněný porušil způsobem zakládajícím jeho trestní odpovědnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.

5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 542/2006, a ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 513/2019). Tyto zákonné požadavky na náležitosti výroku rozsudku zjevně nemohou být naplněny pouhým obecným odkazem na relevantní právní předpisy českého či evropského práva (upravující pravidla pro mezinárodní obchod s ohroženými druhy s tím, že dovolatelka se na takovém obchodu podílela), aniž by soud jasně uvedl, jaké konkrétní povinnosti z těchto předpisů (jejich konkrétních ustanovení) pro ni vyplývaly a v čem konkrétně tyto své přesně stanovené povinnosti porušila.

29. Svou třetí výhradou v rámci hmotněprávního posouzení dovolatelka požadovala předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie (dále též jen „Soudní dvůr“), a to v souvislosti s výše probíranou problematikou. V daném směru nejdříve detailně rozebrala právní úpravu vztahující se k pokládání předběžných otázek, tj. § 9a odst. 3 tr. ř. i čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské Unie, citovala závěry Soudního dvora vyjádřené v rozsudku ze dne 6. 10. 1982 ve věci CILFIT, sp. zn. 283/81. V něm byly vymezeny výjimky, kdy se vnitrostátní soudy na Soudní dvůr obracet nemusejí, a to v případech, kdy: a) otázka výkladu práva EU, která při řešení případu vyvstala, není pro případ relevantní; b) dané otázce výkladu práva EU již Soudní dvůr rozhodl (acte éclairé) a c) správné použití práva EU je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé (acte clair).

Potom poukázala i na postoj Ústavního soudu, jenž vymezil podmínky, za kterých nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, jsou-li k tomu splněny podmínky podle čl. 267 SFEU, představuje porušení ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a na zákonného soudce. V posuzované věci byla přitom splněna základní podmínka předložení předběžné otázky, a to že ve věci bylo aplikováno unijní právo, jehož výklad je v řízení relevantní. Rozhodnutí ve věci je závislé na výkladu obsahu pojmu obchod s loveckými trofejemi, resp. obsahu pojmu osobní využití.

Předmětem sporu mezi stranami trestního řízení je zejména otázka, zda za (dovolený) obchod s loveckými trofejemi lze považovat jednání lovců, kteří nosorožčí rohy bezplatně převedli darovacími smlouvami na třetí osobu. Dovolatelka se neztotožnila s postojem, který k dané věci zaujaly soudy obou stupňů. Ty argumentovaly smyslem aplikovaných evropských norem, mezi něž nepochybně patří snaha o zamezení nelegálního obchodu s rohovinou. Dovolatelka však připomenula, že Soudní dvůr dosud neměl možnost se k této otázce vyjádřit.

Zároveň trvala na tom, že daná otázka výkladu unijního práva není ani zřejmá natolik, že neponechává žádnou rozumnou pochybnost o způsobu vyřešení položené otázky (acte clair). Posléze přednesla stanovisko Soudního dvora, jak má vnitrostátní soud tuto problematiku posuzovat a za jakých okolností dochází nepoložením předběžné otázky k porušení práva na spravedlivý proces. Připomenula, že ze strany orgánů činných v trestním řízení a procesních stran se vyskytl přinejmenším trojí výklad příslušných pojmů evropského práva.

Předestřená otázka je přitom významná nejen pro posouzení souladu darování nosorožčích rohů s (evropským) právem, tj. pro naplnění obecné podmínky trestnosti skutku, jíž je protiprávnost činu, ale zejména též z hlediska výkladu objektivní stránky trestného činu podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku. Objektivní stránka totiž mimo jiné vyžaduje naplnění znaku exemplář druhu přímo ohroženého vyhynutím a vyhubením, což je přímo odvislé od toho, do jaké přílohy (A nebo B) je konkrétní exemplář zařazen.

30. Dovolatelka proto navrhla přerušit řízení podle § 9a odst. 2 tr. ř. a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky.

I. Může být bezúplatný převod vlastnického práva, resp. držby exempláře podle čl. 2 písm. t) nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s těmito druhy, obchodem ve smyslu čl. 2 písm. u) nařízení Rady (ES) č. 338/97, případně za jakých podmínek?

II. Může být bezúplatný převod vlastnického práva, resp. držby exempláře podle čl. 2 písm. t) nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s těmito druhy, osobním využitím lovecké trofeje ve smyslu čl. 1 odst. 4b nařízení Komise (ES) č. 865/2006, o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, případně za jakých podmínek? Poté dovolatelka opět v podrobnostech rozporovala způsob, jakým se s jejím návrhem vypořádaly soudy obou stupňů, které se podle jejího mínění zcela minuly s jeho podstatou.

Svým postupem tak porušily právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Tím došlo i k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Též byly porušeny čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. V tomto ohledu dovolatelka připomenula i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k zásadě nullum crimen, nulla poena sine lege.

Ještě zopakovala, že právní předpisy je v rámci dovozování trestní odpovědnosti jednotlivce nezbytné vykládat restriktivně. Nepominula ani to, že právní úprava, již měla porušit (zejména právní normy evropského práva, které nebyly publikovány ve Sbírce zákonů, a o něž se obžaloba opírá) nesplňuje podmínku výhrady zákona ve smyslu čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 98/20).

31. Čtvrtým argumentem v části týkající se právního posouzení skutku se dovolatelka domáhala aplikace jihoafrického práva. Připustila sice, že podle § 6 tr. zákoníku se podle zákona České republiky posuzuje i trestnost činu spáchaného občanem České republiky v cizině, avšak skutková podstata podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku je trestněprávní normou s blanketní dispozicí, protože podmiňuje trestní odpovědnost porušením jiného právního předpisu, zejména pak takového, který se vztahuje k ochraně živočichů a rostlin v přírodě.

Citovala proto závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 834/2010, podle kterého v případě, že čin byl spáchán na území cizího státu, nelze porušení mimotrestních předpisů (v dané věci dopravních) posuzovat podle českého práva, ale vždy je nutno uplatnit právo státu, na jehož území byl čin spáchán. Otázku zákonnosti „obchodu“ s nosorožčími rohy, spočívajícího podle obžaloby v tom, že se lovci „vzdali trofejí z toho důvodu, aby získali pro sebe prospěch v podobě drahého výletu zdarma“, a jednání lovců, dovolatelky i dalších osob, k němuž došlo v Jihoafrické republice, je tedy třeba posuzovat podle práva Jihoafrické republiky (jejích mimotrestních předpisů).

Soudy však uvedené pravidlo vůbec nereflektovaly. Dovolatelka poukázala na rozsudek Vrchního soudu Jihoafrické republiky ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 57221/12, jímž byl s účinností od 26. 11. 2015 zrušen zákaz vnitrostátního obchodu s nosorožčími rohy. V současné době tedy vnitrostátní obchod s nosorožčími rohy není v Jihoafrické republice protiprávní. Z tohoto důvodu dovolatelka uvedla, že tato nová úprava je pro ni i další obviněné příznivější, a proto by měla být aplikována v intencích § 2 odst. 1 tr.

zákoníku, k tomu ještě odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1994, sp. zn. Tzn 21/93, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000. Dovolatelka taktéž vznesla námitky proti závěru soudů, že se jednalo o tranzitní delikt, kdy k jednání obviněných sice došlo v cizině, ale k následku došlo až na území České republiky. Opětovně zdůraznila, že účelem zájezdů jejích i lovců do JAR nebyl dovoz rohů do České republiky. O této skutečnosti nikdo z nich nevěděl, a když rohy dorazily do tuzemska, byli všichni překvapeni.

Je tedy zjevné, že dovoz rohů do České republiky není krytý předchozím zaviněním dovolatelky ani lovců, ti si nebyli a ani nemohli být vědomi „tranzitního“ charakteru jejich jednání v Jihoafrické republice, tedy ani toho, že by v důsledku jejich jednání mělo dojít k porušení či ohrožení trestním zákonem chráněného zájmu na území České republiky. Jednání obviněných, k němuž došlo v Jihoafrické republice, i kdyby mělo obžalobou tvrzený charakter „obchodu“, tedy s ohledem na pozdější příznivější (jihoafrický) zákon nelze považovat za trestný čin.

Jejich počínání v České republice pak ani podle obžaloby nemělo mít „komerční“ charakter. Závěr o protiprávnosti jejich jednání je v uvedeném směru zjevně nepodložený.

Navíc platí, že pokud nalézací soud nepřistoupil k vyžádání informace o relevantní jihoafrické právní úpravě, jde o tzv. opomenutý důkaz zakládající porušení práva na spravedlivý proces.

32. Pátou a poslední hmotněprávní námitkou dovolatelka zpochybnila společenskou škodlivost svého jednání. Opět se zaobírala výše zmíněným rozsudkem Vrchního soudu Jihoafrické republiky, v němž byla probírána i studie 63 jihoafrických expertů, kteří se vyjadřovali k příčinám prudkého nárůstu pytláctví nosorožců od zavedení zákazu vnitrostátního obchodu s rohy. Ani jeden z těchto expertů přitom nepotvrdil, že by moratorium mělo jakékoli pozitivní účinky na snížení počtu upytlačených exemplářů. Závěry obžaloby a nalézacího soudu o extrémní nebezpečnosti obchodování s legálně získanou rohovinou jsou v kontextu stanoviska jihoafrických expertů zjevně nepatřičně sebejisté, postrádající hlubší argumentaci či jakýkoli vědecky fundovaný podklad. I zpracovatelka znaleckého posudku Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky připustila, že se jedná toliko o „předpoklad,“ nikoli o vědecky podložený fakt. Výrok o vině nemůže být založen na nepodložených tvrzeních, neověřených „předpokladech“ či domněnkách (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). K subsidiaritě trestní represe a zákazu dvojího trestání dovolatelka poukázala ještě na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 834/2010.

33. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. označila dovolatelka uložený trest za nezákonný. Poznamenala, že v této trestní věci strávila 122 dní ve vazbě. S odkazem na § 92 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 334 odst. 1 tr. ř. namítla, že soudy při stanovení druhu a výměry trestu ve smyslu § 92 odst. 3 tr. zákoníku nijak nezohledňovaly vykonanou vazbu. Zápočet vazby do peněžitého trestu přitom připouští usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 727/2020, i ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 4 Tz 33/2007. Dovolatelce byl uložen peněžitý trest v rozsahu 200 denních sazeb po 300 Kč (celkem tedy 60 000 Kč). Ve vazbě strávila 122 dní. Po započtení vazby by jí tedy zbývalo vykonat peněžitý trest v rozsahu 78 denních sazeb po 300 Kč, celkem tedy 23 400 Kč. Nezohlednění vazby by znamenalo nezákonnost uloženého trestu pro rozpor s § 92 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

34. Obviněná P. M. proto navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně její osoby zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 226 písm. b) tr. ř. ji zprostil podané obžaloby, protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

35. Obviněný M. N. (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) zvolil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podstatou jeho argumentace byla námitka, že k jednání, kterým měla být naplněna skutková podstata trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami, došlo dlouho před tím, než se vůbec o existenci dovezených rohů nosorožce dozvěděl. Soudy neodpověděly na jeho zcela klíčovou otázku, kdy došlo k dokonání stíhaného trestného činu. Naprosto žádným způsobem se tak nevypořádaly s uplatněnou obhajobou, a jejich rozsudky tudíž nenaplňují zákonný obsah rozsudku podle § 125 odst. 1 tr. ř.

36. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel brojil proti skutkovému závěru, že „všichni obvinění společně se buď přímo či nepřímo podíleli na obchodu“, který je podle jeho názoru ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a navíc nedostačující k provedené právní kvalifikaci. Pro trestný čin podle § 299 tr. zákoníku může být odsouzen pouze ten, kdo usmrtí, zničí, poškodí, odejme z přírody, zpracovává, doveze, vyveze, proveze, přechovává, nabízí, zprostředkuje, sobě nebo jinému opatří jedince zvláště chráněného druhu živočicha. Žádného takového jednání se však dovolatel nedopustil, neboť všechna konkrétní jednání, jimiž bylo možné naplnit skutkovou podstatu tohoto trestného činu, nastala dříve, než se on vůbec o lovu nosorožců a dovozu jejich rohů dozvěděl. Toto vše platí i pro všechny formy trestné součinnosti, např. tedy i pro pomoc, kterou lze poskytnout pouze ke spáchání trestného činu pouze do okamžiku, než je dokonán. Dovolatel tedy nemohl jednáním popsaným ve výroku o vině naplnit skutkovou podstatu § 299 odst. 2 tr. zákoníku, a to dokonce i v případě, že by věděl nebo byl alespoň srozuměn s tím, že zboží (rohy) má nelegální původ. To ovšem dovolatel nevěděl, stejně jako to nevěděli advokáti, kteří pomáhali s uvolněním rohů do volného oběhu před ním, stejně jako to nevěděli svědek R. M. ani spoluobviněný J. D., který dokonce podal na orgány celní správy trestní oznámení v domnění, že jejich počínání je trestné. Dovolatel s tím nebyl ani srozuměn a ani z okolností nebylo možné při vynaložení běžné opatrnosti usoudit, že rohy mohou mít původ v trestné činnosti.

37. Dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. jsou podle názoru dovolatele dány společně, protože se oba navzájem prolínají. Skutková zjištění spočívající v tom, že dovolatel se měl s dalšími obviněnými podílet na zajišťování dokumentů – plných mocí, darovacích smluv pro jednání ČIŽP, zabezpečování místa pro realizaci schůzek s první skupinou lovců, pochopitelně mohou vést k právní kvalifikaci tohoto jednání ve smyslu II. části trestního zákoníku, avšak zcela jistě nikoli jako spolupachatelství či pomoc při naplňování skutkové podstaty trestného činu podle § 299 tr. zákoníku, neboť ten byl již dávno dokonán. Jediná, alespoň podle mínění dovolatele, v úvahu připadající právní kvalifikace jeho jednání je podle § 216 nebo § 217 tr. zákoníku, tedy legalizace výnosů z trestné činnosti. On sám by zvolil právní kvalifikaci podle § 217, odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť tomu nasvědčují všechny provedené důkazy. Skutkový závěr soudů obou stupňů, že dovolatel věděl (nebo byl alespoň srozuměn), že rohy mají původ v trestné činnosti, nemá oporu ani v jediném důkazu, který byl v řízení proveden. Takový výrok o vině a odpovídající trest by dovolatel přijal.

38. Obviněný M. N. se domáhal zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i zrušení rozsudku soudu prvního stupně, tj. Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 16 T 138/2014, ze dne 22. 3. 2022, a vrácení věci soudu prvního stupně, případně odvolacímu soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.

39. Obviněný N. H. P. (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) odkázal na důvody dovolání uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Nejprve připomenul, že prvním rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. 6. 2018 byl podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby. K odvolání státního zastupitelství byl tento rozsudek zrušen. Druhým rozsudkem nalézacího soudu byl dovolatel uznán vinným. Jakkoliv v obecné rovině nemohl nalézacímu soudu vytknout, že se – poslušen zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu – odchýlil od svého původního právního názoru, považoval za alarmující, že minimálně podstatná část odůvodnění tohoto nově odsuzujícího rozsudku byla zcela zkopírována z původního zprošťujícího rozsudku. Nalézací soud tak v novém rozsudku dospěl k opačnému výrokovému rozhodnutí než v původním rozhodnutí, avšak na základě stejných důvodů. Podle názoru dovolatele tak nalézací soud ve skutečnosti nenalézal právo, nýbrž se pouze pokoušel učinit zadost představám odvolacího soudu o podobě rozsudku nad obviněnými. Takový způsob rozhodování nese znaky soudcovské libovůle a je v příkrém rozporu se zákonným požadavkem na dvojinstančnost řízení s jasně vymezenou rolí odvolacího soudu, kterému nesvědčí vůbec role nalézací, nýbrž role přezkumná a kasační.

40. Rovněž druhý rozsudek byl odvolacím soudem zrušen. Napadený rozsudek soudu prvého stupně ze dne 22. 3. 2022 je tak jeho třetím meritorním rozhodnutím. Odůvodnění je ve vztahu k dovolateli zcela totožné jako rozhodnutí dřívější; pouze s doplněním popisu jeho majetkových poměrů. Odvolací soud pak jeho odvolání jako nedůvodné zamítl. Dovolatel vyjádřil výhrady k průběhu řízení před odvolacím soudem, neboť jej provázely značné nestandardnosti. Prvotního pochybení se dopustil soud prvého stupně, který opomněl všechny obviněné vyzvat k odstranění vad odvolání podle § 251 odst. 1 tr. ř. Namísto toho vypravil spis přímo odvolacímu soudu. Ani ten pochybení soudu prvého stupně nezhojil, a přes chybějící odůvodnění odvolání prakticky všech obviněných ve věci nařídil veřejné zasedání. Dovolatel –stejně jako značná část spoluobviněných – odůvodnil své odvolání až bezprostředně před veřejným zasedáním. Odvolací soud nemohl být s podanými odvoláními vůbec seznámen, čemuž napovídá i naprosto vágní odůvodnění napadeného rozsudku, které bylo o konkrétní argumenty doplněno až v rámci jeho písemného odůvodnění. Dovolatel měl tedy za to, že odvolací soud nejprve odvolání všech obviněných blanketně zamítl, a teprve dodatečně, po seznámení se s důvody podaných odvolání, se s nimi věcně vypořádával. Nutno doplnit, že ne zcela přesvědčivě. Nadto byla vznesena námitka vyloučení senátu odvolacího soudu ze strany obviněné P. M., o níž odvolací soud vůbec nerozhodl. Dovolatel proto shrnul, že řízení ve věci, jak bylo vedeno ze strany soudů obou stupňů, nese poměrně výrazné znaky nestandardnosti, které se nutně musely projevit i v kvalitě obou napadených rozhodnutí.

41. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že vyhlášení napadeného rozsudku předcházela řada poměrně zásadních pochybení prvoinstančního soudu, která nerespektovala ustanovení trestních procesních předpisů o vedení řízení. Jejich kombinace ve svém souhrnu způsobila značnou deformaci skutkových zjištění, která byla podkladem napadeného rozsudku, a měla tak podstatný vliv na výsledek celého řízení. Následkem těchto pochybení bylo porušeno právo na spravedlivý proces (v tomto ohledu dovolatel odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, a nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Odvolací soud uvedená pochybení nezhojil, dostatečně nereflektoval ani uplatněnou obhajobu, s námitkami dovolatele se vypořádal nedostatečně, spíše se z jeho strany jednalo o pokus o vypořádání se s danými výhradami, při němž postupoval zcela netransparentně a nelogicky, čímž došlo ke stejné deformaci i odvolacího trestního procesu.

42. Dovolatel vyslovil rovněž názor, že soud prvého stupně nesprávně kvalifikoval skutek, neboť i při akceptaci výsledku dokazování včetně hodnocení důkazů nenaplňuje skutek popsaný ve výrokové části napadeného rozsudku všechny zákonné znaky zločinu podle § 299 odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Oba soudy vycházely zjednodušeně z konstrukce účasti všech obviněných na organizované zločinecké skupině, ustavené za účelem pašování rohů nosorožce tuponosého jižního z Jihoafrické republiky. Přitom však naprosto pominul odlišné role jednotlivých účastníků, kteří se do styku s rohovinou dostávali v různých časech na různých místech (a někteří vůbec). Obecné soudy tyto skutečnosti vůbec nezohlednily; přitom z hlediska otázky právní kvalifikace skutku se jedná o naprosto stěžejní skutečnosti. Zejména jde o jasné stanovení rolí jednotlivých obviněných v mechanismu skutkového děje z hlediska trestněprávní relevance jejich jednání. Za situace, kdy dovolatel do skutkového děje vstoupil až s časovým odstupem poté, kdy se nosorožčí rohy ocitly na území České republiky, a tedy i poté, co došlo k dokonání skutkové podstaty daného trestného činu, nemůže se jednat o účast na organizované zločinecké skupině, nýbrž může jít maximálně o jiný trestný čin.

43. Dovolatel upřesnil, že jednání všech obviněných bylo právně kvalifikováno jako dokonaný trestný čin. Trestněprávně relevantní jednání obviněných organizátorů mělo spočívat zejména v zajištění podmínek pro lov a najmutí lovců, přičemž trestněprávně relevantní jednání lovců mělo spočívat v ulovení exemplářů nosorožce tuponosého jižního a vytvoření podmínek pro transport rohoviny do České republiky. Tímto jednáním došlo k naplnění všech znaků uvedeného trestného činu v dokonaném stadiu. Dovolateli bylo kladeno za vinu, že se společně s dalšími obviněnými podílel na zajišťování dokumentů – plných mocí, darovacích smluv pro jednání na ČIŽP, aktivně se účastnil jednání s 1. skupinou lovců ve věci celního řízení se zadrženými nosorožčími rohy, přičemž věděl, že se jedná o nelegální obchod, zúčastnil se jednání v restauraci XY a byl ve spojení s obviněnou P. M., s níž se sešel, kdy předmětem této schůzky byl také obchod s nosorožčími rohy a kde od P. M. převzal darovací smlouvy uzavřené mezi 1. skupinou lovců a M. H. M. Jednání dovolatele se tak omezilo pouze na období, kdy nosorožčí rohy byly již v České republice a všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 299 odst. 2, 4 tr. zákoníku byly ze strany organizátorů a lovců zcela naplněny. Jeho jednání nemůže být v žádném případě považováno za jednání činěné „ve spojení s organizovanou skupinou působící na území více států“, neboť do trestněprávně relevantního jednání této skupiny nikterak nezasahoval a ani zasáhnout nemohl, neboť nikoho z dalších obviněných v době uskutečnění lovu a dovozu nosorožčích rohů do České republiky neznal.

44. Dovolatel se zabýval judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně usnesením ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 8 Tdo 237/2010, podle kterého existence organizované skupiny není podmíněna tím, aby všichni její členové byli současně spolupachateli trestného činu, jejími členy mohou být i účastníci na trestném činu, případně též další osoby mající na činu podíl, avšak přímo neztotožněné, za splnění předpokladu, že si jsou trestně stíhané osoby takové okolnosti vědomy. V daném případě bylo tedy nutno zkoumat, zda stíhané jednání dovolatele nese znaky spolupachatele nebo účastníka.

Odpověď však musí být záporná. Zdůraznil, že přistoupení osoby do skutkového děje poté, co je skutková podstata trestného činu zcela naplněna jednáním jiných osob, vylučuje spolupachatelství. Obdobné je tomu i u účastenství, které je zásadně omezeno dokonáním trestného činu. Předpokládá-li jeho skutková podstata i dokončení, je možné se na trestném činu účastnit ještě v době mezi dokonáním a dokončením. Nikoliv však později (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 34/81 nebo 5 Tdo 365/2005; případně i rozhodnutí tohoto soudu publikované pod č. 3/1972 Sb. rozh.

tr.). Posouzení jednání dovolatele jako osoby účastné na trestném činu podle § 229 odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě pomoci tak s ohledem na dříve dokonané všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ze strany jiných osob nepřipadá vůbec v úvahu. Je-li pak součástí skutkové věty odsuzujícího rozsudku i popis jednání dovolatele, který se měl zúčastnit jednání s jednotlivými lovci v restauraci XY, přičemž předmětem tohoto jednání měl být obsah výpovědi jednotlivých lovců u orgánů celní správy, mohlo by takové separované jednání nést zcela teoreticky znaky skutkové podstaty jiného trestného činu (např. nadržování, návod ke křivé výpovědi).

I uplatnění této skutkové podstaty trestného činu však brání celá řada zcela zásadních okolností; mimo jiné skutečnost, že toto jednání bylo nahráváno ze strany policejního orgánu prostorovým odposlechem, z něhož je však zřejmé, že sám dovolatel v průběhu celého jednání zůstal zcela mlčenlivý. V tomto ohledu proto brojil i proti té části skutkové věty, která mu klade za vinu, že se této schůzky zúčastnil „aktivně“.

45. Dovolatel namítl také vady v procesu dokazování, kterými bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Znovu vyzdvihl skutečnost, že k celému skutkovému ději přistoupil až v okamžiku, kdy nosorožčí rohy byly zadrženy celní správou. Ta měla být podle jeho názoru zohledněna při hodnocení otázky, zda vůbec věděl, že se podílí na trestné činnosti, tedy zda jednal alespoň v úmyslu nepřímém. Neexistuje přitom žádná důkazní nápověda k tomu, že by dovolatel měl povědomí o tom, že jednotliví lovci měli být najímáni třetí osobou, ani k tomu, jaký měl být další osud zajištěných rohů. Ve věci byli navíc činní někteří advokáti, přičemž ani jeden z nich dovolatele nebo kohokoliv jiného neupozornil na nezákonnost jednání. Tuto naopak všichni vyloučili. Soudy obou stupňů opřely svůj závěr o úmyslu dovolatele prakticky toliko o výpověď spoluobviněného J. V., který uvedl, že mu měl dovolatel nepřímo vyhrožovat, že ve věci je činná jakási „mafie“. Tato výpověď je však minimálně v daném bodě značně problematická, jelikož spoluobviněný opakovaně uváděl, že v mnoha místech skutkového děje jednal pouze pod vlivem nátlaku různých osob (např. obviněných J. D. či P. M.), přičemž tyto jednotlivé části jeho výpovědi byly vyvráceny dalšími důkazy. Dovolatel nijak nezpochybnil, že v jiných částech mohla být výpověď spoluobviněného pravdivá (ostatně se v mnoha bodech shodovala i s jeho vlastní výpovědí), nicméně trval na tom, že tvrzení spoluobviněného o nátlaku činěném na jeho osobu jsou pouze snahou o snížení jeho viny a nejsou věrohodná. Proto je nelze brát jako bernou minci pro zjištění vědomosti dovolatele o vlastním protiprávním jednání. To pak platí o to více, že se jedná o jediný důkaz hovořící o tom, že dovolatel jednal úmyslně, který není v řetězci důkazů podpořen důkazy dalšími.

46. Na základě shora uvedených skutečností obviněný N. H. P. navrhl, aby dovolací soud ve smyslu 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 61 To 386/2022 (chybně uvedeno 2021), ve vztahu k jeho osobě v plném rozsahu zrušil, a to včetně vadného řízení předcházejícího, spočívajícího v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 16 T 138/2014, a ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a znovu rozhodl.

47. Obviněná Z. P. (v příslušné pasáži též jen „dovolatelka“) uplatnila důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Nejdříve stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, poukázala také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 661/2020, učiněné v jiné větvi kauzy nosorožčích rohů, v němž zdejší soud dovodil nepřímý úmysl tzv. bílých koní. Vyjádřila však přesvědčení, že její situace je skutkově odlišná. Soudy v této trestní věci ale tyto klíčové rozdíly mezi jednotlivými obviněnými lovci nereflektovaly, dokonce i skutková věta je u všech z nich prakticky shodná. Z tohoto důvodu soudy uznaly dovolatelku vinnou ze skutku, který nespáchala.

48. Dovolatelka vytkla, že skutková zjištění nemají podklad v provedeném dokazování. V této souvislosti předně namítla, že byla odsouzena za jiný skutek, než pro který byla obžalována. Skutková věta byla oproti podané obžalobě doplněna o zjištění mající prokazovat její nepřímý úmysl. Konkrétně se jedná o zjištění, že protihodnotou zájezdu do JAR měla být účast dovolatelky na tzv. pseudo-huntingu, při kterém byl pod patronací místních úřadů zastřelen nosorožec tuponosý jižní, přičemž se dovolatelka měla „na základě předem uzavřené a naplněné dohody s P.

M.“ trofeje v podobě nosorožcích rohů vzdát. Dále je do skutkové věty vtělena i poznámka o „uspořádání pseudo-loveckého zájezdu zdarma s předjednaným ponecháním loveckých trofejí“, z čehož je dovozováno naplnění subjektivní stránky. Rozsudek je tak v rozporu se zásadou totožnosti skutku vyjádřenou v § 220 tr. ř. Soud prvního stupně navíc doplnil skutkovou větu, aniž by ve vztahu k dovolatelce jakkoliv doplnil nebo alespoň zopakoval dokazování. Veškerá tato zjištění nalézací soud učinil v návaznosti na vydání shora označeného usnesení sp. zn. 7 Tdo 661/2020, v němž Nejvyšší soud při hodnocení naplnění subjektivní stánky obviněného D.

F. uvedl, že obviněný „jednal na základě předem uzavřené a také naplněné dohody s P. M., a tedy věděl, že cesta, pobyt a lov v JAR za účelem lovu nosorožce bude pro něj zdarma, pokud se vzdá lovecké trofeje a formou darování ji ponechá na místě volně k dispozici.“ První část citované pasáže byla doslovně přejata do skutkové věty druhého a následně i třetího rozsudku soudu prvního stupně.

49. Soudy obou stupňů tak vystavěly své závěry ohledně nepřímého úmyslu dovolatelky s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu na tom, že již při sjednávaní zájezdu do JAR byla srozuměna s tím, že se zúčastní lovu nosorožce, přičemž trofej, které se vzdá, bude protihodnotou ceny zájezdu. Z toho by potom muselo být podle soudu dovolatelce zřejmé, že se účastní nelegální činnosti. Oba soudy však zcela přehlédly, že tato nová a rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění nepřímého úmyslu dovolatelky jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, respektive z provedených důkazů vůbec nevyplývají. Odvolací soud sice k této námitce dovolatelky uvedl, že dané skutečnosti mají vyplývat z její vlastní výpovědi a také z výpovědí obviněných J. V. a R. J. S takovým závěrem ovšem ona ostře nesouhlasila. Z výpovědí obou spoluobviněných totiž nebylo možno dovozovat nic ve vztahu k její osobě, neboť ani jeden z nich se o ní vůbec nezmínil. Poté v podrobnostech probírala vybrané pasáže své výpovědi, ze které plyne, že dovolatelka se o možnosti lovu nosorožce dozvěděla až po příletu do JAR. Proto z její výpovědi nelze dovodit, že by vzdání se trofeje, jakožto protihodnota ceny zájezdu do JAR, bylo domluveno již při sjednávání zájezdu v tuzemsku. Ona sama s poukazem na svá konkrétní vyjádření poznamenala, že o této skutečnosti se dozvěděla až po návratu do České republiky. Mimo to dovolatelka dodala, že nabídka bezplatného zájezdu do JAR jí nepřipadala podezřelá, jelikož obviněnou P. M. dlouho znala, věděla o ní, že si chce otevřít cestovní kancelář, a proto ji bere na zájezd. Za této situace nelze hovořit o soudy zmiňované lhostejnosti, jako v případě obdobné nabídky od cizí osoby.

50. Dovolatelka rozporovala i další skutková zjištění. Z její výpovědi vyplývá, že si nebyla vědoma toho, že se účastní nelegálního obchodu s nosorožčími rohy. O možnosti zúčastnit se lovu nosorožce se dozvěděla až po příjezdu na farmu a celá akce byla pod záštitou uniformovaných komisařů dozorujících celý lov. Dovolatelka byla přesvědčena, že trofej zůstane na farmě v JAR. Z toho důvodu ji převoz trofeje na základě zfalšované plné moci do České republiky na její jméno překvapil. Až následně P. M. navrhla, aby nosorožčí rohy darovala, a tím tento problém vyřešila. Dovolatelka si tedy nebyla vědoma toho, že se účastní nelegálního lovu, a už vůbec nevěděla, že nosorožčí rohy mají být dovezeny na asijské trhy. Otázka, zda se dovolatelka dověděla o tom, že se může zúčastnit lovu nosorožce až na místě, je přitom z hlediska zavinění rozhodující. To proto, že dovolatelce nemuselo a ani nemohlo být nápadné, že se účastní něčeho nezákonného. Jednala tak v negativním skutkovém omylu, neboť neznala a ani znát nemohla okolnost, že nosorožčí rohy budou předmětem nelegálního obchodu do východní Asie. V takovém případě nelze dovodit ani její nepřímý úmysl, neboť nevěděla, že svým jednáním přispívá k nelegálnímu obchodu s nosorožčími rohy.

51. Dále dovolatelka namítla, že nebyly splněny ani předpoklady pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle § 299 odst. 3 tr. zákoníku spočívající ve spáchání činu v úmyslu získat pro sebe nebo jiného značný prospěch. S ohledem na toto zákonné znění dovolatelka vyzdvihla, že pro její naplnění je nezbytné zavinění ve formě úmyslu. Nicméně soudy se otázkou jejího úmyslu ve vztahu k výši prospěchu vůbec nezabývaly, přičemž takový úmysl ani nebyl prokázán. Důkazně nebylo podloženo, že by byla srozuměna s tím, jakou hodnotu mají nosorožčí rohy nebo bezplatný výlet. Ona sama opakovaně uváděla, že rohy nemají žádnou hodnotu a letenka do JAR stojí cca 20 000 Kč. Dovolatelka nebyla vedena úmyslem porušit nebo ohrozit zákonem chráněný zájem. Jejím jediným úmyslem bylo od samého počátku zúčastnit se výletu pořádaného její blízkou známou a následně se zbavit starostí spojených s tím, že se nosorožčí rohy ocitly náhle a bez jejího vědomí v České republice, na základě zfalšované plné moci. Její prostá a pravdivá obhajoba byla ze strany soudů přehlížena, aniž by byla vyvrácena s náležitým odůvodněním.

52. Dovolatelka brojila také proti naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 299 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, tj. že měla jednat ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Vyjádřila přesvědčení, že ani samotná existence takové skupiny nebyla v řízení prokázána. Podotkla, že z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že členy jakési organizované skupiny měli být obvinění J. D. a P. M. Podle ustálené judikatury přitom platí, že organizovaná skupina je sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob. Vzhledem k absenci třetího člena je zjevné, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení. Ze skutkové věty ani nevyplývá, že by dovolatelka měla být členem organizované skupiny, pouze to, že jednala jako pomocník. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani bod 95. rozsudku soudu prvního stupně, neboť ten je napsán nesrozumitelně a nelze z něho zjistit, kdo měl být členem jakési organizované skupiny. Nelze však přehlížet, že tento bod nemá oporu ve skutkové větě ani v provedeném dokazování. Kromě toho je k naplnění dané kvalifikované skutkové podstaty potřeba úmyslného zavinění. Tuto otázku však soudy ve vztahu k dovolatelce vůbec neřešily. Její naplnění nelze dovodit ani z části skutkové věty, podle níž si dovolatelka „byla vědoma toho, že se v roli pseudo-lovce dost možno účastní organizovaného nelegálního obchodu s nosorožčími rohy“. Ani takový popis však nesměřuje k závěru o vědomosti dovolatelky o existenci organizované skupiny. Nelze pominout ani to, že citovaná pasáž skutkové věty nemá oporu v provedeném dokazování, takže je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

53. S ohledem na výše uvedené obviněná Z. P. navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 16 T 138/2014, a rozhodl tak, že dovolatelku zprostí obžaloby, případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

54. Obviněný R. J. (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) zvolil rovněž dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Zopakoval i dosavadní průběh trestního řízení a připomněl, že jím napadaná rozhodnutí obou soudů jsou již třetími v pořadí. V této souvislosti zmínil, že trestní stíhání jeho i dalších obviněných bylo zahájeno dne 11. 7. 2013, přičemž trestní řízení bylo na základě podnětu České inspekce životního prostředí vedeno již ode dne 10. 9. 2012. Trestní řízení skončilo po více než 10 letech, dne 19. 12. 2022.

55. Dovolatel namítl nesprávné právní posouzení. Podle jeho názoru je nepochybné, že skutek nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu podle § 299 tr. zákoníku. Dovolatel zcela jistě nelovil „volně žijícího živočicha“ ani „chráněného živočicha“. Nadto pokud by vedle živočicha žijícího ve „volné přírodě“ byl chráněn i živočich chovaný v zajetí, tak v době, kdy se měl dovolatel údajně trestné činnosti dopustit, byl by „chráněným volně žijícím živočichem“ jen a pouze takový živočich, jehož druh byl podle ustanovení 299 odst. 2 tr. zákoníku ohrožen „kriticky“. Tedy nikoliv pouze ohrožen „silně“. Popis skutku, kterým se měl dopustit trestného činu, resp. skutkovou i právní větu ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, označil dovolatel za nesrozumitelné.

56. Dovolatel připomenul, že trestný čin podle § 299 tr. zákoníku je označen jako „Nedovolené nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami“. Poté se věnoval nosorožci tuponosému jižnímu. Jeho latinský název ceratotherium simum simum laikovi nic neřekne. Ten nebude rovněž schopen vyhledat v pro něho velmi nepřehledných a nesrozumitelných „jiných právních předpisech“ informace o stupni ochrany takového živočicha (a případných výjimek z ochrany, pokud existují). Trestní zákoník stanoví blanketní normou (odkazem na neurčité „právní předpisy“), kdo se dopustí zmíněného trestného činu. Ovšem pouze za současného splnění nejméně dvou podmínek, a to že v době činu musí být konkrétní jedinec předmětného živočicha (nikoliv celý živočišný druh): a) volně žijícím živočichem, b) jedincem ohroženého druhu živočicha chráněného na určité úrovni předpokládané § 299 tr. zákoníku. Dovolatel namítl, že žádný ze zainteresovaných orgánů činných v trestním řízení v projednávané věci neřešil otázku, „co se rozumí pojmem „volně žijící živočich“. Odkázal proto na § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, podle kterého jde o jedince živočišného druhu, jehož populace se udržují v přírodě samovolně, a to včetně jedince odchovaného v lidské péči vypuštěného v souladu s právními předpisy do přírody. Živočichem se rozumí všechna vývojová stadia daného jedince. Jedinec zdivočelé populace domestikovaného druhu se za volně žijícího živočicha nepovažuje. Naproti tomu se „chovem“ podle § 3 odst. 1 písm. v) téhož zákona rozumí jakékoliv držení živočicha v zajetí. Je tedy pojmově vyloučeno, aby jedinec živočicha držený na farmě byl považován pro účel trestního řízení za živočicha „volně žijícího“. Živočich, kterého dovolatel snad usmrtil, tak rozhodně nebyl volně žijícím živočichem a nebyla mu poskytována žádná právní ochrana. Totéž se týká i jeho oddělitelných částí, které v daném případě nelze označovat jako trofeje. Přitom objektem trestného činu podle § 299 tr. zákoníku je zájem na ochraně složek živé přírody před jejich svévolným a záměrným odnímáním z živé přírody.

57. Dovolatel rovněž vytkl, že orgány činné v trestním řízení neznaly a neznají situaci v JAR, nevěděly a nevědí, jaká je praxe související s chovem jedinců daného živočicha na farmách nebo obecně v zajetí, včetně nakládání s jejich částmi (masem, rohy, kůží apod.), neznaly a neznají právní předpisy upravující danou problematiku v JAR. Je známo, že farmáři věnující se chovu některých živočišných druhů v JAR vedli vleklé spory se státními úřady JAR (například právě o nakládání s rohy uhynulých nebo usmrcených nosorožců). Výsledek těchto sporů orgány činné v trestním řízení také neznají. O právní pomoc v JAR žádáno zřejmě nebylo. Soud prvého stupně sice nejprve vrátil věc státnímu zástupci k došetření, jeho rozhodnutí však odvolací soud zrušil. Výsledkem toho bylo prvotní zproštění většiny obviněných obžaloby, stejně jako další léta trvající trestní řízení, v jehož průběhu nebyly poměry na farmě, kde byl živočich usmrcen, jakkoliv zjišťovány.

58. Posléze dovolatel poukázal také na novelizaci § 299 odst. 2 tr. zákoníku, účinnou ode 1. 12. 2011, která se předtím vztahovala na jedince „silně nebo kriticky ohroženého druhu živočicha nebo rostliny nebo exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím“. Po novelizaci se právní úprava dotýkala „jedince kriticky ohroženého druhu živočicha nebo rostliny nebo exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím“. Již z uvedených skutečností je zřejmé, že nebyl dán důvod k tomu, aby byl dovolatel trestně stíhán pro trestný čin podle ustanovení § 299 odst. 2 tr. zákoníku.

59. Ve světle výše uvedených námitek dovolatel zdůraznil, že nebylo nijak prokázáno, že usmrcený nosorožec byl jedincem kriticky ohroženého druhu. Patnáct obhájců obviněných po celou dobu řízení před nalézacím soudem navrhlo provedení řady důkazů vyvracejících obvinění jejich mandantů, které ve své většině provedeny nebyly, a to bez přesvědčivého důvodu k tomu vyjádřeného soudem. Tato skutečnost zakládá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Nelze ani přehlédnout, že výsledky trestního řízení neodpovídají jeho délce. Faktem také je, že důkazní situace se od zahájení trestního stíhání nikterak podstatně nezměnila.

60. Dovolatel si neodpustil poznámku k posouzení charakteru „lovu“ na farmě a ceny „zájezdu“, jehož měl být účastníkem. Návštěvu farmy a „lov“ zde chovaného jedince Ceratotherium simum simum soudy ztotožňují s trofejním lovem stejného živočicha ve volné přírodě. Ve druhém případě jde o lov realizovaný účastí na „autentickém lovu ve volné přírodě“. Cena takového lovu je potom samozřejmě vysoká. Dovolatel navštívil farmu skromně: bez luxusu, turistickou třídou. Nikterak se neobohatil. Návštěvy na farmě se nezúčastnil ze „ziskuchtivosti“. Po uplynutí více než jedenácti let je přesvědčen o tom, že jeho rozhodnutí k přijetí pozvání od P. M. bylo naivní, nikoliv však „zločinné“.

61. Dovolatel se pozastavil i nad postupem odvolacího soudu, který se nechal zjevně inspirovat rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 661/2020, vyneseným ve věci samostatně stíhaného D. F. Dovolacím soudem vyřčené závěry pak soud druhého stupně aplikoval i na posuzovanou trestní věc. Dovolatel proto vyjádřil pochybnost, zda je takový postup v souladu s jeho právem na spravedlivý proces. Co se týče délky řízení v projednávaném případě žádné takové pochybnosti dovolatel neměl.

62. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný R. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek (chybně uvedeno usnesení) Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2022 ve věci pod sp. zn. 61 To 386/2022, současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí soudu odvolacího obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, ke které došlo zrušením, pozbyla podkladu (tedy rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 3. 2022 ve věci pod sp. zn. 16 T 138/2014) a sám rozhodl podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby.

63. Obviněný K. M. (v příslušné pasáži též jen „dovolatel“) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) i h) tr. ř. a současně namítl porušení svého práva na spravedlivý proces. Citoval hodnotící pasáž z rozsudku odvolacího soudu pod bodem 168., který se týkal souhrnně jednání všech pseoudo-lovců. S tímto obecným hodnocením však dovolatel nesouhlasil a označil je za nepřiléhavé. Zdůraznil přitom, že nebyl proveden jediný objektivní důkaz o jeho zavinění. Navíc soudy své závěry o naplnění subjektivní stránky u dovolatele nijak nekonkretizovaly. Pouze odvolací soud se ve vztahu k němu individuálně vyjádřil v bodě 223. svého rozsudku. Tuto pasáž dovolatel opět v celém rozsahu citoval, načež oponoval, že skutečnosti uváděné soudem druhého stupně se nezakládají na pravdě, a jsou tak ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.

64. Dovolatel proto zopakoval skutečnosti, které byly vůči němu prokázány. Koncem srpna 2011 přišla za ním a obviněným R. J. obviněná P. M. (dovolatelem označovaná jako „paní M.“), zda by se nechtěli zúčastnit pobytu v Jihoafrické republice na farmě s možností lovu. Ubezpečila je, že celá záležitost je zcela legální, že veškerá povolení na odlov jsou řádně zajištěna. Oba souhlasili. Veškeré záležitosti spojené s cestou a s pobytem vyřídila paní M. V září roku 2011 odletěli do JAR. Poté, co se ubytovali na farmě, bylo sděleno, že se zde nabízí možnost odlovu nosorožce s tím, že si mají mezi sebou určit pořadí, v jakém budou lovit, neboť u každého odlovu musela být zajištěna přítomnost správce.

Proto se muselo lovit jednotlivě. Paní M. sloužila jako tlumočnice. Ještě před lovem místní lovci vzali dovolatele na střelnici, na lov jej doprovázela paní M., lovci z farmy a uniformovaní strážci. Jejich přítomnost dovolatele vnitřně ujistila, že se nemůže jednat o žádnou protiprávní činnost. Uniformovaným strážcem mu bylo sděleno, že k odstřelu jsou určovány staré a nemocné kusy. Dovolateli pak bylo ukázáno, jakého nosorožce má zastřelit s tím, že odstřel konkrétního jednice schválil uniformovaný strážce.

Dovolatel vystřelil, pravděpodobně však netrefil, takže nosorožce zastřelil profesionální lovec. Další dny šli střílet R. J. a J.

V. Po ukončení odlovů byly všem předloženy nějaké dokumenty v anglickém jazyce. Byl u toho přítomen majitel farmy, někdo z lovců, nějaká jejich administrativní pracovnice a paní M., která tlumočila z angličtiny. Dovolateli bylo mimo jiné sděleno, aby podepsal doklad, že se trofejí vzdává ve prospěch místní farmy. Jelikož ale neumí anglicky, nemůže skutečnou povahu dokumentů potvrdit ani vyvrátit. Po podpisu dokumentů odcestovali zpět domů, a dovolatel tímto považoval celou záležitost za vyřízenou.