4 Tdo 1286/2017-48
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2017 dovolání
obviněného T. W., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze
dne 19. 4. 2017, sp. zn. 6 To 51/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu
ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 56/2016, a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 3 T
56/2016, byl obviněný T. W. (vedle spoluobviněných A. M. a B. V.) uznán vinným
zločinem kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea první a druhá, odst. 2 písm. a),
b) tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil
společně se spoluobviněnými A. M. a B. V. tím, že
ve Z., na níže uvedených místech v případě obviněného A. M. v období nejméně od
1. 1. 2014 do 1. 7. 2015, v případě obviněné B. V. a obviněného T. W. v období
nejméně od měsíce září 2014 do 1. 7. 2015, ve dvou pronajatých provozovnách:
- v privátu pod názvem W. na ul. S., stavba bez č.p. a č.ev. na stavební
parcele a
- v privátu pod názvem B., nebo též L. a od června 2015 také pod názvem
D. na ul. B.,
najali a zlákali k provozování prostituce zejména prostřednictvím inzerátů
uvedených na veřejně přístupné počítačové síti internet a v novinách Inzert
express, na základě osobních setkání, telefonických hovorů nebo sms zpráv pod
příslibem vysokého výdělku, ubytování, vyšší bezpečnosti a zajištění dalšího
servisu k provozování prostituce nejméně níže uvedené ženy – I. H., J. K., V.
K., R. K., P. H., B. J., L. B., R. S., M. B., L. P., J. M., a Z. B., kdy
prostřednictvím mimo jiné uvedených žen organizovali v těchto erotických
podnicích komerční poskytování sexuálních služeb, při němž byla stanovena
pravidla této činnosti a dělení zisku převážně v poměru 50:50, kdy žena
poskytující erotické služby celou částku od zákazníka za poskytnutou sexuální
službu odevzdala na baru, v době denního režimu mimo jiné obviněné V. a v době
nočního režimu mimo jiné obviněnému W., a tito poté ženě vyplatili finanční
hotovost v rozmezí 40% nebo 50% z každé vydělané částky, přičemž obvinění z
vyplaceného podílu v některých případech ženám strhávali tzv. pokuty, které
ústně stanovili např. za pozdní příchod na privát, přičemž tyto pokuty nebyly
taxativně stanoveny, kdy v erotickém podniku W. byl zaveden non-stop režim, v
době od 09:00 hod. do 20:00 hod. se podnik prezentoval jako denní privát a
vycházel ze stanovené hodinové sazby 1.200 Kč a půlhodinové sazby 800 Kč, a v
době od 20:00 hod. do 09:00 hod. se prezentoval jako noční klub za hodinovou
sazbu 2.300 Kč a půlhodinovou sazbu 1.800 Kč, v erotickém podniku B., který byl
v provozu každý den od 21:00 hod. do 06:00 hod. a od června 2015 rovněž v době
od 11:00 hod. do 20:00 hod., byla stanovena shodná hodinová sazba jako na
denním a nočním režimu v erotickém podniku W., a dále sexuální služby nabízeli
formou eskort služby k zákazníkům, které byly poskytovány v nočním režimu za
částku 2.500 Kč za hodinu, plus výdaje za taxi služby, kdy tímto obvinění A.
M., T. W. a B. V. společně získali z výše popsané trestné činnosti za období od
1. 9. 2014 do 30. 6. 2015 prospěch nejméně ve výši 674.184 Kč,
přičemž obvinění měli mezi sebou během páchání trestné činnosti rozděleny
úkoly, svou činnost plánovali a koordinovali během osobních porad či
telefonických hovorů za účelem zajištění řádného a bezproblémového chodu obou
erotických podniků a dosažení maximálního zisku, a to tak, že obviněný A. M.
byl hlavní organizátor a koordinátor obou erotických podniků, kdy vystupoval a
prezentoval se jako majitel těchto podniků, financoval rekonstrukci obou
podniků, podílel se na náboru prostitutek a barmanů, zajišťoval inzerci na
internetu, za tímto účelem prostitutky i fotil a veškeré dění v podnicích
konzultoval s obviněnými V. i W., do privátů docházel na pravidelné kontroly a
informoval se, jak podniky prosperují; obviněná B. V. dozorovala celkový provoz
v erotickém privátu W., zajišťovala nábor prostitutek tím, že podávala na
internetu inzeráty odkazující na tento privát a ženám hledající zaměstnání
nabízela výhodnou a dobře placenou práci i s ubytováním, v obou podnicích
zajišťovala materiální zabezpečení v podobě praní ložního prádla, ručníků,
nákup alkoholu na bary, kondomů a hygienických potřeb, zajišťovala rovněž
úklid, komunikovala s taxikáři, kteří vozili klienty do privátu, tyto rovněž
vyplácela, evidovala docházku prostitutek a v erotickém podniku W. v
nepřítomnosti barmana tohoto zastupovala; obviněný T. W. v obou erotických
podnicích fungoval jako provozní, popř. jako barman, a to zejména během nočního
provozu, měl na starosti peníze od zákazníků, vyplácení prostitutek, inkasování
tržeb na baru, vyplácení taxikářů, podílel se na náboru prostitutek a barmanů,
rozhodoval o udílení pokut prostitutkám a prostitutky vozil k zákazníkům.
Za to byl obviněný T. W. odsouzen podle § 189 odst. 2 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání tří let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému
současně uložen trest propadnutí věci, a to flash disku zn. Gogen, žluté barvy.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 3
T 56/2016, podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Zlíně
odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze
dne 19. 4. 2017, sp. zn. 6 To 51/2017. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2
tr. řádu napadený rozsudek ve vztahu k obviněnému T. W. zrušil ve výroku o
trestu a za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3, 4 tr. řádu nově uložil
T. W. podle § 189 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou a půl
roku. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 67 odst. 1 tr.
zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen peněžitý
trest ve výměře sto denních sazeb po 250 Kč, tj. celkem 25.000 Kč. Podle § 69
odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř
měsíců pro případ, že obviněný peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykoná.
Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest
propadnutí věci, a to flash disku zn. Gogen, žluté barvy.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 19. 4.
2017, sp. zn. 6 To 51/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce
dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že odvolací soud
nesprávně posoudil skutečnost, zda je uložený peněžitý trest dobytný s ohledem
na jeho majetkové poměry ve smyslu § 68 odst. 6 tr. zákoníku. Obviněný
zdůraznil, že je od 14. 9. 2012 veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a ve
výběru zaměstnání je omezen nepříznivým zdravotním stavem, pro který nemůže
vykonávat povolání, v němž byl vyučen (mechanik-opravář se zaměřením na
motorová vozidla). Dále podotkl, že žije s manželkou J. W. a synem a dcerou ve
společné domácnosti, přičemž vyčíslil náklady na bydlení a zdůraznil, že pobírá
příspěvek na bydlení ve výši 7.120 Kč. V období od 14. 9. 2012 do 13. 2. 2013
mu byla poskytnuta podpora v nezaměstnanosti, nevlastní žádný nemovitý ani
hodnotnější movitý majetek či motorové vozidlo. Dále je povinen hradit výživné
na nezletilou dceru XXXXX *) ve výši 1.400 Kč měsíčně. Vyjmenoval rovněž
exekuční řízení, která jsou proti němu a jeho manželce vedena a poukázal na to,
že jeho manželka je nyní na rodičovské dovolené. Domnívá se proto, že on a jeho
rodina by neměli možnost se uživit a hradit své závazky bez výše
specifikovaných sociálních dávek. Obviněný je přesvědčen, že rozhodující soud
jeho majetkové poměry v rámci hodnocení dobytnosti peněžitého trestu
nezhodnotil, neboť takový trest je ve světle jeho majetkových poměrů trestem
zcela zjevně nepřiměřeným, který není schopen plnit. Nesouhlas vyjádřil také s
tím, jakým způsobem byla stanovena výše jeho majetkového prospěchu z trestné
činnosti. V této souvislosti zdůraznil, že pokud bylo přihlédnuto k penězům na
účtu, který byl veden u Fio banky, pak tento byl veden na jméno jeho matky a on
měl k tomuto účtu pouze dispoziční oprávnění, takže peníze na předmětný účet
mohla vložit také jeho matka.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku
navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal
Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého
zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Nejprve stručně shrnula
dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že prostřednictvím obviněným
deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není
možné napadat výrok o trestu, resp. je možné napadat výrok o trestu pouze v
užším rozsahu, pokud se nesprávné hmotněprávní posouzení týká nesprávnosti při
ukládání zvláštních druhů trestu, a to trestu souhrnného, úhrnného a společného
za pokračující trestnou činnost. Pro dovolání obviněného však byl podle jejího
názoru určující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je
v soustavě dovolacích důvodů speciálním dovolacím důvodem, prostřednictvím nějž
je možné zpochybnit správnost výroku o trestu. Podotkla, že obviněným namítaná
nedobytnost trestu obecně zakládá zákonnou překážku pro uložení peněžitého
trestu, avšak má za to, že odvolací soud postupoval důsledně podle § 68 odst.
3, 4 a 6 tr. zákoníku, pokud obviněnému uložil peněžitý trest celkem ve výši
25.000 Kč, neboť v řízení nevznikly pochybnosti a naopak bylo jednoznačně
prokázáno,
že obviněný získal trestným činem majetkový prospěch, a to ve výši minimálně
200.000 Kč, že disponuje peněžními prostředky a že možnosti jeho zaměstnání
jsou poměrně široké, ale jeho přístup k hledání zaměstnání i prostřednictvím
úřadu práce je laxní.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství z výše uvedených
důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. řádu odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst.
1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f
odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán
k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou
argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem –
advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Podstatou dovolání obviněného je jeho tvrzení, že odvolací soud nesprávně
posoudil skutečnost, zda je uložený peněžitý trest dobytným s ohledem na jeho
majetkové poměry ve smyslu § 68 odst. 6 tr. zákoníku.
Předně je nutno zdůraznit, že prostřednictvím v dovolání uplatněného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze napadat výrok o trestu.
Proti výroku o trestu lze totiž zásadně podat dovolání jen z důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se
rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených
v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj.
pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo
možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky.
Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho
ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v
příslušném zákonném ustanovení, pokud je v zákoně určena, a to včetně
nesprávného použití ustanovení § 58 tr. zákoníku upravujícího mimořádné
snížení trestu odnětí svobody.
Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře
trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku
nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o
trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže
být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených
dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení
ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení
soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za
pokračování v trestném činu. O žádný z těchto případů se ale v posuzované věci
nejedná, proto ani v tomto ohledu nelze obviněnému přisvědčit.
I když námitku obviněného, že mu byl uložen peněžitý trest, aniž k tomu byly
splněny zákonné podmínky, neboť se jedná o trest nedobytný, nelze podřadit pod
v dovolání uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tak
z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu se jedná o
námitku právně relevantní (byť obviněný na tento dovolací důvod v dovolání
přímo neodkazuje).
Podle ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku soud peněžitý trest neuloží, je-li
zřejmé, že by byl nedobytný. Dobytnost peněžitého trestu je tedy takovou
podmínkou, s níž zákon uložení peněžitého trestu přímo spojuje, resp. jen v
případě jejího splnění může dojít k uložení peněžitého trestu, protože
nedobytnost peněžitého trestu vytváří překážku jeho uložení. Výhradu, že nebyla
naplněna, je proto možné považovat za námitku proti druhu trestu, který zákon
nepřipouští (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo
1466/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo
1411/2010). Nejvyšší soud proto zkoumal, zda v této části je dovolání
obviněného opodstatněné.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že pro ukládání peněžitého trestu platí
podmínky vymezené v ustanovení § 67 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož soud může
uložit peněžitý trest, jestliže pachatel pro sebe nebo jiného úmyslným trestným
činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch a bez této okolnosti jen
v případě vymezeném v odstavci 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Ustanovení § 68 tr.
zákoníku stanoví způsob ukládání a výměru peněžitého trestu v zásadě tak, že
podle § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku se peněžitý trest ukládá v denních
sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb, denní sazba činí
nejméně 100 Kč a nejvíce 50.000 Kč. Počet denních sazeb soud určí s
přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Výši jedné denní
sazby stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom
vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně
za jeden den. Příjmy pachatele mohou být též stanoveny odhadem soudu (§ 68
odst. 4 tr. zákoníku).
Ve shora citovaném ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku je stanovena negativní
podmínka představující překážku pro uložení peněžitého trestu spočívající v
jeho nedobytnosti, jenž musí být podložena důkazy ve věci provedenými. Závěr o
dobytnosti peněžitého trestu se musí opírat o zjištění osobních a majetkových
poměrů pachatele, jež slouží k určení výše jedné denní sazby peněžitého trestu,
je rovněž předpokladem pro určení dobytnosti či nedobytnosti peněžitého trestu
a nutnou podmínkou i pro řešení otázky, zda jsou vůbec důvody pro jeho uložení.
Při zkoumání této podmínky uložení peněžitého trestu je nutné zjišťovat i
závazky pachatele, především rozsah jeho zákonné vyživovací povinnosti a rozsah
povinnosti k náhradě škody, které mají zásadně přednost před zaplacením
peněžitého trestu. Přitom je třeba zvážit nejen druh a hodnotu majetku
pachatele, nýbrž i výši jeho odměny za práci, podnikatelské odměny, příjmy z
kapitálového majetku, ze sociálních dávek a jiné příjmy, jakož i množství, druh
a hodnotu závazků pachatele. Nedobytný bude trest tehdy, jestliže je s ohledem
na osobní a majetkové poměry pachatele zjevné, že pachatel nemůže vykonat
peněžitý trest, a to ani zaplacením ve splátkách podle § 68 odst. 5 tr.
zákoníku. Pro neuložení tohoto trestu pro jeho nedobytnost nestačí jen určitá
pravděpodobnost o tom, že by tento trest obviněný nemohl zaplatit ani neochota
obviněného tak učinit, ale musí objektivně z provedeného dokazování tato
nedobytnost vyplynout (srov. např. rozhodnutí č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr.,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1338/2012).
Nejvyšší soud v posuzované věci zjistil, že soud druhého stupně při svém
rozhodování dostál všem výše rozvedeným zákonem předepsaným požadavkům. Na
základě učiněných skutkových zjištění bylo v průběhu řízení bez pochybností
prokázáno, že obviněný získal spáchaným trestným činem majetkový prospěch ve
výši minimálně 200.000 Kč, tj. že trestnou činnost páchal z majetkových
pohnutek. Rovněž v řízení bylo zjištěno, že obviněný je bez práce, zadlužený a
že má vyživovací povinnosti. Stejně tak však bylo zjištěno, že disponuje
peněžními prostředky, neboť si zažádal o spotřebitelský úvěr a v žádosti uvedl
použitelný příjem ve výši 15.600 Kč. Z toho zcela logicky vyplývá, aniž by
Nejvyšší soud spekuloval, že se jedná o finanční prostředky z trestné činnosti,
které obviněný nikde nevykázal jako příjem. Přístup obviněného k hledání
zaměstnání byl ze strany odvolacího soudu správně a důvodně vyhodnocen jako
velmi laxní, neboť na některé nabídky práce vůbec nereagoval, někdy se dostavil
pouze formálně, aby získal příslušné potvrzení, ale o práci fakticky neprojevil
zájem. Přitom možnosti nejen získat zaměstnání, ale být opravdu zaměstnán je
třeba hodnotit jako poměrně široké (dříve pracoval jako provozní, barman,
hospodařil s finančními prostředky, apod.).
Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný získal trestnou činností majetkový
prospěch, a byť tvrdí, že je nemajetný, peněžními prostředky disponuje.
Odvolací soud měl podle Nejvyššího soudu dostatek podkladů pro oprávněný závěr,
že obviněný má prostředky k tomu, aby uvedený peněžitý trest zaplatil, čímž
vyloučil, že by tento trest byl nedobytný. Nebyla tudíž zjištěna žádná okolnost
překážející či vylučující uložení peněžitého trestu, navíc spíše symbolického,
se zdůrazněním výchovného aspektu tohoto trestu, který byl uložen vedle
podmíněně odloženého trestu odnětí svobody.
Odvolací soud nepochybil, naopak postupoval důsledně v intencích ustanovení §
68 odst. 3, 4, a 6 tr. zákoníku, pokud obviněnému uložil peněžitý trest ve
výměře 100 denních sazeb po 250 Kč, tedy celkem ve výši 25.000 Kč, a tento
postup je plně v souladu se zákonem.
Obviněnému pak nelze přisvědčit v názoru, že uložený peněžitý trest z
logiky věci nekoresponduje s rozhodnutím Okresního soudu ve Zlíně o přiznání
nároku na obhajobu za sníženou odměnu. Naopak v tomto rozhodnutí byla mimo jiné
zohledněna i skutečnost, že obviněný splácí již uložený peněžitý trest, proto
spolu daná rozhodnutí plně korespondují a vzájemně se nevylučují, jak dovozuje
obviněný.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedené argumentaci konstatuje, že napadené
rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho
důvodu dovolání obviněného T. W. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §
265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 31. 10. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.