3 Tdo 12/2022

3 Tdo 12/2022-27690

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2022 o

dovoláních, které podali obviněný B. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a

obviněný J. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v

Olomouci ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 5 To 96/2020, jako soudu odvolacího v

trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 16/2014, t a k t

o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných B. R. a J.

V. odmítá.

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2020, č. j. 40 T 16/2014-27230,

byli obvinění B. R. a J. V. pod body I.1. a I.2. uznáni vinnými zvlášť závažným

zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve znění do 30.

9. 2020, spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to na

podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že I.1. společně po vzájemné

dohodě poté, co iniciovali založení obchodní společnosti G. P. & C., se sídlem

XY, IČ XY, s cílem tuto plně ovládat a řídit, a poté, co formálně dosadili do

funkce jediného jednatele a společníka této společnosti, jako tzv. bílého koně

M. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, v období nejméně od měsíce června 2010 do

měsíce září 2011 jménem této společnosti buď sami, nebo podle jejich instrukcí

najatí obchodní zástupci uzavírali se zájemci o půjčku, úvěr či jiný finanční

produkt Smlouvu o finančním produktu, přičemž od počátku svého jednání neměli

obžalovaní v úmyslu zájemcům jakoukoliv půjčku, úvěr či jiný finanční produkt

zajistit, nevyvinuli v tomto směru žádnou relevantní činnost, žádnou půjčku,

úvěr či jiný finanční produkt ani nezajistili, jednotliví zájemci byli

ujišťováni, že půjčka či úvěr již byly nebo budou schváleny, a to především

formou SMS zpráv, vždy z toho důvodu, aby po uzavření smlouvy od zájemců

inkasovali tzv. vratné zálohy, jejichž výše se odvíjela podle výše požadovaného

úvěru nebo půjčky v úmyslu takto získané finanční prostředky zájemcům nevrátit,

ponechat si je pro svoji potřebu, k čemuž došlo v případech jednotlivě

vyjmenovaných v bodě I.1. výroku o vině¸ čímž způsobili celkovou škodu ve výši

4.453.190 Kč,

I.2. společně po vzájemné dohodě poté, co iniciovali založení obchodní

společnosti W. G. se sídlem XY, IČ XY s cílem tuto plně ovládat a řídit, a

poté, co formálně dosadili do funkce jediného společníka a jednatele této

společnosti jako tzv. „bílého koně“ M. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, v

období od září 2011 do dubna 2012 jménem této společnosti buď sami, nebo podle

jejich instrukcí najatí obchodní zástupci uzavírali se zájemci o půjčku, úvěr

či jiný finanční produkt Smlouvu podle § 642 a násl. Obchodního zákoníku,

přičemž od počátku svého jednání, popsaného výše, neměli obžalovaní v úmyslu

zájemcům jakoukoliv půjčku, úvěr či jiný finanční produkt zajistit, nevyvinuli

v tomto směru žádnou relevantní činnost, žádnou půjčku, úvěr či jiný finanční

produkt ani nezajistili, jednotliví zájemci přitom byli ujišťováni, že půjčka

či úvěr již byly, či budou schváleny, a to prostřednictvím SMS zpráv vždy z

toho důvodu, aby po uzavření smlouvy od zájemců inkasovali tzv. vratné zálohy,

jejichž výše se odvíjela podle výše požadovaného úvěru nebo půjčky, a to v

úmyslu takto získané finanční prostředky zájemcům nevrátit, ponechat si je pro

vlastní potřebu, k čemuž došlo v případech jednotlivě vyjmenovaných v bodě I.2.

výroku o vině, čímž způsobili celkovou škodu ve výši 3.739.000 Kč,

celkově tak v bodech I/1. a I/2. v období od června 2010 do dubna 2012

způsobili celkovou škodu ve výši 8.192.190 Kč.

Za to byl obviněný B. R. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku ve znění

účinném do 30. 9. 2020 k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož

výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s

ostrahou.

Obviněný J. V. byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí

svobody v trvání 5,5 (pěti a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2

písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl oběma obviněným uložen

peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činila 1.000

Kč, tedy k celkovému peněžitému trestu ve výměře 100.000 Kč.

Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020 byl pro případ,

že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanoven náhradní trest

odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl oběma obviněným rovněž uložen trest

zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech

obchodních společnosti a družstev a ve výkonu prokury na dobu 10 (deseti) let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným B. R. a J. V. uložena povinnost

zaplatit poškozené M. J., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 12.600 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. J., nar. XY, bytem XY, se zbytkem

svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné právnické osoby L. C., IČO

XY, a to za jednání popsané pod bodem II. výroku o vině.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2020, č. j. 40 T

16/2014-27230, podali obvinění B. R., J. V. a spoluobviněná právnická osoba L.

C., samostatná odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.

O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 6.

2021, sp. zn. 5 To 96/2020, a to tak, že pod bodem I. z podnětu podaných

odvolání obviněných B. R. a J. V. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr.

ř. napadený rozsudek ve vztahu k těmto obviněným zrušil a pod bodem II. podle §

259 odst. 3 tr. ř. na podkladě totožného skutkového stavu nově rozhodl tak, že

obviněné za jednání popsané pod body 1) a 2) uznal vinnými zločinem podvodu

podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020,

spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

Za jednání podrobně popsané pod body 1) a 2) výroku o vině odsoudil obviněného

B. R. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří)

let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 84 odst. 1 tr.

zákoníku podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu, a podle § 85 odst.

1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 5 (pěti) let. Podle § 85

odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému současně uložena povinnost, aby ve

zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil a možností nahradil

jednotlivým poškozeným způsobenou majetkovou škodu.

Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil

obviněnému peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba

činila 1.000 Kč, tedy celkem ve výměře 100.000 Kč.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti

spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního

orgánu nebo prokuristy v obchodních společnosti a družstev na dobu 5 (pěti) let.

Obviněný J. V. byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí

svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a)

tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému

uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činila

1.000 Kč, tedy v celkové výměře 100.000 Kč.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu

činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena

statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnosti a družstev na dobu

6 (šesti) let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným B. R. a J. V. uložena povinnost

společně a nerozdílně zaplatit poškozené M. J., majetkovou škodu ve výši 12.600

Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. J. odkázána se zbytkem svého

nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Pod bodem III. bylo odvolání spoluobviněné společnosti L. C. , podle § 256 tr.

ř. jako nedůvodné zamítnuto.

II.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2021, sp. zn.

5 To 96/2020, podali obvinění B. R. a J. V. prostřednictvím svých obhájců

samostatná dovolání.

Obviněný B. R. uplatnil v rámci podaného dovolání (č. l. 1882-1891) dovolací

důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12.

2021), neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávním

právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a byl

mu uložen peněžitý trest, který je nezákonný.

V podaném dovolání namítl, že rozsudek odvolacího soudu i řízení jemu

předcházející trpí podstatnými vadami, kdy došlo zejména k porušení zásady in

dubio pro reo, principu nezávislého soudního rozhodování a principu právní

jistoty. Soud prvního stupně za prakticky totožné důkazní situace nejprve

dospěl ke zprošťujícímu verdiktu, kdy po zrušení svého rozhodnutí podstatnou

část důkazů opakoval a následně rozhodl novým rozsudkem, ve kterém konstatoval

vinu dovolatele i spoluobviněného J. V. Obsahově totožnou výpověď svědkyně M.

P. H. hodnotil nalézací soud zcela odlišně oproti svému předcházejícímu

rozsudku, a to přestože je možné ji interpretovat naopak jako méně usvědčující

nežli její výpověď v předcházejícím řízení. Zatímco v předcházejícím řízení

vyhodnotil soud její výpověď jako nedostatečně podrobnou a nekonkrétní, tak v

případě opakovaného výslechu, kdy explicitně vyloučila, že by dovolatel byl

přítomen klíčových jednání či činností společnosti W. G., (dále jen „společnost

W.“) či G. P. & C., (dále jen „společnost G.“), ji považoval za usvědčující

důkaz, aniž by změnu svého názoru jakkoli odůvodnil. Obdobně pak nalézací soud

postupoval u řady dalších důkazů, kdy dokonce neprovedl důkazy, jejichž

provedení mu bylo uloženo závazným pokynem odvolacího soudu. Odůvodnění tohoto

názorového obratu nevyplývá z žádné části odůvodnění napadených rozhodnutí.

Takový postup je však podle dovolatele nepřípustný, a to s ohledem na usnesení

Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 296/01 a Nejvyššího soudu

ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3219/2018, která, ač vydána v civilních

věcech, jsou podle jeho názoru na projednávanou věc plně aplikovatelná.

Dále obviněný namítl, že odvolací soud ve svém předcházejícím rozhodnutí ze dne

31. 7. 2018, č. j. 5 To 25/2018-26634 (Pozn. v dovolání nesprávně uvedeno 31.

7. 2021) flagrantně překročil své kompetence ingerencí do rozhodnutí soudu

prvního stupně, když mu vyčítal způsob hodnocení důkazů. Podle jeho názoru

nalézací soud neodolal poptávce odvolacího soudu po odsuzujícím rozhodnutí a

vyhověl odvolacímu soudu. V tomto kontextu dovolatel zdůraznil, že odvolací

soud při svém předcházejícím rozhodnutí nepostupoval správně, kdy sám neprovedl

další dokazování ani dokazování nezopakoval, a přesto důkazy provedené

nalézacím soudem hodnotil a dával mu závazné pokyny. Takový zásah však

odvolacímu soudu nepřísluší. Měl-li odvolací soud při svém předcházejícím

rozhodování pochyby o závěrech vyvozených z provedeného dokazování, měl dotčené

důkazy sám zopakovat. Neučinil-li tak, porušil zásadu bezprostřednosti, kdy

nalézací soud pod tíhou stanoviska soudu odvolacího, který však k takovému

postupu nebyl kompetentní, své hodnocení důkazů bez odůvodnění změnil, když

jediným důvodem byl zřejmě právě zásah odvolacího soudu.

Dále napadenému rozsudku odvolacího soudu a i rozsudku nalézacího soudu

vytknul, že soudy podstatnou měrou rezignovaly na zjištění klíčových skutkových

okolností, když část důkazů odmítly provést, přestože se jednalo o důkazy pro

posouzení věci zcela stěžejní, a to s logicky rozporným odůvodněním a navzdory

tomu, že k provedení některých těchto důkazů odvolací soud závazně vyzýval ve

svém předcházejícím zrušujícím rozhodnutí. Jednalo se především o důkazy

směřující k objektivizaci trestné činnosti a stanovení okruhu poškozených. V

tomto ohledu konkrétně poukazoval na neprovedené výslechy jednatelů společností

D., V. A., N., S., a P. F., když ve vztahu ke všem těmto společnostem

existovaly poznatky, že by se mohlo jednat o investory společnosti G. Přestože

nalézací soud se s pokynem odvolacího soudu nijak nevypořádal a nastíněné

důkazy neprovedl, tak odvolací soud překvapivě tuto vadu sám neodstranil, když

pouze konstatoval, že tyto společnost neměly oprávnění půjčovat peníze ani

dostatečný kapitál k uspokojení všech klientů společnosti G. Vzhledem k tomu,

že odvolací soud nenapravil důkazní pochybení nalézacího soudu, přestože z

dokazování vyplývalo, že se společnosti W. i G. pokoušely s investory jednat,

není vyloučeno a nelze bez pochyb uzavřít, že ke spolupráci došlo a některým

klientům byly půjčky skutečně zprostředkovány. Pokud by měli investoři dostatek

prostředků k uspokojení byť části klientů společností G. a W., tak by tito

klienti nemohli být považováni za poškozené a museli by být z podané žaloby

vypuštěni. Dovolatel dále namítl, že vzorek šesti poškozených ze společnosti G.

a šesti ze společnosti W. nebyl dostatečný pro vytěžení relevantní části

poškozených, ani k objasnění otázky, zda byla některým klientům půjčka

poskytnuta a případně v jakém rozsahu. K objektivnímu závěru by bylo potřebné

vyslechnout podstatnou část poškozených nebo osob zastupující společnosti W. a

G. Bez takového dokazování nebylo a není možné učinit nade všechnu pochybnost

závěr, že každá konkrétní osoba v seznamu poškozených, zahrnuta ve výroku o

vině, byla skutečně podvedena. Nebylo vůbec zkoumáno, z jakého důvodu nebyly

poškozeným poskytnuty peněžité prostředky, kdy primárním důvodem bylo porušení

smluvních podmínek ze strany údajných poškozených. Za situace, kdy měly být

poškozeny stovky až nízké tisíce klientů, je nutné považovat vzorek zvolený

nalézacím soudem jako naprosto nedostatečný a zobecnění z něj zjištěných závěrů

jako zjevně logicky chybné. Soudy v projednávané věci tak podle dovolatele

postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a presumpcí neviny, kdy

upřednostnily svojí vůli na potrestání domnělého pachatele stůj co stůj na úkor

řádného objasnění všech pro věc podstatných skutkových okolností.

Obviněný má rovněž za to, že provedeným dokazováním nebylo nade všechnu

pochybnost prokázáno naplnění objektivní stránky trestného činu, a to zejména

ve znaku uvedení poškozených v omyl. Smlouvy uzavřené s poškozenými nic

nezastíraly ani netajily a popisovaly povinnosti obou smluvních stran, o čemž

svědčí i fakt, že podstatná část klientů potvrdila, že smlouvy po jejich

přečtení odmítli podepsat, neboť o zprostředkování neměli zájem. Osoby

podepisující tyto smlouvy tak nemohly jednat v omylu. Jak je namítáno výše,

nebylo na dostatečném vzorku poškozených prokázáno, že jim nebylo poskytnuto

smluvené plnění, ani to, jak skutečně kontraktaci vnímali. Za takové situace

jsou závěry soudu ve vztahu k naplnění tohoto znaku skutkové podstaty

neprokazatelné a spekulativní.

Rovněž není podle obviněného možné dospět k závěru o naplnění

subjektivní stránky trestného činu, neboť vinou nedostatečně provedeného

dokazování ze smluv ani z jednání samotných obviněných nevyplývá, že by plnění

nemělo být poskytnuto. Dovolatel ani u jedné ze společností neměl jak

rozhodovací pravomoc, tak informace o jejím vnitřním fungování. Obviněný uvedl,

že vykonával pro dané společnosti pouze činnosti, které nebudily zdání, že by

společnosti byly podvodného charakteru. Opačný závěr je čistě spekulativní bez

podkladu v provedeném dokazování.

Obviněný v podaném odvolání také brojil proti uloženému peněžitému trestu,

který označil za nezákonný s tím, že se jedná o nedobytný peněžitý trest ve

smyslu § 68 odst. 6 tr. zákoníku. Z výsledku provedeného dokazování jasně

vyplývá, že je osobou zcela nemajetnou, je na něj vedena řada exekucí, a to

včetně přednostní exekuce na výživné pro nezletilého syna, kdy ani maximální

srážka z jeho mzdy nepokrývala výživné stanovené soudem, natož ostatní exekuce.

Samotnému dovolateli pak zůstalo pouze nezabavitelné minimum. Aplikace

peněžitého trestu na jeho osobu se tak zjevně vymyká jeho smyslu a účelu. Nadto

je evidován na úřadu práce v seznamu uchazečů o zaměstnání, neboť přišel o své

zaměstnání.

S ohledem na ukládaný peněžitý trest a jeho pravděpodobnou přeměnu na trest

odnětí svobody dovolatel požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §

265o tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, a to přinejmenším ve vztahu k uloženému

peněžitému trestu, neboť je dána vysoká pravděpodobnost, že přinejmenším v této

části bude rozhodnutí zrušeno.

Na základě výše uvedených námitek proto obviněný B. R. navrhl, aby Nejvyšší

soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v

Olomouci ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 5 To 96/2020, a jemu předcházející

rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2020, č. j. 40 T 16/2014-27230, a

podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Brně k novému

projednání a rozhodnutí.

Obviněný J. V. v podaném mimořádném opravném prostředku (č. l. 1882-1891)

uplatnil dovolací důvody podle § 265 odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (ve znění

účinném do 31. 12. 2021), neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení skutku a dále na jeho nesprávném hmotně právním posouzení,

kdy mu zároveň byl uložen takový druh trestu, která zákon nepřipouští.

Obviněný v podaném dovolání namítl, že spis ani provedené důkazy nenabízejí

takové důkazy, z nichž by bylo možné bezpečně učinit závěr o trestnosti jeho

jednání. Soud neprokázal naplnění zákonné specifikace objektu, objektivní

stránky, subjektu a subjektivní stránky trestného činu. Obviněný pak v podstatě

shodně jako spoluobviněný B. R. argumentuje tím, že nebylo prokázáno, že by

jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku byla naplněna kvalifikovaná

podstata jednání, kterou lze označit za podvod. Shodně jako druhý dovolatel

kritizoval nízký počet vyslechnutých poškozených a zobecnění závěrů malé

vyslechnuté skupiny na veškeré klienty předmětných společností a jejich

označení za poškozené, kdy z takto malého vzorku nelze podle obviněného dovodit

závěry vedoucí k jeho odsouzení, a to ani co do okruhu poškozených ani co do

výše údajné škody. Má za to, že je nutné se ve vztahu ke každému poškozenému

individuálně vypořádat s otázkou, zda byl uveden v omyl, zda se jedná o osobu

poškozenou a zda jí byla způsobena škoda, případně v jaké výši. Samotnou

skutečnost, že ve smlouvě byla možnost si ponechat uhrazenou zálohu, aby byly

pokryty náklady společnosti spojené s vyvinutým úsilím, bez toho aniž by byl

úvěr skutečně uzavřen, nelze klást k tíži dovolatele, neboť se jednalo o

zákonné ustanovení respektující tehdejší znění obchodního zákoníku. Skutečnost,

že někteří klienti odmítli podepsat, svědčí o tom, že se jednalo o smlouvy

srozumitelné a tedy neschopné uvést kohokoliv v omyl. Za zcela zásadní

skutečnost pak obviněný označuje to, že žádný z poškozených nepodal

občanskoprávní žalobu, kterou by se dožadoval vrácení uhrazené kauce z důvodu

nenaplnění podmínek zprostředkovatelské smlouvy.

Stejně jako spoluobviněný B. R. pak na podkladě téže argumentace rovněž

kritizuje závěry nalézacího soudu učiněné po kasaci jeho předcházejícího

rozhodnutí odvolacím soudem, tedy, že nalézací soud na podkladě nezměněné

důkazní situace rozhodl bez náležitého odůvodnění zcela opačně oproti hodnocení

důkazů i celkovému právnímu posouzení věci při předcházejícím rozhodnutí ve

věci. Obviněný poukazuje zejména na odlišné hodnocení výpovědi svědkyně M. P.

H. Rozhodnutí odvolacího soudu proto bylo nepřezkoumatelné, nepředvídatelné,

příčící se principu právní jistoty.

Dále zdůraznil, že nikdy nejednal jako jednatel, šéf či vlastník společností W.

či G. a nemohl tak společnost ani sebe na úkor jiných obohatit. Pokud

společnosti selhaly ve schopnosti sjednat poskytnutí úvěru, pak se jednalo o

podnikatelské riziko a nikoliv o záměr. Za uvedené společnosti jednal toliko

jako obchodní zástupce, s vědomím informací od jednatele společnosti a jeho

pokynů získával další obchodní zástupce a výjimečně uzavíral smlouvy o

zprostředkování. Zdůraznil, že vždy uváděl úplné informace, a to jak ve vztahu

k obchodním zástupcům, tak k potenciálním klientům.

Stejně jako spoluobviněný B. R. brojil proti skutkovým závěrům vyvozených z

výslechu svědkyně M. P. H., která potvrzovala stanovisko obhajoby, že byl

obchodním zástupcem a sepisoval smlouvy, že se vyvíjela činnost k tomu, aby

půjčky byly zprostředkovány, a že společnosti jednaly se třetími subjekty ve

snaze zprostředkovat poskytnutí finančních prostředků pro klienty. V tomto

směru však soudy výpověď svědkyně ignorovaly a ve vztahu k dovolateli činily

závěry pouze z těch tvrzení, které měly odůvodnit jeho odsouzení, a to přestože

verzi dovolatele potvrzovali i ostatní obchodní zástupci. Obviněný má za to, že

pouze z toho, že se staral o obchodní zástupce nelze nic vyvodit za situace,

kdy se jednalo o obchodní strategii společnosti, neboť podle slov jednatele M.

J. působil dovolatel reprezentativněji. Dále zdůraznil, že M. J. ani M. P. H.

nebyli nikdy bílými koňmi, o čemž svědčí i to, že za totožnou trestnou činnost

byli, na rozdíl od netrestaného dovolatele, pravomocně odsouzeni v jiných

trestních řízeních.

Dále namítl, že svým jednáním nemohl naplnit subjektivní stránku trestného

činu, neboť mu nebyl na podkladě provedeného dokazování prokázán úmysl uvést

někoho v omyl a tímto se obohatit. Kritizoval závěr soudu, podle kterého byl

dovozován jeho úmysl se obohatit z toho, že se poškození rekrutovali ze skupin

lidí s finančními problémy, neschopnými dosáhnout na běžné bankovní půjčky.

Pouhý fakt, že se na společnosti obracely osoby v těžké životní situaci, není

důvodem, aby tyto společnosti byly označeny za pochybné, natož podvodné. Na

těchto osobách je legálně založen nebankovní sektor, kdy společnosti v něm

poskytují peněžité prostředky za nemalého rizika právě osobám, které nedosáhnou

na úvěry poskytované bankovními institucemi.

Obviněný rovněž brojil proti postupu soudů, které podle jeho názoru nevycházely

ze zásady subsidiarity trestní represe. Je přesvědčen, že bylo na místě zvážit,

zda by neměla být věc řešena mimo rovinu trestního práva (např. občanskoprávní

žalobou), a to s ohledem na absenci subjektivní i objektivní stránky trestného

činu podvodu.

Dále obviněný vznesl námitku proti uložení peněžitého trestu s tím, že mu byl

peněžitý trest uložen v rozporu s provedeným dokazováním. Z toho vyplynulo, že

je osobou zcela nemajetnou s velkým počtem exekučních řízení a vyživovací

povinností vůči svému synovi. Stanovení peněžitého trestu je pro něj likvidační

s ohledem na uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let. Podle

dovolatele se ve svém důsledku jedná o umělé prodlužování nepodmíněného trestu.

Je zřejmé, že trest, který uložil jak nalézací, tak odvolací soud je ve vztahu

k jeho osobě trestem zjevně nedobytným, uloženým v rozporu s ustanovením § 68

odst. 6 tr. zákoníku, a to s ohledem na jeho provedeným dokazováním podloženou

majetkovou situaci.

Závěrem podaného dovolání obviněný požádal, aby dovolací soud, s ohledem na

očekávané zrušení napadnutých rozhodnutí, podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil

výkon uloženého peněžitého trestu a přerušil výkon trestu odnětí svobody

nastoupeného dne 30. 8. 2021, neboť je osobou prvotrestanou, pro kterou

představuje pobyt ve vězení enormní psychickou zátěž.

Na základě výše uvedených námitek proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k

odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6.

2021, sp. zn. 5 To 96/2020, a rozsudek Krajského soud v Brně ze dne 16. 6.

2020, č. j. 40 T 16/2014-27230, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně podle §

265l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.

písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále

jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 14.

12. 2021, sp. zn. 1 NZO 949/2021.

Poté, co státní zástupkyně zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky

obviněných a obecná východiska uplatněných dovolacích důvodů, uvedla, že

obvinění v dovolání vznesli zejména námitky, které dovolacímu důvodu podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z velké části neodpovídají. Svými námitkami

obvinění především vyjádřili nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a

hodnocení provedených důkazů. Jejich argumentace přitom neopodstatňuje zásah do

skutkového podkladu výroku o vině, který by byl odůvodněn toliko takovým

porušením práva na spravedlivý proces, jež by spočívalo na vadné realizaci

důkazního řízení, na fenoménu tzv. opomenutých důkazů či svévoli při hodnocení

provedených důkazů s dopadem na extrémně rozporná skutková zjištění ve smyslu

ustálené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

Z obsahu spisového materiálu podle státní zástupkyně vyplývá, že ve věci bylo

provedeno dokazování v dostatečném rozsahu, že se soudy obou stupňů pečlivě

zabývaly obhajobou obviněných a že svá rozhodnutí také správně a logicky

odůvodnily. V odpovídajících pasážích svých rozhodnutí také zcela jasně

vyložily, jaké důkazy shledaly věrohodnými, a které skutečnosti vzaly za

prokázané a jaké hodnotící úvahy je k tomu vedly.

Podle státní zástupkyně se nelze přiklonit k námitce dovolatelů, že poškození

nemohli být uvedeni v omyl, když s nimi byly uzavřeny formálně platné a

obsahově transparentní smlouvy, neboť strana zprostředkovatele smlouvy

uzavírala v podvodném záměru. Po uzavření smluv nevyvíjela žádnou činnost a

svěřené prostředky byly použity ke škodě poškozených klientů jiným než

deklarovaným způsobem, což bylo obviněným dopředu známo. Společnosti, skrze

které byla realizována zprostředkovatelská činnost, nedisponovaly vlastními ani

cizími finančními zdroji, podle uzavřených smluv nepostupovaly a postupovat ani

nemohly a nemohly tak ani nést podnikatelské riziko plynoucí z nesplacených

částí budoucích úvěrů či půjček a tím ani spatřovat případný zdroj jeho pokrytí

z finančních prostředků, inkasovaných v podobě tzv. vratných záloh

nedisciplinovaných klientů. Obviněnými tvrzená spolupráce s cizími investory

byla zcela vyloučena, k čemuž státní zástupkyně odkázala na bod 35. rozsudku

odvolacího soudu, kde se odvolací soud vyjádřil i k navrhovanému doplnění

dokazování výslechem statutárních zástupců společností, jež měly svou

součinností naplnit předmětné zprostředkovatelské smlouvy.

K namítanému nedostatku skutkových zjištění státní zástupkyně odkázala na bod

40. na str. 80-85 rozsudku nalézacího soudu a body 36., 39., 41. až 45.

rozsudku odvolacího soudu, ve kterých je popsán skutkový děj včetně reálného

podílu aktivit obou dovolatelů na něm. K okolnostem, za kterých se svědci M. P.

H. a M. J. ve zřetelném postavení tzv. bílých koňů nechali instalovat do pozic

statutárních zástupců označených společností a jakým způsobem bylo za

společnosti nejen navenek jednáno, vypovídala především prve jmenovaná

svědkyně, ale i celá řada svědků z řad obchodních zástupců, zaměstnanců

společností, zástupců obchodních partnerů, aniž by tak byl dán důvod považovat

její (těmito důkazy nezpochybněné) svědectví za nevěrohodné, tendenční a

vyložitelné v rozporu s jeho skutečným důkazním významem.

K námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe vznesené obviněným J. V.

státní zástupkyně uvedla, že není způsobilá věcnému projednání. Jednak

nevychází z rozhodného skutkového stavu věci, jak je popsán ve výroku o vině a

současně nevypovídá o snížené společenské škodlivosti jeho jednání, za které by

postačovalo vyvození odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V tomto

ohledu státní zástupkyně odkázala na bod 54. odůvodnění rozsudku nalézacího

soudu, který vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, proč v projednávaném případě

není na místě uvažovat o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.

Zdůraznila přitom, že samotná existence jiné právní normy ještě sama o sobě

nezakládá nutnost postupu podle této právní normy bez možnosti aplikace

trestněprávních institutů.

K námitce obviněných proti uloženému peněžitému trestu podřazené pod dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, který oba

shodně považují za nedobytný, státní zástupkyně uvedla, že nelze dovodit, že by

soudy obou stupňů postupovaly v rozporu se zněním zákona, jakož i jeho výkladem

ve smyslu ustálené judikatury, když výše denní sazby jim byla stanovena s

odkazem na majetkové poměry a příjmy každého z nich, téměř při její dolní

hranici. Nadto bylo vyhověno žádosti obou obviněných o povolení splátek. Pokud

se jedná o obviněnými zmiňované okolnosti ve vztahu k požadavku prioritního

pokrytí nákladů na výživu jejich nezletilých dětí, pak z dostupné judikatury

jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu k ukládání peněžitého trestu je

možno vyvodit závěr, že pro uložení tohoto druhu trestu není zapotřebí úplné

znalosti majetkových poměrů obviněného a že v pochybnostech v tomto směru se

trest uloží a jeho případná nedobytnost se posléze řeší upuštěním podle § 342a

odst. 1 písm. b) tr. ř.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání

obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jelikož se jedná o

dovolání zjevně neopodstatněná.

Nejvyššímu soudu bylo prostřednictvím nalézacího soudu doručeno rovněž podání

spoluobviněné právnické osoby L. C., označené jako „dovolání“, které podala

prostřednictvím soudem ustanoveného opatrovníka právnické osoby – advokáta Mgr.

Radima Janouška. Za této situace byl Nejvyšší soud povinen postupovat podle §

265d odst. 2 tr. ř., podle kterého se podání obviněného (v projednávaném

případě obviněné právnické osoby), jež nebylo učiněno prostřednictvím obhájce,

nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. O této skutečnosti byl přitom

opatrovník obviněné právnické osoby v napadeném rozsudku řádně poučen, pročež

Nejvyšší soud nemůže o takovém podání rozhodovat. Jelikož zákon č. 418/2011

Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim neobsahuje

ohledně vymezení podmínek speciální právní úpravu, je podle zásady subsidiarity

vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 2 citovaného zákona v trestním řízení vedeném

proti právnické osobě třeba postupovat podle obecné úpravy obsažené v trestním

řádu, tj. včetně § 265d odst. 2 věta první tr. ř. (k tomu viz usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1044/2019). Je možno

připomenout, že obviněná právnická osoba má právo na obhajobu, včetně práva

zvolit si obhájce. Soudem ustanovený opatrovník právnické osoby má v řízení

stejná práva jako obviněná právnická osoba. Pokud opatrovník obviněné právnické

osoby zamýšlel v jejím zájmu podat dovolání, byl za tímto účelem oprávněn

zvolit jí obhájce (srov. § 34 odst. 5, 6 a § 35 odst. 1 o trestní odpovědnosti

právnických osob a řízení proti nim) a jeho prostřednictvím podat dovolání. S

ohledem na výše citovanou úpravu trestního řádu je nutno uzavřít, že opatrovník

právnické osoby nebyl osobou oprávněnou k podání dovolání, bez ohledu na to, že

je aktivním advokátem, a jeho podání tak nelze za dovolání považovat.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou

výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami,

zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro

věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí

dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání obviněných B. R. a J. V. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze

dne 17. 6. 2021, sp. zn. 5 To 96/2020, jsou přípustná z hlediska ustanovení §

265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni,

dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují

proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti

rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.

Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že

uznal obviněné vinnými a uložil jim trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1

písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku

rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují

náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím

svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě

uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných

dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo

nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem

stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h tr. ř. ve znění

účinném do 31. 12. 2021.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění

účinném do 31. 12. 2021 [nyní § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je možno namítat,

že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován

jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný

trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze

vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní

posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z

dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12.

2021 přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním

namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního

soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím

řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení

důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy

nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje

správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže

změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti

na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v

řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav

věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního

stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud

odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že

východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném

řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném

výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti

relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných

právních odvětví). Předpokladem jeho existence je tedy nesprávná aplikace

hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní

posouzení jiné skutkové okolnosti.

Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví

žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti,

tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud

totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda

a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S

přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví

např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a

které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový,

nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního

přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v

jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné

kompetence.

Je třeba upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit

stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací

soud řádně vypořádal, jak činí dovolatelé v projednávané věci. Obvinění ve

většině uplatňují námitky, jejichž prostřednictvím napadají soudy zjištěný

skutkový stav věci, tedy takové, které pod uplatněný dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 podřadit nelze.

Pokud jde o námitky nedostatečného odůvodnění dotčených rozhodnutí obou soudů,

vznesené zejména s ohledem na změnu právního i skutkového posouzení věci

související s prvním kasačním rozhodnutím odvolacího soudu, jedná se v podstatě

o výhrady spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění

rozhodnutí obou soudů, neboť těmito námitkami dovolatelé toliko polemizují s

rozsahem a kvalitou odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž nepředkládají

žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost

samotného výroku soudních rozhodnutí. Jinými slovy je dovozováno porušení § 125

odst. 1 tr. ř. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265a odst. 4 tr. ř.,

je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že

dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31.

12. 2021 neodpovídají námitky obviněných, v jejichž rámci namítali nesprávné

hodnocení důkazů (zejména se jedná o výpověď svědkyně M. P. H. a svědka M. J.,

obsah zprostředkovatelských smluv; spadá sem i námitka obviněného B. R.

týkající se neprovedeného výslechu jednatelů společností D., V. A., N., S., a

P. F.) a poukazovali na nesprávně zjištěný skutkový stav věci (zejména stran

otázky řízení společností W. a G., stanovení okruhu poškozených osob,

spolupráce s investory a reálné činnosti směřující k úspěšnému zprostředkování

nabízených finančních produktů), kdy současně prosazují vlastní hodnotící úvahy

ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z

provedených důkazů nevyplývají, ale potvrzují verzi dovolatelů) a předkládají

vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy oba obvinění uvádí, že s klienty byly

uzavírány jasné smlouvy s podnikatelským rizikem obvyklým danému oboru, nic

nezatajovali, ani nikoho neuváděli v omyl, že ve společnostech G. a W. působili

pouze jako řadoví obchodní zástupci).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci

(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněných) k revizi

skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení

skutku vycházel. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod zčásti

nezaložili na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných -

důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali

přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Obviněný v podaném dovolání namítl, že soudy hodnotily důkazy v jeho

neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo. K tomuto lze uvést, že

v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in

dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této

zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3

Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným

dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí

soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo

1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo

konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů

při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7.

2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp.

zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo

563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady

presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a

§ 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na

základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.

ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že

toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako

takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený dovolací důvod.

I přes tu skutečnost, že námitky obviněných, jimiž brojí proti hodnocení důkazů

a učiněným skutkovým zjištěním, nelze podřadit pod jimi užitý dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nenaplňují zároveň žádný jiný z

dovolacích důvodů, Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu

nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání

podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná

povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná

realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého

procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III.

ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Právo

na spravedlivý proces však není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje

úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám

(srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).

Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní

řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v

souladu s ústavními principy.

Je na místě připomenout, že již před novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb.,

která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, byl se zřetelem k zásadám, které

vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dovolací důvod

podle písm. g), resp. jeho rozsah rozšířen na podkladě judikaturní praxe i na

případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem

narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou

chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly.

Podle Ústavního soudu může k takovému porušení dojít i prostřednictvím

nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního

řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný

důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak

specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04.

Uvedené judikatorní praxi odpovídá nově vymezený dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, přičemž dosavadní znění

dovolacího důvodu podle písm. g), jak jej uplatnil dovolatel, byl bez

obsahových změn novelou trestního řádu zařazen pod písm. h).

Pokud by námitky obviněných dotýkající se některé z těchto tří situací byly

důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do skutkových zjištění soudu

prvního stupně na podkladě uplatněného dovolacího důvodu. Z tohoto hlediska je

třeba se jimi zabývat i přesto, že obvinění nemohli uplatnit dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, jenž na

takto specifikované vady výslovně dopadá.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1.

2022 je totiž dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou

určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem

provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo

ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

O žádný z uvedených případů se v projednávané věci nejedná. Námitku procesní

nepoužitelnosti důkazů obvinění nevznáší. Obviněný B. R. poukazuje toliko v

obecné rovině, že soudy neprovedly důkaz výslechem jednatelů společností, které

dovolatelé označily za investory, kdy se však nejedná o opomenutí jím

vznesených důkazních návrhů, kteroužto námitku by bylo možno vyhodnotit jako

námitku tzv. opomenutých důkazů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst.

1 písm. g) ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť v řízení před nalézacím soudem

tento důkazní návrh dovolatelé vůbec nevznesli. V řízení před odvolacím soudem

byl tento důkazní návrh vtělen do podaného opravného prostředku a na dotaz

předsedy senátu odvolacího soudu ve veřejném zasedání dne 17. 6. 2021 na něm

obhájce obviněného B. R. setrval. O takto vzneseném důkazním návrhu odvolací

soud v rámci veřejného zasedání procesně řádně rozhodl usnesením, kterým návrhy

na doplnění dokazování zamítl jako nadbytečné (protokol o veřejném zasedání ze

dne 17. 6. 2021). Tento svůj postup poté řádně odůvodnil v bodě 35. svého

rozhodnutí.

Stran namítané existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými

zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem

provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že

skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže

skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných

způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem

toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna,

apod. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi

skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, která se stala podkladem

napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými

důkazy na straně druhé, neshledal.

Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a

to jak svědecké výpovědi poškozených, zaměstnanců, obchodních zástupců

společnosti G. a W., jednatelů údajných obchodních partnerů, tak velké množství

listinných důkazu (zejména se jedná o jednotlivé zprostředkovatelské smlouvy a

doklady k nim přináležící). Nalézací soud provedl rozsáhlé dokazování, kdy v

bodech 10. - 39. odůvodnění svého rozsudku rekapituloval provedené důkazy a

jednotlivé skutečnosti z nich vyplývající, v bodech 40. a 45. - 47. potom z

procesně korektně provedeného dokazování vyvodil logicky bezvadným způsobem

přiléhavá skutková zjištění, která zastřešil příslušnou právní kvalifikací.

Odvolací soud v bodě 31. odůvodnění svého rozsudku „po přezkoumání věci neměl

pochybnosti o skutkových závěrech nalézacího soudu zejména v té části, kde

popsal své jednotlivé dílčí závěry zejména v tom smyslu, jak obvinění B. R. a

J. V. (byť nikoliv ve stejném rozsahu) společně participovali na činnosti

společnosti G. i společnosti W., dále že tyto společnosti v předmětné době

nevyvíjely jinou podnikatelskou činnost a zabývaly se pouze činností směřující

k jednotlivým poškozeným tak, jak je tato popsána ve skutkových větách výroku o

vině, jakož i závěry v tom smyslu, že jmenované společnosti nikdy neučinili nic

pro to, aby dostály svým závazkům, jež jim plynuly ze smluv uzavřených s

jednotlivými poškozenými, přičemž obžalovaní to ani od počátku neměli v úmyslu.

Obdobně to pak platí rovněž pro závěr, že smlouvy uzavírané jednotlivými

zástupci uvedených společností byly svou podstatou (nikoliv formou či vlastním

textem jak v rámci svých opravných prostředků zjednodušeně argumentují

odvolatelé) smlouvami podvodnými, když cílem uzavírání těchto smluv nebyla

snaha naplnit jejich formální obsah), tedy provést zprostředkovatelskou činnost

vedoucí ke sjednání finančního produktu pro jednotlivé poškozené, nýbrž tímto

cílem bylo toliko vylákat od poškozených tzv. vratné zálohy.“

K namítané dezinterpretaci výpovědi svědkyně M. P. H., jakožto jednoho z

klíčových důkazů pro posouzení otázky, kdo ovládal v předmětné době společnosti

G. a W., považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat zejména na body 41. - 42.

rozsudku odvolacího soudu, kde odvolací soud uvedl, že nalézací soud napravil

svá pochybení při hodnocení výpovědi této svědkyně a vzal za prokázané

skutečnosti, které na rozdíl od předcházejícího rozsudku nalézacího soudu, plně

odpovídají obsahu její výpovědi a plně korespondují s dalšími provedenými

důkazy, jako jsou výpovědi obchodních zástupců společnosti, svědka P. B. a

mnohých dalších spolupracovníků nebo potenciálních partnerů společnosti G. a W.

(například společníků a jednatelů společnosti 1. H. f., H. R. a D. N.).

Jak uvedeno výše, v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. ve znění do 31. 12. 2021 je možno namítat, že skutek, jak byl v původním

řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin,

ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Oba obvinění

namítli, že skutkový stav, který byl soudy zjištěn ve vztahu ke skutku

nenaplňuje znaky trestného činu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku,

resp. nebyl naplněn znak „uvedení v omyl“ ani jiné znaky vytýkaného trestného

činu. Jejich námitky jsou s jistou benevolencí podřaditelné pod uplatněný

dovolací důvod, byť námitky dovolatelů jsou vystaveny především na kritice

rozsahu provedeného dokazování a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.

Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten,

kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu

nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou

škodu.

Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Ochrana majetkových práv se

poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví.

Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívá v

tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí

podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici

a tím vznikne škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné

osoby.

Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení

podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné

osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Omyl se může týkat i

skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět

již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvést v omyl lze fyzickou i

právnickou osobu. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o

zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o

ušlý zisk (lucrum cessans), tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně

zvětšen. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv)

pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů,

které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy.

Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může

být menší, ale i větší než způsobená škoda (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní

zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str.

2051–2057).

Trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku může být spáchán i tím, že

pachatel vystupoval jako zprostředkovatel úvěru a sliboval podnikatelům

zajištění či obstarání úvěrů za poskytnutí určité peněžní částky (provize),

přičemž po jejím zaplacení žádný úvěr nezajistil ani neposkytl (případně vůbec

nečinil žádné kroky směřující k tomu, aby jej zajistil) a od počátku mu šlo jen

o vylákání peněz (srov. SR, 1999-2, č. 145).

Podle § 23 tr. zákoníku je-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním

dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama

(spolupachatelé).

Nalézací soud dospěl v bodě 43. svého rozsudku k závěru, že obvinění „svým

jednáním uváděli potenciální klienty v omyl o tom, že jim úvěr již byl schválen

a zbývá jen zaplatit dílčí poplatek, který dokonce má formu vratné zálohy,

která jim bude do splátek úvěru započítána.“

V bodě 44. pak podrobně vysvětlil, v čem byl naplněn znak uvedení v omyl u

jednotlivých poškozených. Obvinění jednající prostřednictvím svých obchodních

zástupců a lstivě formulovaných smluv, kterými se v poškozených snažili vzbudit

mylnou představu, že jim úvěr bude poskytnut, resp. v kontextu s SMS zprávami,

že jim dokonce byl schválen či předschválen, aby podepsali zprostředkovatelskou

smlouvu a zaplatili „vratnou zálohu“. To však nebylo v souladu se skutečností,

neboť se jednalo o lživé informace, když ani společnost G. ani W., nejen že

neměly vlastní dostatečné finanční prostředky k poskytování úvěrů, ale ani

neměly dostatečně solventního obchodního partnera, resp. investora, který by

mohl přislíbené finanční produkty zrealizovat. Obvinění ať už sami nebo

prostřednictvím M. P. H. či M. J. jakožto tzv. bílých koní, jménem ani jedné z

těchto společností neuzavřeli reálně obchodní kontrakt o spolupráci při

poskytování úvěrů. Pokud by poškození jako potenciální klienti věděli, že

společnost, jež jim přislíbila zprostředkování finančního produktu (úvěru),

nemá finanční prostředky na to, aby jim úvěr poskytla, nemá ani dostatečně

solventního investora a zejména to, že poplatek označený jako „vratná záloha“

jim fakticky nebude nikdy vrácen, nepochybně by, jako ostatně další klienti,

smlouvy odmítli uzavřít a poplatek by nezaplatili. K totožnému závěru pak

dospěl i odvolací soud. V bodě 53. svého rozsudku se se závěrem nalézacího

soudu stran naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu naplněním znaku

uvedení v omyl plně ztotožnil, kdy uvedl, že je „nutno přisvědčit závěru, že

obžalovaní uvedli jednotlivé poškozené v omyl. …součástí tohoto podvodného

jednání bylo rovněž stanovení velmi nevýhodného obsahu příslušných

zprostředkovatelských smluv a stanovení velmi krátké doby pro předložení

potřebných dokladů ze strany poškozených, což umožnilo obžalovaným následně

reagovat na reklamace poškozených, že žádný produkt nezískali, tvrzením, že se

tak stalo proto, že nesplnili podmínky, k nimž se sami zavázali. V jiných

případech pak na tyto reklamace nebylo reagováno vůbec či informační linka, na

kterou byli poškození odkazováni, nefungovala a neplnila svou tvrzenou funkci.“

Úvahám soudů nižších stupňů není čeho vytknout, kdy ze stabilizovaných

skutkových zjištění jasně vyplývá, že obvinění nikdy nevyvinuli činnost

směřující k reálnému zprostředkování předmětných úvěrů, přesto vzbuzovali v

poškozených představu, že jim úvěr bude poskytnut a předmětná záloha započítána

po zaplacení 3 splátek na zprostředkovaný úvěr. Od počátku tak uváděli

poškozené v omyl, neboť pokud by jim sdělili pravdivé okolnosti, tak by

poškození předmětné smlouvy nikdy neuzavřeli a nikdy by neuhradili poplatky ve

formě tzv. vratné zálohy vyžadované před podpisem těchto smluv.

V bodě 51. odůvodnění svého rozsudku pak nalézací soud dospěl k závěru, že jak

obviněný J. V., tak obviněný B. R. naplnili znaky přímého úmyslu podle § 15

odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Oba obvinění totiž aktivně deklarovali

skutečnosti, které nebyli v souladu se skutečností, předstírali, že neovládají

společnosti W. a G. V poškozených vyvolávali mylný dojem, že jim půjčka bude

poskytnuta nebo přinejmenším, že učiní vše pro to, aby se tak stalo. Jak je

zmíněno výše, žádnou aktivitu v tomto směru však nevyvíjeli. Jednoznačně tak

předstírali skutečnosti odlišné od reality s cílem se obohatit tzv. vratnými

zálohami a poplatky, které museli klienti před podepsáním zprostředkovatelské

smlouvy zaplatit. K totožnému závěru pak dospěl i odvolací soud v bodě 55.

odůvodnění svého usnesení.

K námitce stanovení okruhu poškozených osob, a tedy i rozsahu trestné činnosti

obviněných, Nejvyšší soud připomíná, že v bodě 6. svého rozsudku nalézací soud

rekapituloval předcházející kasační rozhodnutí odvolacího soudu, kdy zdůraznil

jeho závěr, že v předcházejícím řízení pochybil, pokud v rámci hlavního líčení

nevyslechl užší skupiny poškozených za jednotlivé společnosti G. a W., neboť

předtím užité úřední záznamy o podaném vysvětlení nebyly procesně použitelný

důkazem. Odvolací soud však zároveň jak ve svém předcházejícím rozhodnutí, tak

v rozhodnutí následujícím, jež je předmětem přezkumu Nejvyššího soudu (bod 36.)

podotkl, že vzhledem k počtu poškozených není reálně ani technicky možné

vyslechnout každého jednotlivého poškozeného. Požadavkem odvolacího soudu bylo

vyslechnout podstatný vzorek poškozených v takovém rozsahu, aby z něj byl

zřejmý charakter jednání zástupců společností G. a W. vůči poškozeným klientům.

Uvedenému požadavku nalézací soud dostál výslechem klientů společnosti G. M.

F., R. G., J. H., R. F. a P. Š.-D. (bod 18. odůvodnění rozsudku nalézacího

soudu) a čtením úředních záznamů 33 dalších klientů této společnosti v hlavním

líčení dne 16. 4. 2019 (bod 19.), výslechem klientů společnosti W. P. K., M.

M., I. K., Z. K. v hlavním líčení dne 17. 4. 2019 a S. M. v hlavním líčení dne

18. 4. 2019 (bod 37. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) a čtením úředních

záznamů o vysvětlení dalších 8 klientů společnosti W. v souladu s požadavky §

211 odst. 6 tr. ř. Z takto provedeného doplněného dokazování v intencích pokynu

odvolacího soudu a dalšího rozsáhlého dokazování pak vyplynul modus operandi

obviněných. Pokud se zájemci o půjčku rozhodli příslušnou zprostředkovatelskou

smlouvu uzavřít, tak po nich bylo požadováno zaplacení tzv. vratné kauce (srov.

bod 40. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 36. odůvodnění rozsudku

odvolacího soudu). Následně pak obvinění nevyvíjeli žádnou činnost směřující ke

zprostředkování předmětných půjček a zároveň neměli prostředky k pokrytí

inzerovaných půjček a to jak skrze společnosti, jež ovládali (G. a W.), tak

skrze investiční partnery. Pomocí SMS zpráv, že byl úvěr schválen, vzbudili v

klientech ještě před podpisem smlouvy dojem, že jejich žádost o půjčku byla

schválena. Vzhledem k tomu, že cílili primárně na rizikové klienty s nízkou

finanční gramotností (což samo o sobě není samozřejmě trestné), tak jim většina

potenciálních klientů smlouvu podepsala a poplatek uhradila. V průběhu celého

trestního řízení nebylo prokázáno, že by byť jediný z klientů inzerovanou

půjčku (úvěr) dostal.

Vzhledem k vysokému počtu poškozených nalézací soud při stabilizaci skutkového

děje vycházel primárně z listinných důkazů, které prokazovaly jednotlivé tzv.

obchodní případy, tj. smlouvy a doklady o zaplacení poplatku s konkrétními

klienty. Opětovně provedl listinné důkazy abecedně zařazené u společnosti G. ve

svazcích 10 až 48 (č. l. 2895-16613) a u společnosti W. ve svazcích 49 až 75

(č. l. 16614-25326). Při posouzení rozsahu trestné činnosti obviněných nalézací

soud důsledně vycházel z prokázání každého jednotlivého obchodního případu

týkajícího se konkrétního klienta a v případě, že neshledal listinné důkazy za

dostatečné, nemohl závěry obžaloby akceptovat (srov. bod 45. odůvodnění

rozsudku nalézacího soudu). V případě takového nedostatku důkazů byl případ z

výroku rozsudku vypuštěn. V bodě 46. v případě společnosti G. (str. 93-101) a v

bodě 47. v případě společnosti W. (str. 101-105) nalézací soud přehledně na

podkladě provedeného dokazování zrekapituloval, které obchodní případy obsažené

v obžalobě považoval za prokázané v plném rozsahu, které vzhledem k nedostatku

důkazů v souladu se zásadou in dubio pro reo vypustil z popisu skutkového děje

a které pojal do stabilizovaných skutkových zjištění s dílčími změnami.

Uvedenému postupu přisvědčil i odvolací soud, když bodě 36. odůvodnění svého

rozsudku uvedl, že „doplněním dokazování tak byla objasněna základní

skutečnost, a to, že výši škody je možno uzavřít na základě listin tak, jak to

v napadeném rozsudku učinil soud I. stupně. Nalézací soud měl k dispozici

příslušné listinné důkazy týkající se jednotlivých uzavřených

zprostředkovatelských smluv, příp. souvisejících dokladů o úhradě tzv. vratné

kauce, mohl z těchto dokladů na základě výše zmíněných výpovědí svědků uzavřít

také celkovou výši způsobené škody, čemuž nijak nebránil i poměrně malý okruh

výpovědí samotných poškozených.“ Nejvyšší soud uzavírá, že postup zvolený

nalézacím soudem a aprobovaný soudem odvolacím je plně konformní jak s trestním

řádem, tak s limity ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, a plně

postačující ke stabilizaci příslušných skutkových zjištění. Postup, kterého se

dožadovali oba obvinění, není s ohledem na vysoký počet poškozených (v obžalobě

se jednalo o 2407 obchodních případů) reálně ani technicky proveditelný a de

facto by znamenal nemožnost trestního stíhání trestných činů s velmi širokým

okruhem poškozených osob. Na takový požadavek není možno přistoupit, zvláště za

situace, kdy trestná činnost obviněných a jejich konkrétní postupy byly ve

všech obchodních případech de facto identické, kdy na podkladě totožného modu

operandi přistupovali ke všem poškozeným, což bylo prokázáno výslechem vzorku

poškozených v hlavním líčení a procesně korektním čtením úředních záznamů o

podaných vysvětleních.

K námitce obviněných, že nebyla vyloučena spolupráce s cizími investory vinou

nedostatečně provedeného dokazování, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku

nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. ve znění do 31. 12. 2021, nadto o námitku zcela nedůvodnou. Žádný z důkazů

provedených před nalézacím či odvolacím soudem nesvědčil o tom, že by

společnosti G. a W. měly potenciál skutečně zprostředkovat přislíbené úvěry. Z

provedeného dokazování vyplynulo, že společnost W. sice uzavřela smlouvu o

spolupráci se společnostmi 1. H. f. (bod 39.) a společností P. F., avšak k

reálné spolupráci, tedy zprostředkování úvěru klientům společnosti W., nikdy

nedošlo. Z vyjádření jednatele společnosti S. C. pak vyplynulo, že společnost

W. nezná, že se společností G. sice o spolupráci jednal, ale nikdy jim nebyl

dodán návrh konkrétní smlouvy (body 39. a 42. odůvodnění rozsudku nalézacího

soudu). Odvolací soud s ohledem na námitky obviněných doplnil dokazování

listinami z obchodního rejstříku společností D., V. A., v likvidaci a N., s. r.

o., v likvidaci, ze kterých zjistil, že aktiva i pasiva předmětných společností

byla v předmětné době poměrně vyrovnaná, žádná z uvedených společností

nedisponovala finančními prostředky v rozsahu, který by umožňoval poskytnout

finanční produkty nabízené společnostmi G. a W. Nadto uvedené společnosti (s

výjimkou V. A., která mohla poskytovat úvěry oproti zástavám) neměly v

obchodním rejstříku v předmětné době zapsáno oprávnění poskytovat úvěry

fyzickým osobám (bod 35. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud

uzavírá, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích dospěly k přesvědčivému

závěru, že obhajoba obviněných je v tomto ohledu zcela vyvrácena, kdy doplnění

dokazování výslechem jednatelů zmiňovaných společností bylo zcela v souladu s

principy spravedlivého procesu shledáno nadbytečným.

Pod obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve

znění do 31. 12. 2021 lze podřadit námitku obviněného J. V., kterou brojí proti

neuplatnění zásady subsidiatrity trestní represe, když podle jeho názoru bylo

potřebné zvážit, zda by projednávaná věc neměla být s ohledem na absenci

subjektivní i objektivní stránky trestného činu podvodu řešena mimotrestními

prostředky, jakým je např. občanskoprávní žaloba.

Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a

trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky

škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného

právního předpisu.

Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněný namítá, vyžaduje,

aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především

tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní

právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je

třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam

především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských

hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími

prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a

jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u

pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu

trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních

právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje

jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či

svépomoci občanů a k chaosu.

Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva

jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo

vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky

nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1.

2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a

výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např.

5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je

obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak

široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze

přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu

závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen

podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace

trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana

společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková

podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném

případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů

(fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů

občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva),

jimiž lze zajistit nápravu.

V projednávané věci se nelze ztotožnit s názorem obviněného, že se soudy

nezaobíraly aplikací této zásady, kdy lze odkázat zejména na závěr nalézacího

soudu uvedený v bodě 54. odůvodnění, kde konstatoval, že „stupeň společenské

škodlivosti trestného jednání J. V. i B. R. zcela vylučuje úvahy o projednání

věci v jiném řízení, než v řízení trestním. V této souvislosti významnou roli

sehrává rozsah a charakter trestné činnosti. Je třeba opakovaně zdůraznit, že

obžalovaní se trestného jednání dopouštěli v období od června 2010 do dubna

2012, kdy prostřednictvím obchodních zástupců podvedli více než 1000

poškozených a způsobili tak škodu ve výši 8.192.190 Kč.“ Uvedenému závěru není

čeho vytknout a je na místě toliko na něj odkázat s tím, že se nalézací soud

adekvátně zabýval zásadou subsidiarity trestní represe vyjádřenou ustanovením §

12 odst. 2 tr. zákoníku s ohledem na společenskou škodlivost jednání kladeného

obviněným za vinu. Nadto je vhodné uvést, že se obvinění zaměřovali na osoby s

nízkou finanční gramotností, tedy na osoby zranitelné a často se nacházející ve

složité finanční situaci, kterou potřebovali rychle řešit, přičemž se podvodu

dopustili přinejmenším na 1078 klientech. Svým rozsahem se jejich činnost

vymykala běžně se vyskytujícím případům takového druhu trestné činnosti, kdy

svým jednáním zasáhli do života stovek lidí, na jejichž úkor se obohatili.

Nejvyšší soud proto nemůže přiznat námitce obviněného J. V. opodstatnění.

K námitce obviněných B. R. i J. V. týkající se porušení jejich práva na

spravedlivý proces tzv. překvapivým rozhodnutím, porušením principu

bezprostřednosti a právní jistoty, spočívajícím v jiném náhledu nalézacího

soudu na provedené důkazy po přecházejícím kasačním rozhodnutím soudu

odvolacího, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.

Obvinění překvapivost rozsudku nalézacího soudu v podstatě dovozují ze

skutečnosti, že je nalézací soud nejprve viny zprostil, ale po kasačním zásahu

odvolacího soudu, zopakování a doplnění dokazování, podle jejich názoru na

podkladě de facto totožného skutkového stavu, je uznal vinnými.

Ve smyslu judikatury Ústavního soudu může tzv. překvapivé rozhodnutí porušovat

právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a tím zakládat

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí

Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 251/04 ze dne 24. 2. 2005). Za překvapivé

rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se považuje takové rozhodnutí,

které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov.

např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Jedná se

o rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že

účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové

rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu

nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4.

8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5.

1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn.

I. ÚS 2669/09).

Nejvyšší soud ve shodě se státní zástupkyní uvádí, že se v dané věci nejedná o

překvapivé rozhodnutí, jímž by došlo k zasažení do ústavně zaručených práv

obviněného. Po celou dobu trestního řízení před soudem bylo zřejmé, co je

obviněným kladeno za vinu, bylo jednáno o totožném skutku. Zároveň bylo od

počátku trestního řízení zřejmé, jaký trestný čin je v jednání obviněných

spatřován. Učiněná skutková zjištění v odsuzujícím rozsudku nalézací soud

zastřešil přiléhavou právní kvalifikací. Své první kasační rozhodnutí učinil

odvolací soud plně v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu.

Zejména z výše zmiňovaného nálezu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04 či

nálezu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13 vyplývá, že za situace, kdy

odvolací soud dospěje v rámci své přezkumné činnosti ke zcela odlišnému

právnímu názoru, má rozsudek nalézacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu

řízení.

Nalézací soud poté v souladu se závaznými pokyny nadřízeného soudu zopakoval

část provedeného dokazování, v požadovaném rozsahu jej doplnil a v souladu se

zásadou bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.) a zásadou přímosti (§ 2 odst. 11

tr. ř.) znovu rozhodl tak, že obviněné na podkladě provedeného dokazování uznal

vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve znění

do 30. 9. 2020. Odvolací soud podruhé zrušil rozsudek nalézacího soudu výlučně

z důvodů změn provedených zákonem č. 333/2020 Sb. v mezidobí mezi rozsudkem

nalézacího soudu a rozhodováním odvolacího soudu. V bodech 30. - 31. odůvodnění

rozsudku se odvolací soud ztotožnil s hodnocením důkazů a skutkovými závěry

nalézacího soudu, o nichž po „přezkoumání věci neměl pochybnosti“. V bodě 53.

rozsudku odvolací soud přisvědčil i právnímu posouzení věci, kdy uvedl, že

nalézacímu soudu „nelze vytknout jakékoliv pochybení. Nalézací soud nepochybil,

pokud jednání obžalovaných posoudil jako pokračující trestný čin podvodu podle

§ 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v případě obžalovaných B. R. a J.

V.“ V bodě 59. vysvětlil, že přestože neshledal pochybení na straně nalézacího

soudu, musel přisvědčit námitce obviněných směřující proti právní kvalifikaci

jejich jednání, a to s ohledem na v mezidobí provedenou novelizaci § 138 tr.

zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb., účinným od 1. 10. 2020, a napadený rozsudek

nalézacího soudu podruhé zrušit a následně sám pak za splnění podmínek § 259

odst. 3 tr. ř. ve věci sám rozhodnout tak, že oba obviněné uznal vinným

naprosto totožným jednáním (a tedy i totožným skutkem), ale v souladu s

ustanovením § 2 odst. 1 tr. zákoníku kvalifikoval jejich jednání jako trestný

čin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství

podle § 23 tr. zákoníku. Nemohlo se tedy v žádném smyslu jednat o tzv.

překvapivé rozhodnutí ve smyslu citované judikatury, které by jim znemožnilo

adekvátně uplatnit patřičnou obhajobu v mantinelech poskytnutých trestním řádem.

Oba obvinění ve svých dovoláních shodně namítli, že jim byl uložen nedobytný

peněžitý trest, tedy trest, který zákon nepřipouští, kdy tuto námitku shodně

podřadili pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění do

31. 12. 2021. Namítli, že s ohledem na svou finanční situaci a své závazky

nebyli v době rozhodování soudu ani v současnosti schopni peněžitý trest

uhradit.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021

[nyní podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] může být naplněn ve dvou

alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh

trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo

trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný

uznán vinným. Aby tedy došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání

namítána existence jedné z jeho dvou alternativ. Nelze tedy prostřednictvím

tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná

pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu,

zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 a násl. tr. zákoníku a

v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.

Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž

byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez

splnění těch podmínek, které zákon k uložení tohoto trestu předpokládá, tj.

pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo

možno uložit některý druh trestu.

Obvinění ve svém podání namítají, že jim byl uložen peněžitý trest, ačkoliv

proto nebyly dostatečným způsobem splněny podmínky, kdy svou argumentaci

směřují k tvrzenému porušení ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za vhodné připomenout, že v případě

peněžitého trestu podle § 67 tr. zákoníku je jeho přípustnost nezbytné

posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního pachatele, zejména

s ohledem na jeho osobní a majetkové poměry, jakož i povahu a závažnost

spáchaného trestného činu, stejně jako skutečnost, zda jsou případně splněny

zvláštní zákonné předpoklady pro jeho neuložení uvedené v ustanovení § 68 odst.

6 tr. zákoníku či nikoli. Uložení tohoto druhu trestu i přes jeho zřejmou

nedobytnost tak opodstatňuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1

písm. h) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2022, neboť pak byl uložen takový druh

trestu, který zákon u konkrétního obviněného nepřipouští (srov. shora citované

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017).

Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit peněžitý trest, jestliže

pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil

získat majetkový prospěch. Peněžitý trest se přitom ukládá v denních sazbách a

činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb (§ 68 odst. 1 tr. zákoníku).

Denní sazba podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku činí nejméně 100 Kč a nejvíce

50.000 Kč. Počet denních sazeb soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti

spáchaného trestného činu. Výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví

soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází

zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za

jeden den (§ 68 odst. 3 tr. zákoníku). Příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy

z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být stanoveny

odhadem soudu (§ 68 odst. 4 tr. zákoníku). Peněžitý trest soud neuloží, a to i

při splnění zákonných podmínek uvedených v § 67 odst. 1 nebo odst. 2 tr.

zákoníku, v případě, že je se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele

zřejmé, že by byl tento trest nedobytný [§ 68 odst. 6 tr. zákoníku (k tomu

blíže rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/1977-II Sb. rozh.

tr.)]. Překážkou pro uložení peněžitého trestu podle § 67 tr. zákoníku přitom

není to, že se soudu nepodařilo zcela objasnit majetkovou situaci obviněného,

jestliže měl jinak dostatek podkladů pro závěr, že obviněný má prostředky k

tomu, aby peněžitý trest zaplatil. Tento závěr současně vylučuje, aby uložený

trest byl nedobytný (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8

Tdo 1409/2011).

Na straně obviněných však nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by byly

překážkou dobytnosti, a tedy i samotného uložení peněžitého trestu. Soud při

zjišťování majetkových poměrů obou obviněných vyšel primárně z informací, které

mu sami obvinění sdělili o svých majetkových poměrech. Ač si lze představit

pečlivější postup a opatření podrobnějších podkladů k posouzení uložení

peněžitého trestu a stanovení jeho výše, jedná se o postup, který je

akceptovatelný a postačující k závěru, zda obvinění měli v době rozhodnutí

soudu dostatek prostředků k úhradě peněžitého trestu. Ve shodě se státní

zástupkyní je dále namístě dodat, že pro ukládání peněžitého trestu měly oba

dva soudy dostatek informací, ze kterých bylo možné usoudit, že uložený trest

odnětí svobody není trestem zjevně nedobytným.

Nejvyšší soud na základě uvedených skutečností v návaznosti na závěry učiněné

odvolacím soudem uzavírá, že peněžitý trest v celkové výměře 100.000 Kč byl

obviněným uložen v souladu se všemi zákonnými podmínkami ve smyslu § 67 odst. 1

ve spojení s § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku a je tedy trestem zcela jednoznačně

přípustným.

Nejvyšší soud připomíná, že obvinění svým jednáním způsobili škodu ve výši

8.192.190 Kč, tedy škodu významně převyšující hranici značné škody stanovené v

§ 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. a významně

se blížící škodě velkého rozsahu podle § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku ve

znění zákona č. 333/2020 Sb. Svým jednáním bezprostředně a plánovaně usilovali

o získání tohoto majetkového prospěchu, přičemž poškodili přinejmenším 1078

klientů společností G. a W.

Současně není možno odhlédnout od skutečnosti, že na základě žádosti obou

obviněných jim bylo usneseními Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2021, sp.

zn. 40 T 16/2014, umožněno splatit peněžitý trest v 8 pravidelných měsíčních

splátkách, které doposud řádně hradily. Nejvyšší soud s ohledem na argumentaci

obou obviněných považuje za vhodné připomenout, že podle § 342a odst. 1 tr. ř.

předseda senátu upustí od výkonu peněžitého trestu nebo jeho zbytku v případě,

jestliže a) by obvinění další splátky peněžitého trestu nebyli v důsledků

okolností nezávislých na jejich vůli schopni splácet, nebo za b) by výkonem

takového peněžitého trestu byla vážně ohrožena výživa nebo výchova osoby, o

jejíž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat.

Námitky obviněných, že jim byl s ohledem na zjevně nedobytný peněžitý trest de

facto prodloužen uložený trest odnětí svobody, nejsou námitkami podřaditelnými

pod uplatněný, ale ani žádný jiný dovolací důvod. Nejvyšší soud ve vztahu k

uplatněné námitce přesto uvádí, že uložený náhradní trest odnětí svobody

nepřekračuje výměru, kterou mu umožňuje zákon a nejedná se tak o trest, který

by naplnil druhou alternativu uplatněného dovolacího důvodu, a to uložení

trestu mimo trestní sazbu. Uložení náhradního trestu odnětí svobody pro případ,

že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, je limitováno

ustanovením § 68 odst. 3 tr. zákoníku, omezením spočívajícím v tom, že

dvojnásobek počtu denních sazeb nesmí však ani spolu s uloženým trestem odnětí

svobody a náhradním trestem odnětí svobody za trest domácího vězení přesahovat

horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody příslušící k trestnému činu

kladenému obviněnému za vinu. Horní hranicí trestní sazby je v projednávané

věci 8 let. V teoretickém případě, že by uložený peněžitý trest byl v celé výši

přeměněn na trest odnětí svobody podle pravidla obsaženého v § 69 odst. 2 tr.

zákoníku, by se u obou obviněných jednalo o navýšení trestu o 200 dní. Ani v

případě B. R., kterému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let s

podmíněným odkladem na dobu 5 let, ani v případě obviněného J. V., kterému byl

uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let, tak není možné dovodit

porušení ustanovení § 68 odst. 3 tr. zákoníku, resp. uložení nezákonného trestu.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými

zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a

nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního

rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, přičemž právně

relevantní námitky shledal neopodstatněnými, dospěl k závěru, že dovoláním

napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obvinění současně

uplatnili námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících

fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li

obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem

prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně

a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu

§ 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.

2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obvinění B. R. a J.

V. v rámci podaných dovolání podali podnět k návrhu na odložení výkonu

peněžitého trestu a v případě obviněného J. V. i na přerušení výkonu trestu

odnětí svobody, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno

učinit formální rozhodnutí (takový návrh na přerušení nebo odklad výkonu

rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který však v

posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu

Nejvyššího soudu důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za

této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněných nutno rozhodnout samostatným

(negativním) výrokem.

IV.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm.

e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných B. R. a J. V., neboť je shledal zjevně

neopodstatněnými, přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r

odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 3. 2022

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu