32 Cdo 3219/2018-340
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně
PŘEROVSKÉ KOTLÁRNY VLČEK s. r. o., se sídlem v Přerově I – Městě, Kojetínská
728, PSČ 750 02, identifikační číslo osoby 46580077, zastoupené JUDr. Jiřím
Bezuchou, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, proti žalované
První brněnské strojírně, a. s., se sídlem v Brně – Židenicích, Olomoucká
3419/9, PSČ 618 00, identifikační číslo osoby 00211281, zastoupené Mgr. Evou
Habánovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, o zaplacení částky 615
321 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 1 571 167,29
Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 56/2009, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4
Cmo 156/2017-289, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4 Cmo 156/2017-289,
v prvním výroku, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2017, č.
j. 36 Cm 56/2009-238, v části výroku pod bodem I přisuzující žalobkyni částku
615 321 Kč a ve výroku pod bodem II, jímž byl zamítnut vzájemný návrh, se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
V souzené věci se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 615 321 Kč se
smluvním úrokem z prodlení jako ceny díla sjednané ve smlouvě o dílo, kterou
jako zhotovitel uzavřela s žalovanou a jejímž předmětem byla výroba a dodávka
technologického zařízení výparníku pro kotel v lokalitě Wicker, určeného pro
německého zákazníka. Uplatněný nárok opřela o tvrzení, že dílo bylo dne 2. 8. 2007 převzato žalovanou a jeho cena vyúčtována fakturou splatnou dne 6. 9. 2007, kterou žalovaná neuhradila. Po reklamaci uplatněné konečným zákazníkem
dne 7. 7. 2008, kterou uznala, převezla předmět díla zpět do svého výrobního
závodu k provedení opravy a opravený odparník poté znovu převezla ke konečnému
zákazníkovi. Ten dne 7. 7. 2008 uplatnil další reklamaci, kterou však posoudila
jako neoprávněnou, neboť žalovaná dílo po opravě převzala bez závad. Žalovaná založila svou procesní obranu na tvrzení, že dílo sice převzala a
žalobkyni tedy vzniklo právo na zaplacení jeho ceny, následně však vyšlo
najevo, že dílo bylo převzato s vadami, které při přejímacím řízení nemohly být
zjištěny. Má za to, že není v prodlení s úhradou ceny, jestliže žalobkyně
odmítá odstranit řádně reklamované vady díla. Dne 4. 8. 2011 uplatnila
vzájemným návrhem právo na slevu z ceny díla z titulu odpovědnosti za vady v
konečné výši 409 785 Kč spolu s nárokem na náhradu škody, která jí měla
vzniknout v souvislosti s reklamací ze dne 7. 8. 2007 a opětovnou reklamací ze
dne 7. 7. 2008, v konečné celkové výši (po započtení částky odpovídající slevě
na cenu díla) Kč 1 571 167,29. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 3. 2017, č. j. 36 Cm 56/2009-238,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 615 321 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 0,05 % za každý den prodlení od 7. 9. 2007 do zaplacení (výrok pod bodem
I), zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaná domáhala po žalobkyni zaplacení
částky 1 571 167,29 Kč (výrok pod bodem II), zastavil řízení o vzájemném návrhu
v částce 156 717,34 Kč (výrok pod bodem III) a rozhodl o nákladech řízení
(výroky pod body IV a V). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 12. 7. 2007
uzavřena smlouva o dílo podle § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), v níž se
žalobkyně zavázala vyrobit pro žalovanou technologické zařízení výparníku pro
stávající kotel K č. 6 dle finální dokumentace, z materiálu dodaného
objednatelem, dle ISO, norem EN, zákonů a předpisů platných na území Německa, a
dodat ho včetně průvodní technologické dokumentace. Žalovaná se zavázala dodat
materiál na zhotovení díla, zajistit dopravu výměníku a zaplatit za výměník
cenu ve výši 531 579 Kč, navýšenou o DPH. Strany se dohodly, že se budou řídit
Všeobecnými obchodními podmínkami hmotných dodávek a služeb pro První brněnskou
strojírnu Brno DIZ a. s.
(dále též jen „VOP“), ve kterých byl pro případ
prodlení s úhradou faktury smluven úrok 0,05 % z fakturované částky za každý
den prodlení a podle nichž je zhotovitel povinen v přiměřené lhůtě bezplatně a
na své náklady odstranit oprávněnou a uznanou reklamovanou vadu, a pokud tak
neučiní, má objednatel právo dle svého uvážení opravit oprávněnou a uznanou
vadu sám nebo prostřednictvím třetí osoby na riziko a náklady zhotovitele a
požadovat odpovídající započtení nákladů potřebných k odstranění vady s
nezaplacenou fakturou. Zhotovený výparník byl nejprve předán žalované
předávacím protokolem ze dne 2. 8. 2007 a téhož dne žalobkyně vystavila fakturu
č. 2007287 na úhradu ceny díla ve výši 615 321 Kč včetně 19% DPH, splatnou dne
6. 9. 2007. Poté, co žalovaná reklamovala vady výměníku a požadovala jejich
odstranění, žalobkyně reklamaci uznala a bylo dohodnuto, že opraví vadné díly
šotů, které budou za tímto účelem převezeny zpět do výrobního závodu, a budou
vyrobeny nové komory, které se připojí ke stávajícím hadům. Druhý výparník byl
dle předávacího protokolu ze dne 22. 4. 2008 předán žalované včetně průvodní
technické dokumentace a konečného certifikátu. Dne 7. 7. 2008 žalovaná učinila
druhou reklamaci, kterou však žalobkyně neuznala. Žalovaná v přípise ze dne 11. 8. 2008 trvala na opravě 100% svárů výparníku, což žalobkyně odmítla s tím, že
tvrzené vady na výparníku nejsou, a poukázala na to, že druhý výparník byl
žalovanou převzat bez závad. Žalovaná dne 18. 8. 2008 žalobkyni sdělila, že
pokud výparník neopraví, zajistí si opravu náhradním způsobem na náklady
žalobkyně, které jí vyúčtuje. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že druhý (opravený) výparník splňoval
parametry dohodnuté ve smlouvě. Argumentoval, že kvalita výparníku byla
prokázána doklady obsaženými v technické dokumentaci vyhotovené ke druhému
výparníku, kde bylo také doloženo, které zkoušky a s jakým výsledkem byly
provedeny. Tento svůj závěr opřel rovněž o svědecké výpovědi, z nichž zjistil,
že kontrola kvality druhého výparníku byla prováděna ve vyšší míře i rozsahu,
neboť byl zvýšen počet kontrol, byla zvýšena účast osob podílejících se na
provádění kontroly a byla zvýšena také kontrola i v průběhu samotné výroby. Soud prvního stupně konstatoval, že skutečnost, že výparník měl vady tvrzené v
rámci druhé reklamace, žalovaná prokazovala zejména znaleckým posudkem prof. Reisgena zhotoveným dle zadání německého soudu, a usoudil, že tento důkaz
jednoznačně neprokazuje, že by byl výparník vadný v tvrzeném rozsahu, tedy že
by na něm byly vadné všechny sváry. Vyjádřil názor, opřený i o „stanoviska“
svědků, že posudek neobsahuje jednoznačné a konkrétní kvantifikovatelné údaje,
aby bylo možné přezkoumat, na základě jakých zcela konkrétních zjištění znalec
svoje závěry vyslovil. Uzavřel, že žalovaná neprokázala, že by druhý výparník,
jenž byl opraven v rámci uplatnění vad reklamací ze dne 7. 8. 2007, měl tvrzené
vady, tudíž neprokázala ani nárok na slevu z ceny díla, ani nárok na náhradu
škody podle § 373 obch.
zák., která jí měla vzniknout „také vadným plněním
žalobkyně, neboli tím že žalobkyně porušila svoji smluvní povinnost dodat
žalované bezvadné dílo, a že by tedy jednoznačně tato skutečnost zapříčinila a
vedla ke vzniku žalovanou tvrzené škody uplatněné v rámci vzájemného návrhu“. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované, směřujícímu proti všem výrokům mimo
výrok pod bodem III, v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního
stupně v té části výroku pod bodem I, kterou byla přisouzena částka 615 321 Kč,
a ve výroku pod bodem II potvrdil (první výrok), a ve zbývající části výroku
pod bodem I, kterou bylo rozhodnuto o úroku z prodlení, a v nákladových
výrocích toto rozhodnutí zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (druhý výrok). Námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně shledal odvolací
soud neopodstatněnou; usoudil, že rozhodnutí vyhovuje požadavkům kladeným na
odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 odst. 1 občanského soudního řádu a
ustálenou soudní praxí, vyjma výroku o přisouzených úrocích z prodlení, neboť
soud prvního stupně vůbec nezdůvodnil, na základě jakých skutkových zjištění a
jakého právního posouzení dospěl k závěru, že žalovaná byla v prodlení právě od
7. 9. 2007. Odvolací námitky směřující proti skutkovému stavu věci zjištěnému
soudem prvního stupně shledal odvolací soud nedůvodnými a skutková zjištění
soudu prvního stupně – s výjimkou doby prodlení – posoudil jako správná. Uvedl,
že i důkazy, jimž dovolatelka přisuzuje váhu rozhodujících důkazů a dovozuje z
nich, že výparník měl po druhé reklamaci vytknuté vady, tj. závazné posouzení
autorizované osoby TÜV (Technische Überwachung Hessen GmbH) Hessen (dále též
jen „stanovisko TÜV“), a posudek vypracovaný prof. Ing. Reisgenem, soud prvního
stupně vyhodnotil způsobem, který odpovídá ustanovení § 132 občanského soudního
řádu. Konstatoval, že tyto dva listinné důkazy jsou v rozporu s ostatními
důkazy provedenými stran kvality výparníku po druhé opravě, a argumentoval, že
celá řada listinných důkazů, které soud prvního stupně provedl a z nichž činí
skutková zjištění, prokazuje, že kvalitě výparníků, zejména sváru, byla po
celou dobu výroby věnována mimořádná pozornost, a předávací protokol ze dne 22. 4. 2008 svědčí o tom, že výměník žádné zjevné vady nevykazoval, ani na svárech. Vyjádřil názor, že zmíněné dvě listiny rozhodně nemohou být určující pro
posouzení, zda výrobek byl vadný, když jejich text naznačuje tomu, že jde o
účelově zpracované listiny ve prospěch německého zákazníka žalované. O tom
podle jeho mínění svědčí zejména to, že stanovisko TÜV je velmi stručné a nelze
z něho zjistit, v jakém rozsahu a po jak dlouhou dobu byla kontrola prováděna,
z posudku prof. Reisgena pak plyne, že celková doba, kterou prof. Reisgen
strávil na místě, trvala dvě a půl hodiny a kontrolované výparníky, zobrazené
na obrázku č. 1, jsou složené u zdi, což vyvolává závažné pochybnosti o tom, že
prof.
Reisgen mohl skutečně zkontrolovat a zkontroloval 80 % sváru; vizuální
kontrola takového množství sváru a dále kontrola endoskopem by si musela
vyžádat postupné přerovnání všech výparníků a jednoznačně by ji nebylo možno v
časovém úseku dvou hodin zvládnout, včetně zápisu všech výsledků. Na základě
toho odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně zcela správně dospěl k
závěru, že posudek prof. Reisgena neprokazuje tvrzení žalované o tom, že
kvalita výparníku byla špatná a 100 % svárů bylo vadných, a soud prvního stupně
zcela správně hodnotil tento posudek v souvislosti s ostatními důkazy. Dodal,
že i když soud prvního stupně výslovně v odůvodnění neuvádí, proč za
rozhodující nepovažuje ani stanovisko TÜV, platí o tomto stanovisku to, co soud
prvního stupně v podstatě uzavřel ve vztahu k posudku. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že
žalobkyni vzniklo právo na zaplacení ceny díla, když po reklamaci vad po
předání předávacím protokolem ze dne 2. 8. 2007 vyrobila nový výparník, který
předala žalované dne 22. 4. 2008 a ta jej převzala s tím, že je bez vad. Soudu
prvního stupně dal za pravdu též v tom, že žalovaná se námitkou započtení
neubránila, a jako věcně správý posoudil též výrok, jímž soud prvního stupně
zamítl vzájemný návrh, přičemž odkázal na správné a výstižné zdůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, konstatoval, že jeho povinností není se
vypořádat se všemi odvolacími výtkami jednotlivě, a s odkazem na § 219
občanského soudního řádu vyjádřil názor, že postačí odkaz na odůvodnění
napadeného rozsudku bez dalšího. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, směřujícím proti jeho
prvnímu výroku. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to „zejména v otázce
nepřípustnosti libovůle rozhodování, aplikace pravidel pro dokazování a
náležitostí soudních rozhodnutí“. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že při hodnocení přezkoumatelnosti
rozsudku soudu prvního stupně v rozporu se zákazem libovůle ignoroval její
zásadní námitky a nesporné skutkové okolnosti. Tím nejenže rozhodl v rozporu s
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, představovanou rozhodnutím sp. zn. 28 Cdo
4118/2010 (jde o rozsudek ze dne 11. 5. 2011, který je, stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách),
ale rovněž vlastním hodnocením důkazů, které v odvolacím řízení nebyly
provedeny, zatížil své rozhodnutí rozporem s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, reprezentovanou např. rozhodnutím sp. zn. 21 Cdo 2406/2015
(jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015). V rámci vymezení dovolacího důvodu dovolatelka namítá, že odvolací soud se
vůbec nezabýval jejími námitkami stran vzniku škody a započtením nároku na její
úhradu. Tvrdí, že soud prvního stupně sice provedl důkaz stanoviskem TÜV ze
dne 23. 7. 2008, ale žádným způsobem se s ním v odůvodnění svého rozhodnutí
nevypořádal, tedy „nezjistil“ z něj žádné skutkové závěry a vůbec jej
nehodnotil.
Pochybení spočívající v tom, že soud prvního stupně tento důkaz
pominul, je podle dovolatelky o to závažnější, že TÜV Hessen je místně
příslušnou organizací technického dozoru pro provozovatele elektrárny na
spalování biomasy Wicker; pokud vydalo stanovisko, že na základě vizuální
kontroly výparníku za použití endoskopu shledává výparník vadným a nebezpečným,
je nemyslitelné, že by bylo lze přistoupit k instalaci předmětného díla do
tlakového systému kotle. Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud uvedený
důkaz v odvolacím řízení neprovedl, avšak hodnotil jeho obsah a vyvodil z něj
skutkové závěry pro věc zcela rozhodující, čímž se odchýlil od závěrů rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2406/2015 a zatížil řízení vadou spočívající v
p0020orušení § 213 odst. 3 občanského soudního řádu. Krom toho, že vyloučil
dovolatelku z možnosti na takový důkaz reagovat, nese jeho postup znaky
svévole, jejíž zákaz vyplývá např. z rozhodnutí Ústavního soudu „ve věci II. ÚS
435/09“. Závěrem dovolatelka poukazuje na to, že se soudy nižších stupňů rovněž
nevypořádaly s rozhodnutím Zemského soudu Wiesbaden ze dne 26. 4. 2011, které
je založeno jako důkaz do spisu. Dovolatelka dále namítá, že soud prvního stupně odmítl s poukazem na závěr o
bezvadnosti opraveného výparníku předaného dne 22. 4. 2008 její obranu
započtením a vzájemným návrhem „en block“, aniž by se jí blíže zabýval, v
důsledku čehož nesprávně odmítl i obranu založenou výhradně na nesporné
skutečnosti, že dílo nebylo dne 2. 8. 2007 provedeno řádně. K tomu uvádí, že v
příčinné souvislosti s vadností díla předaného dne 2. 8. 2007 jí vznikla škoda
ve výši 404 754 Kč spočívající v marně vynaložených prostředcích na demontáž
zařízení, které mělo dílo nahradit, a na jeho opětovné zprovoznění po zjištění
vadnosti díla. Bez ohledu na to, zda dílo bylo po opravě dne 22. 4. 2008 bez
vad či nikoliv, jí tak vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti
provést dílo řádně a včas ke dni 2. 8. 2007 škoda, z níž část ve výši 205 536
Kč použila k započtení na žalovanou částku a žaloba tedy měla být nejméně v
tomto rozsahu zamítnuta. Jako část vzájemného návrhu pak uplatnila mj. zbývající část uvedené škody, tj. částku 199 218 Kč, a dále částky 29 750 Kč a
27 965 Kč představující rovněž nároky na náhradu škody, které jí vznikly
výhradně v souvislosti s vadností díla ke dni 2. 8. 2007 (šlo o úhradu za
opětovné posouzení a osvědčení konstrukce díla ze strany TÜV SÜD Czech s. r. o. po uznané reklamaci díla a jeho následné opravě a o náklady na opětovnou
dopravu díla na místo jeho určení po jeho opravě dne 24. 4. 2008). Dovolatelka
poukazuje na to, že soud prvního stupně tyto nároky zamítl ze zcela
nesouvisejícího důvodu a odvolací soud se těmito skutečnostmi vůbec nezabýval,
přestože je v odvolání namítala. Tím založil nepřezkoumatelnost svého
rozhodnutí a odchýlil se od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
4118/2010. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu zrušil jak rozsudek
odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud odvolání
odmítl, případně aby je zamítl. Popírá, že by soud prvního stupně přehlédl
některý z navržených důkazů, a je přesvědčena, že důkazy byly provedeny a
hodnoceny v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Nesouhlasí ani s tvrzením, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou
nepřezkoumatelná. Má za to, že dovodil-li odvolací soud, že nejsou splněny
předpoklady odpovědnosti za škodu, nebylo třeba, aby se zabýval otázkou
zápočtových úkonů dovolatelky. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro
dovolací řízení uplatní – v souladu s bodem 1 článku II, části první,
přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolací soudu, jen pokud to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací
soud se při vypořádání odvolacích námitek (při řešení otázky přezkoumatelnosti
rozsudku soudu prvního stupně) odchýlil od dovolatelkou označené i další
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Protože Nejvyšší soud nehodlá svou
dosavadní rozhodovací praxi měnit, pojí se s takto dovozeným závěrem o
přípustnosti dovolání též jeho posouzení jako důvodného; napadené rozhodnutí v
tomto rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení a dovolací důvod upravený
v § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže
rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 Nejvyšší soud zdůraznil, že jedním z
principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je
povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s
námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich
závažnosti.
Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že
se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s
nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi
vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal porušení
ústavního zákazu libovůle v rozhodování soudů (k tomu Nejvyšší soud odkázal na
nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09). Na základě
toho Nejvyšší soud shledal pochybení na straně odvolacího soudu spočívající v
tom, že na námitky předestřené v odvolání dostatečně, či takřka nijak,
nereagoval, když pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem
100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud vysvětlil,
že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není
přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom,
aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I
když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Shodně dovodil v usnesení ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, že v
případě, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně nelze přezkoumat, nemůže vůči němu
účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody,
a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Pro
závěr, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, současně není
určující názor odvolacího soudu; zákon v tomto směru vychází z premisy, že
odvolací soud (stejně jako každý jiný vyšší soud) je způsobilý rozpoznat (podle
obsahu spisu), zda bylo ve věci rozhodnuto správně, i kdyby rozhodnutí nebylo
vůbec zdůvodněno. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy
předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u
odvolacího soudu; není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu
rozhodnutí soudu prvního stupně obstát, a, na druhé straně, nelze pokládat za
nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního stupně, u něhož je všem
účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto. Ve zde souzené věci dovolatelka důvodně poukazuje na to, že v řízení uplatnila
vzájemné pohledávky za žalobkyní z titulu práva na náhradu škody, z nichž pouze
část se pojí s vadností opraveného (resp. opětovně provedeného) díla předaného
dne 22. 4. 2008, zatímco u ostatních pohledávek jde o právo na náhradu škody,
která měla dovolatelce podle jejích tvrzení vzniknout v příčinné souvislosti s
vadami díla předaného původně, dne 2. 8.
2007, avšak důvody, pro něž soud
prvního stupně posoudil uplatnění všech těchto pohledávek jako neopodstatněné,
totiž závěr, že vadnost výparníku předaného po opravě provedené na základě
první reklamace nebyla prokázána, se logicky vztahují jen k těm pohledávkám na
náhradu škody, která měla vzniknout v příčinné souvislosti s tvrzenou vadností
opraveného výparníku, předaného dne 22. 4. 2008. Důvody, které by se týkaly
důsledků vad vytčených první, uznanou reklamací, soud prvního stupně neuvedl,
žalovaná tedy neměla s čím věcně polemizovat a jediné, co mohla v tomto ohledu
namítnout, byla právě nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Je přitom bez praktického
významu, zda tato nepřezkoumatelnost spočívá v nedostatku důvodů či v
nesrozumitelnosti (za níž se může skrývat nesprávné právní posouzení). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že je-li rozhodnutí soudu
prvního stupně nepřezkoumatelné, musí je odvolací soud zrušit, jinak též zatíží
řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. např. rozsudek ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 14, a důvody
rozsudku ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněného pod číslem
40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud nejenže tak
neučinil a řešil tudíž otázku procesního práva odchylně od ustálené judikatury
dovolacího soudu, čímž zatížil řízení vadou, nýbrž zároveň s odvolací námitkou
žalované, ačkoliv ji v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně prezentoval,
naložil přesně tím způsobem, který Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo
4118/2010 označil za chybný, totiž bez dalšího odkázal na „správné a výstižné
zdůvodnění napadeného výroku soudu prvního stupně“. Argument, že není jeho
povinností vypořádat se se všemi odvolacími námitkami jednotlivě, v poměrech
zde souzené věci rozhodně neobstojí, neboť námitka, s níž neshledal za potřebné
se výslovně vypořádat, se týká okolností zásadního významu pro správnost
rozhodnutí ve věci samé, nehledě na to, že je zjevně důvodná. Odvolací soud se
s ní tudíž nevypořádal způsobem odpovídajícím míře její závažnosti (srov. citované závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4118/2010). Požadavek, aby soudy svá rozhodnutí odůvodňovaly, zakotvený v čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a upravený v § 157 odst. 2
o. s. ř., nemůže být chápán tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý
argument, proto se rozsah této povinnosti může měnit v souvislosti s povahou
rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (z
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. např. usnesení ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4504/2017, ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 406/2016, jakož i
judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v nich citovanou, a usnesení ze
dne 29. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 471/2017, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo
585/2018). Okolnosti zde souzeného případu rozhodně neumožňují řešit namítanou
vadu rozhodnutí soudu prvního stupně odkazem na odůvodnění tohoto rozhodnutí. Dovolatelce je tedy třeba přisvědčit též v tom, že v uvedené části je pro
nedostatek důvodů nepřezkoumatelné rovněž rozhodnutí odvolacího soudu. Co se týče provedení a hodnocení důkazu stanoviskem TÜV, odkaz dovolatelky na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2406/2015, od
jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit, je nepřípadný, neboť v tomto
rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval postupem odvolacího soudu při dokazování v
situaci, kdy se zamýšlí odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně, a
ve zde souzené věci o takovou situaci nejde. Odvolací soud se se skutkovými
závěry soudu prvního stupně výslovně ztotožnil. Nejvyšší soud vysvětlil v
usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn.
20 Cdo 1498/2017, že k založení
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu,
nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Ostatně
to, co dovolatelka předkládá jako otázku procesního práva, není otázkou ve
smyslu § 237 o. s. ř., tj. právní otázkou, kterou odvolací soud řešil (zabýval
se jí). Dovolatelka tu odvolacímu soudu vytýká nesprávný procesní postup, vadu
řízení spočívající v porušení ustanovení § 213 odst. 3 o. s. ř. Vady řízení
samy o sobě, nezahrnují-li otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem,
nejsou způsobilým dovolacím důvodem; tím je toliko nesprávné právní posouzení
věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Tím spíše pak nemůže procesní vada
založit přípustnost dovolání. V případě přípustného dovolání ovšem dovolací soud k existenci kvalifikovaných
vad řízení přihlíží, a to z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou
o. s. ř.). V souzené věci nemohl přehlédnout, že odvolací soud při hodnocení
stanoviska TÜV jako důkazu skutečně postupoval v rozporu s § 213 odst. 3 o. s. ř. Podle § 213 odst. 3 o. s. ř. k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně
neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu
věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen
jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl
jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. Soud prvního stupně provedl stanoviskem TÜV důkaz, ve svém rozhodnutí se však s
tímto důkazem opomněl vypořádat. Tím ve světle ustálené judikatury Nejvyššího
soudu zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (srov. např. rozsudky ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, a ze
dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004). Jde o tzv. opomenutý důkaz, v jehož
existenci Ústavní soud spatřuje porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. již nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, uveřejněný pod
číslem 10/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V usnesení ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014, ústavní stížnost proti
němuž podanou Ústavní soud usnesením ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS
1924/15, odmítl, Nejvyšší soud vysvětlil, že odvolací soud může za účelem
zjištění skutkového stavu věci provést důkazy, které již byly provedeny za
řízení před soudem prvního stupně (zopakovat dokazování), nebo provést důkazy,
které sice byly před soudem prvního stupně označeny, ale dosud nebyly provedeny
(jde-li o důkazy z pohledu § 205a a § 211a přípustné). Postup odvolacího soudu
při zopakování dokazování se liší podle toho, zda jde o důkaz, z něhož soud
prvního stupně vycházel, nebo zda z provedeného důkazu neučinil pro rozhodnutí
ve věci žádná skutková zjištění.
V prvním případě odvolací soud může zopakovat
dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci;
povinnost odvolacího soudu dosud provedené důkazy zopakovat je však dána vždy,
má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které
učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). V případě druhém, kdy
důkaz byl soudem prvního stupně proveden, ale nestal se podkladem pro jeho
skutková zjištění, zákon stanoví povinnost zopakovat soudem prvního stupně
pominuté důkazy (§ 213 odst. 3 o. s. ř.), jestliže ohledně zjišťované
skutečnosti soud prvního stupně vycházel v rozporu s § 132 o. s. ř. jen z
některých provedených důkazů. Zákon ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda
tyto opomenuté důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich
provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (§ 219a odst. 2 o. s. ř.). Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to
nezakazuje; není proto v rozporu se zákonem postup odvolacího soudu, který tyto
důkazy provede a založí na nich své rozhodnutí, ale ani takový postup, jestliže
za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a vrátí
mu věc k dalšímu řízení. K tomu závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v
rozsudcích ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, a ze dne 11. 12. 2018,
sp. zn. 32 Cdo 720/2017, a v usneseních ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo
1472/2017, a ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1634/2019. Ustálená judikatura tedy dovozuje to, co vyplývá z dikce ustanovení § 213 odst. 3 o. s. ř., totiž že v případě, kdy důkazy byly soudem prvního stupně
provedeny, ale nestaly se podkladem pro jeho skutková zjištění (byly
opomenuty), zákon odvolacímu soudu pro případ, že rozhodnutí soudu prvního
stupně nezruší, stanoví povinnost pominuté důkazy zopakovat, jestliže ohledně
zjišťované skutečnosti soud prvního stupně vycházel v rozporu s § 132 o. s. ř. jen z některých provedených důkazů, aniž by se jakkoliv vypořádal s důkazy
ostatními, z nichž by se mohlo podávat zjištění odlišné. Odvolací soud ve zde
souzené věci uvedené procesní pravidlo porušil, neboť ačkoliv rozhodnutí soudu
prvního stupně nezrušil a věc nevrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, opomenutý
důkaz nezopakoval; při odvolacím jednání, jež se konalo dne 1. 3. 2018,
dokazování neprováděl. Tím v intencích ustálené judikatury zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci. Pro úplnost zbývá poznamenat, že co se týče rozhodnutí Zemského soudu Wiesbaden
ze dne 26. 4. 2011, není z dovolání patrno, co z tohoto rozhodnutí dovolatelka
dovozuje (co právně významného ve zde souzené věci z něho měly soudy zjistit). Rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném prvním (potvrzujícím) výroku není z
uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud
je proto v této části, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
Protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, dovolací soud zrušil v příslušném rozsahu (v části výroku pod bodem I
přisuzující žalobkyni částku 615 321 Kč a ve výroku pod bodem II, jímž byl
zamítnut vzájemný návrh) též toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 7. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu