USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. K., P.,
zastoupeného JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova
74/2, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12
774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené
u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 27 C 397/2015, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. února
2017, č. j. 12 Co 418/2016-442, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
uzavření smlouvy ve výroku specifikovaného znění (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nevyhověl tak žádání žalobce, jenž je
osobou oprávněnou ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), disponující doposud částečně
neuspokojeným nárokem na převod náhradních pozemků ve vlastnictví státu podle §
11a zákona o půdě. Odkázav na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu,
konstatoval okresní soud, že v jednání žalované nelze spatřovat prvky
liknavosti či svévole ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo
3767/2009, pro něž by bylo možné přisvědčit žalobci a jeho nárok saturovat
skrze nahrazení projevu vůle žalované k převodu jím konkrétně vybraných
pozemků. Zdůraznil, že v nabídce žalované bylo dostatečné množství vhodných
pozemků nejen na území hlavního města, z nichž mohl žalobce vybírat. Upozornil
rovněž na skutečnost, že kromě částečného uspokojení svého původního nároku v
roce 2014 se žalobce ani jeho právní předchůdkyně žádné veřejné nabídky
neúčastnili, jejich pasivitu pak nelze klást k tíži žalované. S ohledem na
vyřčené žalobu zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ostravě –
pobočka v Olomouci, jenž je rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, č. j. 12 Co
418/2016-442, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II.). Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění přijatých okresním
soudem, jež považoval za úplná, vyčerpávající a odpovídající provedeným a řádně
ve vzájemné souvislosti hodnoceným důkazům. Kvitoval rovněž i právní posouzení
věci okresním soudem vycházející z úsudku o absenci liknavosti či libovůle ze
strany žalované, na jehož odůvodnění pro stručnost (s poukazem na usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5063/2014) odkázal. Neshledav odvolání žalobce
důvodným, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Jmenované rozhodnutí napadl žalobce dovoláním, považuje je za přípustné ve
smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Pochybení odvolacího soudu spatřuje
primárně v odklonu jeho úvah od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz
nález sp. zn. III. ÚS 495/02) i soudu dovolacího (rozsudky sp. zn. 28 Cdo
1874/2001 a sp. zn. 31 Cdo 3767/2009) zejména stran otázky řádnosti postupu
žalované při uspokojování nároku žalobce. Má za to, že závěry nalézacích soudů
o absenci liknavosti a svévole ze strany žalované jsou nepřiměřené a
nedostávají požadavkům stanoveným judikaturou. Soudům nižších stupňů vytýká, že
nereflektovaly obecně známé skutečnosti, artikulované i v rozhodovací praxi
Nejvyššího a Ústavního soudu, stran nedostatků v uspokojování restitučních
nároků oprávněných osob žalovanou, a neumožnily tak žalobci domoci se vydání
jím vybraných pozemků mimo veřejnou nabídku. Přijatá skutková zjištění pokládá
za extrémně rozporná s provedenými důkazy, čímž odvolací soud vzdor nálezu
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3496/13 porušil právo žalobce na spravedlivý
proces. Obdobný defekt spatřuje v nedostatečném odůvodnění napadeného
rozhodnutí, jež se ve své stručnosti dostatečně nezabývá všemi odvolacími
námitkami, pročež je i nepřezkoumatelné (odkazuje současně na rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4118/2010). V nevyhovění jím uplatněnému nároku
pak spatřuje též zásah do základního práva vlastnit majetek. S ohledem na
vylíčené závěrem navrhuje změnu napadeného rozhodnutí tak, že bude žalobě
vyhověno, eventuálně zrušení rozsudků soudů obou instancí a vrácení věci
okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od
1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce přípustným není.
Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, již zmiňuje rovněž
dovolatel, sice připouští, aby se oprávněná osoba domáhala uspokojení svého
restitučního nároku žalobou a dožadovala se převodu konkrétních, jí vybraných,
pozemků mimo veřejné nabídky žalované, ovšem pouze v případě, vykazuje-li
dosavadní postup povinného veřejnoprávního subjektu prvky liknavosti či
svévole, zejména neplní-li tento svou povinnost udržovat nabídku náhradních
pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při
uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům (srovnej
blíže např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod
číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, či nálezy Ústavního soudu ze
dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS
495/05).
Úsudek soudu o liknavosti, resp. její absenci v postupu žalované, či jejího
právního předchůdce (Pozemkového fondu České republiky, viz § 22 odst. 1 zákona
č. 503/2012 Sb.), jakož i hodnocení kroků osoby oprávněné je pak zpravidla
otázkou evaluace skutkových zjištění přijatých na základě v řízení provedených
důkazů. Nejvyššímu soudu, jakožto instanci přezkumné a nikoliv nalézací,
přísluší v tomto směru toliko zkoumat, netrpí-li dotčená úvaha soudů nižších
stupňů zjevnou nepřiměřeností a byla-li reflektována všechna relevantní
hlediska vyžadovaná ustálenou judikaturou (srov. především usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3452/2017, a v něm citovaná
rozhodnutí). V nyní projednávané věci však nelze na dovolatelem naznačovaný
defekt postupu soudů nižších stupňů usuzovat, neboť zejména soud prvního
stupně, na jehož odůvodnění odvolací soud odkázal, podrobně reagoval na
jednotlivé argumenty žalobce, precizně se vypořádal se všemi v řízení
zjištěnými skutečnostmi a takto přijatými závěry podložil svůj úsudek o
korektním postupu žalované, jíž není možné klást k tíži pasivitu žalobce a jeho
právní předchůdkyně. Výtky dovolatele orientované nastíněným směrem proto
nemohou přípustnost dovolání založit, poněvadž rozhodnutí nalézacích soudů se
nikterak požadavkům konstantní judikatury nepříčí. V části pak dovolatel brojí
právě proti skutkovým zjištěním, jež ovšem dovolacímu soudu pro svou povahu
podléhat nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 1675/2016).
Vyřčený závěr nezvrátí ani dovolatelovy námitky, že v jiných soudních sporech
byl nárok na převod konkrétního vybraného pozemku oprávněné osobě přiznán,
neboť posouzení eventuální liknavosti, resp. svévolnosti postupu povinného
subjektu je v každé jednotlivé kauze determinováno jejími specifickými
individuálními znaky, pročež je nelze zobecňovat a vztahovat na libovolný počet
skutkově (i stran oprávněného subjektu) odlišných případů, jak činí dovolatel.
Jinak řečeno z přiznání mimořádného nároku na převod zvoleného pozemku mimo
veřejné nabídky v určitém sporu není možné bez dalšího dovozovat obdobné právo
všech potenciálních restituentů.
Za nekorektní nelze pokládat ani postup zvolený krajským soudem, jenž
ztotožňuje se s hodnocením věci soudem okresním, na jeho rozhodnutí pro
stručnost odkázal. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (již ostatně zmiňuje i
odvolací soud skrze poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp.
zn. 28 Cdo 5063/2014) se ustálila v názoru, podle něhož, byť čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá
rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje
podrobnou odpověď na každý argument, a proto se rozsah této povinnosti může
měnit v souvislosti s povahou rozhodnutí a musí být analyzován ve světle
okolností každého případu (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4504/2017, ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo
406/2016, jakož i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v nich
citovanou, dále ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 471/2017, jež obstálo i v
přezkumu před Ústavním soudem – viz jeho usnesení ze dne 10. 4. 2018, sp. zn.
I. ÚS 3164/17). Vypořádal-li se krajský soud, ač stručně, avšak nikoliv na úkor
srozumitelnosti a přezkoumatelnosti svého odůvodnění, se všemi v odvolání
uplatněnými námitkami, obstojí napadené rozhodnutí i z hlediska požadavků na
jeho odůvodnění artikulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, jehož se žalobce dovolává. V důsledku řečeného zjevně
nelze uvažovat o dovolatelem namítaném porušení jeho práva na spravedlivý
proces pro nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu.
Nepřípadnými se konečně jeví i výtky žalobce stran zásahu do jeho práva
vlastnit majetek chráněného mimo jiné čl. 11 Listiny základních práv a svobod,
neboť v řízení nebyl jakkoliv negován jeho restituční nárok na převod
náhradních pozemků za majetek, jejž pro překážku předvídanou zákonem o půdě
není možné vydat. V průběhu sporu bylo toliko zjištěno, že postup žalované
nelze pokládat za liknavý, pročež není důvodu uspokojovat nijak nezpochybněný
nárok žalobce zmíněným mimořádným postupem. Nehledě na tuto skutečnost, ve
vztahu k namítanému porušení jmenovaného základního práva dovolatel neuvádí,
jak a od které judikatury Nejvyššího soudu se v tomto smyslu měl odvolací soud
odchýlit, nepředkládá otázku v rozhodovací praxi doposud neřešenou, ani jinak
přípustnost dovolání nevymezuje. Také v této části tedy na přípustnost
mimořádného opravného prostředku usuzovat nelze (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze
dne 28. 11. 2017, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 45/16, především bod 43).
Se zřetelem ke shora uvedenému dovolací soud uzavírá, že mu žalobce nepředložil
žádnou otázku naplňující kritéria § 237 o. s. ř., a jeho dovolání proto muselo
být coby nepřípustné (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.) odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 9. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu