28 Cdo 5063/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobců a) Bc. J. B. K., a b) Bc. L. K., obou zastoupených JUDr.
Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti
žalovanému REAL INVEST PLUS, s. r. o., se sídlem v Olomouci - Nových Sadech,
Rooseveltova 119/51, IČ 268 68 598, o zaplacení částky 100.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 220/2013,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v
Olomouci ze dne 24. června 2014, č. j. 12 Co 166/2014-72, ve znění opravného
usnesení téhož soudu ze dne 28. července 2014, č. j. 12 Co 166/2014-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 10.236,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Leoše
Viktorina, advokáta se sídlem v Olomouci, Riergrova 12.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v
Olomouci ze dne 24. června 2014, č. j. 12 Co 166/2014-72, ve znění opravného
usnesení téhož soudu ze dne 28. července 2014, č. j. 12 Co 166/2014-78, jímž
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 2. 2014, č. j. 15 C
220/2013 - 36, v napadených výrocích I. a III., [kterými bylo rozhodnuto, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) a žalobkyni b) k ruce společné a
nerozdílné částku 100.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z
částky 100.000,- Kč od 24. 3. 2013 do zaplacení a dále zaplatit žalobci a) a
žalobkyni b) k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů řízení částku
45.946,40 Kč, to vše k rukám právního zástupce žalobců a) a b)], a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení § 237 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony) - dále jen „o. s. ř.“.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení (první) otázky hmotného práva
dovolatelem nastíněné (kterou podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu), a to aktivní solidarity
manželů v případě, kdy účastníci závazkového právního vztahu založeného
smlouvou (v dané věci „smlouvou o rezervaci nemovitosti“) uzavřenou s oběma
manžely, jsou účastníky závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení, k
jehož vzniku došlo na straně druhého účastníka smlouvy v důsledku účinného
odstoupení od této smlouvy, v souladu se zákonem (srov. § 3028 odst. 3 zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, § 145 odst. 4 a § 513
zákona č. 40/1946 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 -
dále jen obč. zák.) i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu
viz - a contrario - srov. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 7.
2009, sp. zn. 28 Cdo 4450/2008, ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 218/2010, ze
dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5138/2007, a ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 30 Cdo
2673/2007, a ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1285/2011).
Výklad „Smlouvy o rezervaci nemovitosti“ uzavřené dne 8. 1. 2013 mezi účastníky
a prodávajícími B. D. a Mgr. K. Š., soudy provedly (v tomto ohledu se odvolací
soud zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně) taktéž v souladu s
výkladovými pravidly uvedenými v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., jakož i
zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod
číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, či v nálezu Ústavního soudu
ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým
číslem 84. Respektovaly taktéž pravidlo, podle něhož lze výkladem pouze
zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat, měnit či
nahrazovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1
Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 1999, pod
číslem 30).
Citovaná „Smlouva o rezervaci nemovitosti“ (tzv. smlouva nepojmenovaná ve
smyslu § 51 obč. zák.) uzavřená dne 8. 1. 2013 mezi žalobci jako „klientem“,
žalovaným jako „zprostředkovatelem“ (jehož předmětem podnikání je podle
zjištění soudu prvního stupně realitní činnost, služby v oblasti
administrativní správy, služby organizačně hospodářské povahy a provádění
veřejných dražeb) a B. D. a Mgr. K. Š., jako prodávajícími, obsahuje z hlediska
právního posouzení věci tři ujednání.
V prvním ujednání (článek I. odst. 2 smlouvy) se zprostředkovatel zavázal, že
bude ve prospěch „klienta“ vyvíjet takovou činnost, aby prodávající uzavřely
kupní smlouvu „s klientem“ ohledně výše uvedených (v článku I. odst. 1
specifikovaných) nemovitostí „za zde uvedenou kupní cenu, a že nebude
nemovitosti dále nabízet po dobu účinnosti této smlouvy k prodeji třetím osobám
nebo s jinými osobami jednat o uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných
nemovitostí“.
V druhém ujednání (článek III. odstavec 1 smlouvy) se „klient“ zavázal
prodávajícím, že využije rezervace ze strany zprostředkovatele a že nejpozději
do 10. března 2013 uzavře kupní smlouvu s prodávajícími ohledně nemovitostí
specifikovaných v čl. 1 odst. 1 této smlouvy, a to za kupní cenu ve výši
9.000.000,- Kč. V odstavci 2 bodu III. smlouvy se dále uvádí, že „klient“
složil před podpisem této rezervační smlouvy k rukám zprostředkovatele částku
ve výši 100.000,- Kč a zprostředkovatel podpisem na této smlouvě potvrdil, že
částku ve výši 100.000,- Kč převzal s tím, že tato částka se stává jejím
převzetím rezervační zálohou a po podpisu kupní smlouvy bude zprostředkovatelem
předána prodávajícím a započtena na kupní cenu nemovitostí.
Odstavec 3 článku III. smlouvy pak obsahuje ujednání, podle kterého „pokud
klient neuzavře s prodávajícími kupní smlouvu ve lhůtě uvedené v odst. 1 tohoto
článku, ačkoliv mu byla kupní smlouva prodávajícími či zprostředkovatelem v
tomto termínu k podpisu předložena, je povinen uhradit prodávajícím, a to k
rukám zprostředkovatele, smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč a dále vzniká
právo prodávajících a zprostředkovatele tuto smlouvu vypovědět s účinností
výpovědi ke dni jejího doručení klientovi. Prodávající jsou oprávněni započíst
nárok na smluvní pokutu oproti nároku klienta na vrácení rezervační zálohy“.
Jestliže soudy obou stupňů vyšly ze skutkového zjištění, že kupní smlouva o
prodeji nemovitostí nebyla mezi žalobci a prodávajícími B. D. a Mgr. K. Š. do
10. března 2013 uzavřena z důvodu, že žalobcům (klientovi) nebyla kupní smlouva
prodávajícími ani zprostředkovatelem v tomto termínu předložena, a ponechal-li
si žalovaný po tomto datu a i poté, co žalobci od „smlouvy o rezervaci
nemovitosti“ účinně odstoupili (dopisem ze dne 21. 3. 2013, doručeným
žalovanému dne 22. 3. 2013), jimi složenou rezervační zálohu ve výši 100.000,-
Kč, ačkoliv žalobci smluvní závazek z této smlouvy uvedený v článku III. odst.
1 neporušili, je závěr soudů obou stupňů, že na straně žalovaného vzniklo
bezdůvodné obohacení (§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.), jelikož právní důvod plnění
žalobců, spočívající v zaplacení rezervační zálohy ve výši 100.000,- Kč,
odpadl, v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu (srov. např. odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1073/2010, a v
obecné rovině např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28
Cdo 3053/2013). Ze závěru, že žalobci žádný závazek ze „smlouvy o rezervaci
nemovitostí“ neporušili, pak dále vyplývá, že prodávající neměly právo na
zaplacení smluvní pokuty ve výši 100.000,- Kč, přičemž okolnost, že by si
prodávající za zjištěného skutkového stavu započetly nárok na smluvní pokutu
oproti nároku „klienta“ na vrácení rezervační zálohy, prodávající podle
zjištění soudů ani netvrdily. Nebyla-li tedy kupní smlouva mezi žalobci
(klientem) a prodávajícími ze shora uvedených důvodů uzavřena, nestala se
částka 100.000,- Kč složená žalobci zálohou na kupní cenu nemovitostí, a
protože „Smlouva o rezervaci nemovitosti“ byla na základě účinného odstoupení
od ní žalobci zrušena, je žalovaný povinen žalobcům rezervační zálohu vydat (§
458 odst. 1 obč. zák.), jak soudy dovodily.
Závěr soudů obou stupňů (odvolací soud se též v tomto ohledu ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně) o tom, že konstatování obsažené v článku I. odst.
1 „Smlouvy o rezervaci nemovitosti“, v němž se uvádí, že „klient“ a prodávající
si sjednali za účasti zprostředkovatele výši kupní ceny v částce 9.000.000,- Kč
k nemovitostem níže uvedeným (specifikovaným), které jsou ve vlastnictví
prodávajících a které je zprostředkovatel oprávněn nabízet třetím osobám v
rámci výhradní zprostředkovatelské činnosti pro prodávající, ani jiná ujednání
ve smlouvě obsažená, neobstojí jako smlouva o smlouvě budoucí kupní, jelikož ze
„smlouvy o rezervaci nemovitosti“ se podává pouze závazek žalobců uzavřít kupní
smlouvu o převodu předmětných nemovitostí (článek III. odstavec 1 smlouvy ),
nikoliv však závazek žalobců a prodávajících uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí
kupní (upravenou v § 50a obč. zák.), je taktéž v souladu s ustálenou praxí
dovolacího soudu ohledně výkladu právního úkonu (§ 35 odst. 1 obč. zák.),
která, jak již bylo shora uvedeno, dovodila, že výkladem lze pouze zjišťovat
obsah právního úkonu (smlouvy), nelze jím však projev vůle účastníků smlouvy
doplňovat či nahrazovat.
Ve vztahu k námitce, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou argumentací
žalovaného a pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně, s nimiž se
ztotožnil, je možno uvést, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva
(dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí
odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou
odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle
povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu
[srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. dubna
1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. prosince
1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. února 1998
(stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus
Finsko ze dne 27. září 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při
zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu
[viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. prosince 1997
(stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění
nálezu ze dne 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce
nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).
Protože není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, Nejvyšší
soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanými vadami řízení, které podle
dovolatele mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož k těmto
vadám, jakož i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání
přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu