28 Cdo 1073/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobce Ing. P. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kopou, advokátem se
sídlem v Brně, Mezírka 1, proti žalovaným 1. Ing. L. B., zastoupenému Mgr.
Veronikou Uhlířovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Mánesova 19, a 2. Y. B., o
zaplacení částky 27.920,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod
sp. zn. 27 C 425/2007, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 54 Co 403/2008-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
27.920,- Kč s přísl. (výrok I.) a o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní
soud přisvědčil tvrzení žalobce, že částka 27.920,- Kč, kterou žalobce zaplatil
žalovaným na základě smlouvy o rezervaci bytu a nebytových prostor uzavřené
účastníky dne 20. 12. 2002 jako zálohu na kupní cenu rozestavěné bytové
jednotky, spoluvlastnického podílu na společných částech domu i pozemku a práva
na užívání parkovacího stání, představuje bezdůvodné obohacení žalovaných (§
451 a násl. obč. zák.), neboť nedošlo k prodeji předpokládanému touto smlouvou
a s ohledem na to, že předmět koupě již byl převeden na třetí osobu, k němu už
ani dojít nemůže. Soud neshledal důvodnou námitku započtení vznesenou
žalovanými, podle nichž došlo ze strany žalobce k odstoupení od smlouvy o
rezervaci, čímž jim v souladu s ustanovením čl. 4 smlouvy o rezervaci vzniklo
právo na smluvní pokutu ve výši zaplacené zálohy, kterou tak započetli oproti
žalobcem složené záloze. Obvodní soud uvedl, že v souladu s ustanovením § 544
odst. 1 obč. zák. lze smluvní pokutu sjednat jen za porušení povinnosti a
nikoliv za výkon práva účastníka smlouvy, kterým je i odstoupení od smlouvy,
pokud tedy mezi účastníky došlo ke sjednání smluvní pokuty i pro tento případ,
jde o ujednání neplatné. Soud navíc připomněl, že i v případě platnosti
uvedeného ujednání by nemohlo dojít k započtení, neboť nebylo prokázáno
odstoupení od smlouvy žalobcem, přičemž ani sami žalovaní okamžik započtení
blíže neupřesnili a důkazně nedoložili, že k němu vůbec došlo.
K odvolání žalovaných přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze a
rozsudkem ze dne 19. 11. 2008, č. j. 54 Co 403/2008-111, je změnil ve výroku o
nákladech řízení, ve zbytku rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přejal
jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně a uvedl, že lze v zásadě
přisvědčit i jeho právnímu posouzení věci. K námitkám odvolatelů se dále
zabýval charakterem ujednání o smluvní pokutě, povinnost zaplatit smluvní
pokutu shledal platně sjednanou pro případ, že kupující poruší svou povinnost
zaplatit smluvenou zálohu na kupní cenu, což by podle smlouvy zakládalo takové
porušení smluvních povinností, které by umožňovalo druhé straně odstoupit od
smlouvy a zároveň požadovat smluvní pokutu ve výši odpovídající záloze na kupní
cenu. V daném případě však žalovaným nárok na zaplacení smluvní pokuty
nevznikl, neboť žalobce splnil svou povinnost zaplatit zálohu na kupní cenu.
Odvolací soud zároveň připomněl, že smlouva o rezervaci (tedy i její ustanovení
týkající se smluvní pokuty) vázala podle svého znění účastníky jen do uzavření
smlouvy o budoucí smlouvě kupní, která byla uzavřena 18. 4. 2003. V této
smlouvě pak nebyla sjednána žádná sankce za její porušení, stejně jako možnost
odstoupení od smlouvy, která navíc nevyplývá ani ze zákonné úpravy smlouvy o
smlouvě budoucí obsažené v § 50a obč. zák. Vázanost účastníků smlouvou o
smlouvě budoucí pak zanikla v souladu s ustanovením § 50a odst. 3 obč. zák. v
důsledku podstatné změny okolností, za nichž účastníci tuto a jí předcházející
smlouvu o rezervaci uzavřeli, která vyplynula z průběhu řízení a která
spočívala ve skutečnosti, že žalobce nezískal potřebné finanční prostředky na
zamýšlenou koupi. Odvolací soud tedy uzavřel, že žalovaní převzali zálohu na
kupní cenu nemovitosti, k jejímuž prodeji nedošlo, záloha se tak stala v
souladu s ustanovením § 451 odst. 2 obč. zák. plněním z právního důvodu, který
odpadl, a žalovaní jsou povinni ji vrátit zpět žalobci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal první žalovaný (dále též jen
„žalovaný“) dovolání, zdůraznil, že rozhodnutím soudu odvolacího byl
modifikován právní názor soudu prvního stupně, a přípustnost dovolání je tudíž
dána podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání
zároveň dovozuje i z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí. Změnu rozhodnutí odvolacího soudu oproti
rozhodnutí soudu prvního stupně spatřuje dovolatel v odlišeném posouzení otázky
platnosti ujednání obsaženého ve smlouvě o rezervaci týkajícího se smluvní
pokuty, které odvolací soud posoudil jako platné. Měnící charakter rozhodnutí
odvolacího soudu je podle dovolatele dán i skutečností, že odvolací soud sám ze
své iniciativy v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že byl naplněn důvod
pro neuzavření kupní smlouvy na základě uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí
podle § 50a odst. 3 obč. zák., přičemž zcela nesprávně považoval za změněné
okolnosti to, že žalobce v rozporu se svou povinností nezískal prostředky na
zaplacení kupní ceny. Navíc nebylo prokázáno, že by šlo o takovou změnu
okolností, z níž by vyplývalo, že nelze spravedlivě požadovat naplnění smlouvy.
Novým názorem odvolacího soudu je i to, že změna okolností, za nichž byla
uzavírána rezervační smlouva, je oprávněným důvodem pro změnu postoje k celé
věci, ač ustanovení § 51 obč. zák., podle nějž byla tato smlouva uzavřena,
nepřipouští jako důvod umožňující porušení smluveného závazku změnu okolností.
Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatel rovněž v tom, že při posuzování
předestřených otázek přihlédl k novým skutečnostem, přestože v souladu právní
úpravou i stávající judikaturou mohou být „novoty“ v odvolacím řízení uplatněny
jen výjimečně, a to odvolatelem. Odvolací soud také ve svém rozhodnutí zmínil
doposud neřešenou otázku zřízení zástavního práva ve prospěch jiné banky na
nemovitosti dovolatelů. Uvedené nové skutkové i právní závěry odvolacího soudu
pak podle dovolatele odůvodňují názor, že jde o měnící rozhodnutí ve smyslu §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu je přitom dán rozporem
právního posouzení ustanovení smlouvy o rezervaci soudy obou stupňů s hmotným
právem. V této smlouvě bylo uvedeno, že se uzavírá na dobu „do uzavření budoucí
kupní smlouvy o převodu vlastnictví bytu“, v jiném ustanovení smlouvy o
rezervaci je pak použit termín „smlouva o budoucí kupní smlouvě“, z čehož je
zřejmé, že smlouva o rezervaci měla účastníky zavazovat až do doby uzavření
kupní smlouvy a nikoliv smlouvy o budoucí smlouvě kupní, jak uzavřel odvolací
soud. Nedošlo-li k uzavření kupní smlouvy, jsou účastníci stále vázáni smlouvou
o rezervaci, a tedy i jejím ustanovením o smluvních pokutách. Dovolatel přitom
dostál svým povinnostem vyplývajícím ze smlouvy o rezervaci, a vznikl mu proto
nárok na odměnu za toto plnění. Přetrvávající platnost smlouvy o rezervaci je
dána i tím, že smlouva o smlouvě budoucí podle § 50a obč. zák. nebyla uzavřena
platně, protože neobsahuje zákonem vyžadovaný údaj o době, do níž se účastníci
zavážou písemně uzavřít smlouvu. Z ustanovení smlouvy o rezervaci pak podle
dovolatele vyplývá, že byly naplněny předpoklady, aby žalovaným vzniklo právo
na zaplacení smluvní pokuty, neboť nedošlo k zaplacení předpokládané zálohy v
plné výši. Za rozporný s hmotným právem je třeba považovat i názor odvolacího
soudu, že změna okolností, za nichž účastníci uzavírali nepojmenovanou smlouvu
o rezervaci, opravňuje žalobce ke změně postoje a umožňuje mu, aby se dále
touto smlouvou nevázal.
Důvodnost dovolání je pak dána vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), nesprávným
právním posouzením věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a tím, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Vada řízení vznikla již
postupem soudu prvního stupně, který posoudil ustanovení o smluvní pokutě jako
neplatné, aniž by na tento svůj názor dopředu účastníky upozornil v rámci své
poučovací povinnosti vyplývající z § 5 o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu, jímž
byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen na základě odlišného a v řízení
zcela nového právního názoru, k němuž se účastníci rovněž nemohli vyjádřit, byl
nepředvídatelný a jeho vynesením byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení.
Vadou řízení je přitom i nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu
vyplývající z jeho nedostatečného odůvodnění.
Nesprávnost právního posouzení pak tkví v otázce platnosti ujednání o
smluvní pokutě. Byl-li totiž platně sjednán hlavní závazek a žalobce porušil
svou smluvní povinnost zaplatit zálohu v plné výši, měla tato skutečnost za
následek jak zrušení smlouvy o rezervaci v důsledku domněnky odstoupení, tak i
možnost požadovat po žalobci zaplacení smluvní pokuty. Pokud přitom došlo k
naplnění skutečností pro odstoupení od smlouvy ze strany dovolatele, šlo o
výkon práva, který není sankcionován smluvní pokutou.
Konečně dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je naplněn tím, že ač to v
řízení nebylo tvrzeno ani dokazováno, dospěl odvolací soud k závěru, že došlo
ke změně okolností spočívající v nedostatku finančních prostředků žalobce a
představující důvod pro neuzavření budoucí kupní smlouvy o převodu
rezervovaného bytu s příslušenstvím. Odvolací soud se rovněž ve svém rozhodnutí
zaobíral i údajným zástavním právem ve prospěch banky na nemovitosti
dovolatelů, aniž by bylo v odvolacím řízení zmíněno a aniž by bylo předmětem
dokazování v nalézacím řízení. Zároveň dovolatel zdůrazňuje, že nebylo
prokázáno, že by byla naplněna hypotéza § 50a odst. 3 obč. zák. a že by změna
okolností, z nichž účastnící při uzavření smlouvy vycházeli, byla natolik
zásadní, že by nešlo spravedlivě požadovat naplnění smlouvy. S ohledem na shora
uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil
věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovozuje-li dovolatel přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. s tím, že rozhodnutím soudu odvolacího bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně, nelze tomuto tvrzení přisvědčit. Nejvyšší soud sice v
rozhodnutích, na něž dovolatel poukazuje (usnesení ze dne 13. 6. 2000, sp. zn.
25 Cdo 2054/99, rozsudek ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2384/2006),
dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu je třeba považovat za měnící, pokud z
obsahu rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že práva a povinnosti účastníků
stanovily odlišně, o takový případ se však v projednávané věci nejedná. Ač se
odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů zčásti liší, nelze dospět k závěru, že by
se odvolací soud odchýlil od posouzení práv a povinností účastníků obsaženého v
rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud především uvedl, že právnímu
posouzení věci učiněnému soudem prvního stupně lze v zásadě přisvědčit, z čehož
je zřejmé, že ač jeho právní posouzení nepřijal bezvýhradně, přitakal zásadním
bodům rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy zejména závěru, že žalovaný přijal
peněžité plnění v žalované výši, následně ovšem došlo k zániku právního titulu,
na základě nějž bylo plněno, v důsledku nemožnosti provedení smluveného prodeje
(závěr o zániku právního titulu). Při přezkumu námitky započtení odvolací soud
sice posoudil ujednání o smluvní pokutě jako platné (na rozdíl od soudu prvního
stupně), ovšem jen pro případ porušení povinnosti žalobce zaplatit zálohu na
kupní cenu, přičemž se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaným
právo na uhrazení smluvní pokuty nevzniklo, neboť žalobce smluvní povinnost
sankcionovanou pro případ nesplnění pokutou splnil, což opět vylučovalo možnost
započtení smluvní pokuty proti žalovanému nároku. Měnící charakter rozhodnutí
nemůže být dán ani tím, že se odvolací soud zabýval vzájemným vztahem mezi
účastníky uzavřenými rezervační smlouvou, smlouvou o smlouvě budoucí a
předpokládanou kupní smlouvou, a reagoval tak na námitky obsažené v odvolání.
Právní závěry odvolacího soudu zabývající se vztahem těchto smluv a okamžikem,
do kdy zavazovaly smluvní strany, opět nijak nepozměnily závěr soudu prvního
stupně, že předpokládanou koupi už nelze realizovat (třebaže nemožnost
realizace převodu nemovitosti odvolací soud dovodil i z jiných skutečností),
zároveň žalobci nevznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu, která by mohla být
započtena vůči jím zaplacené záloze, a žalovaní jsou tak povinni vydat žalobci
zaplacenou zálohu představující v souladu s ustanovením § 451 odst. 2 obč. zák.
bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z právního důvodu, který odpadl. Z
uvedeného vyplývá, že rozhodnutí není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., a nelze tak dovozovat přípustnost dovolání z tohoto ustanovení.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není ani potvrzujícím poté, co
předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím
soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost
dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3
o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelem předestřené otázky však neumožňují dovodit zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí ve smyslu výše uvedeného ustanovení. Uvádí-li
dovolatel, že se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení chybným
výkladem smlouvy o rezervaci, je třeba připomenout, že zjišťuje-li soud obsah
smlouvy (tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky
ujednáno), a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák.,
jde o skutkové zjištění. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o
právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní
práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000). Otázka, do kdy smlouva o
rezervaci účastníky zavazovala, se tedy týká správnosti skutkových zjištění, je
jí naplňován dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., k němuž však
odvolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li již dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. Rovněž je třeba odmítnout tvrzení dovolatele,
že se odvolací soud dostal ve svém posouzení do rozporu s ustanovením § 50a
obč. zák., posoudil-li smlouvu o smlouvě budoucí jako platně uzavřenou, ačkoliv
doba, do kdy jsou podle smlouvy strany povinny uzavřít smlouvu realizační,
nebyla stanovena dostatečně určitě, neboť určení doby pro uzavření této smlouvy
slovy „nejpozději do 15. 3. 2003“ vylučuje jakýkoliv prostor pro zpochybnění
určitosti smluveného závazku a ani dovolatel blíže nerozvádí, v čem by měla být
dána neurčitost tohoto ujednání. Zároveň lze podotknout, že i v případě, že by
odvolací soud pochybil při posouzení výše uvedených otázek směřujících k
dovození přetrvávající platnosti smlouvy o rezervaci, neovlivnilo by to
výsledné posouzení věci, neboť v souladu se skutkovými zjištěními odvolacího
soudu (jimiž je dovolací soud při řešení otázky přípustnosti dovolání vázán)
nedošlo k smluvní pokutou sankciovanému porušení povinnosti (zaplacení zálohy
na kupní cenu). Nemohlo-li pak posouzení těchto otázek ovlivnit výsledné
posouzení práv a povinností účastníků, nelze je i z tohoto důvodu považovat za
zásadně právně významné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2956/2000,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 71, svazek
1/2001). Při posouzení otázky zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí
nelze přihlédnout ani k tvrzení dovolatele, že mu vznikl nárok na odměnu za
plnění, které žalobci poskytl, neboť jde o tvrzení, jímž dovolatel uplatňuje v
rozporu s ustanovením § 241a dost. 4 o. s. ř. nové skutečnosti. Nezabývaly-li
se jím soudy nižších stupňů a nebyla-li tato otázka vůbec předmětem právního
posouzení odvolacího soudu, nelze z ní usuzovat na jeho nesprávnost a dovozovat
z ní zásadní právní význam rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Další tvrzení dovolatele, že byla naplněna hypotéza ujednání smlouvy o
rezervaci pro vznik nároku na smluvní pokutu a pro platné odstoupení od smlouvy
ze stany žalovaných, pak opět směřuje ke zpochybnění správnosti skutkových
zjištění odvolacího soudu, kterými se, jak již bylo uvedeno výše, dovolací soud
při řešení otázky přípustnosti dovolání nemůže zabývat. Zásadní právní význam
nemůže být dán ani dovolatelem zpochybňovaným závěrem odvolacího soudu, že
změna okolností, za nichž byla uzavřena smlouva o rezervaci, je důvodem, aby jí
účastnící nebyli dále vázáni. Jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud se
ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně o vzniku bezdůvodného
obohacení na straně žalovaných, přejal tedy jako správné dva základní
předpoklady, bez nichž by tento závěr nebyl možný, tedy to, že žalovaní přijali
od žalobce zálohu na budoucí koupi a že závazek stran zanikl, čímž zjevně
akceptoval jako přiléhavý závěr soudu prvního stupně o nemožnosti realizovat
smluvený prodej v důsledku již uskutečněného převodu předmětu koupě na třetí
osobu (nemožnost realizace prodeje přitom nebyla žalovanými rozporována ani v
odvolacím řízení a není zpochybňována ani v řízení dovolacím). Zabýval-li se
odvolací soud nad rámec tohoto závěru okolnostmi (včetně dovolatelem tvrzených
„novot“), pro něž žalobce nedostál svým smluvním povinnostem, nemohly již tyto
právní úvahy změnit závěr o zániku závazku převzatý odvolacím soudem z
rozhodnutí soudu prvního stupně. Obstojí-li závěr odvolacího soudu již z tohoto
důvodu, nelze v dalších úvahách činěných nad jeho rámec spatřovat zásadní
právní význam rozhodnutí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2878, sešit 30/2004). Z uvedeného tedy
vyplývá, že dovolatelem předestřené úvahy týkající se v rozhodnutí odvolacího
soudu řešených právních otázek nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání
spočívající v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze dovodit ani z dovolatelem
tvrzených vad řízení, protože v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu je možno usuzovat, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé zásadní význam po právní stránce, jen z okolností uplatněných dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3078, sešit 1/2005), neboť konkrétní vada
řízení (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) nemá potřebný
judikatorní přesah pro dovození zásadního právního významu rozhodnutí (k tomu. srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS
1970/07). Ani tyto dovolací námitky tedy nemohou vést k závěru o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí, a tedy ani o přípustnosti dovolání. Nadto je možno uvést, že dovolatel se mýlí, spatřuje-li vadu řízení v nesplnění
poučovací povinnosti podle § 5 o. s. ř., ke které podle něj došlo tím, že nebyl
upozorněn na názor soudu prvního stupně o neplatnosti ujednání o smluvní
pokutě, a nemohl tak zavčas přednést argumenty svědčící pro jeho platnost. Soud
je totiž povinen vyzvat účastníky k doplnění vylíčení rozhodujících skutečností
pouze v případě, že takové doplnění považuje za potřebné pro svoji zamýšlenou
jinou právní kvalifikaci (k tomu srov. závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3826/2009), která však v projednávané
věci nebyla učiněna, neboť posouzení, zda je smluvní ustanovení, na němž
žalovaní založili námitku započtení, platné či neplatné, je přezkumem
uplatněných tvrzení, přičemž posoudil-li je soud jinak než žalovaní, nelze toto
posouzení bez dalšího považovat za změnu právní kvalifikace vyžadující doplnění
tvrzení žalovaných, jejichž procesní povinnost tvrzení všech rozhodujících
skutečností není podmíněna předchozí výzvou soudu (srov. § 101 o. s. ř.). Jak
vyplývá ze závěrů výše citovaného rozhodnutí, informoval-li by soud účastníky o
každém zamýšleném jiném právním názoru, byl by takový postup v rozporu s
ustanovením § 5 o. s. ř., podle něhož není soudům umožněno poskytovat
účastníkům poučení o hmotném právu. K dovolatelem tvrzené vadě mělo dojít navíc
v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení pak bylo přihlédnuto ke
všem dalším tvrzením dovolatele vztahujícím se k platnosti uvedeného ujednání,
čímž by i případný nedostatek činnosti soudu prvního stupně byl zhojen. K vadě
řízení spočívající v dovolatelem uváděné nepředvídatelnosti lze uvést, že zde
opět dovolatel vychází z mylné domněnky, že odvolací soud bez předchozího
upozornění účastníků dospěl k jinému a zcela odlišnému právnímu názoru než soud
prvního stupně, jak již však bylo uvedeno výše, odvolací soud posouzení soudu
prvního stupně pouze doplnil, v zásadních bodech se s ním ovšem ztotožnil, což
pak zcela vylučuje úvahy o nepředvídatelnosti jeho rozhodnutí.
Nelze přisvědčit
ani názoru dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné,
neboť je z něj seznatelné, z jakých skutkových zjištění odvolací soud vycházel,
se kterými právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i jak se vypořádal
s odvolacími námitkami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006).
Dovolatelem uplatňovanými důvody směřujícími ke zpochybnění správnosti v řízení
učiněných skutkových zjištění se pak dovolací soud nezabýval, neboť k těmto
důvodům může v souladu s ustanovením § 241a odst. 3 o. s. ř. přihlížet pouze
tehdy, je-li již dovolání shledáno přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) nebo b) o. s .ř.
Z výše uvedených důvodů bylo dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. l a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobce žádné náklady
nevynaložil.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu