33 Cdo 1285/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobců a/ Ing. V. S. a b/ M. S., zastoupených JUDr. Petrem Košťálem, advokátem
se sídlem Příbram II, Střelecká 26, proti žalované IRHOS spol. s. r. o. se
sídlem Praha 3, Slezská 103, identifikační číslo 471 20 452, zastoupené JUDr.
Jaroslavem Šímou, CSc., advokátem se sídlem Plzeň, Purkyňova 43, o zaplacení
1,121.160,90 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3, pod sp. zn. 7 C
123/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.
prosince 2010, č. j. 28 Co 461/2007-256, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 36.194,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám JUDr. Jaroslava Šímy, CSc., advokáta se sídlem Plzeň,
Purkyňova 43.
Žalobci se žalobou domáhali po žalované zaplacení částky 1,121.160,90
Kč představující smluvní pokutu, na kterou jim vznikl nárok, neboť žalovaná
nedodržela sjednanou lhůtu dokončení díla. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 24. července 2007, č. j. 7 C
123/2005-130, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní
moci rozsudku částku 1,121.160,90 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze
zjištění, že účastníci uzavřeli dne 31. 10. 2002 smlouvu o dílo, podle níž se
žalovaná (zhotovitelka) zavázala pro žalobce (objednatele) provést výstavbu
rodinného domu na parcele č. 267/13 v k. ú. Č. (dále jen „rodinný dům“) za cenu
4,440.150,70 Kč. Účastníci smlouvy si sjednali, že dílo bude dokončeno „do 12ti
měsíců od zahájení stavby, které bude provedeno zápisem ve stavebním deníku.“ V
článku VIII. smlouvy si pro případ nedodržení termínu plnění smluvní strany
dohodly, že žalovaná uhradí žalobcům smluvní pokutu ve výši 0,1 % z celkové
ceny díla za každý započatý den prodlení. Stavební deník založil dne 25. 11. 2002 V. L. (stavební dozor žalobců), ač tak měla učinit žalovaná. Žalovaná dílo
ve lhůtě 12 měsíců od zahájení stavby nedokončila. Prodlení způsobil její
postup při stavbě, a nikoli vícepráce požadované žalobci. V průběhu výstavby
žalobci zjistili, že stavba byla prováděna bez rozhodnutí o jejím povolení;
jednatel žalované S. H. padělal stavební povolení, na které smlouva o dílo
odkazovala. Dodatečné stavební povolení bylo vydáno dne 12. 7. 2004; i z tohoto
důvodu nemohlo být dílo žalobcům předáno ve sjednané lhůtě. Dne 8. 10. 2004 se
konala schůzka za účelem předání díla, jíž se účastnili žalobci, V. L. a
jednatel žalované S. H., který předání díla a převedení nemovitosti do
vlastnictví žalobců podmiňoval podpisem dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo. Vyhrožoval jim, že když dodatek nepodepíší, nestanou se majiteli zhotoveného a
již zaplaceného rodinného domku. Žalobci sice s obsahem dodatku nesouhlasili,
avšak pod touto hrozbou žalobce dodatek s datem 22. 9. 2004 podepsal. Před
podpisem byla na žádost žalobce z textu dodatku vyškrtnuta cena za vícepráce ve
výši 665.000,- Kč. V dodatku se uvádí, že se jím smlouva o dílo ze dne 31. 10. 2002 doplňuje v oddílu II. tak, že stavba bude dokončena a předána 8. 10. 2004. Žalovaná se tím chtěla vyhnout povinnosti zaplatit smluvní pokutu za prodlení s
předáním díla. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce podepsal
dodatek nedobrovolně pod nátlakem. Z takto zjištěného skutkového stavu věci
dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo v souladu s § 631 a násl. zákona
č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“), která obsahovala též
platné ujednání o smluvní pokutě podle § 544 obč. zák. Dodatek č. 1 posoudil s
ohledem na situaci, v níž žalobce listinu podepsal, jako právní úkon, který
učinil nesvobodně, a je tudíž absolutně neplatný ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Protože žalovaná nedodržela termín dokončení díla sjednaný ve smlouvě,
vzniklo žalobcům právo na smluvní pokutu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. ledna 2008, č. j.
28 Co 461/2007-164,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně neuvěřil
žalobcům, že dodatek uzavřeli nesvobodně. Na základě toho dovodil, že dodatkem,
který není neplatným právním úkonem ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., byla
doba plnění sjednaná ve smlouvě prodloužena do 8. 10. 2004 a žalobcům proto
nemohlo vzniknout právo na zaplacení smluvní pokuty v důsledku prodlení
žalované. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. června 2010, č. j. 33 Cdo 2236/2008-188,
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytknul, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.,
jestliže dospěl k odlišnému skutkovému závěru než soud prvního stupně, aniž v
rozporu s § 213 odst. 2 a 3 o. s. ř. zopakoval důkazy výpověďmi svědka L. a
žalobců a jednatele žalované jako účastníků řízení, na jejichž základě soud
prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalobci prokázali své tvrzení,
že dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo byl dne 8. 10. 2004 podepsán v důsledku
psychického nátlaku vyvolaného jednatelem žalované. Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 1. prosince 2010, č. j. 28 Co
461/2007-256, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a dovolacím soudem.
Poté, co zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně (výslechy účastníků
řízení a svědka L. a korespondencí účastníků řízení) a doplnil dokazování
listinnými důkazy (protokolem o místním šetření před kolaudací ze dne 1. 10.
2004 a sdělením stavebního úřadu o změně stavebníka ze dne 19. 11. 2004), se
ztotožnil se soudem prvního stupně, pokud jde o obsah písemně uzavřené smlouvy
o dílo ze dne 31. 10. 2002 co do jejího předmětu, sjednané ceny a dokončení
díla a v článku VIII. smlouvy sjednané smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z
celkové ceny díla pro případ nedodržení termínu plnění žalovanou. Stavba byla
zahájena 25. 11. 2002, žalovaná ji dokončila 13. 9. 2004 a žalobcům předala 8.
10. 2004, tedy nikoli v původně sjednané lhůtě. V dodatku č. 1 smlouvy o dílo,
datovaném 22. 9. 2004 a podepsaném 8. 10. 2004, účastníci projevili vůli změnit
dobu plnění v článku II. smlouvy tak, že stavba bude dokončena a předána 8. 10.
2004, a cenu díla v článku IV. smlouvy tak, že vícepráce /a změny materiálů/ i
méněpráce budou vyúčtovány a fakturovány do 31. 10. 2004 samostatnou fakturou.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobcům
nepodařilo prokázat, že jednatel žalované H. jim vyhrožoval, že nepodepíší-li
dodatek, přijdou o investice do domu a pozemku, a že žalobce podepsal dodatek
nesvobodně pod nátlakem. Žalobkyně, která dodatek nepodepsala, o něm věděla a
žalobce jej podepsal na její pokyn, tj. s jejím souhlasem. Na podkladě takto
zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dovodil, že účastníci uzavřeli
písemně smlouvu o dílo ve smyslu § 631 obč. zák., z níž žalované vznikla
povinnost provést dílo řádně a v dohodnuté době (§ 633 odst. 1 obč. zák.).
Účastníci dodatkem č. 1, který nebyl uzavřen nesvobodně a je platným právním
úkonem (§ 37 odst. 1 obč. zák.), za trvání existujícího právního vztahu změnili
obsah závazku ze smlouvy o dílo tzv. kumulativní novací ve smyslu § 516 odst. 1
obč. zák.; doba plnění - provedení díla byla změněna do 8. 10. 2004. Odvolací
soud totiž shledal irelevantní argumentaci žalobců obsaženou až v dovolání
proti jeho předchozímu rozhodnutí, že dodatek podepsal jen žalobce, aniž
připojil plnou moc žalobkyně, která by jej k takovému úkonu zmocnila, a že
nešlo o obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů.
Žalovaná, jíž bylo dovolání doručeno až 13. 5. 2008, úspěšně namítla promlčení
práva dovolat se relativní neplatnosti, které bylo uplatněno po marném uplynutí
tříleté obecné promlčecí doby podle § 101 obč. zák. Uzavřel tudíž, že žalobcům
nemohlo vzniknout právo na zaplacení smluvní pokuty v důsledku prodlení
žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž uplatnili
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. Zpochybňují právní závěr odvolacího soudu, že dodatek byl uzavřen platně. Zdůrazňují, že zájem na jeho uzavření měla výlučně žalovaná, vědoma si svého
prodlení, a že postavení smluvních stran v tomto okamžiku nebylo rovnoprávné. Žalované na stavbu, která nebyla v jejich vlastnictví, uhradili 4,404.536,- Kč,
za pozemek, který byl v podílovém spoluvlastnictví tří osob, z nichž jednou
byla žalovaná, zaplatili zálohu 1,800.000,- Kč, za tepelné čerpadlo 483.000,-
Kč a za oplocení pozemku a dlažbu okolo domu 460.000,- Kč. Současně zaplatili
300.000,- Kč za kuchyň, 80.000,- Kč za vrtanou studnu a 160.000,- Kč za
venkovní sklep. Namítají, že dodatek ke smlouvě podepsali pod vlivem bezprávné
vyhrůžky jednatele žalované, že jim dílo nepředá, nepodepíší-li jej. Vyhrůžka
jednatele žalované za této situace představovala psychický nátlak (bez nutného
křiku a násilí, který svědek L. nemusel registrovat), jímž si žalovaná uzavření
dodatku vynutila. Bez tohoto nátlaku by jej neuzavřeli. Úvahu odvolacího soudu,
že měli možnost domáhat se plnění ze smlouvy soudní cestou, považují za
akademickou, neboť v případě soudního jednání mohla žalovaná nakládat s
nemovitostí podle své úvahy. Žalovaná na ně vyvíjela psychický nátlak směřující
k podpisu dodatku i tím, že předání díla stále zdržovala. Prosazují, že dodatek
byl uzavřen nesvobodně, a je proto neplatný ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Z
blíže rozvedených důvodů mají výhrady k výkladu obsahu dodatku odvolacím
soudem. Jsou přesvědčeni, že ujednání v dodatku se nedotýká původně sjednané
doby plnění - do 12 ti měsíců ode dne zahájení stavby, a že pouze doplňuje
článek II. o bod 3., znějící tak, že „Stavba bude dokončena a předána 8. 10. 2004“; úmyslem smluvních stran nebyla změna lhůty plnění, nýbrž jen doplnění
smlouvy. Zpochybňují správnost názoru odvolacího soudu, že vznik práva na
smluvní pokutu byl závislý na datu předání stavby, a zdůrazňují, že dodatek byl
podepsán v době, kdy již byla žalovaná v prodlení. Protože strany uzavřely
dodatek v době, kdy dílo již bylo fakticky dokončeno, nemohl mít žádné účinky. Dodatek nesplňuje ani formální náležitosti, jelikož jej podepsal pouze žalobce,
ačkoli v něm jako objednatelé byli uvedeni oba žalobci. Poněvadž se v tomto
případě nejednalo o obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění
manželů, žalobkyně dodatek nepodepsala (a chybějící podpis nebyl nahrazen ani
připojenou plnou mocí) a ani s ním dodatečně nevyslovila souhlas, jedná se i z
tohoto důvodu o neplatný právní úkon podle § 145 odst. 2 obč. zák. Z uvedených
důvodů navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího
soudu. Připomíná, že výpověď svědka L. neprokázala pravdivost tvrzení žalobců,
že na ně činila psychický nátlak?
tomuto tvrzení nenasvědčuje okolnost, že byla
vázána dvěma smlouvami o zřízení zástavního práva k pozemkům a rozestavěným
budovám ve prospěch Českomoravské stavební spořitelny, a. s., jimiž spolu se
svým jednatelem ručila za úvěr poskytnutý žalobcům. K námitce neplatnosti
dodatku pro rozpor s § 145 odst. 2 obč. zák. připomíná, že námitka relativní
neplatnosti nebyla uplatněna v obecné promlčecí době. Nadto byl žalobce
žalobkyní k podepsání dodatku zmocněn. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými subjekty za splnění
podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.? Nejvyšší soud České
republiky (§ 10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení otázky, zda je
opodstatněné. Žalobci podle obsahového vylíčení dovolacích námitek (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)
nenamítají žádnou z vad uvedených v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř. a jejich
existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Žalobci správnost právního závěru odvolacího soudu, že dodatek č. 1 ke smlouvě
o dílo není neplatný podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro absenci svobody vůle,
zpochybnili námitkami, že dodatek nebyl uzavřen dobrovolně, neboť jednatel
žalované Stanislav Hošek jim vyhrožoval, že jim dílo nepředá, jestliže nebude
dodatek podepsán, a že žalobce dodatek podepsal v obavě, aby nepřišli o
několikamilionové investice do nemovitosti, která nebyla dosud v jejich
vlastnictví. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu lze připomenout, že o
svobodný právní úkon nejde - mimo jiné - v případě, byl-li právní úkon učiněn v
důsledku psychického donucení, zejména bezprávné výhrůžky. Tou je výhrůžka,
kterou je vynucováno něco, co nesmí být vynucováno. Může spočívat v tom, že je
vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice
oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému
právnímu úkonu; musí jít o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby
podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito,
vzbudila důvodnou bázeň. Mezi bezprávnou výhrůžkou a právním úkonem musí být
příčinná souvislost. Hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je
oprávněn hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání,
nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem
neplatnosti právního úkonu uzavřeného pod jeho vlivem. Okolnosti vylučující
svobodu vůle jednajícího musí mít přitom základ v objektivně existujícím a
působícím stavu, nestačí, jestli si jejich existenci jednající jen představuje,
ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro
projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96,
publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 2/1999, dále jeho rozsudky ze dne
8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99, ze dne 11. 4.
2002, sp. zn. 21 Cdo
1332/2001, ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005, a ze dne 29. 4. 2009,
sp. zn. 29 Odo 409/2006). Námitky žalobců vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž
lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při
hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li
odvolacímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, tak jako je tomu v
posuzovaném případě, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové
zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená
to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z
jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkový závěr, že žalobci neprokázali své tvrzení, že dodatek č. 1 ke
smlouvě ze dne 31. 10. 2002 uzavřeli v důsledku psychického donucení vyvolaného
výhrůžkou jednatele žalované, učinil odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku - z výsledků dokazování, které zopakoval. Skutkové zjištění
ohledně okolností uzavření dodatku dne 8. 10. 2004 čerpal z výpovědi svědka L. (jenž se osobně zúčastnil jednání účastníků dne 8. 10. 2004), který nepotvrdil
skutkovou verzi žalobců, že jim jednatel žalované H. vyhrožoval, že nepodepíší-
li dodatek, přijdou o veškeré investice vynaložené v souvislosti se smlouvou o
dílo. Pravdivosti tvrzení žalobců nenasvědčuje ani skutečnost, že žalobce v
dopise ze dne 10. 10. 2004 sděloval žalované výlučně výhrady k vyúčtování
víceprací, aniž by uváděl, že při podepisování dodatku byl vystaven nátlaku a
že jej podepsal nesvobodně. Věrohodnosti výpovědi svědka L., který uváděl, že
účastníci při schůzce v souvislosti s předáním stavby vyjednávali a že
neregistroval výhrůžky jednatele žalované, napovídá skutečnost, že během
jednání účastníků dne 8. 10.
2004 byl z iniciativy žalobce upraven obsah
dodatku tak, že z žalovanou vypracovaného textu byla vyškrtnuta věta „Předběžná
cena těchto prací a dodávek je 665.000,- Kč.“ Tvrzení žalobců, že o možnosti
sepsání dodatku nebyli předem informováni, pak bylo vyvráceno obsahem dopisu
jednatele žalované ze dne 22. 9. 2004, v němž žalobcům vysvětloval důvody
prodloužení výstavby, sdělil jim, že dílo je dokončeno, dům kolaudován a že jim
bude předán 8. 10. 2004 a že žalovaná formou dodatku ke smlouvě provede časové
a finanční vypořádání stavby. Logicky a náležitě zdůvodněný skutkový závěr
odvolacího soudu, že dodatek ke smlouvě o dílo ze dne 31. 10. 2002, datovaný
22. 9. 2004 a podepsaný dne 8. 10. 2004, nebyl uzavřen v důsledku psychického
donucení vyvolaného výhrůžkou jednatele žalované, tak má oporu v provedeném
dokazování a nic nenasvědčuje tomu, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků,
které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je z
hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický
rozpor. Jeho skutkové závěry je tak nutné respektovat. Rovněž námitka, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah dodatku, jestliže
dovodil, že úmysl smluvních stran směřoval ke změně původně sjednané lhůty k
plnění žalované, je uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Žalobci totiž vlastní interpretací obsahu dodatku dovozují, že vůle účastníků v
něm obsažená směřovala k doplnění smlouvy o dílo, a nikoli k její změně
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo
rozsudek ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, dále rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku
2002 časopisu Soudní judikatura, či usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo
1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 6. 1. 2005,
sp. zn. 26 Cdo 728/2004; v nich Nejvyšší soud vyslovil právní názor, podle
něhož zjišťuje-li soud obsah smlouvy, tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o
tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve
smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění. O aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení, jde teprve tehdy, dovozuje-li
z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu). Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Případně
vzniklé pochybnosti o obsahu právního úkonu je třeba odstranit za pomoci
výkladových pravidel formulovaných ve zmiňovaném ustanovení (tj. prostředky
gramatickými, logickými či systematickými). V posuzovaném případě dodatek č. 1
ke smlouvě o dílo ze dne 31. 10. 2002, datovaný dnem 22. 9. 2004 a podepsaný
žalobcem a jednatelem žalované S. H. dne 8. 10. 2004, obsahuje ujednání
smluvních stran, podle něhož se ve smlouvě o dílo doplňuje článek II. tak, že
stavba bude dokončena a předána 8. 10. 2004, a dále článek IV. tak, že
vícepráce /a změny materiálů/ i méněpráce budou vyúčtovány a fakturovány do 21. 10. 2004 samostatnou fakturou. Investor souhlasí se zaplacením ceny víceprací
po jejím odsouhlasení. Text „Předběžná cena těchto prací a dodávek je 665.000,-
Kč“ je přeškrtnut s poznámkou, že jde o opravu. Bezprostředně za tímto textem
- před podpisy stran - je umístěno ujednání, podle něhož se ostatní části
smlouvy nemění. Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, podle něhož žalobce
a žalovaná v dodatku projevili vůli změnit obsah smlouvy - mimo jiné v článku
II., v níž je obsaženo ujednání o „době plnění“. I když je samotné ujednání v
dodatku uvozeno slovy, že se jím doplňuje článek II. smlouvy, je nepochybné, že
úmyslem stran bylo dodatkem změnit ujednání o lhůtě k plnění sjednané ve
smlouvě. Tento úmysl totiž vyplývá z dalšího textu dodatku, v němž se uvádí, že
se jinak smlouva nemění. Kromě toho dodatek by postrádal svůj smysl, jestliže
by jeho účelem bylo pouhé konstatování termínu předání díla, jak prosazují
žalobci. Termín předání díla je dostatečně zřejmý ze samotného předávacího
protokolu, podepsaného účastníky dne 8. 10. 2004, takže jeho uvedení v dodatku
by bylo nadbytečné. Lze uzavřít, že z hlediska významu pojmů použitých v
dodatku, jejich vzájemné vázanosti a řazení ve struktuře písemnosti je správný
závěr odvolacího soudu, že smluvní strany v dodatku projevily vůli změnit
smlouvu o dílo ve lhůtě k plnění. Žalobci dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. neuplatnili opodstatněně. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
žalobci odvolacímu soudu vytkli nesprávnost závěru, že dodatkem č. 1 došlo ke
změně obsahu smlouvy ze dne 31. 10. 2002 ve smyslu § 516 obč. zák., námitkou,
že dodatek je neplatným právním úkonem, neboť jej podepsal pouze žalobce,
ačkoli jsou v něm - stejně jako ve smlouvě o dílo - uvedeni jako objednatelé
oba žalobci. Přitom z obsahu tohoto právního úkonu nevyplývá, že žalobce jednal
i za žalobkyni na základě plné moci, a taková plná moc není ani k dodatku
připojena.
Uzavření dodatku přitom nelze podřadit ani pod obvyklou správu
majetku náležejícího do společného jmění manželů a žalobkyně s ním nevyslovila
souhlas. Touto argumentací prosazují, že dodatek coby neplatný právní úkon
nemohl změnit smlouvu o dílo ve lhůtě k plnění. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle § 631 obč. zák. se smlouvou o dílo zavazuje objednateli ten, komu
bylo dílo zadáno (zhotovitel díla), že je za sjednanou cenu provede na vlastní
nebezpečí. Podle § 145 odst. 4 obč. zák. z právních úkonů týkajících se společného
jmění manželů jsou oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně. K námitce nesprávnosti závěru, že dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo je
platným právním úkonem, i když nabídka k jeho uzavření byla určena oběma
žalobcům, a dodatek podepsal pouze žalobce, se sluší především připomenout, že
absence akceptace nabídky smluvní stranou, jíž je nabídka určena, má za
následek nikoliv neplatnost smlouvy, nýbrž to, že smlouva nevznikne (srovnej
Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1
až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 400 a násl.). Otázkou, zda dojde k uzavření smlouvy, jestliže oferent předloží návrh smlouvy,
v níž jsou na straně oblátů uvedeni oba manželé, pouze jednomu z nich a pouze
ten návrh akceptuje, se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 533/2005, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod č. C
5405, a v časopisu Soudní rozhledy, 2007, č. 12, str. 469. V něm vyjádřil
názor, podle něhož předloží-li oferent návrh smlouvy, v níž na straně oblátů
jsou uvedeni oba manželé, jen jednomu z nich a ten návrh akceptuje, dojde k
uzavření smlouvy, jestliže z následného chování oferenta je zřejmé, že již nemá
v úmyslu předkládat návrh druhému v něm uvedenému manželu. S tímto názorem je
rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu. Uvedený závěr se přitom plně
uplatní i na samotnou písemnou smlouvu o dílo uzavřenou dne 31. 10. 2002 (jejíž
uzavření, resp. vznik žalobci nezpochybňují). Z ní vyplývá, že ačkoli jsou v ní
jako objednatelé uvedeni oba žalobci, smlouvu podepsal pouze žalobce. Ani z
obsahu tohoto písemného právního úkonu se nepodává, že žalobce jednal jménem
žalobkyně na základě plné moci, a plná moc, jíž žalobkyně zmocnila žalobce, aby
za ni smlouvu uzavřel, nebyla ke smlouvě připojena. Ve smyslu § 32 odst. 1 obč. zák. pak platí nevyvratitelná domněnka, že žalobce jednal vlastním jménem
(srovnej stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 28. 6. 2000, sp. zn. Cpjn 38/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 44/2000, dále např. rozsudek ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 26
Cdo 2335/2003, a usnesení ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 283/2005).
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, podle něhož vznikne-li
závazkový právní vztah, může se dotýkat právní sféry jen těch, kdo jsou jeho
účastníky, a v podobě vyplývající ze smlouvy (nebo jiné právní skutečnosti),
kterou byl založen, a na tomto závěru nic nemůže změnit ani právní úprava
obsažená v § 145 odst. 4 obč. zák. Představa, že by ze smlouvy mohl být
oprávněn někdo, kdo nebyl jejím účastníkem (jen proto, že je manželem
věřitele), nebo že by smlouva měla dostat (zčásti) jiný obsah (jen proto, že
věřitel je ženatý či věřitelka vdaná), by vnášela nejistotu do závazkových
právních vztahů vzniklých na základě smluv, a to nejen na straně věřitele, ale
i dlužníka, a představovala by nepřípustné popření zásady, že ze závazkového
právního vztahu vzniklého ze smlouvy jsou oprávněny a povinny jen strany
smlouvy (a jejich právní nástupci), že obsah závazkového právního vztahu je
určován zásadně smluvními stranami a že plnění ze závazkového právního vztahu
může požadovat jen účastník smlouvy (na straně věřitele). Právní úprava uvedená
v § 145 odst. 4 obč. zák. nemůže "modifikovat" okruh účastníků, obsah
závazkových právních vztahů nebo jejich plnění nutně dopadá jen na vzájemné
vztahy manželů, zejména při jejich vypořádání majetku a závazků, které tvoří
jejich společné jmění. K vymáhání pohledávky ze smlouvy, kterou za trvání
manželství uzavřel s třetí osobou pouze jeden z manželů, je oprávněn pouze
tento manžel, a to bez zřetele k tomu, zda tato pohledávka tvoří součást
společného jmění manželů (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5138/2007, uveřejněné v Souboru pod č. C 7745, popř. ze
dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 218/2010). Z uvedeného nutně plyne, že za situace, kdy smlouvu o dílo, včetně v ní
obsaženého ujednání o smluvní pokutě (§ 544 obč. zák.) za trvání manželství
uzavřel se žalovanou jen žalobce, byl pouze on oprávněn se žalovanou sjednat v
dodatku č. 1 změnu smlouvy o dílo ve lhůtě k plnění a pouze on je oprávněn k
vymáhání pohledávky z ujednání o smluvní pokutě, a to bez zřetele na to, zda
tato pohledávka patří do společného jmění manželů. Žaloba žalobkyně tudíž
nemohla být úspěšná již z toho důvodu, že není v posuzovaném případě věcně
aktivně legitimována. Přisvědčit nelze ani v dovolání prosazovanému názoru, že i kdyby dodatkem byla
změněna lhůta plnění sjednaná ve smlouvě, nemělo by to vliv na již vzniklou
povinnost žalované zaplatit smluvní pokutu, neboť dodatek byl uzavřen v době,
kdy žalovaná již byla v prodlení s plněním v původně sjednaném termínu. V dané věci si žalobce a žalovaná ve smlouvě o dílo uzavřené dne 31. 10. 2002
sjednali smluvní pokutu zajišťující splnění povinnosti žalované (zhotovitelky)
provést dílo (tj. dokončit a odevzdat jej) včas, tj. do dvanácti měsíců od
zahájení stavby (§ 544 obč. zák.). Stavba byla zahájena dne 25. 11. 2002 a dne
8. 10. 2004 (před tím, než bylo dílo žalovanou odevzdáno a žalobcem převzato)
účastníci smlouvy o dílo uzavřeli dodatek č. 1 k této smlouvě, v němž mimo jiné
dohodli, že „Stavba bude dokončena a předána 8. 10. 2004.“
Podle § 516 obč. zák.
mohou účastníci dohodou změnit vzájemná práva a
povinnosti (odst. 1). Nevyplývá-li z dohody nepochybně, že sjednáním nového
závazku má dosavadní závazek zaniknout, vzniká nový závazek vedle dosavadního
závazku, jsou-li pro jeho vznik splněny zákonem požadované náležitosti (odst. 2). Změna obsahu závazku dohodou stran tzv. kumulativní novace je změnou za trvání
existujícího závazkového právního vztahu, která spočívá v zániku určitých
dosavadních vzájemných práv a povinností a v jejich nahrazení nově sjednanými
právy a povinnostmi nebo ve vzniku dalších práv a povinností stran vedle dosud
existujících. Dosavadní závazkový vztah tedy nezaniká, ale mění se. Právním
důvodem změněného závazku je jak původní právní skutečnost, z níž závazek
vznikl, tak i dohoda stran o změně jeho obsahu. Při uzavírání dohody podle §
516 odst. 1 obč. zák. nejsou strany nijak omezeny v rozsahu, v jakém mohou
změnit dosavadní práva a povinnosti, které jsou obsahem jejich závazkového
právního vztahu. Týká-li se změna závazku doby plnění, pak nové ujednání
smluvních stran o termínu splatnosti znamená sice zánik povinnosti dlužníka
splnit dluh tak, jak bylo původně ujednáno, nikoli však zánik jeho povinnosti
plnit? mění se jen jednotlivá práva a povinnosti v existujícím právním vztahu. Je totiž třeba rozlišovat závazek ke konkrétnímu plnění (tj. jednotlivé
povinnosti) a celý závazkový právní vztah (srovnej Švestka, J., Spáčil, J.,
Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1544, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
13. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 399/2005). Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v posuzovaném případě došlo uzavřením
dodatku č. 1 ke změně závazkového právního vztahu vzniklého na základě smlouvy
o dílo ve lhůtě k plnění tzv. kumulativní novací. Zatímco ve smlouvě byla doba
k plnění žalované, tj. dokončení a předání díla žalobci sjednána do dvanácti
měsíců od zahájení stavby, dodatkem byla doba k plnění změněna na termín 8. 10. 2004. Tím došlo pouze k modifikaci jedné z dílčích složek závazkového právního
vztahu. Povinnost plnit nezanikla; nahrazen byl pouze původně sjednaný termín
provedení díla, který zanikl, za nový. Jestliže tedy byla lhůta plnění dohodou
stran změněna a povinnost žalované provést dílo v původně sjednaném termínu
zanikla, lze smluvní pokutou zajistit včasné splnění povinnosti provést dílo v
nově sjednané lhůtě plnění. Protože ze skutkových zjištění vyplývá, že dílo
bylo předáno dne 8. 10. 2004 (v nově sjednaném termínu), žalovaná tudíž
povinnost předat dílo včas, jež byla zajištěna smluvní pokutou, neporušila a
žalobci nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty. Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto
dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.
Žalobcům, jejichž dovolání bylo
zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně
náklady dovolacího řízení, jež jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve
výši 29.862,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 10 odst. 3, §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 - srovnej
čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve
výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
účinném do 31. 12. 2012) a z částky 6.032,- Kč odpovídající dani z přidané
hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších
předpisů (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.