U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Hany Tiché ve věci
žalobkyně S. D., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Praha 2,
Francouzská 171/28, proti žalované Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně, se
sídlem Brno, Pekařská 664/53, IČO 00159816, za účasti Kooperativy pojišťovny,
a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO
47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 7.920.000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 253 C 4/2011, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2017, č.
j. 44 Co 484/2016-238, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 7. 2016, č. j. 253 C 4/2011-183,
žalobu na zaplacení 7.920.000 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že
žalované, vedlejšímu účastníkovi a České republice se náhrada nákladů řízení
nepřiznává. Rozhodl tak o nároku na náhradu za poškození zdraví v souvislosti s
operací štítné žlázy v žalované nemocnici dne 18. 2. 2005. Mezi stranami nebylo
sporné, že při operačním výkonu došlo k přerušení tzv. zvratného (hlasivkového)
nervu s následky, které ztěžují společenské uplatnění žalobkyně. Žalovaná
uplatnila námitku promlčení. Městský soud na základě znaleckých posudků dospěl
k závěru, že zdravotní stav žalobkyně se ustálil v srpnu 2006, resp. nejpozději
v březnu 2007, žalobní nároky tak byly dle § 106 odst. 1 obč. zák. promlčeny
nejpozději v březnu 2009, a uplatnila-li je žalobkyně u soudu dne 10. 1. 2011,
nelze promlčené právo přiznat.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. 44
Co 484/2016-238, potvrdil rozsudek městského soudu a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a České republice se náhrada
nákladů řízení nepřiznává. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením
námitky promlčení prvostupňovým soudem. Tu navíc nelze vyhodnotit ani jako
výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 obč. zák., resp. § 8 o. z.), neboť
na marném uplynutí promlčecí doby se žalovaná nijak nepodílela a žalobkyně byla
zastoupena advokátem specializujícím se na náhradu škody na zdraví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že rozhodnutí
závisí na nesprávném právním posouzení počátku běhu promlčecí doby. Přípustnost
dovolání spatřuje v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, popřípadě Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská
práva, v řešení procesních otázek, zda odpovídá postupu podle § 132 o. s. ř.,
pominul-li soud rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly v řízení najevo, zda je povinností obecných soudů vypořádat se se
vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdí, má-li to vztah k
projednávané věci, zda vada odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, která
způsobuje nejen přípustnost ale i důvodnost dovolání, spočívá v absenci
vyrovnání se s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2687/2007) a zda představuje
nevypořádání se s tvrzenými námitkami účastníků vadu řízení promítající se jako
zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně vztáhl ustálení jejího
zdravotního stavu k okamžiku, kdy před sebou měla ještě další čtyři operační
výkony. Cituje řadu rozhodnutí dovolacího i Ústavního soudu ohledně postupu
soudu podle § 132 o. s. ř., přičemž má za to, že oba soudy pominuly rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení
najevo. Namítá rovněž, že akutní fáze jejího tělesného a duševního strádání za
období od 18. 2. 2005 do 12. 1. 2009 včetně již byla odškodněna v předchozím
soudním řízení. V projednávané věci dovolatelka požaduje následky doposud
neodškodněné, trvající i po 12. 1. 2009, tedy po posledním operačním výkonu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání označila rozsudek odvolacího soudu za věcně
správný a souladný s judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu. Dle
žalované dovolání směřuje do skutkových zjištění odvolacího soudu, resp. soudu
prvního stupně, nikoliv proti právnímu posouzení věci. Pokud by dovolání bylo
přesto shledáno přípustným, dle žalované z provedeného dokazování jednoznačně
vyplynulo, že paréza hlasivek byla u dovolatelky zjištěna 19. 2. 2005, že jde o
trvalý stav bylo zřejmé nejpozději v srpnu 2006 a před laterofixací provedenou
v lednu 2007 byla dovolatelka o tomto trvalém následku poučena. Žalovaná dále
odmítla, že by odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti. Navrhla proto
dovolání odmítnout, případně zamítnout. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II
bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), není
však přípustné podle § 237 o. s. ř. Vzhledem k ustanovení § 3036 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů,
tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti
stanovené právními předpisy došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014 a jde o
posouzení lhůt a dob, které začaly běžet před 1. 1. 2014. Nutno předeslat, že ačkoli dovolatelka zpochybňuje správnost posouzení otázky
promlčení nároku, na němž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí, otázky,
jež mají zakládat přípustnost dovolání, nevztahuje k tomuto hmotněprávnímu
posouzení a omezuje je na problematiku procesní. Přesto dovolací soud podle
obsahu dovolání dovodil, že dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání i v
rozporu závěru odvolacího soudu o promlčení nároku s ustálenou judikaturou, a
posoudil přípustnost dovolání i z hlediska této otázky. Podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 21 Cdo 149/2009, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 8601, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, uveřejněný pod číslem
153/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ztížení společenského
uplatnění vzniká v době, v níž je možné zdravotní stav poškozeného po úrazu,
popřípadě po jeho zhoršení, považovat za ustálený a v níž je tedy možné
posoudit, jaký má změněný (zhoršený) zdravotní stav poškozeného prokazatelně
nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho
životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů, a
přistoupit k jeho bodovému ohodnocení. Počátek běhu subjektivní dvouleté
promlčecí doby podle § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. se váže k okamžiku, kdy se
poškozený o vzniklé škodě dozvěděl, k čemuž může dojít i s určitým časovým
odstupem po vzniku škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, Soubor C 1168). O škodě spočívající ve ztížení
společenského uplatnění se poškozený zpravidla dozví v době, kdy se po léčení
jeho zdravotní stav natolik ustálil, že bylo patrné, zda a v jakém rozsahu ke
ztížení jeho uplatnění v životě a ve společnosti došlo, a kdy lze tedy na
základě skutkových okolností, které má poškozený k dispozici, objektivně
provést jeho ohodnocení. Tento okamžik zpravidla není totožný s dobou (datem)
vyhotovení lékařského posudku, ve kterém bylo ztížení společenského uplatnění
poškozeného bodově ohodnoceno, jestliže již dříve bylo možno zdravotní stav
poškozeného považovat za ustálený do té míry, že bylo zřejmé, zda a v jakém
rozsahu ke ztížení společenského uplatnění došlo (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2877/2004).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění (jejichž správnost nepodléhá
dovolacímu přezkumu), že již koncem roku 2006 bylo možno posoudit, jaký má
změněný (zhoršený) zdravotní stav dovolatelky prokazatelně nepříznivé důsledky
pro její životní úkony a potřeby, neboť již v tomto čase byl její zdravotní
stav ustálen. Vědomost o tomto trvalém následku na zdraví pak dovolatelka měla
nejpozději počátkem roku 2007, kdy se podrobovala další operaci v P. Před
operací byla lékařem informována o svém zdravotním stavu, včetně již
neodstranitelných a ustálených následků po operaci štítné žlázy. Dovolatelka
tak měla již počátkem roku 2007 informaci o tom, že její zdravotní stav je
ustálen (jde-li o poškození hlasu a zúžení hrtanu těžkého stupně) a znala i
skutečnosti, z nichž lze dovodit rozsah škody na zdraví. Tedy ty skutkové
okolnosti, jejichž znalost předpokládají např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014, či rozsudek téhož soudu ze dne 16. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3492/2012, jenž navíc uvádí, že poškozený nemusí mít
vědomost o odborném posouzení výše nároku, nýbrž postačují znalosti o
skutkových okolnostech, z nichž lze škodu zjistit. Je tak zřejmé, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby je pak
irelevantní, že dovolatelka požaduje odškodnit následky trvající i po 12. 1. 2009, tedy po posledním operačním výkonu. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepominul rozhodné skutečnosti významné
pro posouzení otázky promlčení a rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na
chybném výkladu či aplikaci ustanovení § 132 o. s. ř. upravujícího způsob
hodnocení důkazů. Ve vztahu k námitce, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou argumentací
žalobyně, nutno uvést, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále
jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly,
nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý
argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí
a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky
ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92,
Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání,
respektive potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v principu může omezit na
převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus
Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní
soud (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03,
uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67), jakož i Nejvyšší
soud (srov. rozsudky ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1272/2015, nebo ze dne
22. 12. 2016, sp. zn.
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 28
Cdo 2687/2007, není přiléhavý potud, že citované rozhodnutí, jež přípustnost a
důvodnost dovolání shledalo ve vadě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, bylo
vydáno podle právní úpravy, jež vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, stanovila jako dovolací důvod (§ 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012), zatímco podle právní
úpravy účinné od 1. 1. 2013, dle níž je posuzováno nyní projednávané dovolání,
je jediným způsobilým důvodem dovolání nesprávné právní posouzení věci (§ 241a
odst. 1 o. s. ř., dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší
soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. prosince 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu