ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobců a/ Ing. M. K., a b/ K2 invest s. r. o., se sídlem v Chrudimi IV,
Palackého třída 314, PSČ 537 01, identifikační číslo osoby 26008921, obou
zastoupených JUDr. Romanem Krmenčíkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích,
třída Míru 92, PSČ 530 02, proti žalované Ing. Jitce Jiskrové, jako správkyni
konkursní podstaty úpadce NEW TRADE COMPANY a. s. Chrudim, identifikační číslo
osoby 15052770, zastoupené JUDr. Petrem Šurkou, advokátem, se sídlem v Praze
10, Morseova 253, PSČ 109 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.
zn. 40 Cm 20/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 23. ledna 2014, č. j. 15 Cmo 244/2009-747, ve znění usnesení téhož soudu ze
dne 7. srpna 2014, č. j. 15 Cmo 244/2009-841, a ze dne 15. září 2014, č. j. 15
Cmo 244/2009-867, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 28. srpna 2009, č. j. 40 Cm 20/2008-594, zamítl Krajský soud v
Hradci Králové (dále jen „konkursní soud“) žalobu, kterou se žalobci (a/ Ing. M. K. a b/ K2 invest s. r. o.) domáhali vůči žalované (správkyni konkursní
podstaty úpadce NEW TRADE COMPANY a. s. Chrudim) vyloučení čtyř pozemků
parcelních čísel 1700/26, 1652/1, 1652/2 a 1655/7, podrobněji identifikovaných
v rozsudečném výroku (dále jen „nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Konkursní soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku
zejména z toho, že:
[1] Pozdější úpadce jako prodávající uzavřel dne 18. prosince 1997 se
společností HL, s. r. o. (dále též jen společnost „H“) jako kupující kupní
smlouvu o prodeji nemovitostí (dále jen „kupní smlouva č. 1“) za dohodnutou
kupní cenu ve výši 932.800 Kč. Právní účinky vkladu vlastnického práva podle
kupní smlouvy č. 1 do katastru nemovitostí nastaly k 23. prosinci 1997 (vklad
práva byl zapsán dne 19. února 1998). [2] Dne 18. září 1998 prohlásil konkursní soud konkurs na majetek úpadce. [3] Nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty úpadce k 9. dubnu 1999. [4] Společnost H jako prodávající uzavřela dne 13. srpna 1999 s J. D. (dále
jen „J. D.“) jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji stejných nemovitostí (dále
jen „kupní smlouva č. 2“). Právní účinky vkladu vlastnického práva podle kupní
smlouvy č. 2 do katastru nemovitostí nastaly k 23. srpnu 1999 (vklad práva byl
zapsán dne 9. září 1999). [5] J. D. jako prodávající uzavřel dne 1. října 1999 s M. F. (dále jen „M. F.“)
jako kupujícím kupní smlouvu o převodu stejných nemovitostí (dále jen „kupní
smlouva č. 3“) za dohodnutou kupní cenu ve výši 3,2 miliónu Kč. [6] M. F. (původní žalobce v této věci) jako prodávající uzavřel dne 1. března
2007 se žalobcem a/ kupní smlouvu o převodu stejných nemovitostí (dále jen
„kupní smlouva č. 4“) za dohodnutou kupní cenu ve výši 10 miliónů Kč. Právní
účinky vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy č. 4 do katastru
nemovitostí nastaly k 6. březnu 2007 (vklad práva byl zapsán dne 28. března
2007). [7] Prvním rozsudkem vydaným v této věci (ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 46 Cm
77/2000-152), vyloučil konkursní soud (k žalobě M. F.) nemovitosti ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadce. K odvolání žalované správkyně konkursní
podstaty úpadce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2006, č. j. 8
Cmo 105/2006-171, potvrdil rozsudek konkursního soudu ze dne 8. listopadu 2005. Rozsudkem ze dne 10. září 2008, č. j. 29 Cdo 1584/2007-228, Nejvyšší soud k
dovolání žalované zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2006
i rozsudek konkursního soudu ze dne 8. listopadu 2005 a věc vrátil konkursnímu
soudu k dalšímu řízení. Žalobci a/ a b/ pak vstoupili do řízení na místo
původního žalobce na základě usnesení konkursního soudu ze dne 9. března 2009,
č. j. 40 Cm 20/2008-297.
[8] Pro výsledek řízení nejsou podstatné další smlouvy o převodu nemovitostí,
ze žalobce a/ na žalobce b/ a (částečně) zpět na žalobce a/, ani není zapotřebí
zohledňovat slučování pozemků a jejich úpravu co do výměr po novém zaměření. Na tomto základě konkursní soud - vycházeje z ustanovení § 18 a § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - uzavřel, že po
soupisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadce (po 9. dubnu 1999) s nimi
nakládaly neoprávněné osoby (právo s nemovitostmi disponovat měla od 9. dubna
1999 správkyně konkursní podstaty úpadce), takže kupní smlouva č. 2 je
absolutně neplatná a absolutně neplatné jsou i následné převody nemovitostí. Za důvodnou neměl konkursní soud námitku, že vlastnické právo přešlo dle
ustanovení § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen
„obch. zák.“), nebo dle § 483 odst. 3 obch. zák., ani námitku, že nelze měnit
důvod soupisu. Odmítl rovněž argument, že M. F. konal v dobré víře, poukazuje na spor o určení
vlastnictví k nemovitostem vedený správkyní konkursní podstaty (jako žalobkyní)
proti společnosti H (žalovanému) u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C
133/99, kde se M. F. dozvěděl o soupisu nemovitostí do konkursní podstaty
úpadce (26. května 2000, kdy mu byla doručena žaloba). K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. ledna 2014, č. j. 15 Cmo 244/2009-747, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. srpna 2014, č. j. 15 Cmo 244/2009-841, a ze dne 15. září 2014, č. j. 15 Cmo 244/2009-867, změnil
rozsudek konkursního soudu tak, že předmětné nemovitosti vyloučil ze soupisu
konkursní podstaty úpadce (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů. Šlo v pořadí o druhý rozsudek odvolacího soudu o oněch odvoláních, když
předchozí rozsudek ze dne 2. září 2010, č. j. 15 Cmo 244/2009-637, jímž
odvolací soud potvrdil rozsudek konkursního soudu v zamítavém výroku o věci
samé a změnil jej ve výroku o nákladech řízení (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok), zrušil Nejvyšší soud (k dovolání
žalobců) rozsudkem ze dne 16. října 2013, č. j. 29 Cdo 62/2011-669, a vrátil
věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem ohledně
výkladu § 243d odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „o. s. ř.“). Odvolací soud dospěl k následujícím závěrům:
[1] Podle jednoznačných právních závěrů obsažených ve zrušujícím rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2013 není pro posouzení oprávněnosti
vylučovací žaloby dle § 19 odst. 2 ZKV podstatné, zda kupní smlouvy č. 1, 2 a 3
jsou absolutně neplatné v důsledku absolutní neplatnosti kupní smlouvy č. 1. [2] Rozhodné je, kdy byla uzavřena kupní smlouva č. 4 (mezi prodávajícím M. F. a kupujícím žalobcem a/) a zda se tak stalo v době, po kterou právní řád
poskytuje ochranu vlastnickému právu žalobce a/ v ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. (ve znění platném v době uzavření kupní smlouvy č. 4). [3] Dnem, kdy nabyl právní moci rozsudek ze dne 8.
listopadu 2005, jímž
konkursní soud vyloučil (ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 13. října 2006) nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (1. prosince 2006), nemohly být se zápisem nemovitostí do soupisu konkursní
podstaty úpadce spojeny jakékoliv právní účinky (včetně účinků stanovených v §
18 odst. 3 ZKV). M. F. měl od té doby (coby tehdejší vlastník nemovitostí) k
nemovitostem neomezené dispoziční právo (přičemž v řízení o vylučovací žalobě
se předtím řešila jako předběžná otázka vlastnického práva M. F. k nemovitostem
se závěrem, že M. F. je vlastníkem nemovitostí). [4] Žalobce a/ (jemuž M. F. prodal nemovitosti kupní smlouvou č. 4) nebyl
účastníkem incidenčního sporu v době, kdy pravomocně skončil (1. prosince 2006)
a z hlediska § 243d odst. 2 o. s. ř. byl tedy při posuzování následně
získaného vlastnického práva k nemovitostem „třetí osobou“. [5] Osoby, které nabyly nemovitosti v důsledku kupní smlouvy č. 4 (žalobce a/ a
následně žalobce b/, do jehož základního kapitálu vložil žalobce a/ část
nemovitostí, které získal kupní smlouvou č. 4 od M. F.), nemohou pozbýt nabytá
práva a povinnosti k nemovitostem, (tedy i vlastnické právo) jen proto, že
původní rozsudky obou soudů z let 2005 a 2006 později (po uzavření kupní
smlouvy č. 4) zrušil Nejvyšší soud rozsudkem z 10. září 2008 a že poté
vstoupili do řízení žalobci a/ a b/ (namísto žalobce M. F.) na základě usnesení
konkursního soudu z 9. března 2009. [6] Ochrana vlastnického práva žalobců a/ a b/ podle § 243d odst. 2 o. s. ř. se
tudíž uplatní (podle zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. října
2013) při posuzování oprávněnosti žaloby zcela a bezvýjimečně. Podle výkladu
Nejvyššího soudu doplňuje procesní ochrana třetích osob podle § 243d odst. 2 o. s. ř. ochranu, kterou těmto osobám v některých případech přiznává hmotné právo
a třetí osoba je tedy chráněna (ustanovením § 243d odst. 2 o. s. ř.) tak, jako
by věc nabyla od vlastníka. Této ochrany nepozbývá třetí osoba jen tím, že se
dozvěděla, že účastník řízení napadl pravomocný rozsudek dovoláním. Rozhodnutí,
jež zmiňuje žalovaná ve vyjádření k odvolání (šlo o rozhodnutí Ústavního soudu
a Nejvyššího soudu k problematice nabytí věci v dobré víře), neřešila takovou
ochranu práv třetích osob jako v této věci. [7] Rozsudečný výrok formuloval odvolací soud v souladu s upřesněním žalobního
petitu obsaženém ve vyjádření žalobců z 21. ledna 2014, v němž žalobci
specifikovali nemovitosti jednak tak, jak jsou (i podle souhlasného vyjádření
žalované) zapsány v soupisu konkursní podstaty úpadce, jednak tak, jak jsou v
době rozhodování odvolacího soudu v této věci zapsány v katastru nemovitostí po
přečíslování a rozdělení provedeném geometrickým plánem. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně v celém jeho rozsahu) podala
žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá (podle poučení obsaženého v
napadeném rozhodnutí) o ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna
2013.
Míní, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, neboť tato otázka je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká nesprávné právní posouzení věci a
požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně má dovolatelka za rozporný zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. září 2008 na straně jedné a následný (podle ní opačný) zrušující rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2013 na straně druhé, dovozujíc, že je zcela
ignorována zásada předvídatelnosti práva.
Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že ze soupisu konkursní podstaty na jedné
straně vyloučil pozemkové parcely č. 1655/2008 a č. 1655/2009, které tam nikdy
nebyly zahrnuty, a na straně druhé nevyloučil parcely č. 1655/28 a č. 1655/29.
Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud neprovedl (ač to navrhovala) důkaz
spisem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „okresní soud“) sp. zn.
54 EC 61/2010. Jím hodlala prokázat účelovost tvrzení „žalobce“, který se na
straně jedné ve sporu s ní domáhá procesní ochrany třetích osob a ochrany dobré
víry, kdežto ve sporu vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 54 EC 61/2010, sp.
zn. 54 EC 440/2010 a 4 C 104/2010 tvrdí, že kupní smlouva č. 4, kterou uzavřel
s M. F., je neplatná a domáhá se vydání bezdůvodného obohacení ve výši 10
miliónů Kč (kupní ceny kterou zaplatil M. F.). Na tomto základě pak M. F.
vrátil žalobci a/ v hotovosti částku 500.000 Kč a bezhotovostně částku 4
milióny Kč a postoupil na něj pohledávku za panem L. Š. (dále jen „L. Š“) ve
výši 5,5 miliónů Kč.
Následně dovolatelka rekapituluje skutkové okolnosti případu, dovozujíc, že
všechny převody nemovitostí (kupními smlouvami č. 1 až 4) měly za cíl věc
zneprůhlednit a ztížit rozhodování soudu a aktéři kupních smluv se dopustili
nezákonného jednání, které vylučuje jejich dobrou víru. Dále dovolatelka
rozebírá důkazní břemeno k dobré víře kupujícího (s tím, že je nese žalobce),
Z povahy projednávaného případu nevyplývá (pokračuje dovolatelka), že by
ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. bylo možné vykládat rozšiřujícím způsobem a
vytrhávat je ze vzájemných souvislostí projednávaného případu. S poukazem na
rozsudek velkého senátu (občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího
soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006 [jde o rozsudek
uveřejněný pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 56/2010“), který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná
níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu] pak dovolatelka
uvádí, že dosavadní judikáty neumožňují Nejvyššímu soudu převzít mechanicky
dosud argumentačně nepodložený závěr o možnosti nabytí věci od nevlastníka
„nabyvatelem“ jednajícím v dobré víře (mimo zákonem předvídané případy).
Postup odvolacího soudu je v rozporu se zákonem (uzavírá dovolatelka), neboť
ten se vůbec nevypořádal s navrhovanými důkazy.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Již ve druhém zrušujícím rozsudku v této věci (ze dne 16. října 2013) Nejvyšší
soud vysvětlil, že předmětný spor se jako spor vyvolaný konkursem prohlášeným
podle zákona o konkursu a vyrovnání řídí [v souladu s ustanovením § 432 odst. 1
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona)] občanským soudním řádem ve znění účinném do 31. prosince 2007, včetně
poukazu na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29
Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Dovolává-li se tudíž dovolatelka pro účely posouzení přípustnosti dovolání v
této věci ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013, jde o
poukaz bezcenný, byť vyvolaný nesprávným poučením odvolacího soudu o
přípustnosti dovolání obsaženým v napadaném rozhodnutí (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné
pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nález Ústavního
soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, uveřejněný pod číslem
210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je - stejně jako další
rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách
Ústavního soudu).
Dovolání v dané věci je však (bez dalšího) přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (v rozhodném znění).
Námitkou týkající se dobré víry a rozporné rozhodovací činnosti Nejvyššího
soudu k výkladu § 243d odst. 2 o. s. ř. vystihuje dovolatelka z obsahového
hlediska dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat,
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitkou,
že odvolací soud nesprávně nepřihlédl k jejím důkazním návrhům, pro věc
podstatným a že rozhodoval o jiných nemovitostech, vystihuje dovolatelka z
obsahového hlediska dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž
lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud úvodem zdůrazňuje, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími
důvody taxativně vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah
příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého);
srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp.
zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného
pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, tedy dovolací soud vychází ze
skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v
dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám
dovolatel. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke
skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím
dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.
V takto ustaveném rámci se Nejvyšší soud věcí zabýval nejprve v rovině
dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
K dovolací argumentaci týkající se výkladu § 243d odst. 2 o. s. ř. a k
tvrzenému rozporu předchozích zrušujících rozsudků Nejvyššího soudu vydaných v
této věci uvádí Nejvyšší soud následující:
Podle ustanovení § 243d o. s. ř. (v rozhodném znění), jestliže dovolací soud
zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále
o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení;
ustanovení § 226 zde platí obdobně. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (odstavec 1). Právní
vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny
(odstavec 2). V dotčeném ohledu dovolatelka zjevně neporozuměla procesnímu rámci, v němž
Nejvyšší soud přijímal oba zrušující rozsudky v dané věci. Tyto rozsudky si
neodporují (a dovolací námitka v opačném směru je nepřiléhavá). První zrušující rozsudek v této věci vydal Nejvyšší soud 10. září 2008, přičemž
skutečnost, že tehdejší žalobce (M. F.) po právní moci rozsudku odvolacího
soudu ze dne 13. října 2006 převedl nemovitosti 1. března 2007 („kupní smlouvou
č. 4“), tedy před vydáním prvního zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu, na
(nynějšího) žalobce a/, byla pro průběh a výsledek tehdejšího dovolacího řízení
právně bezcenná (bezvýznamná) jednak proto, že podle ustanovení § 243c o. s. ř. (v rozhodném znění) neplatilo ustanovení § 107a o. s. ř. pro dovolací řízení,
jednak proto, že ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. (v rozhodném znění)
zapovídalo Nejvyššímu soudu přihlédnout v dovolacím řízení k novým skutečnostem
nebo důkazům. První zrušující rozsudek vydal Nejvyšší soud mezi původními
účastníky řízení (M. F. a dovolatelkou), jichž se aplikace § 243d odst. 2 o. s. ř. netýkala (ochrana zakotvená v tomto ustanovení platí pro „někoho jiného než
účastníka řízení“). Druhý zrušující rozsudek (z 16. října 2013) přijímal Nejvyšší soud v situaci,
kdy účastníky řízení již byli (na základě usnesení konkursního soudu ze dne 9. března 2009, č. j. 40 Cm 20/2008-297, jež nabylo právní moci dne 16. dubna
2009) nynější žalobci (žalobci a/ a b/), kteří ale (poměřováno stavem ke dni
vydání prvního zrušujícího rozsudku) byli oněmi „třetími osobami“ („někým jiným
než účastníkem řízení“), pro něž ve vztahu k účinkům prvního zrušujícího
rozsudku Nejvyššího soudu platila ochrana zakotvená v § 243d odst. 2 o. s. ř. Pro úplnost budiž dodáno, že nynější žalobci se sice stali účastníky řízení na
základě rozhodnutí vydaného podle § 107a o. s. ř., s tím, že podle posledně
označeného usnesení konkursního soudu právní skutečností, s níž právní předpisy
spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v
řízení jde, v dané věci byla primárně kupní smlouva č. 4, procesní ochrana
plynoucí pro ně (podle závěrů druhého zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu) z
ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. se nicméně prosazuje právě pro případy, kdy
odklizení právní skutečnosti plynoucí ze zrušovaného pravomocného soudního
rozhodnutí založí zpětně (následně) diskontinuitu právních vztahů zakládaných
původně v poměrech daných účinky původního (pravomocného, leč později dovolacím
soudem odklizeného) soudního rozhodnutí. Pro účely aplikace § 243d odst. 2 odst. 2 o. s. ř. též není podstatná okolnost,
zda pozdější nabyvatel nemovitosti jednal při nabývání nemovitosti v dobré víře
o tom, že věc kupuje od vlastníka (ač ji objektivně vzato nabyl od
nevlastníka). Ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř.
takovou podmínku neklade a nic
z toho, co uvedl Nejvyšší soud k aplikaci § 243d odst. 2 o. s. ř. na danou věc
ve druhém zrušujícím rozsudku objektivně nemohlo vyvolat v dovolatelce dojem,
že by otázka dobré víry byla jakkoli významná pro výsledek řízení o vylučovací
žalobě. Jen pro úplnost budiž řečeno, že vedle dovolatelkou zmíněného R 56/2010 (podle
kterého dobrá víra nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí není sama o sobě
dostatečná k nabytí věci od nevlastníka) vyjádřil velký senát občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu týž závěr v rozsudku ze dne 12. listopadu
2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněném pod číslem 16/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 16/2015“). Na tyto závěry (jakkoli v daném
kontextu pro věc bezvýznamné) však dovolatelka stejně nemůže spoléhat, když pod
tlakem rozhodovací praxe Ústavního soudu Nejvyšší soud svou rozhodovací praxi
následně změnil (stalo se tak rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo
353/2016), přičemž posun judikatury v dotčeném směru dokresluje i to, že R
16/2015 zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 19. července 2016, sp. zn. IV. ÚS
405/16. Dovolání tak v rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není důvodné. Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Dovolatelčina výtka, že odvolací soud na straně jedné vyloučil ze soupisu
konkursní podstaty pozemkové parcely č. 1655/2008 a č. 1655/2009, které tam
nikdy nebyly zahrnuty, a na straně druhé nevyloučil parcely č. 1655/28 a č. 1655/29, se stala bezpředmětnou tím, že odvolací soud vydal 7. srpna 2014
opravné usnesení, jímž zhojil vady v identifikaci vylučovaných pozemků (a
následně vydal 15. září 2014 opravné usnesení, jímž opravil vady v identifikaci
žalobce a/ v záhlaví svého rozsudku a prvního opravného usnesení). Zbývá vypořádat se s námitkou, že odvolací soud (nesprávně) neprovedl důkaz
spisem okresního soudu sp. zn. 54 EC 61/2010. Podle ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř., účastníci jsou povinni označit důkazy
k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Dle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, soud v
odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých
důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a
jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy
opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil,
proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Obě tato ustanovení jsou podle § 211 o. s. ř. přiměřeně aplikovatelná i pro
odvolací řízení. Budiž v této souvislosti předznamenáno, že dovolatelka vskutku v průběhu
druhého odvolacího řízení v této věci vznesla podáním datovaným 15.
ledna 2014
návrh na provedení důkazu spisem okresního soudu sp. zn. sp. zn. 54 EC 61/2010
(jak se přiléhavě uvádí v dovolání, jde o důkazní návrh na č. l. 736). S tímto
důkazním návrhem se pak odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí vskutku
nevypořádal, což odporuje požadavku kladenému na náležitosti písemného
vyhotovení jeho rozhodnutí ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. [měl povinnost
uvést, proč neprovedl i další (navržené) důkazy]. Ponechá-li Nejvyšší soud stranou otázky koncentrace řízení, lze k
nevypořádanému důkaznímu návrhu dovolatelky dále uvést toto:
Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. je
především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo
1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008,
sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu
srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod
číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu. Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc
nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění
skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy,
které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo
(důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly
pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy
nezákonné). Dovolatelka v dovolání tvrdí, že navrženým důkazem hodlala prokázat účelovost
tvrzení žalobce a/, který se na straně jedné ve sporu s ní domáhá procesní
ochrany třetích osob a ochrany dobré víry, kdežto ve sporu vedeném u okresního
soudu pod sp. zn. 54 EC 61/2010, sp. zn. 54 EC 440/2010 a 4 C 104/2010 tvrdí,
že kupní smlouva č. 4, kterou uzavřel s M. F., je neplatná a domáhá se vydání
bezdůvodného obohacení ve výši 10 miliónů Kč. K tomu budiž uvedeno, že již ze závěrů obsažených ve druhém zrušujícím rozsudku
Nejvyššího soudu z 16. října 2013 plyne, že ochrana poskytovaná třetím osobám
před účinky zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 243d odst. 2 o. s. ř (v rozhodném znění) se týká jen toho, že tyto osoby „nemohou pozbýt nabytá
práva a povinnosti jenom proto, že původní rozhodnutí bylo zrušeno a že právní
vztahy účastníků řízení byly nově upraveny jinak“. Pro poměry dané věci to
znamená, že ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. nebránilo soudu zkoumat platnost
kupní smlouvy č. 4 (případně dalších smluv, z nichž nynější žalobci odvozují
svou aktivní věcnou legitimaci v řízení o vylučovací žalobě); nedovoluje pouze
dovodit závěr o neplatnosti těchto právních úkonů (od 1. ledna 2014 právních
jednání) jen z toho, že podle prvního zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu
nebyl M. F.
(oproti názoru obsaženému v pravomocném soudním rozhodnutí, jež
bylo odklizeno tímto prvním zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu) vlastníkem
převáděných nemovitostí. Kdyby důkazní návrh dovolatelky vskutku směřoval k prokázání toho, co se tvrdí
v dovolání (že podle výsledků soudního řízení v jiné věci se žalobce a/ nestal
vlastníkem nemovitostí na základě kupní smlouvy č. 4), pak by jeho pominutí
odvolacím soudem vskutku zakládalo vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisu se ovšem podává, že dovolatelka dnes o svém důkazním návrhu
tvrdí něco jiného, než co uvedla v podání z 15. ledna 2014. Tam (na č. l. 736)
svůj důkazní návrh odůvodnila takto:
„Žalobce b/ podal návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, který je
veden u Okresního soudu Rychnov nad Kněžnou pod ‘č. j.’ (správně ‘sp. zn.’) 54
EC 61/2010 o částku 500.000 Kč. Žalovanými jsou předchozí ‘pseudovlastníci’
předmětných pozemků - a to M. F. a L. Š. Žalovaná má za to, že žalobce uhradil
za sporné nemovitosti pouze částku 500.000 Kč - tj. zálohu v den podpisu kupní
smlouvy. V případě, že by byla zaplacena celá kupní cena ve výši 10 milionů Kč,
podal by žalobce zřejmě žalobu na celou tuto částku. Proto žalovaná navrhuje
provedení důkazu spisem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 54 EC
61/2010, který s projednávanou žalobou souvisí.“
I tehdy, bude-li možné z kontextu dovodit, že důkazní návrh se týkal řízení
zahájeného žalobcem a/ (a nikoli žalobcem b/, jak je uvedeno v předmětném
podání a jak se tvrdí v dovolání), platí, že onen důkazní návrh směřoval jen k
prokázání skutečnosti, že žalobce a/ uhradil M. F. za sporné nemovitosti pouze
částku 500.000 Kč, tedy skutečnosti, která z hlediska pro věc rozhodných
právních závěrů neměla pro výsledek řízení žádný význam. V intencích závěrů obsažených v R 39/1999 a v R 71/2009 tak šlo (poměřováno
důvody, pro které byl navržen) o důkaz nerozhodný (pro věc nepotřebný). Jakkoli i tak zůstává vadou, že odvolací soud se v důvodech napadeného rozsudku
s tímto důkazním návrhem nevypořádal, nešlo (při nepotřebnosti důkazu) o vadu,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tomu srov. (vedle
usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14, jež
nepřisuzuje ústavněprávní rozměr opomenutí nepotřebného důkazu) závěry obsažené
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 100/2013“). V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu
prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na
náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem
účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto
rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu
uplatnění práv odvolatele.
Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na
újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry, rozhodnutí odvolacího
soudu zjevně není nepřezkoumatelné jen proto, že se nevypořádalo výslovně s
nepotřebným důkazním návrhem dovolatelky (zřetelně a srozumitelně z něj plynou
důvody, pro které se vůči žalobcům má prosadit ochrana plynoucí z § 243d odst. 2 o. s. ř.). Jak k tomu opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva
na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na
podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti
nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08,
uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje. Dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tak rovněž není dán. Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu,
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a u
procesně úspěšných žalobců žádné prokazatelné náklady tohoto dovolacího řízení
nebyly zjištěny. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. prosince 2016
JUDr.
Zdeněk K r č m á ř
předseda
senátu