29 Cdo 62/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobců a/ Ing. M. K., a b/ K2 invest s. r. o., se sídlem v Chrudimi IV,
Palackého třída 314, PSČ 537 01, identifikační číslo osoby 26008921, obou
zastoupených JUDr. Romanem Krmenčíkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích -
Zelené Předměstí, Třída Míru 92, PSČ 530 02, proti žalované Ing. J. J., jako
správkyni konkursní podstaty úpadce NEW TRADE COMPANY a. s. Chrudim,
identifikační číslo osoby 15052770, zastoupené JUDr. Petrem Šurkou, advokátem,
se sídlem v Praze, Morseova 253, PSČ 109 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové
pod sp. zn. 40 Cm 20/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 2. září 2010, č. j. 15 Cmo 244/2009-637, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2010, č. j. 15 Cmo 244/2009-637,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 28. srpna 2009, č. j. 40 Cm 20/2008-594, zamítl Krajský soud v
Hradci Králové žalobu, kterou se žalobci (a/ Ing. M. K. a b/ K2 invest s. r. o.) domáhali vůči žalované (správkyni konkursní podstaty úpadce NEW TRADE
COMPANY a. s. Chrudim) vyloučení čtyř pozemků parcelních čísel 1700/26, 1652/1,
1652/2 a 1655/7, podrobněji identifikovaných v rozsudečném výroku (dále jen
„nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a
rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Pozdější úpadce jako prodávající uzavřel dne 18. prosince 1997 se
společností HL, s. r. o. (dále též jen „HL“) jako kupující kupní smlouvu o
prodeji nemovitostí (dále jen „kupní smlouva č. 1“) za dohodnutou kupní cenu ve
výši 932 800,- Kč. Právní účinky vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy
č. 1 do katastru nemovitostí nastaly
k 23. prosinci 1997 (vklad práva byl zapsán dne 19. února 1998). 2/ Konkurs na majetek úpadce byl prohlášen 18. září 1998. 3/ Nemovitosti byly k 9. dubnu 1999 sepsány do konkursní podstaty úpadce. 4/ HL jako prodávající uzavřela dne 13. srpna 1999 s J. D. (dále jen „J. D.“) jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji stejných nemovitostí
(dále jen „kupní smlouva č. 2“). Právní účinky vkladu vlastnického práva podle
kupní smlouvy č. 2 do katastru nemovitostí nastaly k 23. srpnu 1999 (vklad
práva byl zapsán dne 9. září 1999). 5/ J. D. jako prodávající uzavřel dne 1. října 1999 s M. F. (dále jen „M. F.“) jako kupujícím kupní smlouvu o převodu stejných nemovitostí
(kupní smlouva č. 3) za dohodnutou kupní cenu ve výši 3, 2 miliónu Kč. 6/ M. F. (původní žalobce v této věci) jako prodávající uzavřel dne 1. března
2007 se žalobcem a/ kupní smlouvu o převodu stejných nemovitostí (dále jen
„kupní smlouva č. 4“) za dohodnutou kupní cenu ve výši 10 miliónů Kč. Právní
účinky vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy č. 4 do katastru
nemovitostí nastaly k 6. březnu 2007 (vklad práva byl zapsán dne 28. března
2007). 7/ Prvním rozsudkem vydaným v této věci (ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 46 Cm
77/2000-152), soud prvního stupně k žalobě M. F. vyloučil nemovitosti ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. K odvolání žalované správkyně
konkursní podstaty úpadce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2006,
č. j. 8 Cmo 105/2006-171, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. listopadu 2005. Rozsudkem ze dne
10. září 2008, č. j. 29 Cdo 1584/2007-228, Nejvyšší soud k dovolání žalované
zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2006 i rozsudek soudu
prvního stupně ze dne 8. listopadu 2005 a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalobci a/ a b/ pak vstoupili do řízení na místo původního
žalobce na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. března 2009, č. j. 40 Cm 20/2008-297. 8/ Pro výsledek řízení nejsou podstatné další smlouvy o převodu nemovitostí, ze
žalobce a/ na žalobce b/ a (částečně) zpět na žalobce a/, ani není zapotřebí
zohledňovat slučování pozemků a jejich úpravu co do výměr po novém zaměření.
Na tomto základě soud - vycházeje z ustanovení § 18 a § 19 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - uzavřel, že po soupisu
nemovitostí do konkursní podstaty úpadce (po 9. dubnu 1999) s nimi nakládaly
neoprávněné osoby (právo s nemovitostmi disponovat měla od 9. dubna 1999
správkyně konkursní podstaty úpadce), takže kupní smlouva č. 2 je absolutně
neplatná a absolutně neplatné jsou i následné převody nemovitostí. Za důvodnou neměl soud námitku, že vlastnické právo přešlo dle ustanovení § 446
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) nebo
dle § 483 odst. 3 obch. zák., ani námitku, že nelze měnit důvod soupisu. Odmítl rovněž argument, že M. F. konal v dobré víře, poukazuje na spor o určení
vlastnictví k nemovitostem vedený správkyní konkursní podstaty (jako žalobkyní)
proti HL (žalovanému) u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 133/99, kde
se M. F. dozvěděl o soupisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadce 26. května
2000, kdy mu byla doručena žaloba. K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. září 2010, č. j. 15
Cmo 244/2009-637, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o
věci samé a změnil jej ve výroku o nákladech řízení (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně opatřil pro rozhodnutí dostatek
důkazů, z nichž zjistil dostatečně skutkový stav věci a správně dovodil
nedůvodnost žaloby. V rovině právního posouzení věci uvedl odvolací soud
následující:
1/ Aktivní legitimaci k podání vylučovací žaloby má pouze ten, kdo uplatňuje
svůj nárok k věci zařazené do soupisu konkursní podstaty. Osoba, která se
domáhá vyloučení majetku ze soupisu, musí prokázat nejen to, že tento majetek
neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž
i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetku konkursní
podstaty, svědčí jí. 2/ Po dobu zařazení nemovitostí do konkursní podstaty vylučovala úprava
obsažená v § 18 odst. 3 ZKV, aby s nimi nakládal někdo jiný než správkyně
konkursní podstaty úpadce. 3/ Všechny kupní smlouvy či jiné úkony směřující k převodu vlastnictví
nemovitostí po 9. dubnu 1999 proto byly neplatné a J. D., M. F., ani žalobci se
nestali vlastníky nemovitostí. Žalobci proto nejsou aktivně legitimováni k
podání vylučovací žaloby podle ustanovení § 19 ZKV. 4/ K námitce, že se na žalobce vztahuje ochrana vyplývající z ustanovení § 243d
odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odvolací soud zdůrazňuje, že právní vztahy žalobců nebyly napadeným
rozsudkem nijak dotčeny. Zápis majetku do soupisu konkursní podstaty pouze
deklaruje skutečnost, že správce považuje sepsaný majetek za majetek
podléhající konkursu; zařazení majetku do soupisu konkursní podstaty (však)
nemá žádný vliv na to, kdo je jeho vlastníkem. Jakmile nabyl právní moci
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. listopadu 2005, nastal stav, kdy s nimi
mohl nakládat jejich dosavadní vlastník (HL).
Zrušením dřívějších rozsudků
dovolacím soudem
se pak obnovil stav, kdy nemovitosti byly zařazeny do soupisu konkursní
podstaty úpadce a nakládat s nimi mohla pouze žalovaná (k jejich opakovanému
zahrnutí do soupisu nebyl důvod). Rozsudek, jímž soud zamítl vylučovací žalobu,
se tedy nijak nedotkl vlastnického práva žalobců, jelikož ti se vlastníky
nemovitostí nikdy nestali. 5/ Žalobci nebyli oprávněni jakkoliv s nemovitostmi nakládat, tedy ani
rozdělovat je či slučovat s jinými pozemky. Soud prvního stupně proto
postupoval správně, když rozhodl o vyloučení nemovitostí podle stavu
odpovídajícímu tomu, jak byly nemovitosti sepsány do konkursní podstaty k 9. dubnu 1999. Pozemky, které žalobci nabyli později, do soupisu zahrnuty nebyly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíce, že je dán
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a požadujíce, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzují dovolatelé řešení otázky,
zda se lze dovolávat ochrany ve smyslu ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. i v
případech, kdy dovoláním napadený a později zrušený rozsudek rozhodl o
vyloučení věci z konkursní podstaty. Dovolatelé především zpochybňují správnost názoru odvolacího soudu ohledně
uplatnění ustanovení § 243d o. s. ř., zdůrazňujíce, že v řízení o vyloučení
věci z konkursní podstaty žalobce (přece) musí prokazovat, že existuje důvod
pro vyloučení, lepší právo k sepsané věci, jímž v tomto případě bylo právo
vlastnické, a že toto právo svědčí jemu. Otázku vlastnictví musel soud v
původním řízení (s původním žalobcem) vyřešit jako otázku předběžnou, takže
není pravdou, že by se nejednalo o vlastnickém právu. Oba soudy v původním
řízení hodnotily platnost nabývacího titulu (platnost kupní smlouvy), čímž byla
vyřešena otázka vlastnictví původního žalobce (jinak by jeho vylučovací žaloba
musela být zamítnuta). Dále dovolatelé poukazují na to, že ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. nikterak
„neomezuje a nespecifikuje“, kdy lze poskytovat ochranu, a trvají na tom, že
ochrana založená občanským soudním řádem nabyvatelům práv svědčila v té době
kupujícímu žalobci a/. V této souvislosti dovolatelé rovněž upozorňují, že nemovitosti byly vloženy do
základního kapitálu žalobce b/ v době, kdy žalobce a/ neměl ponětí o zrušujícím
rozsudku Nejvyššího soudu a oba žalobci byli v dobré víře o tom, že nemovitosti
jsou ve výlučném vlastnictví žalobce a/ a žalobce b/ je platně nabývá. Odvolacímu soudu dovolatelé vytýkají, že se touto dobrou vírou nezabýval,
stejně jako dobrou vírou M. F. a žalobce a/ v době uzavření kupní smlouvy č. 4. To, zda v minulosti byly nemovitosti sepsány v konkursní podstatě, nebylo v té
době (dle dovolatelů) významné. Shora řečené je podle dovolatelů podstatné pro hodnocení ochrany založené v §
243d o. s. ř. Dovolatelé „odkazují na své argumenty obsažené v předchozích
podáních“, jakož i na „NS 22 Cdo 778/2005“; tímto nepřesným odkazem je zřejmě
míněn rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005,
uveřejněný pod číslem 55/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 55/2007“), který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná
níže, vydaná v době od 1. ledna 2001 - veřejnosti dostupný na webových
stránkách Nejvyššího soudu, z nějž citují pasáž, podle níž:
„Naproti tomu § 243d odst. 2 o. s. ř. upravuje dopad pravomocného soudního
rozhodnutí na práva a povinnosti třetích osob tak, že výslovně stanoví, že tato
práva a povinnosti třetích osob nemohou být zrušením rozhodnutí dotčena.
To
znamená,
že jde-li o vlastnické právo třetí osoby k věci, jíž se zrušené rozhodnutí
týkalo, poskytuje toto ustanovení ochranu právu nabytému od nevlastníka. Neplatnost převodního titulu, na základě kterého třetí osoba nabyla
vlastnického práva, nemůže být tedy způsobena jen zrušením soudního rozhodnutí,
od něhož převodce své vlastnické právo k věci dovozoval“. Dovolatelé (totiž) mají za zásadní, že jejich vlastnické právo požívá ochrany a
nezaniká (vzhledem k tomu, že nemovitosti nabyli v dobré víře), což je v
souladu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy
právní jistoty a ochrany nabytých práv. Opačná interpretace narušuje celý
koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv, dodávají dovolatelé. Dovolatelé se neztotožňují ani s tím, že soudy rozhodovaly o nemovitostech,
které dle katastru nemovitostí již byly změněny (ve stavu jiném, než v době
vydání rozsudku) a neposkytly tak ochranu pozemku, který s konkursem nic
společného neměl (ačkoli žalovaná opakovaně deklarovala, že soupis konkursní
podstaty upravila dle stávajícího stavu). V „detailech“ odkazují dovolatelé na
„své odvolání a další podání v předcházejících řízeních“. Žalovaná ve vyjádření nepřisuzuje napadenému rozhodnutí zásadní právní význam. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když přisuzuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí řešení
dovolateli položené otázky, ve vazbě na vylučovací žalobu podle zákona o
konkursu a vyrovnání judikaturou Nejvyššího soudu nezodpovězené. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolateli, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se
zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 243d o. s. ř., jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí
odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud,
jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení; ustanovení § 226 zde
platí obdobně. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (odstavec 1). Právní vztahy někoho jiného
než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny (odstavec 2). Dle ustanovení § 19 ZKV, jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná
majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou
o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech,
které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu
(odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková
hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu
proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc,
právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2). Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že pro výsledek dovolacího řízení shledává
bezcennou tu část dovolací argumentace, kterou dovolatelé odkazují na „své
odvolání a další podání v předcházejících řízeních“. Již v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek totiž Nejvyšší soud ozřejmil, že odkaz
dovolatele na obsah podání učiněných v předchozím průběhu řízení před soudy
nižších stupňů nelze považovat za uvedení důvodů,
pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). K výkladu ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. pak Nejvyšší soud uvádí
následující. Nové rozhodnutí (takové, jež odvolací soud, potažmo soud prvního stupně vydá po
zrušení svého předchozího rozhodnutí dovolacím soudem), které upraví práva a
povinnosti účastníků řízení jinak než původní rozhodnutí zrušené dovolacím
soudem, může mít vliv nejen na účastníky samotné. Jestliže na právní poměry
účastníků upravené původním (zrušeným) pravomocným a vykonatelným rozhodnutím
navazují další vztahy, dotýká se i právních vztahů třetích osob. Podle § 243d
odst. 2 o. s. ř. však nemohou být právní vztahy třetích osob novým rozhodnutím
dotčeny. Znamená to, že při posuzování právních vztahů někoho jiného než
účastníka řízení se i nadále vychází z původního zrušeného rozhodnutí a že tyto
osoby nemohou pozbýt nabytá práva a povinnosti jenom proto, že původní
rozhodnutí bylo zrušeno a že právní vztahy účastníků řízení byly nově upraveny
jinak. Procesní ochrana třetích osob podle § 243d odst. 2 o. s. ř. doplňuje ochranu,
kterou těmto osobám v některých případech přiznává hmotné právo. Dojde-li např. ke zrušení rozsudku, kterým bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví, a věc byla
přikázána žalobci,
který ji po právní moci rozsudku prodal jinému, a vyznělo-li nové pravomocné
rozhodnutí tak, že se věc po zrušení spoluvlastnictví přikazuje do vlastnictví
žalovanému, nemohou být tímto novým rozhodnutím právní vztahy (tj. vlastnické
právo) třetí osoby dotčeny; třetí osoba je tedy ustanovením § 243d odst. 2 o. s. ř. chráněna tak, jako by věc nabyla od vlastníka.
Obdobně platí, že dojde-li
například ke zrušení rozsudku, jímž byla zamítnuta určovací žaloba o vyloučení
věci ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (srov. § 19 odst. 2 ZKV) a
správce konkursní podstaty po právní moci rozsudku věc zpeněžil (§ 27 ZKV),
nemůže být novým rozhodnutím o vylučovací žalobě dotčeno vlastnické právo třetí
osoby, která zpeněžením věc od správce konkursní podstaty nabyla. Obdobně to
platí pro výsledky řízení o vylučovací žalobě v insolvenčním řízení (srov. §
225 a § 283 a násl. insolvenčního zákona); srov. v tomto ohledu v literatuře
shodně např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201
až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009
(dále jen „Komentář“), str. 1968-1969. Z takto pojaté ochrany třetích osob
vychází i ustálená rozhodovací praxe obecných soudů (srov. R 55/2007 v pasáži
citované dovolateli, jakož i v něm dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu). V takto ustaveném rámci je pro výsledek dovolacího řízení určující odpověď na
otázku, zda a v jakém rozsahu se pro vylučovatele úspěšný výsledek sporu o
vylučovací žalobě podle § 19 odst. 2 ZKV následně projevuje (má projevit)
prostřednictvím § 243d odst. 2 o. s. ř. jako ochrana třetí osoby, která po
právní moci rozsudku, jímž soud vyhověl vylučovací žalobě, koupila vyloučenou
věc od vylučovatele předtím, než dovolací soud tento rozsudek zrušil. Pro řešení této otázky je podstatný rozsah, v jakém je pravomocný rozsudek,
jímž soud vyhoví vylučovací žalobě, závazný. Podle ustanovení § 159a o. s. ř. (ve znění, jež nedoznalo změn od právní moci
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2006), nestanoví-li zákon
jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení
(odstavec 1). Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech
uvedených v § 83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro
další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo
stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém
rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky
řízení (odstavec 2). Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o
osobním stavu, je závazný pro každého (odstavec 3). V rozsahu, v jakém je výrok
pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je
závazný též pro všechny orgány (odstavec 4). Jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a
popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odstavec 5). K povaze vylučovací žaloby podle ustanovení § 19 ZKV se Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil tak, že jde o žalobu určovací. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002,
uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 81/2005“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2004,
pod číslem 179, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2005, sp. zn.
29
Odo 851/2003, uveřejněný pod číslem 14/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 29 Cdo
540/2010, uveřejněný pod číslem 34/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V R 81/2005 a následně pak např. též v usnesení ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006,
pod číslem 179, v rozsudku ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006,
uveřejněném pod číslem 24/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo v
rozsudku ze dne 18. června 2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006, uveřejněném pod
číslem 110/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud dále
ozřejmil, že vylučovací žaloba dle § 19 odst. 2 ZKV je svou povahou (obdobně
jako vylučovací žaloba ve vykonávacím řízení) žalobou procesní, jejímž
prostřednictvím se (jen) pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje
příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu
založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V
řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být
dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž
vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání. Podstatou vylučovací žaloby podle § 19 odst. 2 ZKV tedy je pro konkurs (ale i
pro účastníky řízení o žalobě) závazným způsobem vyřešit právě otázku, zda
majetek sepsaný do konkursní podstaty (některá z jeho částí) byl do soupisu
pojat oprávněně
a zda zde není silnější právo jiné osoby než úpadce, které soupis tohoto
majetku
a jeho následné zpeněžení v konkursu vylučuje. Nejde o úpravu vlastní toliko
konkursnímu právu; stejnou metodou (vylučovací žalobou, kterou musí podat ten,
kdo se domnívá,
že má k věci silnější právo) se totiž řeší (a z historického pohledu v českých
zemích vždy řešil) i spor o majetek sepsaný v rámci výkonu rozhodnutí či
exekuce (srov. např. § 267 o. s. ř.); srov. opět R 81/2005. V R 81/2005 přitom Nejvyšší soud též uzavřel (odkazuje na závěry obsažené v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97,
uveřejněném pod číslem 58/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na bod
XXIX.,
str. 198-199 /374-375/ stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem
52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že obecně vzato není vyloučen
souběh excindační žaloby a žaloby na určení vlastnického práva k sepsanému
majetku. Rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva žalobce k věci však není
takovou právní skutečností, která by měla sama o sobě za následek vyloučení
této věci ze soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce. Odvolacímu soudu lze obecně přisvědčit v tom, že pravomocný rozsudek, jímž soud
vyhoví vylučovací žalobě podle § 19 odst. 2 ZKV, neosvědčuje vlastnické právo
úspěšného vylučovatele k vyloučenému majetku.
V některých případech se ve sporu
o příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě úpadce neposuzuje otázka,
kdo je vlastníkem sepsaného majetku jako sporná vůbec (srov. např. ve vztahu ke
konkurenci zástavních práv rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 938/2006, uveřejněný pod číslem 78/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek nebo institut neúčinnosti právních úkonů ve smyslu § 15 ZKV). V
jiných případech se otázka vlastnictví sepsaného majetku řeší (jen) jako otázka
předběžná (byť pro výsledek sporu určující). V dané věci měl konflikt mezi původním žalobcem (M. F.) a konkursní podstatou
úpadce (do které byly sepsány sporné nemovitosti) povahu sporu o vlastnické
právo. Spor se vedl o to, zda úpadce nepřestal být vlastníkem nemovitostí,
respektive o to, zda vlastníkem nemovitostí a tedy osobou se silnějším právem k
nemovitostem než úpadce je M. F. Pravomocný rozsudek, jímž soud vyhověl
vylučovací žalobě M. F., byl pro účastníky sporu (M. F. na straně jedné a
správkyni konkursní podstaty úpadce na straně druhé) závazný (§ 159a odst. 1 o. s. ř.) v tom, že M. F. má k nemovitostem silnější právo než úpadce
a toto právo vylučuje příslušnost nemovitostí ke konkursní podstatě. Při
posuzování právních vztahů někoho jiného než účastníka řízení (zde při
posuzování právních vztahů dovolatelů, kteří posléze nastoupili na místo
původního žalobce poté, co původní žalobce nemovitosti prodal kupní smlouvou č. 4) se i nadále vychází z původního zrušeného rozhodnutí (srov. opět „Komentář“,
str. 1969). Tyto osoby (dovolatelé) tak coby právní nástupci M. F., který
převedl nemovitosti kupní smlouvou č. 4 na žalobce a/, nemohou pozbýt nabytá
práva a povinnosti jenom proto, že původní rozhodnutí bylo zrušeno a že podle
nového rozhodnutí účinky soupisu konkursní podstaty bránily M. F. v tom, aby se
sám stal vlastníkem nemovitostí
(a aby proto uspěl s vylučovacím nárokem). Právní posouzení věci odvolacím soudem tak správné není. Nejvyšší soud proto,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené
rozhodnutí zrušil včetně závislých výroků o nákladech řízení a vrátil věc
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.