Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Chalupové, zastoupené JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 3688/2022-1145, a části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948, pokud jím byly potvrzeny a upřesněny výroky I.
a IV. spolu s částí výroku upřesňující výroky I. a IV. rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 1. 2020, č. j. 11 C 7/2015-639, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. 2. 2020 č. j. 11 C 7/2015-651, a doplňujícího usnesení ze dne 22. 7. 2020, č. j. 11 C 7/2015-695, a proti výrokům I., IV., V. a IX. tohoto rozsudku Okresního soudu v Jičíně, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a Marka Neťuky a Marie Neťukové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (resp. označených výrokových částí) obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o určení (spolu)vlastnického práva k blíže specifikovaným pozemkům. Vedlejší účastník (synovec stěžovatelky a syn druhé vedlejší účastnice - sestry stěžovatelky) se jako žalobce domáhal určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Stěžovatelka vzájemnou žalobou žádala určit, že je jejich čtvrtinovou spoluvlastnicí. Spor o určení (spolu)vlastnictví souvisel s komplikacemi v řízení o vypořádání pozůstalosti po matce sester. Nejprve (v roce 1982) bylo rozhodnuto, že spoluvlastnický podíl na nemovitostech o velikosti 1/2 zdědila (k již spoluvlastněné 1/2 po otci) druhá vedlejší účastnice, na rozhodnutí byla i vyznačena doložka právní moci, později však vyšlo najevo, že rozhodnutí nebylo doručeno stěžovatelce. Ta rozhodnutí napadla (v roce 1995) odvoláním, výsledně pak bylo (v roce 2003) dědictví po matce vypořádáno tak, že každá ze sester nabyla 1/4. Avšak již v roce 1985, kdy existoval rozsudek, který deklaroval, že vedlejší účastnice je výlučnou vlastnicí nemovitostí, darovala vedlejší účastnice nemovitosti svému synovi (vedlejšímu účastníkovi). Obecné soudy dospěly k závěru, že vedlejší účastnice v době, kdy nemovitosti darovala vedlejšímu účastníkovi, byla již jejich plným vlastníkem, neboť tu část (1/4), kterou měla zdědit stěžovatelka (její sestra), vedlejší účastnice vydržela. K argumentaci stěžovatelky obecné soudy mimo jiné uvedly, že vlastnictví své sestry k předmětným pozemkům začala zpochybňovat až 21 let po smrti zůstavitelky (jejich matky) a až 13 let po rozhodnutí státního notářství v daném dědickém řízení (když sama stěžovatelka se do něj pokusila vnést závěť, která byla shledána neplatnou, protože ji zůstavitelka nepsala). Za takové situace stěžovatelka podle obecných soudů značně ztížila dokazování ohledně nabytí spoluvlastnického práva vydržením svou sestrou, což ovšem za daných okolností nelze vykládat k tíži sestry. Byla to totiž právě stěžovatelka, která teprve po mnoha letech podala odvolání proti rozhodnutí státního notářství a začala tvrdit vadné doručení jeho rozhodnutí. Z toho obecné soudy dovodily, že byla-li si stěžovatelka tak jistá svým spoluvlastnickým právem, pak je po dlouhou dobu vůbec nevykonávala, když obecné soudy nepřisvědčily stěžovatelce ani v tom, že jí ve výkonu spoluvlastnického práva bránily politické poměry před rokem 1989. Pokud Nejvyšší soud částečně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ("krajský soud") na základě dovolání vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, pak tak učinil proto, že nerespektoval předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci, a to zejména ohledně podmínek vydržení ve věci sporných lesních pozemků. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelka v něm z velké části jen opakovala námitky, s nimiž se ovšem vypořádaly již soudy nižších stupňů.
3. Bližší popis průběhu řízení předcházejícího podání nyní posuzované ústavní stížnosti není nutný, jelikož účastníkům řízení jsou všechny podstatné okolnosti známy.
4. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti zpochybňuje zejména vydržení ze strany své sestry, když obecné soudy podle jejího přesvědčení vyšly z nesprávných skutkových zjištění; navíc k otázce vydržení neprovedly všechny stěžovatelkou navrhované důkazy, pročež je považuje za opomenuté. Stěžovatelka má rovněž za to, že obecné soudy v rozporu s nálezem sp. zn. III. ÚS 875/14 ze dne 5. 4. 2016 [N 58/81 SbNU 37; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz] nesprávně posoudily počátek běhu vydržecí doby. Napadená rozhodnutí prý nejsou ani řádně odůvodněna a obecné soudy se rovněž nezabývaly specifikací uchopovacího úkonu ze strany stěžovatelčiny sestry, kterým měla být její držba vedoucí nakonec k vydržení předmětných pozemků (respektive jejích částí) započata. Stěžovatelka nesouhlasí též s tím, že obecné soudy naplnění podmínek vydržení její sestrou posuzovaly tak, že podmínky její držby (vydržení) se naplnily v nikoli běžných poměrech. Pro věc významné rozhodnutí Státního notářství v Jičíně pak údajně nemohlo nabýt právní moci, neboť jí nebylo doručeno. Zvláštní pozornost stěžovatelka věnuje výroku I. rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým jmenovaný soud vyhověl dovolání žalobce a rozsudek krajského soudu ve specifikovaném rozsahu zrušil. Stěžovatelka vysvětluje, proč podle jejího názoru dovolání žalobce nebylo přípustné, natož důvodné. Porušení práva na ochranu vlastnictví stěžovatelka shledává i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, byť v tomto ohledu svoji argumentaci hlouběji nerozvíjí. Stěžovatelka závěrem žádá, aby její právní zástupkyni byla stanovena dodatečná lhůta k případnému doplnění ústavní stížnosti, neboť tato byla na operaci s kolenem.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud se předně zabýval splněním procesních podmínek řízení. V tomto ohledu konstatuje, že je-li ústavní stížností napadán i kasační výrok I. rozsudku Nejvyššího soudu (toto rozhodnutí je totiž napadeno jako celek), jedná se o návrh nepřípustný, neboť ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze přitom dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákonná úprava stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, probíhalo-li by s ním paralelně ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
7. V nyní posuzované věci přitom Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu (resp. kasační výrok I.) je sice konečný v tom smyslu, že proti němu již stěžovatelka nemohla před obecnými soudy brojit žádným dalším procesním prostředkem, nicméně v důsledku jeho vydání ještě nedochází k takovému (potenciálnímu) zásahu do jejích práv, který by nebyl napravitelný v systému obecného soudnictví. Uvedeným rozsudkem totiž Nejvyšší soud pouze zrušil část rozsudku krajského soudu s tím, že se mu věc vrací v tomto rozsahu k dalšímu řízení. V dané procesní situaci tak stěžovatelka bude moci v tomto pokračujícím řízení uplatnit všechny námitky, které uplatňuje již nyní v ústavní stížnosti, a pouze nebude-li srozuměna s konečným výsledkem řízení před obecnými soudy, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude (po splnění dalších procesních podmínek řízení) věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity. Tuto část ústavní stížnosti proto Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
8. Napadá-li stěžovatelka rovněž výrokové části rozsudků krajského a okresního soudu, které zrušil kasačním výrokem napadeného rozsudku Nejvyšší soud, pak v tomto rozsahu se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [srov. k tomu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy argumentem a contrario], neboť ústavní stížností je možno napadat jen rozhodnutí existující (pravomocná), a nikoliv již zrušená (Ústavní soud nemůže rušit, co již bylo zrušeno). Proto Ústavní soud odmítl tuto část ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
9. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle uvedeného čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody.
10. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečný a rozumný základ, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. nález ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 262/06 (N 132/46 SbNU 237)]. Z těchto důvodů se při posuzování ústavní stížnosti zaměřil Ústavní soud na otázku, zda výklad práva podaný soudy je ústavně souladný.
11. Jde-li o výklad a použití předpisů podústavního práva, lze jej hodnotit jako neústavní, postihuje-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí-li možný výklad jiný, ústavně souladný, nebo je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. jenž odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud (podobně jako Nejvyšší soud) především uvádí, že tato do značné míry jen opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy v předchozích fázích řízení však již dostatečně vypořádaly.
13. To se týká i tvrzení, že soudy v dané věci vycházely z nesprávných skutkových zjištění. V napadených rozhodnutích je totiž přesvědčivě vysvětleno, že to byla právě stěžovatelka, která svým postupem (kdy se ochrany tvrzeného vlastnického práva začala domáhat až s odstupem mnoha let) značně ztížila zjištění relevantních skutkových okolností v dané věci. Takto stěžovatelkou do značné míry zapříčiněná situace proto nemůže jít k tíži její sestry a vzniklý značný časový odstup od okolností rozhodných pro oprávněnou držbu nemůže být sám o sobě důvodem pro zpochybnění takovým způsobem nabytého vlastnictví. Přitom, i přes značný časový odstup od okamžiku, kdy se stěžovatelčina sestra k předmětným pozemkům (jejím jednotlivým částem) začala chovat jako vlastník, soudy poměrně podrobně popsaly, na základě jakých skutkových okolností k jimi prezentovanému právnímu posouzení věci dospěly. Jak již přitom uvedl Nejvyšší soud, právo na spravedlivý proces nelze chápat tak, že se soud musí nutně vypořádat s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení, když i z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nemusí při splnění určitých podmínek provádět ani všechny účastníkem řízení navrhované důkazy. Z obsahu napadených rozhodnutí přitom podle Ústavního soudu nelze dovodit, že by soudy v tomto ohledu v rámci jimi vedeného řízení a vydaných rozhodnutí porušily tvrzená základní práva stěžovatelky.
14. Odkazuje-li stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 875/14 , není z její argumentace patrno, v jakém ohledu obecné soudy nerespektovaly závěry v něm obsažené. V napadených rozhodnutích je totiž dostatečně vysvětleno, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nemůže být počátkem běhu vydržecí doby samotné nabytí právní moci příslušného rozhodnutí státního notářství. V rozsudku Nejvyššího soudu, s odkazem na jeho předchozí rozhodnutí vydané v této věci, je pak vyloženo, že sestra stěžovatelky oprávněnou držbu začala vykonávat (byť jen symbolickým aktem), tedy že se jako vlastník k předmětným pozemkům chovala alespoň tak, jak jí to umožňovaly tehdejší společenské poměry. Obecné soudy současně uvedly, že stěžovatelka se po dlouhou dobu k pozemkům jako vlastník nechovala (nejsou proto v rozporu ani se stěžovatelkou odkazovaným názorem Nejvyššího soudu, že drží-li věc její vlastník, nelze o vydržecí době uvažovat). Vlastnické právo tedy ve svém důsledku vykonávala prostřednictvím na pozemcích hospodařící organizace. Proto neobstojí stěžovatelčino tvrzení, že na straně její sestry absentuje tzv. uchopovací úkon, jímž by se k předmětným pozemkům počala chovat jako vlastník. S právě uvedeným také souvisí východisko obecných soudů v dané věci o tom, že počátek a běh promlčecí doby v daném případě nutno posuzovat i s ohledem na to, že značná část podmínek vydržení se naplňovala již během období nesvobody před rokem 1989, tedy v poměrech nikoliv zcela běžných. Pro počátek běhu doby nutné k vydržení nebyla sama o sobě významná ani právní moc rozhodnutí státního notářství, o němž stěžovatelka - opět se značným časovým odstupem - začala tvrdit, že jí nebylo doručeno a tedy nemohlo nabýt právní moci.
15. Výše také již bylo vysvětleno, že v řízení o ústavní stížnosti nejsou splněny podmínky k tomu, aby se Ústavní soud mohl zabývat ústavností (resp. věcnou správností) výroku I. napadeného rozsudku Nejvyššího soudu (potažmo rozsudkem Nejvyššího soudu zrušených předchozích rozhodnutí obecných soudů).
16. Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy porušily její základní práva i výroky o náhradě nákladů řízení (část D.), je třeba uvést, že tuto námitku stěžovatelka nijak nekonkretizuje a není úkolem zdejšího soudu argumentaci domýšlet namísto stěžovatelky. Samotná okolnost, že stěžovatelka nebyla v daném soudním řízení úspěšná a nyní musí hradit náklady řízení, přitom sama o sobě neústavní být nemůže, jelikož se jedná o průmět jednoho ze základních principů náhrady nákladů v civilním řízení - zásady úspěchu ve věci (srov. např. LAVICKÝ, P., DOBROVOLNÁ, E., DVOŘÁK, B. Civilní právo procesní. Díl první. Brno: 2023, str. 260). Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je ostatně zřejmé, že o nákladech řízení bude rozhodováno znovu.
17. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že se nezabýval žádostí stěžovatelky o poskytnutí přiměřené lhůty k doplnění ústavní stížnosti. Podaná ústavní stížnost (v délce 25 stran) je totiž poměrně obsáhlá, k jejímu podání zákon o Ústavním soudu stanoví dostatečnou lhůtu (dvou měsíců) a není dán žádný důvod, aby tuto lhůtu v daném případě Ústavní soud jakkoliv prodlužoval, když je zjevné, že právní zástupkyně stěžovatelky měla dostatek času pro její odůvodnění, čehož ostatně také využila.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud uzavírá, že odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d), zčásti pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2023
Josef Fiala v. r. předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Josefa Fialy k odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 22. listopadu 2023 sp. zn. IV. ÚS 2944/23
V souladu s § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám tzv. konkurenční votum k odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 22. listopadu 2023 sp. zn. IV. ÚS 2944/23
:
Opětovně předesílám, že nezastávám názor o tzv. autorské licenci soudce zpravodaje, která se údajně projevuje při tvorbě plenárních nebo senátních rozhodnutí Ústavního soudu. Žádné rozhodnutí není rozhodnutím konkrétního soudce, ale je "přičitatelné" instituci, tj. Ústavnímu soudu. Proto také je nezbytné, aby rozhodnutí respektovalo příslušná zákonná ustanovení, jakož i obvyklé standardy vycházející z dlouholetých praktických zkušeností (např. ohledně struktury a členění odůvodnění). Nezbytnou podmínkou kvalitního rozhodnutí je i zohlednění jazykových pravidel. Podobně, jako ve věcech sp. zn. IV. ÚS 1827/23 ,
IV. ÚS 1875/23 a
IV. ÚS 2421/23 je moje odlišné stanovisko k odůvodnění usnesení sp. zn. IV. ÚS 2944/23 založeno na několika námitkách k textu. Abych veřejnosti usnadnil orientaci v jejich závažnosti, upozorňuji na nejdůležitější a v ostatních odkazuji přiměřeně na předchozí odlišná stanoviska.
V průběhu přípravy rozhodnutí byl soudce zpravodaj upozorněn, že výčet napadených výroků není úplný. Tento výčet není úplný ani po úpravě, neboť stěžovatelka napadla i část I. výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2022 č. j. 25 Col30/2020-948, "pokud jím byly potvrzeny ... výroky pod body V. a IX. Rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 01. 2020..."
Oba soudci namítli, že rekapitulace rozhodnutí obecných soudů je zkreslená, resp. nedostatečná (zejména z důvodu, že stěžovatelka napadá jen některé výroky, příp. jejich části). Na doporučení obou soudců zareagoval soudce zpravodaj doplněním textu: "Bližší popis průběhu řízení předcházejícího podání nyní posuzované ústavní stížnosti není nutný, jelikož účastníkům řízení jsou všechny podstatné okolnosti známy." (viz bod 3.). Přitom v odůvodnění zůstal i původní text: "Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy." (bod 5.). V Brně 22. listopadu 2023
Josef Fiala