Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky H. M., zastoupené JUDr. Simonou Vypušťák Corradiniovou, advokátkou, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2024 č. j. 17 Co 244/2024-1404 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. června 2024 č. j. 41 P 35/2017-1349, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a J. L. C. G., nezletilého J. D. C. G. a nezletilé M. C. C., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2024) se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo a právo nezletilé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá dcera") na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, právo na rodinný život podle čl. 32 Listiny a právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V závěru stěžovatelka požádala o přednostní projednání její ústavní stížnosti a o mimořádné přiznání náhrady nákladů řízení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením prodloužil dobu trvání předběžného opatření, na jehož základě byla nezletilá dcera předána do péče prvního vedlejšího účastníka (dále jen "otec") a stěžovatelce byla uložena povinnost strpět jeho péči o nezletilou dceru, do 6. 9. 2024. V odůvodnění konstatoval, že trvání předběžného opatření bylo původně určeno na dobu 3 měsíců a posléze bylo prodlouženo do 6. 6. 2024. Na základě zjištění, že vztahy mezi rodiči jsou narušené, rodiče spolu nekomunikují, narušen je i vztah stěžovatelky a nezletilé, která opakovaně uvedla, že se s matkou nechce stýkat, že ve věci dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, obvodní soud uzavřel, že nadále trvají podmínky, pro které bylo předběžné opatření vydáno.
3. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení dospěl k závěru, že nadále trvají důvody, pro něž bylo předběžné opatření nařízeno, a proto napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu. V odůvodnění, kromě jiného, uvedl, že nezletilé dceři je 13 let, nadále odmítá kontakt s matkou, opakovaně se před různými institucemi a při pohovoru se soudem jednoznačně vyjádřila, že se nechce vrátit zpět do péče matky a bylo by v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé dcery nutit ji přes její odpor vrátit se do péče matky.
4. K ústavní stížnosti přiložila stěžovatelka také usnesení obvodního soudu ze dne 4. 9. 2024 č. j. 41 P 35/2017-1428, kterým bylo předběžné opatření prodlouženo do 6. 12. 2024.
5. Stěžovatelka považuje napadená usnesení za protiústavní. Připomíná závěry nálezu ze dne 7. 9. 2023 sp. zn. II. ÚS 1192/22 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) a tvrdí, že napadená usnesení nemohou obstát, neboť v nich zcela absentuje reflexe zájmu dítěte. Poté rekapituluje nosné myšlenky usnesení ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 1137/24 , kterým byla odmítnuta její první ústavní stížnost proti předběžnému opatření. Zdůrazňuje, že mezi ní a nezletilou dcerou k žádnému konfliktu v době její péče nedošlo, nezletilá dcera nechtěla při posledním styku k otci odjet, musela ji přemlouvat, pak otec nezletilou dceru nepředal a dcera jí telefonovala, že se s otcem chce odstěhovat do Itálie, s čímž nesouhlasila. Následně obvodní soud dovodil, že je mezi ní a nezletilou dcerou konflikt. V odkazovaném usnesení Ústavní soud vyhodnotil odebrání nezletilé dcery z péče stěžovatelky jako hraniční. Ovšem od té doby došlo již 3x k prodloužení předběžného opatření. Asistovaný kontakt obou nezletilých se stěžovatelkou byl upraven až na základě upozornění Ústavního soudu usnesením obvodního soudu ze dne 14. 6. 2024 č. j. 41 P 35/2017-1359. První a poslední schůzka proběhla dne 20. 7. 2024, od té doby už žádný kontakt stěžovatelky s nezletilou dcerou ani se synem neproběhl, což je soudu známo, a přesto nebyla přijata žádná opatření ke znovuobnovení kontaktu dětí a stěžovatelky.
6. Podle stěžovatelky je ze spisu zřejmé, že nezletilá dcera byla ovlivněna otcem ohledně "nového a lepšího života v Itálii", a proto se rozhodla zůstat u otce. Ze spisu se také podává, že v době vydání usnesení obvodního soudu nařizujícího předběžné opatření nezletilá dcera rozhodně styk se stěžovatelkou zcela neodmítala, avšak po déle než šesti měsících, kdy soudy "jednoduchého práva" odepřely stěžovatelce a nezletilé dceři jakoukoli formu styku či osobního kontaktu, postoj nezletilé dcery se změnil a verbalizuje úplné odmítání stěžovatelky. Domnívá se, že soudy neměly nezletilou dceru odebrat z její péče a rozhodně nelze využívat institut předběžného opatření k tomu, aby byl jeden z rodičů bez závažného důvodu zcela vyloučen z výchovy a péče o své nezletilé dítě po dobu delší než jeden rok.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu).
8. Z narativní části tohoto usnesení vyplývá, že napadenými usneseními bylo rozhodnuto o prodloužení předběžného opatření do 6. 9. 2024. Je zjevné, že doba trvání tohoto prodloužení již uplynula (a to ještě před podáním ústavní stížnosti), tudíž napadená usnesení již nevyvolávají žádné právní účinky. Z tohoto důvodu není Ústavní soud příslušný k projednání ústavní stížnosti (není povolán rušit rozhodnutí, které bylo změněno nebo jehož právní účinky pominuly).
9. Na základě uvedeného důvodu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný. O stěžovatelčině žádosti o přednostní projednání Ústavní soud nerozhodoval, neboť ústavní stížnost posoudil neprodleně po odstranění vad plné moci. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnost nerozhodoval Ústavní soud ani o návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení (viz § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj