Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Josefa Baxy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem, sídlem Preslova 361/9, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2025 č. j. 21 Cdo 1205/2025-211, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Gabriely Kučerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, vyžádaných rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2025 č. j. 15 Co 168/2024-195 a Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2024 č. j. 38 C 177/2018-168 a dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 168/2024-195 se podává, že se vedlejší účastnice domáhala po stěžovatelce u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") zaplacení odstupného ve výši 364 410 Kč s příslušenstvím. Městský soud rozsudkem ze dne 10. 7. 2019 č. j. 38 C 177/2018-59 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit tuto částku (výrok I.), žalobu zamítl co do části úroků z prodlení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. 12. 2020 č. j. 15 Co 271/2019-101 rozsudek městského soudu v napadených výrocích I. a III. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2023 č. j. 21 Cdo 1060/2021-117 zrušil rozsudek krajského soudu a městského soudu (ve výrocích I. a III.) a v tomto rozsahu věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že z dosud provedeného dokazování nevyplývá žádné konkrétní rozhodnutí, jehož realizace by vedla k tomu, že by se vedlejší účastnice stala nadbytečnou zaměstnankyní. Oběma soudům také vytkl vady v postupu při dokazování. Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že soudy opomenuly posoudit skutečnost, že vedlejší účastnice odvozovala svůj nárok na odstupné především z ujednání obsaženého v dohodě o rozvázání pracovního poměru, podle něhož se stěžovatelka zavázala k úhradě odstupného ve výši odpovídající zákoníku práce.
3. Městský soud v pořadí druhém rozhodnutí ze dne 25. 1. 2024 č. j. 38 C 177/2018-168 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici 364 410 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Po doplnění dokazování dospěl ke stejným skutkovým závěrům jako ve svém prvním rozhodnutí a uzavřel, že důvod ukončení pracovního poměru vedlejší účastnice je určitý a srozumitelný a odpovídá nadbytečnosti zaměstnance vyplývající z rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách. Proto vedlejší účastnici náleží odstupné. Krajský soud souhlasil se skutkovými i právními závěry městského soudu a rozsudek městského soudu rozsudkem ze dne 21. 1. 2025 č. j. 15 Co 168/2024-195 potvrdil. Doplnil, že nárok na odstupné je třeba považovat za důvodný, i kdyby nebyla otázka nadbytečnosti vedlejší účastnice objasněna. Nárok na odstupné byl totiž i přímo sjednán v dohodě o rozvázání pracovního poměru.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Krajský soud založil své rozhodnutí na dvou na sobě nezávislých důvodech. Přestože každý z těchto závěrů, v případě jejich správnosti, obstojí jako samostatný důvod pro vyhovění žalobě, stěžovatelka zpochybnila řádně jen jeden z nich. Svůj nesouhlas s postupem krajského soudu opřela o tvrzení o nesprávnosti skutkového stavu, z něhož vyplývalo, že se vedlejší účastnice stala nadbytečnou v důsledku zrušení jejího pracovního místa. Správnost skutkového stavu, z něhož soudy nižších stupňů vycházely, však zpochybnit nelze.
Předkládá-li stěžovatelka vlastní hodnocení provedených důkazů, a na jejich základě dovozuje skutkové závěry odlišné od závěrů krajského soudu, brojí tím ve skutečnosti proti hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Protože otázka existence důvodu k rozvázání pracovního poměru nesplňuje předpoklady přípustnosti dovolání, nemůže přípustnost dovolání založit ani otázka výkladu právního jednání, kterou stěžovatelka v dovolání rovněž uplatnila.
Přípustnost dovolání nezakládá ani tzv. jiná vada řízení. K takové vadě může soud přihlédnout jen tehdy, jestliže je dovolání přípustné.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud posoudil její dovolání jako nepřípustné, přestože její předchozí dovolání, podané v téže věci z týchž důvodů, posoudil jako přípustné. Stěžovatelka očekávala, že pokud již jednou Nejvyšší soud nižším soudům sdělil, jakým způsobem mají ve věci postupovat, a soudy jeho právní názor nerespektovaly, podrobí jejich rozhodování znovu dovolacímu přezkumu. Stěžovatelka namítala, že soudy nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu v předchozím kasačním rozhodnutí a také ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se posuzování otázek nadbytečnosti a toho, zda bylo přijato rozhodnutí o organizačních změnách. Tedy posouzení otázek právních. Jedinou změnou byl stěžovatelkou dovolacímu přezkumu předložený právní závěr soudů o tom, že skutečnost, že zaměstnavatelem muselo být přijato rozhodnutí, je patrná ze samotného uvedení tohoto důvodu v dohodě o rozvázání pracovního poměru. Posouzení toho, zda bylo v konkrétních podmínkách dané věci (tj. na základě zjištěného skutkového stavu věci) přijato rozhodnutí o organizačních změnách, je výlučně otázkou právní.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí obecným soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
8. Námitky stěžovatelky směřují proti závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud opakovaně připomíná, že právo na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku z ústavního pořádku dovozovat nelze. Současně však zdůrazňuje, že rozhodne-li se zákonodárce institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na přístup k soudu [srov. např. nálezy ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03
(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05
(N 100/37 SbNU 355) nebo ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2939/23
].
9. V posouzení nepřípustnosti dovolání neshledal Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení. Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí zpochybnil závěr obecných soudů, že v okamžiku uzavření dohody o skončení pracovního poměru existovalo rozhodnutí zaměstnavatele o nadbytečnosti vedlejší účastnice z důvodu organizačních změn souvisejících se změnou vlastnických vztahů. Z rozhodnutí však nevyplývalo, jaké konkrétní rozhodnutí, které by sledovalo organizační změnu, v jehož důsledku by se stala vedlejší účastnice nadbytečnou, bylo u stěžovatelky přijato.
Krajský soud se však k tomuto podrobně vyjádřil v bodě 14 a 15 svého nového rozhodnutí. Stěžovatelka pak v dovolání proti tomuto rozhodnutí opravdu napadala skutkové závěry soudů. Vycházela totiž z toho, že zaměstnavatel takové rozhodnutí nepřijal a uvádí, že závěry odvolacího soudu ohledně jeho přijetí před uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru, jsou ničím nepodloženou spekulací. V posuzovaném případě nejde o výjimečnou situaci, v níž je skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13
(N 231/75 SbNU 581), usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15
], jak ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl i Nejvyšší soud. Stěžovatelka pak namítala i další vady řízení, které nejsou samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem a nemohou přípustnost dovolání založit.
10. Nad rámec argumentů uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že i postup Nejvyššího soudu, spočívající v posouzení nepřípustnosti dovolání v části, která se týkala výkladu právního jednání (tedy druhé v dovolání vymezené otázky vztahující se ke vzniku nároku vedlejší účastnice na odstupné bez ohledu na tvrzený důvod rozvázání pracovního poměru), je plně v souladu s dosavadní judikaturou. Jak uvedl i Nejvyšší soud, spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z nich nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013).
11. Právní závěry Nejvyššího soudu o nepřípustnosti nijak nevybočují z ústavněprávního rámce výkladu podústavních předpisů. Odlišný právní názor stěžovatelky sám o sobě nepostačuje k závěru o opodstatněnosti ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl proto k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu